ŘEKLY DVĚ RANSDORFOVY NEJBLIŽŠÍ

Dcera Aneta Ransdorfová:

Být dcera tak chytrého člověka, jako byl můj otec, nebylo lehké.

Když jsem byla malá, zdálo se mi, že má odpověď na vše. Obdivovala jsem ho, a obdivuji ho dodnes, jeho vědomosti, píli, pevnost jeho přesvědčení, ochotu jít názorově proti všem. Zároveň jsem ale vždy měla pocit, že v ničem nemohu být dost dobrá. Hledala jsem věci, které neuměl; chtěla jsem ho alespoň v něčem předstihnout. Tehdy to pro mě bylo důležité. Chtěla jsem, aby se pro změnu na mne podíval s obdivem on. Nemyslím, že to věděl. 

Je hodně věcí, které jsem svému otci neřekla, když ještě žil. Ráda bych mu je proto řekla teď.

Když jsem byla mladší, mívala jsem ti za zlé, že ses dal do politiky. Zdálo se mi, že každý jiný člověk je ti přednější, než vlastní rodina, vídali jsme se jen občas po večerech. Víkendy strávené s námi bych spočítala na prstech jedné ruky. Přeji si, abych tehdy věděla, kolika lidem jsi věnoval svůj čas. A ještě víc si přeji, aby si toho ti lidé byli vědomi, jak málo jsi ho měl.

Bála jsem se lidem představit příjmením. Kolikrát jsem byla nazvaná „zasranou komunistkou“, i když jsem byla ještě na základní škole, nemohu ani spočítat. A to přesto, že mnozí z mých spolužáků ani nevěděli, co to ten komunismus je – ale věděli, že jsem se provinila něčím strašlivým. Nežila jsem za minulého režimu, tak mohu soudit jen podle knih. Ale co soudit mohu z vlastní zkušenosti, je chování těch, kteří měli být pronásledování či omezování, kteří se vyhrazují proti nenávisti a fanatismu – ale dítěti měli za zlé, komu se narodilo. Těch lidí, kteří se nyní radují, že jsi zemřel.

Bála jsem se přiznat, že jsem tvá dcera. Chtěla jsem jen klidný život a vlastní soukromí, ne obavy o to, kdo mi bude opět strkat mikrofon do obličeje, jen co otevřu vchodové dveře. Teď už se nebojím. Nebojím se proto, že jsi mě už odmala vedl k tomu, abych jednala v souladu se svým svědomím. A to, co se ti stalo, to, jak se k tobě mnozí zachovali, přestože jsi celý život usiloval o to, aby se v naší zemi žilo lépe, je tak nespravedlivé. Nechci, nemůžu to tak nechat. Vždy sis zakládal na svém čistém štítu, a ten se ti již léta usilovně snaží vzít. Ty ses nebránil, protože jsi věřil, že lidský rozum nejde tak snadno ošálit. Já tvou víru v lidi nesdílím. Podle tiskového zákona jsi měl právo žádat o uveřejnění odpovědi na lživé, zavádějící nebo nekompletní informace, které o tobě média uváděla. A teď, když jsi tak nečekaně odešel, to právo mám já. A věř mi – já ho využiju. I kdybych měla pročíst každý článek, který po tvé smrti vyšel. Samozřejmě, že mě zlé komentáře, podpásovky a vulgarity na tvou a teď už i naši adresu zraňují, nyní ještě víc, než kdy předtím. Ale tvá pověst mi za to stojí.

Jenže co na internetu najdu? Zjistila jsem, že se ve starších článcích potichu vymazávají a mění nepravdivé informace, třeba ta neustále opakovaná, ničím nepodložená částka, i ten takzvaný výběr – ale nikdy ne v nové zprávě. Nikdy ne tak, aby si to mohlo přečíst víc lidí. Žádný tisk se nechce opravit, nechce říct – uváděli jsme zavádějící nebo nepravdivé informace, které Ransdorfa poškodily. Neinformovali jsme vás pravdivě. Tak je formováno veřejné mínění.

Ty sám jsi kdysi napsal toto: Drtivá většina českých občanů nemá ve zvyku vyhledávat a ověřovat si informace přímo od pramene, ale počká si, co jim naservírují naše média. Můžete mi říci, které médium má profesionální a objektivní politické zpravodajce? Česká média dlouhodobě informují o evropských záležitostech sporadicky a většinou negativně (balení koblih, zakřivení banánů), a tak se nelze divit, že povědomí našich občanů o Evropské Unii je bídné.

To nejhorší jsi prožil po takzvané švýcarské kauze. Ani já jsem ti tehdy nebyla oporou, a nevíš, jak moc si to vyčítám. Moc bych si přála, abys nám tehdy řekl, jak zle na tom jsi. Vždy ti připadalo, že musíš být silný i před námi. Nedovolil jsi nám, abychom ti pomáhaly. Alespoň teď tedy dovol, abychom převzaly boj, který ty jsi už dokončit nemohl. Chceme znát odpověď na otázky, na které ses před svou smrtí ptal neúspěšně i ty. Když ses ptal ty, Švýcarsko mlčelo. Snad teď, když jsme se osobně obrátily na ministra Zaorálka a písemně na poslaneckou sněmovnu a vládu, se dozvíme pravdu.

Po svém vyjádření o tvé smrti jsem napadána, že jsem hloupá, arogantní, že je ode mne pokrytecké vinit někoho jiného z tvého předčasného odchodu, že lidí, jako jsi byl ty, není škoda. Ptám se tedy těch z vás, kteří soudíte mého otce: Kdo z vás může říct, že ho znal lépe, než já? Kdo z vás ho viděl, jak se po dvou hodinách spánku chystal jet na druhý konec republiky jen proto, aby přednášel pro deset, dvacet lidí? Ne pro peníze, ne proto, že by očekával nárůst popularity, ale proto, že si vědění cenil nade vše a chtěl se o něj dělit i s ostatními. Kdo z vás ví, jak často pomáhal lidem i přesto, že měl vlastních starostí nad hlavu? Kdo z vás mi může odpřisáhnout, že informace, podle kterých ho soudíte, nepocházejí z českých médií, která dodnes šíří lži, ale když se ukázalo, že vše bylo jinak, jako mávnutím kouzelného proutku jejich zájem opadl? Kdo z vás ví, že můj otec již v dubnu 2014 vyvrátil pomluvu, že si do Evropského parlamentu přišel pouze pro náhrady, předložil písemné potvrzení od organizátorky konference, které poskytl i ČTK – kdo z vás o tom ví?

Doufaly jsme, že tvou smrtí ten mediální lynč skončí. Samozřejmě, že marně. A teď jsme i napadány a vláčeny bulvárem i údajně seriózními periodiky za to, že jsme si dovolily žádat o vysvětlení toho, co se ti stalo. Je to podle vás zločin? Je špatné, že chceme znát pravdu o tom, co bylo tak zamlženo dohady a výmysly, které můj otec již neměl možnost vyvrátit? Kdybyste byli na našem místě, taky byste chtěli znát pravdu.

Nechte si své řeči, že jako dcera musím hájit svého otce za každou cenu – nemusím. Já a má matka jsme byly jeho největšími kritiky, protože jsme znaly jak jeho práci, tak jeho lidskou stránku – a jeho chyby a omyly ztrpčovaly život nám, ne vám. Vím, že můj otec nebyl dokonalý. Vím, že jistě i existovali lidé, kterým nějakým způsobem ublížil – a věřte, že jsme se mezi ně řadily. Ale také vím něco, co tolik z vás tak rádo přehlíží – měl v sobě víc dobra, než většina ostatních. Soucítil s lidmi, i s těmi, kteří za to nestáli. A on věřil, skutečně věřil, že tato země a její lidé stojí za to, aby jí obětoval vše, co měl.

Tati. Z života, který jsem prožila s tebou, jsem si odnesla mnoho dobrého. Potřebu klást otázky a pochybovat. Nesoudit, pokud nevím dost. Spolu s matkou jste mi ukázali, že bez umění je život chudý. Pro cokoliv jsem se nadchla, v tom jsi mě podporoval, pokud ti přišlo, že můj koníček má nějaký smysl. Naše večerní rozhovory o čemkoliv, co se stalo nebo mě zrovna zajímalo. Za to vše a mnohem víc, ti moc děkuji.

Moc bych si přála, abys tu byl déle. Měl jsi tolik plánů. Myslel sis, že nastane doba, kdy se budeš moct po těch letech, kdy jsi pracoval do úmoru pro ostatní, věnovat i sám sobě. Chtěl jsi psát knihy, procházet Rakovnicko, které jsi považoval za nejkrásnější z České republiky, a večery trávit se sklenkou vína a svou milovanou knihovnou. Doufala jsem, že to tak bude.

Sbohem, tati. Vždy jsem víc než cokoliv jiného chtěla, abys na mě byl hrdý.

Mila R

Manželka Vlasta Ransdorfová:

Milý Mílo,

přišla chvíle rozloučení, naše 27leté manželství je u konce. Co k němu říct? Byl jsi výjimečný člověk, a život s výjimečnou osobností není průměrný nebo obyčejný. Nemůže být takový. Abych tak řekla, pro mě to byly roky nepohodlné, ale učit se od tebe a sledovat tě bylo inspirativní. Naučila jsem se od tebe především používat vlastní mozek, dívat se na fakta z různých úhlů, pochybovat, ověřovat si informace a hledat v pramenech.

Když ses narodil, Sudičky ti přály, dostal jsi od nich inteligenci, potřebu vědění, charakter, obětavost, silné sociální cítění, solidárnost. To ti nadělily dvakrát. Pracovitost ti daly aspoň třikrát. Vlastně si nevzpomínám, že by sis někdy udělal pár dní volno, pořád jsi něco četl, psal, studoval, něco pro někoho dělal, zařizoval, sháněl, pracoval jsi o nocích, nebyl jsi doma po večerech, ani o víkendech ani o dovolených. Křížem krážem jsi projezdil republiku, pomáhal jsi zdarma každému, kdo se na tebe obrátil, a rozdával jsi peníze bez rozmyslu. Na sebe jsi vůbec nedbal, nestaral ses o sebe. Spal jsi 4- 5 hodin denně. Nechápala jsem, kde se v době bere tolik energie.

A tvoje nedostatky? Odmítal sis připustit, že tvoje schopnosti a síly mají hranice, že nemůžeš spasit svět. A vůbec, absolutně vůbec jsi neměl instinkt na lidi. Měl jsi neotřesitelnou víru v lidskou slušnost, v lidskou dobrotu. Domníval ses, že když se ty chováš k lidem férově a otevřeně, je samozřejmé, že se k tobě budou chovat stejně. Jenže to je chybná premisa. Časem tě obklopili lidé, pro které je čestné slovo prázdná fráze a podání ruky prázdné gesto, zatímco pro tebe to byl závazek. Mezi takovými osobami jsi nemohl obstát. Důvěřoval jsi, ale neprověřoval.

Přesto, že ses doslova rozdával pro druhé, měl jsi hodně nepřátel. Já vím proč. Samozřejmě že tvoje nadprůměrné IQ iritovalo primitivy. Ale především jsi byl černým svědomím lidí, kteří mají ohebnou páteř a pružné svědomí, morálním políčkem těm, kteří mění své zásady jako ponožky a kteří utekli od povinností ke korytům. Lidem bez charakteru jsi ukazoval, že se dá žít zásadově, nezištně a čestně. Bohužel jsi měl zavilé nepřátele i ve svých vlastních řadách. O to byli zákeřnější.

Charakter člověka netkví v jeho politickém přesvědčení. Charakterní člověk nemění své názory a postoje s ohledem na jejich momentální výhodnost a podle nálad v okolí. V tom jsi byl opravdový charakter. Ti, kteří do tebe kopali a kopou i po tvé smrti jen kvůli tvému přesvědčení, jsou ze stejného těsta jako sekyráři z 50. let nebo aparátčíci normalizace. Jsou strůjci nových bezpráví a předávají svou nenávist dalším generacím. Je úplně jedno, jestli jsou v partaji rudé, modré, oranžové, pruhované nebo žádné. Najdou se všude. Opakuji, charakter člověka netkví v politickém přesvědčení.

Byl jsi nepohodlný jako český i jako evropský politik. Dával jsi hlasitě najevo své kritické názory na privatizaci, na zničení zemědělství, na církevní restituce, na současný špatný stav EU, na probíhající islamizaci Evropy, na nebezpečí TTIP, na válku na Ukrajině, na krymské události, na roli USA, atakdále, atakdále. Jenže v ovzduší pravdy a lásky nejsou oponentní názory vítány.

Tvoje pověst a tvoje čest byly právě proto, že jsi byl nepohodlným politikem, cíleně a promyšleně cupovány, byl jsi programově ostouzen, pronásledován a zesměšňován. Kdybys byl kývač nebo šedý průměr, jako je drtivá většina našich politiků, nic takového by se nedělo. Neznám jiného politika, kterého by novináři ničili jako tebe, snad s výjimkou Zemana ve funkci prezidenta. Ty jsi, Mílo, strašně přeceňoval inteligenci lidí. Roky jsem na tebe naléhala, aby ses mediálním lžím bránil, ale ty jsi mi vždycky řekl - nebudu svůj drahocenný čas ztrácet ve sporech s hlupáky. Lidi jsou inteligentní a přece musí vědět, kde je pravda. Ale to ses fatálně spletl. Lidi nechtějí myslet.

Po tvé smrti jedno čtené médium napsalo - Ransdorf byl politik, proslulý svými průšvihy, ne politickou aktivitou. Ale KDO se postaral, aby se o tobě psalo výhradně negativně? Čí zájem byl, aby se o tvé práci nevědělo absolutně nic? Kdo zveličoval tvé problémy, kdo o tobě vymýšlel lži, rozšiřoval je a čas od času znovu protáhnul zprávami, jen aby se na ně nezapomnělo? Měli jste možnost dozvědět se aspoň z našich nezávislých veřejnoprávních médií, které si povinně platíte, pravdivé informace o Mílově práci? MĚLI??? Předsedkyně tvé frakce Gabi Zimmer prohlásila: „Jako člen Evropského parlamentu a naší frakce byl velmi aktivní. Lidé, kteří ho dobře znali a kteří měli možnost s Miloslavem pracovat, ví, že byl intelektuál vysokého kalibru a dříč“. PÁNI NOVINÁŘI, VELMI AKTIVNÍ A DŘÍČ!!!

Tvoje dluhy, to bylo sousto. Kde byl jejich počátek? Je pravda, že na penězích jsi nelpěl, dával jsi je každému, kdo natáhl ruku, ale to byly částky, které nepřesahovaly tvé příjmy. Doma sice chyběly, ale dalo se. Jenže v roce 2004 tě vedení strany jmenovalo lídrem do eurovoleb a jako lídr jsi byl zodpovědný za výsledek. Zodpovědnost jsi měl, peníze na kampaň jsi nedostal. Tenkrát jsi měl ale tak dobrou pověst a důvěru lidí, že se ti podařilo zajistit kampaň penězi sponzorů. Obstál jsi skvěle a do europarlamentu přivedl pět poslanců. Stejná situace se opakovala v roce 2009. Strana požadovala totožný výsledek a opět zadarmo. Ale sponzoři na poslední chvíli odstoupili. A ty, místo abys na ÚV řekl soudruzi, takhle ne, politika bez peněz se dělat nedá, sis začal půjčovat. Za mými zády sis napůjčoval milionové částky, a bohužel i u pochybných lidí a spekulantů. Tvoje poznámky, které po tobě nyní nacházím, jsou výmluvné. To byl začátek našeho konce a vytloukání klínu klínem. Pět mandátů se nepodařilo obhájit, obhájily se pouze čtyři a byl jsi za to vedením nevybíravě kritizován. O posledních eurovolbách dostal místo lídra a nevídanou finanční podporu někdo jiný, s výsledkem hubených tří mandátů. Tuto poslední kampaň jsi musel dělat po své linii, financovat si ji sám, a dokázal jsi nemožné, obhájil jsi svůj post, z nevolitelného místa. Jenže těch dluhů už bylo moc. Za finanční pomoc pro dnešní den, která mi byla nabídnuta – já jsem za nikým nešla a nikoho jsem o nic nežádala! - za tuto finanční pomoc jsem vděčná, ale nikdy bych ji nepotřebovala a nepřijala, kdybys svou rodinu ve prospěch strany neožebračil.

Jednou jsem se neudržela a vykřičela na tebe všechno, co mi vadilo a co mě zraňovalo. Že od roku 1990, kdy ses dal bez porady se mnou do vysoké politiky, kdy jsi začal zachraňovat zdiskreditovanou komunistickou stranu v té nejhorší myslitelné době, že od té doby nemám partnera, dcera nemá otce, že jsem stále bez peněz a že naše příjmení je stigma. Ty jsi mi odpověděl - bral jsem to jako své poslání. Já vím, asi jsi nemohl jinak. Jenže tohle tvoje poslání nás zničilo.

Mílo, chci, abys věděl jednu věc: obrátila jsem se na vládu a parlament České republiky. Žádám je, aby prošetřili veškeré okolnosti, vedoucí tvé náhlé smrti. V první řadě aby kontaktovali Švýcarsko a trvali na vyšetření bankovní kauzy, která, pokud tě přímo nezabila, ti život ukrátila. Rovněž trvám na vysvětlení, proč tě nekontaktoval a nepomohl nikdo z kompetentních českých orgánů. Tvého problému byly plné noviny, ale české velvyslanectví ve Švýcarsku si asi zrovna dalo pauzu. Není náhodou úkolem ambasád pomáhat svým občanům v nesnázích? Nikdo kompetentní si v Praze nezavolal švýcarského velvyslance a nežádal od něj, aby sehnal jakékoli informace. Nechali tě v tom úplně samotného. Nedostalo se ti sebemenší pomoci, o to většímu posměchu, pohrdání a pranýřování jsi byl vystaven.

Není tajemstvím, že ses zabýval švýcarskými spícími účty. Sumy, které na nich jsou, by mohly být využity k zastavení islamizace Evropy, ale to už bude úkol pro jiné. Odváží – li se toho vůbec někdo.

Před pár týdny jsem tě pozdě v noci viděla, jak zase něco píšeš, a zlobila jsem se na tebe, proč si radši neodpočineš. Vypadal jsi hrozně. Vyčerpaně, zdeptaně. Zeptala jsem se, na čem pracuješ, a ty jsi odpověděl, že na studii o Bolívarovi, o konci jeho života. Dost hloupě jsem se zeptala: kdo to byl? To je národní hrdina Jihoameričanů. Co tě na něm zaujalo, prosím tě? Odpověděl jsi: přesto, že toho tolik udělal pro lidi a pro svou zemi, skončil svůj život jako zrazený, v zavržení a v chudobě. Překvapeně jsem se na tebe podívala a řekla: ty se cítíš jako Bolívar! Zadíval ses mi do očí a vyčerpaně odpověděl - ano.

Když mě vedle tebe potkalo něco špatného, bylo to výhradně v souvislosti s tvou politickou angažovaností. Aneta si užila šikany už od mateřské školy, kdy jí děti říkaly, my si s tebou nesmíme hrát, rodiče nám to zakázali, protože tvůj táta je komouš, já – po nedobrovolném odchodu z Filozofické fakulty - už šest let nemůžu sehnat práci.

Dnes ti dávám poslední sbohem. Děkuji ti za léta vedle tebe. Děkuji ti za Anetu. Je to úžasná, skvělá dcera, která má všechny tvoje nejlepší vlastnosti, ale naštěstí vyvážené a v přiměřené míře. Nechci ti nic zazlívat. Ať jsem s tebou prožila cokoliv, nikdy jsem tě nepřestala respektovat a uznávat.

 

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473