ROK 1968 A OKOLNOSTI

Před publikováním následujícího textu si nemohu odpustit poznámku: Už mnohokrát jsem slyšel hlavně od pamětníků na adresu televizních i rozhlasových redaktorů a zpravodajců vypouštějících z úst nesmysly o historických událostech, že "jak je mohou tak stupidně popisovat a hodnotit, když o nich nic nevědí a často nebyli ještě ani na světě". Prostě odrecitují i sebevětší blbost podle scénáře, jen když za to kápne slušný peníz.

Tím větší úctu musím vyjádřit na adresu Komunistického svazu mládeže např. ve vztahu k jejich hodnocení posledního sjezdu KSČM, ale ještě víc k srozumitelnému popisu a hodnocení naší historie sice nedávné, ale kterou oni sami nemohli zažít. Také ještě vesměs nebyli na světě....

O to víc je třeba si vážit výsledku takové jejich práce, se kterou já osobně a myslím, že naprostá většina skutečných komunistů může souhlasit téměř bez výhrad. V Mimoni 29. 8. 2018, M. Starý

Přepis titulků komentujících videozáznam KSM k 50. výročí 21. srpna 1968:

(Video s komentářem lze shlédnout na adrese: https://www.youtube.com/watch?v=SJUssDPCdtE

„Video se snaží ve velmi zkrácené podobě o stanovisko k proběhnutým událostem. Neslouží jako náhrada uceleného studia historie. KSM neručí za objektivní správnost, ale věříme, že problémy je třeba nahlížet z více stran.

Situace v šedesátých letech. Záběr ze začátku šedesátých let (na skupinu bezstarostných mladých lidí) se zdají být velmi optimistické. Proč se ke konci této dekády věci tak strašlivě vyhrotily? Někde se stala chyba. Probíhala u nás kontrarevoluce, či nám Sovětský svaz bránil ve vlastním nezávislém vývoji? Situace ke konci šedesátých let se vytvářela postupně, měla na ní podíl řada dílčích faktorů, na které se podíváme.

XX. sjezd KSSS v únoru 1956.

Dle některých (i podle mě – pozn. M. Starý) jedna z hlavních příčin pádu socialismu v Evropě – Chruščovův destalinizační sjezd měl dalekosáhlé důsledky. Oslabil víru v socialismus mezi lidmi a nová ekonomická politika zhoršila hospodářskou situaci východního bloku. Masová neopatrná rehabilitace politických vězňů znamenala návrat některých škodlivých živlů na politickou scénu. Trockisté, tržní socialisté, nacionalisté se u nás opět dostávají do popředí a formují vnitrostranickou opozici v KSČ. S XX. sjezdem související absurdní tvrzení o „konci třídního boje“ znamená sníženou opatrnost vůči domácím antikomunistickým živlům.

Vliv kapitalistických mocností.

Dnes se nám např. plakáty padesátých let mohu zdát směšné, ale hrozba kapitalistické intervence byla tenkrát velmi reálná a bdělost na místě. I v šedesátých letech USA a kapitalistický blok představovaly velkou hrozbu a jejich tajné sužby prokazatelně působily i na našem území. Otevření hranic se Západem koncem šedesátých let toto působení výrazně usnadnilo a je naivní se domnívat, že by se zahraniční síly nesnažily politické situace využít ve svůj prospěch. Lze však těžko říci, jak velký jejich vliv v konečném důsledku byl. Sovětští veteráni tvrdí, že docházelo až k dovážení zbraní. Ale celkový rozsah všech údajných dodávek a jejich původ je nejasný.

Přežívající prvorepublikové problémy.

První republika byla státním útvarem trpícím velmi mnoha neduhy. Především pragocentrismus a čechoslovakismus, který v konečném důsledku znevýhodňoval všechny národy ve prospěch Čechů. Odsun Němců sice problém s tímto národem vyřešil. Slovenská otázka však stále byla palčivá. Přežívající masarykovské pohledy některých členů KSČ k řešení tohoto problému nikterak nepřispěly. Např. propagovaná nacionalistická představa, že by ČSSR měla razit vlastní cestu a částečně či úplně se odpojit od Varšavské smlouvy, byla závažnou hrozbou pro rovnováhu v Evropě a pro celou socialistickou soustavu. Socialismus vždy byl a je internacionální. Snaha se izolovat od ostatních socialistických zemí jde proti komunistickým principům.

Neměnnost funkcionářů v KSČ.

Funkcionáři nastoupivší koncem čtyřicátých let na vrcholové funkce KSČ se jich drželi ještě v šedesátých letech. Nefungovalo zdravé prolínání a střídání generací, což stranu oslabilo a snižovalo její flexibilitu v měnících se podmínkách. Také to způsobilo odcizení mladší generace, především studentů, kteří pak snáze podlehli podvratným živlům a sehráli klíčovou negativní roli.

Nízká kritéria pro vstup do KSČ.

Do KSČ vstoupilo mnoho lidí často bez potřebné průpravy a ideologického přesvědčení. Přes 10 % dospělé populace ČSSR bylo ve straně. Sami antikomunisté veřejně hlásili, že je třeba hromadně vstupovat do strany a demokratizovat ji zevnitř.

Toto jsou dílčí příčiny, které musíme mít na paměti, když se teď podíváme na vlastní události šedesátých let.

5. ledna 1968 byl zvolen 1. tajemníkem ÚV KSČ Alexander Dubček. Záminkou bylo formální oddělení funkcí prezidenta od předsedy strany. Prezidentem zůstává Antonín Novotný. Zakrátko potom je zvolen generál Svoboda. Hlavní oporu získal Dubček u reformistů a slovenských představitelů strany, kteří jeho proslavenou slabost chtěli využít pro vlastní politické cíle. Vyhrál však o jediný hlas, jeho mandát byl slabý a mnozí komunisté poznali problém, kterým byl takto nekompetentní předseda. Za Dubčeka docházelo k významné liberalizaci společnosti, čím dál výrazněji se do popředí dostávali tzv. reformní komunisté hlásající neživotaschopnou kombinaci tržního a socialistického hospodářství. Např. experimenty kryptokapitalisty Oty Šika, známého advokáta tzv. „třetí cesty“ pokaždé skončily drastickým neúspěchem. Podniky v nichž byly aplikovány, se staly neživotaschopnými. Přehnané navyšování vedlo ke zhroucení třetí pětiletky. Příčinou byly také mezinárodní eskalace a čínsko-sovětská roztržka, který se výrazně podepsala i na naší ekonomice. Neúspěch pětiletky ještě více podpořil reformisty a podkopal víru obyvatel ve stranickou politiku. Na tábor reformistů se postupně nabalovaly další prvky. Antikomunističtí intelektuálové, umělci a studenti využili stranických rozporů, aby tlačili politický kurs správným směrem. Co začalo jako pokus o liberalizaci, rychle přerůstalo v otevřeně antikomunistické projevy. Zrušení cenzury umožnilo otevřené útoky na politiku KSČ, které se stávaly stále běžnější. Připomeňme, že nějaká míra cenzury v té době byla běžná ve většině států, i těch západních. Noviny jako Student, Literární listy či Mladá fronta, tvořily předvoj antikomunistické rétoriky. Vydání dokumentu jako „2000 slov“, které se již halily jen velmi tenkou rouškou formálního socialismu, stejně jako všelijakých článků a komentářů postupně začalo dominantní antikomunistický tón. Rostly požadavky po demokracii západního typu, legalizaci vícero politických stran, což by vedlo k naředění socialistického charakteru společnosti. Vznikají otevřené antikomunistické kluby jako KAN – Klub angažovaných nestraníků – usilující o účast ve volbách a poražení KSČ. Či „K 231“ sestávající se z bývalých politických vězňů a agentů cizích služeb, také aktivně působící rozvratně. Rostoucí antikomunismus především v médiích však nebyl bez odezvy. Nejsilnějším příkladem reakce je dopis napsaný 99 zaměstnanci podniku Praga do sovětského deníku Pravda 30. července 1968. V něm jasně vyjadřují obavy o budoucnost socialismu u nás. Za poslání dopisu čelili vyhazovům, represím ze strany vedení podniku, ponižování a výsměchu ze strany médií. Situace se zcela vymkla kontrole. Reformistické tendence paralyzovaly KSČ a znemožnily autentickým komunistickým silám zabránit rostoucí hrozbě kontrarevoluce.

Jako tolikrát předtím, kdy naše země čelila problémům, které sama nezvládala. I nyní bylo na našich přátelích – zachránit nás z neblahé situace.

Spojenecká intervence.

Sovětský svaz a další naši spojenci rozpoznali hrozbu kontrarevoluce, a když dorazila prosba o pomoc, jako ostatně v rámci RVHP bývalo běžné (spojence prosit o pomoc, především materiální), neotáleli a spolu s dalšími zeměmi Varšavské smlouvy zachránil Sovětský svaz zemi od kontrarevoluce. Byla zahájena operace Dunaj. Během bleskového výborně zorganizovaného přesunu se podařilo spojeneckým vojskům ustanovit prezenci po celé republice během jediné noci. Kontrarevoluce se však odmítala jen tak vzdát. Štvavé listy včetně Rudého práva a rozhlas mnoho dní vyzývaly občany k aktivnímu boji se spojenci. Část zfanatizovaných občanů především v Praze aktivně ničila tanky a vozidla a zavraždila kolem stovky vojáků. Profesionalita vojsk Varšavské smlouvy byla obdivuhodná a civilní ztráty minimální. Zahynulo kolem stovky civilistů, stejně tolik jako vojáků. Říká se, že to byla okupace, ale takto vypadá skutečná okupace – Praha 1939, pár dní po obsazení Německem.

(V tomto místě jsou na videu záběry z příjezdu německých vojsk do Prahy v březnu 1939 – průjezd ulicemi lemovanými nehybnými a mlčícími davy.)

Žádné hořící tanky. Lidé jsou si dobře vědomi, že sebemenší pokus o odpor by znamenal jistou smrt. Ti, kdo mají odvahu bojovat, nejsou tak hloupí, aby se vrhali na okupanty vstříc jisté smrti.

(Následují záběry z Prahy v srpnu 1968.)

Zde naopak pokrytci volají „okupace“ a vrhají se na vojska vědouc, že se jim nice nestane. Žádný okupant není tak hloupý, aby si nechal pobít 100 vojáků a zničit mnoho kusů techniky pouhými civilisty. Tolerance excesů vůči vojákům potvrzuje humanitární charakter operace Dunaj.

Naopak chování antikomunistických studentů je překvapivě barbarské a nesvéprávné. Napadání sympatizantů a vojáků bylo na denním pořádku, vojáci hlásili dokonce palbu.

Pražské jaro ukázalo svou pravou primitivní antikomunistickou tvář.

(Náležitě to dokládá obrázek skupinky „demonstrantů“ s transparenty srovnávajícími březen 1939 a srpen 1968.)

Oblíbená antikomunistická pohádka o primitivním rudoarmějci, který nevěděl, kde se vůbec nachází, se s oblibou vypráví ve školních třídách dodnes. Dávný Gobelsův vynález slaví stále úspěchy. Ve skutečnosti však byli rudoarmějci mimořádně dobře informováni o situaci v ČSSR.

Dohra.

Vedení KSČ v čele s Dubčekem bylo posláno do Moskvy, aby zodpovídalo svoji imkopetenci a dohodlo další postup se SSSR. Svoboda a další politici jeli za nimi a pomohli dojednat dohodu se SSSR. Dubček byl do roka z čela strany odvolán a nahrazen pragmatikem Husákem, který se později stal také prezidentem. Nastalo období známé jako „normalizace“, během kterého docházelo opět k nárůstu životní úrovně a hospodářství. Ale osudové události šedesátého osmého roku a selhání KSČ se lidem zaryly nesmazatelně do paměti. Škoda byla napáchána a nebylo možné ji zcela odčinit. I proto během kontrarevoluce byly události Pražského jara často vytahovány a používány k diskreditaci KSČ. Pro nás komunisty tato událost musí sloužit jako důležité memento. Kulminovala v ní řada chyb, z kterých se musíme poučit. Proto je třeba znát nejen teorii, ale i vlastní historii a obojího používat k politické činnosti.

Protože platí, jak říkal nesmrtelný Lenin: „Učit se, učit se, učit se!“

Komunistický svaz mládeže, 21. 8. 2018.

… a malý přídavek:

SVOU TŘÍDU SI VYBRALI

Čtvrtek 23. srpen 2018

Srpnové dny patří v médiích tradičnímu tématu srpna 1968. To, že v masových sdělovacích prostředcích s drtivou převahou zní pouze interpretace srpnových událostí roku 1968 z buržoazních pozic, to je přirozené. Nikdo soudný by od kapitálu neočekával, že bude glorifikovat vlastní porážku a bude pravdivě informovat o příčinách, průběhu a důsledcích "Pražského jara". Pro třídu buržoazie zkrátka šlo o porážku a okupaci.

Dne 22. srpna 2018 proběhlo hlasování na půdě Poslanecké sněmovny. Předmětem hlasování mělo být tzv. "Uctění památky obětí invaze a okupace v roce 1968". Antikomunistická pravice má v PS převahu, takový návrh hravě prošel, komunisté by výsledek hlasování ovlivnit nemohli. Při bližším zkoumání ovšem zjistíme, že se nenašel jediný člen parlamentní frakce KSČM, který by se proti takovému hanebnému křivení historie postavil.

Většina poslanců za KSČM se zdržela. Zdržel se například i s. Grospič, který ovšem publikoval článek, ve kterém vyvracel lži, že šlo o okupaci. (Článek jsem četl - putoval i po internetu s celkem kladnými odezvami – pozn. M. Starý) Při hlasování ale na to ale pan poslanec a náhradník ve vedení KSČM za Dolejše jaksi pozapomněl. Našli se i tři, kteří takový návrh podpořili. Jiří Dolejš, který se chlubí tím, že byl během kontrarevoluce v roce 1989 aktivním likvidátorem socialismu. Jiří Dolejš v těchto dnech na svém twitterovém účtu produkuje hromadu antikomunistických a protiruských příspěvků. Našel další spojence - Leo Luzara a Vladimíra Koníčka. Ti tři hlasovali ve shodě s antikomunisty pro další potupný zákon proti komunistům.

Parlamentní frakce nebyla schopna za celou dobu své existence udělat vůbec nic proti zvrhlému zákonu "O protiprávnosti komunistického režimu" a nyní se ukázalo proč. Většina poslanců se zkrátka buržoaznímu výkladu historie budování socialismu podřizuje nebo s ním souzní, místo toho, aby své místo využívali k podpoře reálných historických zájmů pracujících.

Ne, odtud rozhodně podporu pro věc socialismu nečekejme. Jak víme, bytí utváří vědomí. Jak by si za socialismu tito "soudruzi" přišli na taková teplá místečka, která jim nabídl až kapitalismus, v instituci, kterou už Lenin označoval za žvanírnu?! Inu, každá třída hájí své zájmy a poslanci KSČM si svoji třídu vybrali.

Poznámka RSP: Jak je vidět, skuteční komunisté, jako jsou výše uvedení KSM a další, přemýšlejí a upřímně se snaží hodnotit. Bohužel někteří poslanci sedící ve sněmovně za KSČM a slušné peníze jen předstírají, že jsou komunisty. Ve skutečnosti dělají poctivým a slušným komunistům ostudu. K tomu mohu přidat např., že když se na návrh Pirátů ve sněmovně projednávalo zpomalení růstu poslaneckých platů, tento návrh prošel do prvního čtení zásluhou Pirátů, ANO, SPD a čtyř poslanců KDU-ČSL. Pro zpomalení růstu poslaneckých platů nehlasoval nikdo z KSČM, ČSSD, ODS, TOP 09 a STAN.

K výše uvedenému tématu přidáváme ještě otevřený dopis předsedovi ÚV KSČM:

Otevřený dopis předsedovi ÚV KSČM s. Vojtěchovi Filipovi

Vážený soudruhu předsedo,

žádáme Tě, abys přijal jasné a rázné stanovisko k událostem v srpnu roku 1968 a byly uvedeny veškeré záležitosti týkající se této doby na pravou míru.

Je potřeba jasně, razantně a srozumitelně popsat události roku 1968 a vyvrátit lži, které jsou v dnešní době vnucovány přes veškerá média mladé generaci, která tyto dny nezažila.

Je podle nás nutné, aby se vedení strany jasně distancovalo od této lživé protikomunistické propagandy, která je cílená na podzimní komunální a senátní volby.

Bylo by též dobré požádat s. Josefa Skálu, který historii zná, aby měl možnost se k tomu vyjádřit ve vydání Naší Pravdy, která vyjde 20. 8. 2018.

Vedení OV KSČM v Trutnově se od těchto nepravd a lží distancuje a je přesvědčeno, že kdyby nedošlo k zásahu tak byl kapitalismus u nás nastolen již v roce 1968!

Čekáme Tvoji brzkou a jasnou odpověď.

Tento dopis byl schválen na plenárním jednání OV KSČM v Trutnově dne 13. 8. 2018.

V Trutnově 14. 8. 2018, Jaroslav Ondráček, předseda OV KSČM

Na vědomí: Petr Šimůnek, Kateřina Konečná, Stanislav Grospič, Václav Ort, Zdeněk Ondráček, Josef Skála, Věra Žižková

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473