ZEMŘELA PŘEDSEDKYNĚ ČSBS

Hluboce zarmouceni jsme přijali zprávu, že v pondělí 5. září 2011 zemřela ve věku 84 let skvělá žena a vlastenka, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu (dříve Svaz protifašistických bojovníků) od roku 2001 - ANDĚLA DVOŘÁKOVÁ.

Místo nekrologu dovolujeme si uvést doslovný záznam jednoho z jejích posledních vystoupení:

Z vystoupení Anděly Dvořákové na V. celostátním setkání ochránců čs. státních hranic.

Anděla Dvořáková byla vysoce uznávaná předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu. Zasazovala se o uznání druhého československého odboje (proti nacistům) a proti pošlapávání jeho odkazu jak sudetoněmeckým landsmanšaftem, tak i a naším německy ovládaným tiskem.

„ Já bych chtěla poděkovat za pozvání, samozřejmě, chtěla bych poděkovat i za to ocenění, kterého se mi dostalo. Myslím si, že si to nezasloužím. Pro mne je to normální práce. Rodiče nás tak vychovávali. Mluv pravdu, haj pravdu, i když si uděláš nepřátele. Nikdy nemluv jinak. Tak jsme byli vychováváni a jinak to dělat nebudeme. Protože buď to budu říkat tak, jak to cítíte vy, jak to cítí naši členové a jak v současné době 70 procent národa bere to, co říkáme, že je pravda. Zítra se určitě ukáže v novinách nebo v rozhlase, v televizi, že Český svaz bojovníků v čele s předsedkyní Dvořákovou opět vystupoval a spolupracoval s extremistickou organizací. Že je to úžasné. Jak si to bába může dovolit. Ale je to starý. Prosím vás. Nebudeme říkat nic jiného.

Když si přečtu vaše prohlášení, máte tady báječné věci, které máme stejné. Vyzýváte historiky, novináře, aby nepodléhali požadavkům. Požadujete, aby ústavní činitelé důstojně stáli na pozicích obrany dekretů prezidenta Beneše. To je přece naše společná věc.

Společně, jak říkáte vy, tak říkáme i my, jsme pořád Čechoslováky. Na rozdělení Československa, pánové ze Slovenska prominou, se nás nikdo neptal. Rozhodli si to bez nás. Takže my, při všech našich velkých akcích jsme Čechoslováky. (potlesk) Já jsem vám tady přinesla výzvu, nechám to tady předsednictvu. My jsme udělali výzvu a máme s tím úspěch: " ... Ústřední výbor Českého svazu bojovníků za svobodu proto touto cestou vyzývá všechny české historiky, politiky a další občany, kteří mají zájem a chtějí, aby naše dějiny byly vykládány v českém národním zájmu: Zasaďte se s námi o pravdivý výklad našich dějin v českém národním zájmu! Přihlaste se na ústředí Českého svaz bojovníků za svobodu ... " Tady je k tomu úvod. Byla bych ráda, kdybyste se také zúčastnili. Je zajímavé, že nám už teď chodí spousta připomínek k tomu od lidí, nejen našich členů.

Dále jsem přinesla nejstrašnější věc. Chtěla jsem mluvit o tom přijetí předsedy vlády Bavorska a Bernda Posselta. Prý se nezúčastnil. Opak je pravdou. A od našich německých přátel víme, že Posselt přijel nadšený, že konečně se prolomily ledy a že je naděje, že tato vláda zruší Benešovy dekrety a vrátí majetek tak, jak o to celá léta usiluje. To je prostě strašné.

Ministerstvo vnitra zakázalo tuto organizaci, soud ji povolil a Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku připravuje projekt stavby pomníku v místech největších poválečných masakrů. Tady je to. Jsou tam úžasní pánové: Šinágl, kterého jistě znáte všichni (šum, smích), Tomáš Pecina a Wolfgang Habermann. A samozřejmě tady připravují to, co Posselt řekl. Troufnul si, při výročí Lidic, chtít, aby se prezident omluvil Sudetským Němcům. Troufnul si, prosím vás, v poslední době, aby příští rok v Čechách byl rokem Sudetských Němců. Připravují na podzim výpravy do těch míst, kde byly Sudety. A tato organizace tomu má napomáhat, aby prostě tito lidé dělali všechno pro to. Ale o naše hroby, pochody smrti, které byly, o ty se nikdo nestará, aby vyhledával ty tisíce lidí, kteří tam zůstali.

Já to musím říci. Já vás zdržím, ale já to nemůžu vydržet. Já jsem uváděla v Lidicích nejotřesnější případ. Já jsem byla v Karviné asi před těmi deseti lety, když jsem začínala. Teď jsem tam viděla mladého kluka a říkám si co je to za funkcionáře, kdo to může být. Z Osvětimi šlo třináct tisíc v pochodu smrti. V tomto pochodu smrti, v těch třinácti tisících byly tři ženy ve vysokém stupni těhotenství. V tom pochodu smrti se stalo, že ty ženy porodily. Samozřejmě ta děťátka okamžitě esesáci hlavičkou o zem zabili. Pocházelo z těch třinácti a půl tisíce lidí. Tam ti všichni jedli kůru, jedli mech. Zabíjeli je, ubíjeli. Jestlipak někdo hledal ty hroby, kde byly ty oběti pochovány. Nikdo se o to nezajímá. My jsme televizi nabízeli, že jim dáme stovky případů zabíjení po Německu a můžou to dávat dvakrát týdně. Ne.

Ale víte, co se stalo? Tihle čtyřicetikiloví lidé dokázali zabránit tomu, utajit porod té třetí ženy. Dokázali čtrnáct dní to dítě ukrývat. A ještě ho uživily ty maminky. A tenhleten kluk je dneska předsedou našeho okresního výboru v Karviné. To jediné dítě, které se dožilo konce pochodu smrti. Nebylo by to téma pro naše historiky, aby zpracovali takovéto Zabíjení po Německu? Bohužel, nestalo se. A nemůžu si odpustit, já vím, že vás zdržuju, ale já to nemůžu vydržet, když už jsem tady.

Nejhorší bylo přijetí návštěvy syna Reinharda Heydricha. Co si to kdo troufnul. Prosím vás, my se za každého jednoho mrtvého Němce musíme omlouvat. Stopadesátkrát už jsme se omlouvali, Havel se omluvil .... A tento syn, sedmdesátiosmiletý si přišel nostalgicky zavzpomínat, jak prožíval tři roky na zámečku v Panenských Břežanech. Plazit by se měl po kolenou, když sem vůbec šel. Ano, děti nemůžou za svoje rodiče. To je pravda. Ale v tomto případě to neplatí, protože nejsme si vědomi, že by se někdy za činy toho svého otce omluvil. A oni ho sem přivedou, aby si zavzpomínal, jak se tam měl dobře. Doprovázel ho jeden náš přední historik, tak jsem doufala, že mu řekne, co to byly Lidice a Ležáky. Co ten jeho otec udělal. Bohužel, tak se nestalo.

Ale on také nabízel špinavé peníze landsmanšaftu na opravu tohoto zámečku a stal se zázrak, to zase musím říct. Hejtman Středočeského kraje odmítl tyto peníze. Tam je v nevhodných podmínkách domov důchodců. Tito lidé budou přestěhováni do konce roku. A představte si, že za peníze hejtmanství tam bude vytvořeno muzeum druhého odboje, na které čekáme od roku 1989. A to je teda zázrak, protože to se nám nestává, aby některý politik se vůbec zajímal o osud druhého odboje. A musím vám říct, jak jste tady uváděli třetí odboj, já tři roky bojuju proti tomuto zákonu. Tři roky se snažím.

Nejhorší to bylo po nástupu paní Parkanové, která vzala našim politickým vězňům sociální výhody, protože nebojovali se zbraní v ruce. Já jsem tehdy jasně řekla, že osmdesátý devátý rok nebyla žádná občanská válka. Jak mohli tito lidé se zbraní v ruce bojovat ve třetím odboji? Kdo bojoval se zbraní? Mašínové? Nebo kdo ještě? Ale naši lidé šli do koncentráku na tři - čtyři roky a všechny výhody jim byly vzaty a teď ty výhody má dostat třetí odboj. Odpusťte mi to, ale já vám musím říct, že to skutečně nemá obdoby: Například sirotci třetího odboje už před pěti - šesti lety dostali vládním usnesením příplatek k důchodu 2400, vdovy 3000. Já jsem upozorňovala, to byla ještě Topolánkova vláda, že je to naprosto nespravedlivé, protože sirotci druhého odboje, když jim zastřelili tátu při zatýkání, většinou měli tak tři čtyři sta korun, to je tak dvacet korun za měsíc věznění. Ty vdovy totéž. Pak se mi podařilo po asi třech letech tvrdé práce a přesvědčování hlavně poslanců protože pro naše sirotky a vdovy to museli schválit Poslanecká sněmovna, Senát a prezident, dosáhnout zlepšení. Ale pro třetí odboj stačilo vládní usnesení a dostali to okamžitě. Teď právě mám jít do Senátu, to jsem si vydobyla, protože nám bylo slíbeno, jestliže to dostane třetí odboj, ty výhody, které mu slibují, to, co třeba nemají dneska naši političtí vězni, tak že to bude našim politickým vězňům vráceno.

Víte, biologické hodiny naší organizace dotikávají. Když jsem já nastupovala, bylo nás dvaadvacet tisíc. Dneska je nás sedm tisíc a z toho šest tisíc je starých osmdesát pět až devadesát dva let. A ti lidé velmi těžce nesou, jestliže v té době, kdy by to nejvíc potřebovali, jim tyto výhody byly odebrány. A já přijedu na Moravu a tam mi to zase řeknou: Prosím tě, co tam děláš? Máme tu kamarády, ti si z nás dělají srandu, protože šli do hospody, dali si tři slivovice, dvě piva a řekli Gottwald je vůl a dostali dva roky a teď dostali ty výhody, co tobě sebrali. No tak, kde to jsme, prosím vás? Kde to jsme. Pozvali mne do senátu. Tam je v současné době nadpoloviční většina, tak mi slíbili, že se pokusí s tím něco udělat. Jinak od ministra obrany mám dopis, že mne ujišťuje, pokud dostane třetí odboj tyto výhody, tak že je musí dostat i naši političtí vězni zpátky. Předseda vlády mne ujišťoval o tomtéž. Ale do sněmovny nepřišel ani plk z toho, co mi všichni slíbili. A takhle to vypadá v naší republice.

My se nedáme, ale, bohužel, je to tak. Já vás s tím musím seznámit, abyste to věděli, protože některé věci vy neznáte. Nevidíme se tak často, tak mi promiňte, že jsem vám musela tohle všechno říkat. Teď mi místopředseda vynadá, ale nedá se nic dělat. Ještě že máme teď v současné době ten památník Lidice, který převzal všechna místa v republice, která byla vypálena, která byla naprosto zapomenuta, scházejí se tam, a opravdu se daří. Takže si myslím, jestli ten památník Lidice nebude zrušen z finančních důvodů, a teď k tomu to muzeum druhého odboje, tak přece jenom něco je.

Protože opravdu my už mnoho let nemáme. Takže nevím, jestli se s vámi ještě jednou sejdu. (šum) Nezlobte se. Děkuju. (šum, přecházející do potlesku, v němž zanikají další slova.)

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473