Deklarace k současné ekonomické krizi

Ve dnech 15. – 17. května 2009 se konal v Bruselu Mezinárodní seminář

pod heslem „Mládež – současná situace mládeže, práce komunistů mezi

mládeží a začleňování nových generací do komunistických stran“. Při této

příležitosti byla přijata i „Deklarace k současné ekonomické krizi“

I. Krize kapitalismu potvrzuje nevyhnutelnost socialismu

1. Kapitalistický systém je vystaven nejhlubší krizi od deprese v roce

1929.

Nejde o dočasnou a konjunkturální recesi, ale o všeobecnou krizi

kapitalismu, jejíž podstatou je krize z nadvýroby. Krize bude dlouhá a hluboká a nyní stojíme pouze na jejím počátku.

 

 

2. Strukturální a systémový charakter krize demonstruje historické limity kapitalistického systému a jeho chaotickou a destruktivní povahu. Krize je přímým potvrzením základních tezí Marxe, Engelse a Lenina o nevyhnutelnosti krizí za kapitalismu. Její základní příčinou je rozpor mezi soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a trvale se zvyšujícím společenským charakterem výroby, což vede k anarchickému rozvoji výroby a vzniku kapitalistických krizí.

3. Aktuální krize nevyhnutelně změní tvář světa. Rovnováha sil mezi největšími státy se prudce změní. Vyostří se třídní rozpory. Pracující a národy již nyní doplácejí na krizi řadou nových opatření ve prospěch monopolů, snižováním počtu pracovních míst, zesílením vykořisťování cestou zavádění nových daní a omezováním sociálních vymožeností. Všichni ti, kdo pracují proto, aby mohli přežít, budou ještě více trpět nejistotou zítřejšího dne, hladem a bídou.

4. Před pracujícími a národy světa stojí úkol bojovat za základní změny ekonomických a sociálních struktur, s perspektivou revolučního svržení kapitalismu a výstavby socialismu. Je to jediná účinná odpověď systémové krizi, jediný způsob jak zabránit tomu, aby se kapitalismus, po překonání krize a reorganizaci trhu, mohl obnovit na stejných základech a užívat si ještě další období kapitalistického rozvoje a intenzivních spekulací.

5. Ve snaze předejít veřejným diskusím, zpochybňujícím životaschopnost samotného ekonomického systému podporují vlády kapitalistických států úmyslně lživou představu o tom, že nynější krize začala ve finanční sféře. Přísnější regulace finančních struktur a operací mají postačit k tomu, aby se vše vrátilo do původního stavu. Závratný spád výroby prezentují jako důsledek problémů finančního světa, který je možné řešit obnovou důvěry spotřebitelů a investorů.

6. Je evidentní, že po krizi 70tých let začala hrát finanční sféra mnohem významnější úlohu. Stačí konstatovat, že v létech 1980 – 2007 se hrubý světový produkt zvýšil 5x a finanční akcie 14x. Prohloubila se propast mezi výrobní a finanční sférou, uměle nafouknutou gigantickým růstem hodnot spekulativních finančních produktů. Exploze finanční bubliny, jejíž objem se trvale zvětšoval, vytvářením nových rizikových finančních produktů obnažila a posílila její základ, krizi z nadvýroby.

7. Počátkem 70tých let procházel kapitalistický svět klasickou systémovou krizí, vyvolanou čtyřnásobným zvýšením ceny ropy v roce 1973. Tím skončila poválečná etapa poměrně rychlého a stabilního růstu kapitalistické ekonomiky. Nastala světová krize z nadvýroby.

8. K ovládnutí trhů a vytlačení konkurence, cíle každé kapitalistické skupiny nebo podniku, vede jediná cesta – zvyšovat vykořisťování pracujících, donutit je vyrábět více, rychleji a levněji. Tato cesta vede k vyostřování rozporů mezi rozvojem produkční kapacity na straně jedné a relativním snižováním koupěschopnosti mas, na straně druhé. Tento rozpor se v kapitalistických výrobních vztazích, kdy malá skupina vlastní výrobní prostředky a obohacuje se vykořisťováním pracovní síly, nevyhnutelně sám reprodukuje. Engels charakterizoval krizi z nadvýroby takto:

„Dělnickým masám se nedostávají prostředky existence, protože jich vyprodukovaly příliš mnoho.“ (Anti-Dühring, 1878).

9.Tentýž mechanismus, který vede ke krizi z nadvýroby, vede i ke snižování míry zisku. Frenetický proces kapitálových investic zvyšuje organické složení kapitálu a snižuje celkovou míru zisku. Marx uvedl, že skutečnou překážkou neomezeného rozvoje kapitálu je sám kapitál. Míra zisku se ještě více snižuje v období krize z nadvýroby. Krize počátku 70tých let se přeměnila v dlouhodobou strukturální krizi s pomalejším průměrným ukazatelem růstu a rychlým, dlouhodobým růstem nezaměstnanosti ve všech kapitalistických státech. S cílem čelit snižování míry zisku, se americký imperialismus orientoval na agresivní neoliberální politiku a intenzifikaci militarizace ekonomiky.

10. V létech 1979 – 81 zahájil imperialismus kampaň proti odborům, s cílem ulehčit cestu požadavkům kapitálu na restrukturalizaci. Otevřela se tím cesta k politice tvrdšího vykořisťování, k dalšímu obohacování buržoazie a k likvidací sociálních vymožeností, dosažených za poslední desetiletí a umožněných existencí socialistické světové soustavy. Tyto tlaky se zvýšily po tom, kdy kontrarevoluce svrhla socialismus v SSSR a státech Východní Evropy. Triumfující kapitál vyhlásil „konec historie“ a počátek tzv. „nové éry, která nemá žádnou alternativu“ (There Is No Alternative). Tato etapa nyní skončila, poněvadž nynější krize potvrdila, že neoliberální řešení oslabila celý systém a přivedly ho téměř ke kolapsu.

11. Světovému kapitalismu se podařilo získat nové trhy privatizací veřejného sektoru a vnucením volného trhu bývalým socialistickým a rozvojovým zemím. Kapitalismus globalizoval ekonomiku, zejména finanční trhy. Prosazením rozvoje úvěrů a spekulací se mu podařilo uměle vytvořit dočasnou poptávku. Následovala úplná deregulace pohybu kapitálu a finančníci, prostřednictvím tzv. „derivátů“, vytvořili enormní množství toho, co Marx nazval „fiktivním kapitálem“, který trvale usiluje o lichvářské zisky. Kapitál, který trvale hledá možnosti rentabilních investic, toto východisko přivítal, protože krize z nadvýroby je vždy doprovázena přemírou akumulace. Nevzniká deficit kapitálu, ale naopak jeho přebytek, který však není možné uplatnit ve výrobní sféře.

12. Dochází k destrukci sociálně demokratického mýtu o existenci zdravého a produktivního kapitálu na straně jedné a parazitního finančního kapitálu na straně druhé.

Lenin uvedl, že imperialismus je charakteristický spojováním průmyslového a bankovního kapitálu ve finanční kapitál. Ale ani jejich vzájemné propojení nevylučuje trvalé rozlišení mezi vlastnictvím kapitálu a jeho aplikací do výroby, rozkol mezi rentiéry a podnikateli. Lenin uvádí: „ Nadvláda finančního kapitálu nad všemi jeho ostatními formami znamená hegemonii rentiérů a finanční oligarchie. Znamená to, že malá skupina finančně silných států dominuje nad všemi ostatními.“

Hegemonie rentiérů a finanční oligarchie dosáhla svého maxima po vzniku nových finančních produktů jako „fondů rizikových akcií“ (Hedge funds) a „fondů soukromých podniků mimo burzy“ (Private equity funds), diktujících reorganizaci podniků a nové zásady finančních trhů – povinnost rentability výrobního sektoru alespoň 15%.

13. Privilegované postavení malé skupiny finančně mocných států, popsané Leninem, se týká především Spojených států. Vedoucí postavení mezi imperialistickými mocnostmi jim dovolilo žít nad prostředky, zvyšovat zahraniční dluh a díky přílivu zahraničního kapitálu utrácet více a více peněz, Spojené státy mohly pokračovat v rozsáhlém zbrojení, vedení intervenčních válek a nejvyšší vrstvy společnosti vydávat stále více prostředků za luxusní zboží a služby. Pokračující úroveň spotřeby v USA, přiživována dalším zadlužováním, sehrála významnou úlohu v rozvoji světové ekonomiky. Tato situace byla umožněna díky postavení dolaru jako hlavní světové rezervní měny. Krize posiluje tendenci změn ve vztahu sil na světovém trhu.

Snížením podílu USA na hrubém světovém produktu ve prospěch ČLR, Indie, Brasilie a EU, došlo k vážnému ohrožení vedoucího postavení Spojených států na světových trzích.

14. Nejmocnější státy (členové OECD) rozsáhle intervenovaly k záchraně bank a průmyslových monopolů, aby zabránily kolapsu světového finančního systému. Po úplné liberalizaci finančních trhů a podpoře „neviditelné ruky trhu“ byl nyní přivolán volán na pomoc stát, aby zachránil, co se dá a zaplatil účet. Je tak likvidován další sociálně demokratický mýtus o tom, že stát již nesehrává žádnou úlohu, zřeknuv se dobrovolně možnosti intervence do ekonomiky, aby ponechal kapitálu absolutní svobodu. Všechny kapitalistické státy kopírovaly neoliberální politiku USA, včetně těch, ve kterých byly u moci sociálně demokratické vlády. Maastrichtská smlouva i Lisabonská strategie, prosazené neoliberály a sociálními demokraty, vyostřovaly konkurenci mezi imperialistickými státy a vedly k intensifikaci vykořisťování pracovní síly, liberalizaci trhu, privatizaci podniků i sociálních služeb, zejména školství a zdravotnictví, vytváření dočasných pracovních míst, omezování sociálních vymožeností, zejména zvyšování věku pro odchod do důchodu a privatizaci penzijního zabezpečení.

15. Aktuální znárodňování slouží pouze k ochraně zájmů velkého kapitálu využitím státních financí. V podmínkách krize volí kapitalistický stát takovou cestu k tomu, aby učinil bankovnictví opět rentabilním a pak ho předal zpět soukromému sektoru. Dochází tak ke zvyšování koncentrace kapitálu. Státní fondy a státní záruky, které stát dává k dispozici soukromému kapitálu, dokazují stupeň parasitismu systému. Privatizuje zisky a zespolečenšťuje ztráty.

16. Krize prohlubuje propast mezi bohatými a chudými. Většina států světa bude vystavena katastrofální degradaci, která zasáhne zejména rozvojové země, závislé na exportu surovin a zemědělské produkce. Pouze některé z nich mají vlastní produkci zboží, která je rovněž orientována na export. Diktatura MMF, Světové banky, USA a EU ničí strukturu místních ekonomik a zemědělství a podřizuje je nadvládě nadnárodních korporací. Ekonomiky těchto zemí se tak stávají plně závislými na rozvinutých státech. Po markantním snížení cen exportního zboží a zhoršení úvěrových podmínek, se dostaly tyto země do hrozivé situace. Poté, již snadno zranitelné, jsou státy znovu zatahovány do uzavřeného kruhu úvěrů, dluhů a podrobovány imperialistickému diktátu. Dělníkům a rolníkům hrozí rychlý růst nezaměstnanosti, bídy a sociálního vyloučení.

17. V období „Velké deprese“ nevyvedla kapitalistickou ekonomiku z krize politika prezidenta Roosevelta „New Deal“, ale II.světová válka. Nyní nás očekává období vyostřování rozporů, ve kterém se kapitál stane mnohem agresivnějším. Bude se zvyšovat riziko válečných konfliktů. Současná krize vytváří nesmírnou hrozbu likvidace sociálních a demokratických vymoženosti a jak potvrzují dějiny, předpoklady pro vznik autoritativních režimů a rozvoj militarizmu.

18. Světová ekonomická krize je doprovázena planetární ekologickou hrozbou. Kapitalismus není schopen vyřešit oba problémy. Harmonický rozvoj světové ekonomiky a udržení životního prostředí vyžaduje rozvinuté plánování, neslučitelné s honbou za ziskem. Z toho vyplývá i nevyhnutelnost vyvlastnění finančních a průmyslových monopolů a zavedení plánování ekonomiky, jakož i nahrazení vlád, představujících diktaturu trhu a zisku, demokratickou, lidovou mocí, představující společenské vlastnictví výrobních prostředků.

II. Úkoly komunistů

19. Státy sdružené v G 20, MMF a Světová banka si vytyčily dva úkoly: ucpat díry v systému a zachránit kapitalismus, přenést břímě krize na bedra pracujících a národů světa.

Rovněž před komunisty stojí dva úkoly, i když naprosto opačné.

20. Především chceme mobilizovat masy k radikálnímu střetu s logikou a praxí dosahování největších zisků. Záměrem kapitalistů je stabilizovat systém na úkor lidu, cestou tzv. keynesianských reforem (limitovaných státních zásahů do ekonomiky), s cílem zabránit tomu, aby masy požadovaly reformy mnohem zásadnější. Chce retušovat finanční systém, beze změn v oblasti výrobních vztahů a soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Proto je nezbytné objasňovat odpovědnost velkého kapitálu a jeho politických přisluhovačů za světovou krizi. To ale nestačí. Je potřeba usilovat o realizaci takových reforem, které by připravily cestu k revoluční změně systému vykořisťování a utlačování. Zejména je nezbytné prosazovat třídní linii v odborech a hnutích, která reprezentují dělnickou třídu a její spojence.

21. Za druhé: budeme prosazovat a podporovat boj proti pokusům nechat platit za krizi její oběti, bojovat za udržení a vytváření nových pracovních míst, ochranu nezaměstnaných a rodin dělnické třídy, udržení sociálních vymožeností, podstatné zvýšení kupní síly a jiný systém přerozdělování zisku.

Chceme využít všech dostupných možností k boji proti privatizacím. Budeme bojovat za udržení demokratických práv a proti růstu rasizmu, fašismu, militarizmu a všech forem buržoazní ideologie. Zejména v době kapitalistické krize se imperialisté snaží rozvinout antikomunismus, s cílem rozpoutat ofensivu proti jediné alternativě prosazované komunisty: svrhnout kapitalismus a budovat socialismus.

22. Musíme zahájit důležitou ideologickou diskusi o selhání kapitalistického systému a převaze socialistického projektu. Musíme rovněž překazit pokus vyřešit krizi využitím sociálně demokratické verze apologie systému, podle které stačí volný trh dokonaleji regulovat a kontrolovat. Pod těmito a podobnými hesly, která se mohou jevit jako celkem přijatelná k předstírání hloubky reforem zkrachovaného systému, se povedou buržoazní média kampaň k ospravedlňování systému. Naše kritika se musí soustředit na podstatu ekonomického systému a nikoli pouze na odsouzení „přehánění“, „zneužívání“ nebo „chamtivosti“ bankovního sektoru.

23. Současně s tím zůstává naším úkolem udržovat spojení s pracujícími masami, drobnými a středními zemědělci a živnostníky, abychom mohli reagovat na jejich problémy, podporovat jejich požadavky a vůli k odporu. V nejbližším období se naskytne mnoho možností k rozvoji aktivity komunistů. Ale samotná krize nevede automaticky k boji. Strach může odpor dočasně paralyzovat nebo potlačit. Na lidové masy musíme působit přesvědčivě a trpělivě, odkrývat jejich kreativitu a vědomí solidarity, poněvadž nakonec to bude právě dělnická třída a pracující masy, kdo určí chod dějin.

24. Je velmi důležité organizovat a posilovat komunistické strany. To se stane rozhodujícím faktorem pro využití možností, které se otevřou před národy a pracujícími v budoucnosti a k pokračování v cestě k socialistické společnosti, společnosti bez vykořisťování a útlaku kapitálu.

25. Musíme upevnit mezinárodní spolupráci komunistických stran a vytvořit jednotnou strategii postupu proti imperialismu, jako základní podmínku pro rychlejší postup k budoucnosti pokroku, spravedlnosti a míru a proto, abychom stáli na úrovni, kterou od nás bude požadovat řešení úkolů, které stojí před námi.

Seznam signatářů

Argentina, Strana svobody

Arménie, Jednotná pokroková komunistická strana Arménie

Austrálie, Komunistická strana Austrálie

Ázerbajdžán, Komunistická strana Ázerbájdžánu

Bělorusko, Za jednotu a Komunistická strana jednoty

Belgie, Dělnická strana Belgie

Brasillie, Komunistická strana Brasilie,

Brasilie, Strana svobodná vlast

Bulharsko, Strana bulharských komunistů

Kanada, Komunistická strana Kanady

Kolumbie, Komunistická strana Kolumbie

Chorvatsko, Socialistická dělnická strana Chorvatska

Kuba, Komunistická strana Kuby

Dánsko, Komunistická strana Dánska

Dánsko, Dánská komunistická strana

Estonsko, Komunistická strana Estonska

El Salvador, Komunistická strana El Salvadoru

Francie, PRCF

Francie, URCF

Gruzie, Jednotná komunistická strana

Řecko, Komunistická strana Řecka

Maďarsko, Maďarská dělnická strana

Irsko, Komunistická strana Irska

Irsko, Irská dělnická strana

Lotyšsko, Socialistická strana Lotyšska

Libanon, Lebanon, Komunistická strana Libanonu

Lucembursko, Komunistická strana Lucemburska

Malta, Komunistická strana Malty

Maroko, Demokratická cesta

Nepál, Komunistická strana Nepálu (jednotná)

Holandsko, Nová komunistická strana Holandska

Pákistán, Komunistická strana Pákistánu

Palestina, Lidová fronta osvobození Palestiny (PFLP)

Peru, Komunistická strana Peru

Filipíny, Komunistická strana Filipín

Portoriko Komunistická obnova Portorika

Rusko, Komunistická strana Ruské federace

Rusko, Ruská komunistická dělnická strana, Revoluční strana komunistů

Rusko, KSSS

Jižní Afrika, Komunistická strana Jižní Afriky

Španělsko, Komunistická strana Španělska (M-L)

Španělsko, Komunistická strana Španělského lidu

Španělsko, Proletářská jednota

Švédsko. Komunistická strana Švédska (KP)

Sýrie, Sýrská komunistická strana

Taiwan, Taiwanská strana práce

Tunis, Vlastenecká a demokratická strana práce

Turecko, Komunistická strana Turecka

Spojené Království, Komunistická strana Velké Británie (M-L)

USA, Svobodná cesta socialistická organizace

USA, Strana za socialismus a svobodu

Ukrajina, Komunistická unie

Venezuela, Komunistická strana Venezuely

Vietnamská Socialistická Republika, Komunistická strana Vietnamu 

 

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473