SMUTNÉ VÝROČÍ - 15. 3.

NÁŠ KOMENTÁŘ

Motto: „ Zvoní, zvoní zrady zvon

              Čí ruce ho rozhoupaly

              Francie sladká, hrdý Albion

              a my jsme je milovali ……“ (F. Halas 1938) 

J E D N O   S M U T N É   V Ý R O Č Í .

V tomto měsíci je tomu už 78 let, kdy německé vojsko vstoupilo 15. března 1939 na půdu ČSR a obsadilo bez odporu celé území Čech a Moravy. Následujícího dne vydal A. Hitler na pražském Hradě výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Jeho správcem, říšským protektorem, zbývajícího území Čech a Moravy, byl A. Hitlerem jmenován svobodný pán K. H. K. von Neurath. V předvečer 15. března 1938 prohlásil se slovenský sněm z podnětu J. Tisa pro odtržení Slovenska od ČSR a dva dny na to 16. března dal J. Tiso Slovensko pod ochranu Německé říše. Po 15. březnu 1939 byl Maďary anektován i zbytek po Mnichovu okleštěné Podkarpatské Rusi. Dílo zkázy naší 1. republiky bylo tak dokonáno!

Dovolím si upozornit, že účelem tohoto komentáře není opakovat věci všeobecně známé, týkající se zrady tehdejších našich hlavních spojenců a přátel Francie a Anglie, vedoucí až k tragické Mnichovské dohodě a nedlouho po ní až k našemu smutnému konci 15. března 1939. Záměrem je stručně a v hrubých rysech přiblížit jednání a chování jednoho z našich sousedů té meziválečné doby, kterým bylo předválečné Polsko. V úvodu k této problematice je třeba zdůraznit, že to byla právě jeho tehdejší politika, která z čistě nacionálních pozic a ambiciózních důvodů více méně napomáhala agresivní německé politice, která kulminovala po nástupu A. Hitlera k moci v r. 1933.

Je třeba říci, že naše vztahy s Polskem v období 1. republiky nebyly nikterak vřelé. Byly ovlivněny nejenom rozdílnými prioritami v zahraniční a vnitřní politice obou států, ale i vzájemnými sympatiemi jejich vedoucích představitelů. Stručně a jasně  řečeno - T. G. Masaryk polského maršála J. Pilsudského prostě nemusel. Nikdy se s ním po r. 1918 také nesešel. Obdobně tomu bylo i v případě jeho nástupce plk. J. Becka. Co platilo pro T. G. Masaryka, platilo i pro E. Beneše, jen s tím rozdílem, že E. Beneš coby ministr zahraničí svoje styky s J. Beckem vyloučit nemohl. J. Becka však nevyhledával. Není tajemstvím, že vzájemné protichůdné názory a postoje na řadu mezinárodních a vnitropolitických otázek tak jako i na způsoby jejich řešení k dobrým sousedským vztahům nikterak nepřispívaly. Zásluhu na tom měly např. J. Pilsudského velmocenská koncepce Polska „od moře k moři“ otevřeně zaměřená proti Rusku, nesouhlas s hranicí podle Cursonovy linie, neúměrné teritoriální polské požadavky včetně návratu k hranicím z r. 1794 aj. Poláci jakoby se nepoučili z Polsko-ruské války, ve které Polsko obsadilo Kyjev a nakonec bylo nuceno před Rusy utéct až k Varšavě, kde ho zachránil francouzský maršál F. Foch a jeho důstojníci, kteří převzali velení demoralizované polské armády a Rusy zde porazili. Toto vítězství darovali Francouzi Polákům, kteří ho dodnes propagačně prezentují coby „zázrak na Visle“ a maršála J. Pilsudského oslavují jako jeho tvůrce. J. Pilsudski nastolil státním převratem v Polsku v květnu 1926 režim sanace; osobní diktaturu, která znala jenom odpovědnost před „ Bohem a dějinami“. Požadoval, aby Polsko dostalo statut „velmoci“ a mělo stejné právo veta jako Francie a Velká Británie.  V zahraniční politice J. Pilsudski váhal o koho se opřít, zdali o Anglii a Francii či o Německo. Nakonec se v r. 1934 rozhodl pro Německo. Polsko uzavřelo v témže roce smlouvu o neútočení s Německem na 10 let, v kuloárech označovanou jako „pakt Hitler – Pilsudski“. Kromě toho Polsko ještě podepsalo zvláštní dohodu s Goebbelsovým ministerstvem propagandy, že polský tisk ani rozhlasové vysílání a filmy nebudou zveřejňovat nic s nepřátelským obsahem. Dá se říci, že suma sumárum, Polsko mělo v letech 1934-38 s hitlerovským Německem nadstandardní vztahy.  Bylo by absurdní pokládat předválečné Polsko maršála J. Pilsudského a po jeho smrti v r. 1935 jeho pokračovatele plk. J. Becka či maršála  Rydz - E Šmigliho  za demokratický stát. Polsko podobně jako Německo mělo totiž pocit, že je „státem bez prostor“. Jeho zahraniční politika byla proto orientována na rozšíření svého území, především směrem na východ.

Když se v Německu dostal A. Hitler v r. 1933 k moci začal, s vehemencí sobě vlastní realizovat své plány vybudovat pro německý národ „lebensraum“ což již dříve uvedl ve své knize Mein Kampf. Takový životní prostor bylo možné najít jen na východě. Jeho nenávist k představitelům Československa, především k E. Benešovi, se stala hnacím motorem realizace jeho plánů. Zrada Československa Francouzi a Angličany v roce 1938 kulminovala v Mnichově, kde se jednalo o nás bez nás!  „Kostky byly vrženy“. Německo zde získalo maximum z toho, o co stálo. A aby nebylo samo, přidružily se k němu s jeho blahosklonným svolením ještě Polsko a Maďarsko. Polská vojska začala 2. října obsazovat ultimativně vyžádaná československá území, která měla pro Polsko velký hospodářský význam.

panky

Na snímku: Polské tanky obsazují Těšín.

V Čechách okupovalo Těšínsko a na Slovensku v souladu s mezivládní dohodou z 12. prosince 1938 dostalo Polsko Javorinu na Oravě.(Jednalo se o 226 čtverečních km, které obývalo 4260 lidí). Polsko své teritorium zvětšilo sice o 0,2 %, avšak výkonnost svého těžebního průmyslu téměř o 50%.  Ministr zahraničních věcí Polska J. Beck obdržel za podporu Německa v době Mnichova řád Bílého orla.

marsal

Polský maršál Edward Rydz – Smigli si potřásá rukou s německým atašé plukovníkem Bogislawem von Studnitz na přehlídce ve Varšavě 11. 11. 1938. Stejná přehlídka proběhla o měsíc dříve po obsazení Těšína.

oficir

Němečtí důstojníci kontrolují obsazování Bohumína polskými vojsky.

Ještě v lednu 1939 si „bekovské“ Polsko činilo čáku na sovětskou Ukrajinu, jak dokumentují i jednání J. Becka s ministrem zahraničí Německa J. von Ribbentropem 26. 1. 1939. Ale to už bylo o osudu Polska Hitlerem dávno rozhodnuto.

Pokud šlo o Maďarsko, které si nárokovalo Slovensko a Podkarpatskou Rus, v období mnichovské krize se neodvážilo toto území přímo obsadit. Teprve díky Itálii v důsledku tzv. první vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938 byly k Maďarsku oblasti jižního Slovenska, ve kterých žili převážně Maďaři a rozvinutější část Podkarpatské Rusi s městy jako byly např. Užhorod, Mukačevo a Berehovo, přičleněny. Maďarský regent M. Horthy také A. Hitlerovi ústy svého ministra zahraničí I. Czákyho  poděkoval a ujistil ho, že Německo může počítat s Maďarskem jako s nejoddanějším přítelem. M. Horthy dobře věděl, co mluví, neboť po 13. březnu 1939 získal v tomto směru i zbytek Podkarpatské Rusi.

A co říci závěrem? Snad pouze tolik, že od Mnichova uplynul necelý rok a Polsko se ocitlo ve víru války. Nepomohla mu ani tehdejší servilita vůči Německu, ani na nás získané územní zisky. A. Hitler byl už dávno rozhodnut, že Polsko musí z kola ven. A nebylo to jen odmítnuté přání A. Hitlera týkající se připojení přístavu Gdaňsk k říši a nesouhlas Polska s výstavbou exteritoriální dálnice a železnice polským koridorem do Východního Pruska, jak se často prezentuje. Německý plán Weiss týkající se vojenského zničení Polska nejpozději v září 1939 byl už od počátku téhož roku na světě. Opět se tak potvrdilo staré české přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ Anebo se snad mýlím? Ale na to si již musí odpovědět každý sám.                          

Poznámka: 1/ Sanace znamená ozdravení, napravení. Jinak je to obvyklý název pro buržoazní autoritativní režim v Polsku 1926 – 39 po vojenském převratu, který byl proveden pod vedením J. Pilsudského v květnu 1926 pod heslem morální sanace.     

I N G.   V Á C L A V   S V A T E K

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473