K CHYSTANÝM LIKVIDACÍM NÁRODŮ EVROPY

Bezohledná a krátkozraká politika mocných. Lživá obhajoba multikulturalismu. Dopuštění evropského chalífátu.

(ANS)

Světová elita spíše zvolí válku, nežli by se dělila o majetek. Přistěhovalecká politika Evropské unie je ve skutečnosti sociální válka vyšších tříd proti vlastním národům. Je snadnější pozvat cizí přistěhovalce rozkládající civilizaci, společnost a její etnické složení, než vyjít vstříc svým náročným pracovníkům a nižším vrstvám střední třídy. Migrace navíc řeší ještě jeden problém: vytváří vrstvu, která na sebe váže sociální podrážděnost a navíc ji tlumí svým agresivním chováním. Takže přistěhovalci se stávají doplňkovou nebělošskou zbraní, která umožní globalistům udržet na uzdě bílou populaci: sociální otázka je pro ně důležitější než etnická a kulturní.

Namísto boje mezi sociálními skupinami ve spodní části pyramidy nastupuje boj na rasově etnickém a etnicko-náboženském základě, přičemž nižší vrstvy jsou rozpolcené podle etnických linií a ztrácejí mnoho „třídních“ charakteristik, především vědomí sounáležitosti a solidaritu. To opět posiluje pozice nejvyšších a umožňuje jim přesměrovat společenský protest do jiného řečiště.

Cílem globalistů není multikulturní, ale právě multietnická společnost, v níž probíhá proces míšení ras a etnických skupin. Multikulturalismus jako taktiku lze kritizovat, je možné měnit jednu taktickou variantu za druhou, ale jako strategie je pro přívržence globalismu a etnického míšení nedotknutelný. Není proto překvapující, že po všech těch projevech o neúspěšném multikulturalismu je příliv migrantů do Německa fantasticky zesílil: ze 48.589 lidí v roce 2010 na 1,5 miliónu v roce 2015. A to Evropany děsí.

V reakci na tichou nespokojenost se orgány EU snaží ospravedlnit svoji politiku za pomoci tří argumentačních okruhů, které lze stručně popsat následovně: tato politika obohacuje země Evropy i jejich obyvatelstvo; vytváří kulturní rozmanitost; současný multikulturalismus není ideální, ale musí být rozvíjen a zlepšován; evropská populace stárne a demograficky se nereprodukuje – ženy nerodí dostatečný počet dětí.

Všechny tyto argumenty jsou naprosto lživé. Uveďme, jak oponují seriózní evropští analytici, a něco si k tomu přidejme.

Ve skutečnosti přistěhovalecká politika nečiní Evropany bohatší, ale samozřejmě výrazně chudší. Nově příchozí, kteří dosud nedostali práci (neumějí jazyk, nemají kvalifikaci, nebo jednoduše nechtějí pracovat), pobírají dávky „sociálního státu“, lépe řečeno toho, co z něho zbylo, tudíž daňové zatížení místního obyvatelstva se zvyšuje. Neexistuje žádný důkaz, že migrace zvyšuje HDP.

Co se týče rozmanitosti, jde o dvě otázky:

1) Je snad rozmanitost cílem sama o sobě? Představuje univerzální cíl?

2) Není snad Evropa dostatečně rozmanitá? Každá kultura má své pozitivní a negativní vlastnosti. Kde jsou záruky, že migranti přinášejí pozitivní vlastnosti? Praxe ukazuje pravý naopak. A jestli je rozmanitost univerzálním cílem, proč naše elity nepečují o rozvoj této rozmanitosti v muslimském světě, například v Saúdské Arábii? Proč je multikulturalismus omezen na Evropu? Na to pochopitelně neexistuje žádná odpověď. Politici a ideologové již nepovažují za nejzávažnější problém počet běženců, ale růst protiimigračních nálad v Evropě.

Evropa je skutečně stárnoucí společnost a navíc místy dle některých měřítek i přelidněná. Migranti však nejdou na Skotskou vysočinu, nemíří na sever Finska, ani do neobydlených koutů Francie, ale do měst, kde ještě více zvyšují hustotu zalidnění a snižují kvalitu života. Evropané se skutečně demograficky dostatečně nereprodukují. Tato reprodukce vyžaduje 2,1 dětí na rodinu, přitom v Evropě je tato hodnota 1,23. Ale proč vykazují evropské ženy malou nebo žádnou porodnost? Protože děti nechtějí? 

Podle průzkumů chce 55 % britských žen 2 děti, 14 % – 3 děti, 5 %  – 4 a více dětí, ale nemohou si to dovolit kvůli dle obecně sdílených měřítek nedostatečné (a také díky přílivu migrantů reálně klesající) životní úrovni.  Jenomže právě snižování této úrovně je podstatou neoliberalismu, ekonomického směru osmdesátých let minulého století, přičemž nejde o nic jiného, než o super-exploatační fázi globálního monetarismu. Celá sociálně-ekonomická politika v Evropě v průběhu posledních čtyřiceti let byla zaměřena na převrácení této situace, na přerozdělování ve prospěch horních vrstev - tedy na zvyšování nerovnosti.

Veškeré řeči o tom, že hlavním důvodem přísunu migrantů z Asie a Afriky je řešení problému nedostatku pracovních sil, jsou vesměs lživé a stojí proti nim jednoduchý argument: proč nepovolají nezaměstnanou mládež ze Španělska, Portugalska a Řecka, čili z jihu samotné Evropy? Mládež, která je relativně vzdělaná, má kořeny v místní tradici a chce pracovat.

Pro periférii, přesněji pro její místně vládnoucí oligarchii, řeší migrace pracujících do zahraničí dva problémy. Zaprvé, za prací jezdí z jihu na sever nejaktivnější muži. Čili osoby s potenciálem bojovat za svá práva. Jejich odchod ze země zjevně snižuje tlak na vládnoucí špičky a sociálně-politické napětí. Za druhé, část výdělků posílaných migranty do vlasti (někdy dosahuje 20 až 30 % HDP jejich domovské země) umožňuje přežít značné části zbývajícího obyvatelstva, což snižuje jejich odhodlanost aktivně se zapojit do společenské aktivity. 

Nepochybně, to vše funguje pro udržení mocenských struktur v jižních zemích s klanově oligarchickými režimy mafiánského a parazitního typu. Zvláště patrné je to v zemích tzv. frankofonní Afriky, které se vyznačují úzkým spojením francouzského kapitálu a státní byrokracie s vládnoucími skupinami v bývalých koloniích Francie.

Migranti současně řeší důležité úkoly pro upevnění klanově-oligarchické plutokracie post-západu. Za prvé, jelikož jsou imigranti připraveni pracovat za nízké platy v mnohem větší míře než západoevropané (nebo severoameričané, pokud jde o USA), vytlačují dolní a nižší střední vrstvu z oblasti jejích ekonomických zájmů. Navíc imigranti mají mnohem méně rozvinuté společenské vědomí a v nových podmínkách jsou nuceni spoléhat se na jiné formy organizace a svépomoci (občina, klan, kmen, kasta), proto v roli „vykořisťovaných“ ve skutečnosti vyklízejí zónu boje (v přísném slova smyslu) proti „vykořisťovatelům“. K tomu všemu spatřují svého hlavního nepřítele v bílých Evropanech ze spodních a nižších středních vrstev. 

Jedním z cílů multikulturalismu je vytvoření masové „podtřídy“ zbavené národních kořenů a národní kultury, a proto snadno manipulovatelné, neschopné vzdorovat a bojovat. Proto i navzdory krizi a narůstající nespokojenosti obyvatelstva jsou elity v EU připraveny na to, co vypadá jako příští kapitulace před muslimskými imigranty (tato kapitulace je prostředkem k dosažení jiných cílů), a to až do úplného zničení evropské identity, víry a dokonce i práva, na němž byl Západ vždy postaven.

V roce 2016 vyzval německý ministr financí Wolfgang Schäublek k vytvoření „německého islámu“. Ještě dál (před deseti lety) šel nizozemský ministr spravedlnosti Piet Hein Donner. Řekl, že pokud muslimové, až se stanou většinou, budou chtít změnit demokratickými prostředky zákony Nizozemska na šaríát, mohou to udělat. A je jen otázkou času, kdy se z muslimů stane v Evropě většina – nanejvýš během dvou nebo tří generací.

Koen Geens, ministr spravedlnosti Belgie (v této zemi je 700.000 muslimů, přičemž marocká část žije téměř v centru Bruselu), prohlásil při svém vystoupení 25. dubna 2016 v Evropském parlamentu, že muslimové brzy přečíslí Evropany: „Evropa o tom ještě neví, ale je to realita“.

Oslabené vlastenectví v Západní Evropě je výsledkem cílené politiky globalistů. Evropská unie nepotřebuje národy, a tudíž ani vlastenectví není zapotřebí. Potřebuje mozaikový svět menšin s dvojitou až trojitou identitou (regionální, sexuální atd.). A rasově a etnicky smíšenou populaci.

Nemělo by uniknout pozornosti, že i přes tlak vyvíjený „bruselskými byrokraty“, tvrdý postoj vůči přistěhovalcům a problému migrace demonstrují bývalé socialistické země, kde kromě internacionalismu dřívější vlády aktivně rozvíjely jakési socialistické vlastenectví, a toto dědictví přetrvává do dnešní doby. To lze pozorovat i v kontrastu mezi východní (NDR) a západní částí Německa: postoj k migrantům je různý, různé jsou i ochota vzepřít se i počet mešit. Lze ř&iacu te;ci, že energie minulého socialismu a sociálního systému se stává pro ty východní Evropany, kteří nejsou ochotni „jít se svými souvěrci“ do soudného „ráje“ post-západní Evropy, doplňkovým faktorem odporu umožňujícím východu Evropy, zejména v případě obratu směrem k Rusku, aby se ubránil mnoha tragédiím.

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473