ZA MILOSLAVEM RANSDORFEM

Jak jsem poznal Ransdorfa já.

To jméno se pro mě objevovalo od počátku roku 1990, kdy jsem byl také poněkud vtažen do politiky a dění v KSČ, později KSČM. Mimořádný sjezd v prosinci mě ještě minul, a to tak, že úplně. Informace, které o tomto jednání dorazily k nám do okresu, byly kusé a zmatené. V komunistické straně se formovalo několik skupinek, které se více nebo méně lišily v názorech na pokračující cestu KSČ. Miloslav Ransdorf, pokud mě paměť neklame, patřil ke skupince, která si říkala Demokratické fórum komunistů (DFK). DFK bylo spíše radikální, ale jeho projevy postupně slábly, až splynuly s hlavním proudem. M. Ransdorf, později už více méně jako jedinec, nesplýval, ale z komunistického členstva, z počátku dosti početného, jako osobnost výrazně trčel.

Výrazně převyšoval naprostou většinu encyklopedickými znalostmi, znalostí jazyků a jinými schopnostmi. Myslím, že právě tato výrazná až někdy kontroverzní odlišnost byla zdrojem jeho obtíží a problémů. M. Ransdorf byl výrazná individualita a kromě DFK na počátku už asi potom nikdy nebyl týmovým hráčem. KSČM ho příliš nepřijala. Jedni proto, že byl mnohem chytřejší a inteligentnější. To se v KSČM, zejména dnešní, nepromíjí. Druzí proto, že mu nerozuměli.

Uvedu to na příkladu. Bylo to na „kladenském“ sjezdu. Chtěl diskutovat. Než zahájil svůj příspěvek, vysypal na delegáty jména asi třiceti filosofů, o kterých většina přítomných neměla ani tušení, že existovali. Reakcí bylo mručení. M. Ransdorf tuto odmítající reakci zaznamenal, sbalil příspěvek a odešel od řečnického pultu. Potom tam seděl v koutku nešťastný, jak „šafářův dvoreček“. Řekl jsem mu tehdy: „Vidíš to, ty vole? Máš to zapotřebí? To sis tu filosofickou produkci nemohl odpustit?“

Jiný příklad: ve stejném roce byl v České Lípě na shromáždění v Merkuru. V nabitém sále a na balkonech bylo asi 500 lidí. Než vystoupil, řekl jsem mu: „Mílo, uvědom si, že tady sedí obyčejný lidi z fabrik a tak. Jestli na ně vybalíš zase ty svý filozofy, tak tě kopnu do pr…., že vletíš i s tím „kecpultem“ mezi ně.“ Bylo to nejlepší veřejné vystoupení, jaké jsem kdy od M. Ransdorfa zažil. Bylo sdělné, naprosto srozumitelné všem a sklidilo velký potlesk.

Domnívám se, že intelektuálně výjimeční jedinci to nemají v životě příliš lehké. Jsou do jisté míry v neustálém pokušení své kvality předvádět. To mohou v odborných sešlostech všeho druhu. Ale jinde sotva. M. Ransdorf se dostal do významných pozic, protože jeho kvality a inteligenční kapacita byly všeobecně uznávány, a to zejména vně KSČM, svého času i poněkud neopatrně televizí. Uvnitř bylo toto uznávání spíš předstíráno. To se jasně projevilo kdykoliv, když se M. Ransdorf rozhodl kandidovat na nejvyšší stranický post. Udělal to několikrát a vždy na sjezdu skončil s velmi malým počtem hlasů a v případě, že byli 3 kandidáti, neprošel ani do druhého kola. Další nebezpečí, kterému podle mě neuměl úplně čelit, bylo, že ve stínu jeho věhlasu, postavení i finančních příjmů se hřáli různí lidé s různými schopnostmi a neschopnostmi. I přes své rozsáhlé znalosti každý takový člověk si potřebuje vybrat dobré a oddané (nikoliv finančně) spolupracovníky. Osobně se domnívám, že pokud se M. Ransdorf dostal do nějakých problémů i finančních, že to byl následek právě toho, že při výběru spolupracovníků neměl vždy šťastnou ruku, doplácel na svou dobrosrdečnost a občas dal přednost známosti i patolízalství před odborností.

Jsem názoru, že to byl vnímavý a citlivý člověk. Myslím, že opravdových přátel měl opravdu málo, a že se po většinu svého produktivního času cítil spíše osamocen a nebyl příliš šťastný.

Šťastný byl asi v odborných kruzích a skupinách, kde mohl uplatnit své vědomosti a inteligenci, a kde se mu dostalo také uznání jeho kvalit. Otázka je do jaké míry rozeznával upřímný obdiv a uznání od předstíraných, obvykle s očekáváním hmotného prospěchu.

Jeho přínos komunistickému hnutí si netroufám hodnotit, nejsem v tomto směru dostatečně teoreticky vybaven. I já jsem ale považoval některé jeho názory za kontroverzní a ne vždy zcela správné. Na druhou stranu bych ho i tak neřadil mezi sociáldemokratizující funkcionáře KSČM, jako je Filip nebo Dolejš, ale spíše mezi komunisty. Myslím, že komunistické je hledání i s možnostmi omylů. Myslím, že komunistické je přicházet s názory a přít se o ně, diskutovat o nich. To M. Ransdorf dělal.

Tak jsem Miloslava Ransdorfa viděl já a tak na něj mohu vzpomínat.

V Mimoni dne 27. 1. 2016, Miroslav Starý 

POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ S MILOSLAVEM RANSDORFEM SE KONÁ V PÁTEK 29. 1. 2016 VE 12.00 HODIN VE VELKÉ OBŘADNÍ SÍNI KREMATORIA V PRAZE - STRAŠNICÍCH

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473