ČEŠI VERSUS "SUDETŠTÍ" NĚMCI

Otázky „česko-sudetoněmeckých" vztahů – Liberec 28. 2. 2018
JUDr. Tuleškov, vydavatel Českých Národních Listů – ČNL) a odborník na dané téma.

„Slovo „sudeto" dáváme do uvozovek. Jde o problematiku obrovsky širokou, a proto jsem téma rozdělil na několik celků. První tematický celek jsem nazval „Historický nadhled". Zkrátíme si to tak, že vás odkážu na mapy, které máte (Mapa Drang nach Osten v barevném provedení a popisem k jednotlivým barvám – pozn. RSP – viz níže. Posluchači měli k dispozici ještě pět dalších map – pozn. RSP).

drank
Jde o barevnou mapu a barevné legendy k této mapě. Pouhým pohlédnutím na mapu můžete sledovat pohyb od západu na východ, pohyb, kterému říkáme obecně Drang nach Osten. V té mapě je sledován od 7. století zhruba do 20. století. Vidíte, jak během této doby došlo k posunu germánského živlu až daleko na východ, jak vlastně se formovalo a tvořilo území dnešního Německa. To střední Německo a východní Německo je v podstatě bývalým slovanským územím. Nemáme dost času, abychom se zabývali celým obdobím. My bychom si jenom položili otázku: Můžeme mluvit i v současnosti o Drang nach Osten? Odpovědi mohou být různé, ale já se domnívám, že můžeme, protože německý tlak na východ dál pokračuje. Ale musíme zaznamenat podstatné rozdíly. Prostředky Drang nach Osten historicky spočívaly v hrubé síle, síle ozbrojených vojsk a slovanské kmeny byly „křtěny" ohněm a mečem. Takže po nich někde nezbylo během několika století vůbec nic, maximálně zbytky zeměpisných názvů. Otázka je: jak v současnosti probíhá Drang nach Osten neboli tlak Němců směrem na východ? Jsou užívány nejrůznější prostředky. Dnes jde především o ekonomické prostředky, finanční, politické, zpravodajské a další. Mluvíme obecně, ale buďme trochu konkrétnější, pokud jde o výsledky současného tlaku Němců na střední, východní a jihovýchodní Evropu. Co říkají např. někteří naši ekonomové? Mluví o tom, že Česká republika se fakticky stala německou polokolonií nebo dokonce kolonií. Z našich politologů budu citovat jen dva známé. Dr. Špidlu, který někdy před 10 – 12 lety se proslavil tím, že jako jeden z prvních prohlásil, že Česká republika se může stát sedmnáctou zemí Spolkové republiky Německo, a že on proti tomu osobně nic mít nebude. To bylo úžasné progresivní prohlášení. Po letech se k němu přidal další výtečník. Tím je nám známý pan bývalý ministr kultury Daniel Herman. Ten v podstatě řekl – „čistě teoreticky se Česká republika může stát součástí Německa". To řekl už ve funkci ministra české vlády. To bylo něco jiného, než když pan Špidla někde pobíhal a takto se vyjádřil. Pan Herman nás obrovsky překvapoval, když ne každý den, tak jistě každý týden nějakou novinkou, které nás děsily, takže jsme byli spokojeni, když se žádné novinky neudály. Otázka tedy je, jak to je de facto. Nikoli de jure. De jure stále existuje Česká republika, jako svrchovaný stát, máme svou ústavu, máme své zákony. Ale de facto ty vztahy jsou už trochu jiné. Vedle nás máme souseda, kterého se nemůžeme zbavit a to je Německo.
Řeknu několik slov, pokud jde o samotné Německo. Nepůjdeme historicky daleko dozadu. Na počátku léta 2016 náměstek ministra zahraničí Německa, pan Michail Roth prohlásil: „Německo je nejsilnější stát Evropské unie. A tudíž jakožto takovému mu přísluší vedoucí postavení – role v EU." To byla jedna perla a druhá, to měl nějakou přednášku o definování nové úlohy Německa v rámci Evropy a sdělil nám a všem Evropanům, že princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jednoho státu druhým státem v rámci EU neplatí. Takže z ničeho nic pan náměstek ministra rozhodl, že tento princip zruší. K tomu nemůžeme mlčet. Mezinárodní právo má celou řadu funkcí. Jedna funkce je pro nás důležitá. Mezinárodní právo chrání malé a střední státy před útlakem a útoky států velkých, velmocí nebo supervelmocí. To je jeden z důležitých úkolů mezinárodního práva. Pokud bychom na tuto funkci mezinárodního práva rezignovali, tak bychom poškozovali sami sebe. Takže pan náměstek může perlit dál, to nám v podstatě nevadí. Je to jeho věc, když se chce takto zesměšňovat. Německo principy mezinárodního práva netvoří, a tudíž je nemůže ani rušit. Mezinárodní právo platí dál i s principem, o kterém jsme hovořili.
Dále se musíme zmínit ještě o jiném muži, a to je Berndt Posselt. Ten několik měsíců potom navázal na velká slova náměstka ministra Rotha a prohlásil a byl mu k tomu poskytnut i čas v rámci zahraničního vysílání českého rozhlasu, že „Evropa by měla hrát vedoucí roli ve světě". A to šíříme my prostřednictvím českého rozhlasu do Německa. Naši lidé většinou nevědí, že politici vydávají taková a podobná prohlášení. Je to tím, jak fungují média. Místo toho, aby nás informovala o tom, co se řekne nedaleko od nás, tedy v Německu a v plném rozsahu, tak mlčí. My tyto informace získáváme z německého tisku. Něco odebíráme a něco vyhledáváme na internetu. Německá média jsou různá a různé jsou i informace. My se můžeme potom o ně podělit s vámi - českým publikem. Ti dva pánové, o kterých byla řeč, byli na nižší úrovni. Budu ale hovořit o někom, kdo je na úrovni skutečně vysoké. O pánovi, který je ministrem zahraničí SRN ve vládě A. Merkelové a jmenuje se Sigmar Gabriel (sociální demokrat – pozn. RSP). Ten poskytl rozhovor německému časopisu Spiegel v lednu roku 2018. Řekl, že „Německo prostě zanedbalo své povinnosti a roli, kterou hrálo, a že Německo má co dohánět." Především, tvrdí, že Evropská unie se musí radikálně osamostatnit a musí se tak dít pod vedením Německa. A co má Německo činit? Má se chytit opratí a řídit. Německo totiž zanedbalo mnohé, a proto musí vstoupit do vysoké politiky – do světové politiky. A jaká to má být politika? No taková, že bude částečně protiruská, částečně protičínská a dokonce se mluví o tom, že v některých věcech se dotkne i USA. Samozřejmě negativně, ne pozitivně. Tak uvažuje pan ministr. Říkal ještě jednu věc: že napříště zahraniční politika Německa, ale i EU (to už bere jako spojité nádoby) by měla být prováděna nejen jako politika hodnot, ale politika zájmů. Když začneme mluvit o politice zájmů, znamená to, že Německo je regionální mocnost a bude mít rozhodně jiné zájmy, než máme my. Všechny národní státy kolem Německa směrem na východ a jihovýchod mají už s tím své zkušenosti. Před 100 lety také jeden teoretik vystoupil s plánem Německé střední Evropy. Aby Německo mohlo dominovat ve světě, potřebovalo se rozrůst v Evropě. A státy kolem Německa měly být pacifikovány v tom smyslu, že měly uznat Německou dominanci a řídit se německými zájmy.
Takže když půjde o zájmovou politiku, tak politika národního českého státu bude v rozporu s tou politikou zájmovou, kterou bude provádět Německo. To je logické. Třetí nejvýznamnější sdělení, které mám ze současnosti pro vás. Pan ministr je sociální demokrat. To si ještě musíme uvědomit.
Budeme mluvit ještě o jednom prostředku, který je využíván v tlaku směrem na střední, východní a jihovýchodní Evropu. To jsou německé menšiny. Vy všichni dobře víte, jak se chovala německá menšina u nás ve druhé polovině 30. let a za doby protektorátu. Stačí proto sesumírovat, že nejméně 90 % německého obyvatelstva tehdejší doby se znacizovalo. Jasně stálo na straně nacistického Německa. Nebylo loajální k Československu, ale k nacistické „Říši". O ordnerech a freikrorpsech také víte. Ještě výrazněji to působí, když půjdeme do sousedního Polska. Tam také byla silná německá menšina a ta menšina se před válkou zabývala organizováním schopných mladých německých mužů nacionálně myslících. Vytvářeli z nich menší jednotky, které byly v místech cvičeny i se zbraní nebo odjížděli do Německa k výcviku v době svých dovolených nebo si prostě brali volno, aby mohli cvičit a byli se zbraní „srostlí". Připravovali se na válku a ta přišla, jak víme, v září 1939. A polská menšina už měla svoje ozbrojené jednotky. Ty jednotky podle plánu německého wehrmachtu hlídaly, zajišťovaly různé komunikační spoje, mosty, prostě cestu, o které věděly, že německá vojska se tudy poženou. Tam docházelo ke střetům s Poláky, střílelo se na obou stranách, tedy na počátku války vystoupila německá menšina se zbraněmi proti svým bývalým spoluobčanům.
U nás, za protektorátu, služebny gestapa měly složení ze 40, někdo udává až 50 % ze sudetských Němců. Uměli česky, znali české zvyky a do českého prostředí se krásně dostávali. Byli pro nás mnohem nebezpečnější než říšští Němci. A že se solidarizovali s nacizmem s výjimkou možná oněch 10 % (to byli komunisté, sociální demokraté a výjimečně i křesťané), tak těch 90 % dělalo dílo. Dělali tak, že o své budoucnosti rozhodli oni sami. Když docházeli zprávy našeho odboje do Londýna, do rukou naší vlády, prezidenta, tak tam stálo: s Němci nemůžeme žít v jednom státě. Němci dělají tohle a tohle, nepřichází v úvahu, aby Němci s námi byli v jednom státě. Musí odejít! Beneš z počátku nechtěl nějaký masový přesun německého obyvatelstva. Chtěl ho aspoň trochu omezit. Ale potom viděl, že to není politicky únosné a postavil se čelem ke stanoviskům našeho domácího odboje. Takže vlastně celý odsun byl výsledkem činnosti samotných Němců, co byli u nás. O odsunu nebo transferu rozhodli spojenci v Postupimi. My jsme to dostali na vědomí diplomatickou cestou. Diplomatickou cestou jsme odpověděli vítězným spojencům, že s tím souhlasíme, a že provedeme vše, co je nutné, aby k přesídlení německého obyvatelstva došlo. My jsme plnili naprosto všechny úkoly, které stanovila spojenecká kontrolní rada. Ta byla složená především z vedoucích činitelů v ruské, americké, anglické okupační správě. Ta stanovovala za jakých podmínek k odsunu – přesídlení německého obyvatelstva z Československa, Polska i Maďarska má dojít. Přesídlení jsme provedli takovým, způsobem, že jsme dostali maximální pochvalu za způsob provedení odsunu. Samozřejmě byly i divoké odsuny. Divoký odsun bylo jakési upuštění páry z přetopené oblasti, kde německé obyvatelstvo bylo ozbrojené, pár Čechů tam žilo ve strachu, protože žádná správa tam ještě neexistovala, nebyly tam ani pravidelné české jednotky, jen několik ozbrojených lidí, kteří přijeli i na vlastní pěst z vnitra Čech. Byla to velmi ožehavá situace. Šlo o čas a o to, co s Němci udělat, aby nedošlo k nějakému konfliktu.
Mluví se hodně o Brnu. Jak jsme provedli zločineckým způsobem přímo vyhnání německého obyvatelstva z Brna. V Brně existovala specifická situace. Spousta Němců, ozbrojených Němců, nedostatek jídla, nedostatek bytů a ti Němci se navíc ještě v tu dobu stavěli nepřátelsky vůči nové československé moci. Němci byli zavíráni, byli zavíráni i Češi. Bylo tam asi 1500 lidí (to je údaj z archivu předsednictva československé vlády). K tomu se sbíhali čeští lidé a chtěli tam proniknout, což by vedlo k masakru. A tak lidé z Brna jeli narychlo konzultovat na úřad vlády, co si mají počít. Jestli mají chránit těch 1500 lidí ve věznicích. Pokud by je měli chránit – znamenalo to postavit kulomety a střílet do vlastních lidí. To nebylo možné. A to byl jeden z hlavních důvodů, proč došlo v Brně k urychlenému přesunu německého obyvatelstva. To byl divoký odsun. Ale tady byl důvod. Kdyby neodešli, mohl by se konat i útok na věznici a mohli by Češi střílet po Češích. Poslední záchvěvy války ještě v té době právní vztahy vážně narušovaly. Vrátili se lidé z koncentráků, věděli, kdo je udal, kdo je týral a ty lidi viděli. Spojenci to pochopili, ty tzv. divoké odsuny vzali na vědomí a tím je legalizovali. Oni věděli, že to ani jinak nepůjde. Churchill říkal Benešovi v roce 1943: „Ano vyteče hodně německé krve. My to víme. Nějakou dobu to necháme a řekneme dost! Dostanou příkaz, všechno si rychle sbalí a odejdou." Tak si Churchill představoval období těsně po skončení války. Věděl, že bez ztrát na životech to nepůjde.
Němci odcházeli také z Polska. Němci už chtěli utíkat, ale jak se valila fronta, stranické a vojenské struktury nechtěly z počátku připustit evakuaci obyvatel. Až když došlo do tuhého, bylo patrné, že sovětská vojska postupují velmi rychle, nic se nedá hájit, tak teprve potom daly velmi pozdní souhlas. A tak docházelo k masakrům, kdy přední sovětské vojenské jednotky narážely na zadní kolony utečenců, Němci stříleli na tanky z panzerfaustů a z děl. Nepřehledná situace v mrazivých podmínkách a hodně lidí zemřelo. Byla to především vina špiček NSDAP a vojenských špiček, které čekaly snad na zázrak nebo si myslely, že Rusové zastaví na hranicích, jak si to Hitler přál.
Němci se nakonec do Německa dostali. Někdo tvrdí, že jich přišlo 15 milionů. Odhaduje se, že to bylo reálně asi 12 milionů. Ti lidé tam vstoupili v osobní vztahy a mají tam už i děti. A ti si dnes dávají k sobě přídomek „vyhnanec". Je to několik milionů lidí. A ti lidé jsou organizováni. Existuje svaz vyhnanců s prezidentem Fabriziem. Je to lepší než Steinbachové, ale ne o moc. Jde jim opět o jejich zájmy – o zájmy německé menšiny. Ony nějaké ty menšiny zůstaly i v Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku a jinde. Současná německá moc pěstuje vztahy s menšinami. Ty vztahy se ale dostávají už na úroveň, která je naprosto nežádoucí. V Polsku je dost silná německá menšina a část této menšiny je v konfliktu s ústavními polskými orgány. A přijede tam Merkelová. Dává najevo už tou svou přítomností, že v podstatě stojí za nimi. Sice to neříká, ale nakonec to tak působí, když přijíždí opakovaně. To není dobré. Podívejme se, jak vypadá německá menšina v ČR. V roce 1968-69 vznikl Kulturní svaz. To byla jediná organizace, která byla silná právě v těchto místech, na severu a severozápadě. To byla organizace, která byla naprosto loajální vůči režimu a vůči republice. Ale přišly roky 1989, 1990 a objevují se jiní Němci. A ti Němci byli pod ochranou Občanského Fóra (OF). Znal jsem je, protože jsem byl tehdy také v orgánech koordinačního centra OF v Praze. A dostávali podporu. Především v pohraničí tzv. svazy Němců. Takže ta duchovní jednota Němců u nás se rozdělila. Kulturní svaz trval a svazy Němců se dávaly dohromady a chtěly vytvořit s kulturním svazem jednotu, tzv. Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Všechno bylo dojednáváno za velkého úsilí Franze Neubauera, bývalého šéfa sudetoněmeckého landsmanšaftu, který byl v jisté době i ministrem bavorské vlády. Ten zmocnil svého osobního poradce Hainze Löflera k jednáním, která měla vyvrcholit slavnostním vyhlášením Zemského shromáždění. Mělo se jednat v Praze, ale pro rozpory se jednání konalo nejdříve v Bad Kissingenu. Rozpory se utlumily, ale sotva se vrátili do Liberce, došlo k neshodám a 7. 11. bylo v Liberci vyhlášeno Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Při té příležitosti vydali prohlášení, že oni, jako německá menšina v ČR se považují za součást sudetoněmecké národní skupiny. A tak jsme během krátké doby měli v republice Němce, kteří se jednoznačně hlásili k lansmanšaftu. Někteří Němci zachovávali dobré vztahy k ČR. Ti ukazovali na ty nové – „Vy jste nová pátá kolona!" Situaci poněkud ztížilo, že nás opustilo asi 90.000 Němců – antifašistů. Odcházeli dobrovolně do sovětské zóny na základě výzvy „Přijďte k nám pomoct budovat nové Německo! Potřebujeme nové lidi do vznikajících německých správních orgánů!" Ti odešli a to měnilo hodně poměr sil. Kulturní svaz ustupoval a my jsme ho nepodporovali, a to jsme měli. A do Zemského shromáždění se lily peníze z Německa ve velkém. Rozdvojení bylo jen dočasné. V jisté době se stala předsedkyní Kulturního svazu Irene Nowak. A po několika letech už obě skupiny zastávaly stejnou politiku. Ptáme-li se na loajalitu k ČR, tak je to obráceně, než to má být. Je tu mezi vámi mapa, kde je znázorněno, že bychom se měli stát 17. zemí SRN. Tu mapu jsme našli na internetu v roce 2016. Zdroj nevíme, ale jako zajímavost, existuje. Ta mapa neodpovídá představám našich politologů. Na mapě je Česká republika rozdělena na Čechy, Moravu a Slezsko a každá ta část by se podle mapy měla stát součástí Německa. Můžete si též všimnout, že na mapě neexistuje Slovenská republika. Není tam. Je tam jen Maďarsko. Autor tedy předpokládal, že my se zachováme jako součást Německa, ale Slovensko nechal rozpustit v Maďarsku.
Zlom v české politice nastává, když Zeman několik let po roce 2000 měl být zvolen prezidentem. Nejsilnější strana (tehdy) ČSSD rozhodla v referendu, že jediným kandidátem na prezidenta je Zeman. Víte, jak to dopadlo. Asi 20 poslanců ČSSD nevolilo Zemana, nebyl zvolen a tak jeden významný česky zaměřený politik odešel mimo politiku. Václav Klaus se stal prezidentem. Ale postupně přišel o funkci předsedy ODS a začali se objevovat jiní lidé. Na scénu přichází Topolánek. Proslavil se nesmyslnými výroky, jako „es kommt der Tag", „noc dlouhých nožů" apod. Další „eso" byl Petr Nečas. Vypadal sympaticky, mysleli jsme, že to bude lepší. Úroveň našich politiků od počátku 21. století jde dolů. Místo státníků tu máme politické pidižvíky. Kteří ani nemají žádné pořádné vzdělání nebo jen nějakou plzeňskou vysokou, vždyť i takový Ruml musel studovat na právnické fakultě v Plzni a jak dlouhá léta a nakonec je JUDr. Ale pan Marek Benda, ten to neustál. Dokázali mu, že jeho doktorská práce je jen opsáním jeho práce původní a nemá stanovený rozsah. Tak svatosvatě slíbil, že nebude používat titul. Ale byl předsedou ústavně-právního výboru. Nečas studoval jinde a přírodní vědy. To není kvalifikace pro předsedu vlády. Roku 2012 přijela do Prahy kancléřka Markelová na několik hodin, ale našla si čas, aby jednala s Nečasem o zvláštní otázce. Řekla mu totiž, že landsmanšaft už je netrpělivý, a že by bylo dobře, kdyby došlo k jednání mezi českou vládou a vedením landsmanšaftu. Nedozvěděli jsme se to ani z českého tisku ani z ČT. Za několik týdnů poté se konal sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu. Tam vystoupil Posselt s velkým akcentem a prohlásil: „Dostal jsem dopis ze spolkového kancléřství a tam mi píšou, že paní kancléřka mluvila o našem požadavku na přímá jednání a vzkazuje nám, že to v brzké době vidí nadějně. A ještě prohlásil, že o to se už pokoušel náš patron – bavorský ministerský předseda Seehofer několikrát, ale neuspěl. V únoru 2013 přijel Nečas s delegací na návštěvu Bavorska. Měl projev před bavorským zemským sněmem. Říkal, že my bez Bavorů a Bavoři bez nás nemůžeme ani určit svou identitu. Přátelské vztahy s Bavorskem hnal do sedmého či osmého století, jak jsme krásně vycházeli, jsme navzájem jako bratranci a sestřenice. Pak měl Nečas jeden problém za druhým, takže se to jaksi ztratilo. Jako první oslovil Němce „milí krajané!". To nepřísluší Hermanovi ani Bělobrádkovi. Sklidil za některé věty svého projevu potlesk vestoje. Když nastoupila Sobotkova vláda, mysleli jsme, že to bude vláda rozumná, že bude hájit národní zájmy. Najednou jsme se dočetli v německých novinách, že Posselt se vyjádřil, že Sobotkova vláda začíná tam, kde skončila ta Nečasova. A skutečně to tak bylo. Uvedu příklad: Sobotka nám napsal, že on to byl, kdo dal dohromady program strategických rozhovorů mezi ČR a SRN. To znamená, že státní subjekty a jejich stupně a zrovna tak nestátní od ústředních orgánů až po ty místní měly hledat spolupráci se svými německými protějšky tak, abychom se my přiblížili co nejvíc k Německu. To byl ten strategický dialog. Vypracovali jsme petici „Ne strategickému dialogu mezi ČR a SRN – Ano strategickému dialogu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou" – nechť o všem rozhodne v referendu svrchovaný lid! Jedním z členů petičního výboru byl ještě profesor Rajko Doleček, druhou byla doktorka Neudorflová a třetí byl Pavel Reif, který byl pověřen jednáním jménem petičního výboru. Petici jsme postoupili i do ČSSD v Brně, kde jsme měli kontakty a mysleli jsme, že rozumné. Dostali jsme strohou odpověď: „Předčasný čin, měli jste to konzultovat (S kým asi? Se Sobotkou?) a pak teprve jednat." Petice ťala do živého. Podpisy se sbíraly těžko, lidé se báli. Někteří z toho důvodu odmítli podepsat. Měli obavy ze zneužití osobních údajů, které se v petici uvádějí proti nim. Petičnímu výboru sněmovny jsme poslali jen vzor, jak vypadá text a doslovně jsme uvedli, že nepřikládáme petiční archy vzhledem k obavám, atd. Nic jsme se z petičního výboru dál nedozvěděli. V roce 2015 dostal Sobotka od Marty Semelové (bývalá poslankyně za KSČM) interpelaci, která se týkala landsmanšaftu. Sobotka si dal s odpovědí na čas, dokonce předstoupil před poslaneckou sněmovnu a tam sdělil, jak ti Němci, ten landsmanšaft jsou k nám dobrotiví a vstřícní. Dokonce říkal: „Oni se vzdali práva na vlast! Oni se vzdali práva na odškodnění!" Když jsme se to dozvěděli, napsali jsme panu Sobotkovi. Napsali jsme, že to tak není, že Sudetoněmecké shromáždění jako nejvyšší orgán landsmanšaftu sice schválilo změnu stanov, kde tato dvě práva byla vypuštěna. To je jen první krok, který musí právně následovat i druhý a ten je zásadní: S novelou se musí k soudu a soud registruje novelu bez dalšího a pak teprve novela platí. Nebo odmítne ji registrovat, pak neplatí a platí stanovy v původním znění. Pan Sobotka nám napsal hbitě: Žádný strachy, do konce listopadu to bude právně vyřešeno. Čas minul, nic vyřešeno nebylo a není dodnes. Stále platí stanovy v původním znění. Lidé, kteří říkali, jak jsou ti sudeťáci dobří, dnes nechtějí přiznat barvu. PRÁVO napsalo někdy v lednu 2017, jak je ten Posselt šikovný a jak se mu to přes obtíže povedlo s tou novelizací stanov. PRÁVu jsme několikrát napsali, ať už konečně napíšou lidem pravdu. Poslední sdělení bylo, že se dívali na webovou stránku ladsmanšaftu, a že tam zjistili, že ty stanovy jsou už novelizované. A my víme, že další řízení soudní má probíhat někdy až za měsíc. Přiznat pravdu je velký problém. Takový, že ji někteří nepřiznají vůbec.
Sobotka prohlásil dvě velké „pravdy": Nemůžeme brát sudetoněmecký ladsmanšaft jako pohrobky nacistů. To je jeho tvrzení, a jaká je pravda? Pravdu nám říkají základní dokumenty. Z dokumentů se podívejte na Chartu německých vyhnanců. Podívejte se, kdo jsou signatáři této charty. U jmen jsou současně uvedeny funkce a členství v organizacích. Je z toho zřejmé, že velká většina signatářů jsou bývalí nacisté. Charta je přitom živým dokumentem i pro některé německé politiky, odvolávala se na ni i kancléřka Merkelová. To je argument – signatáři charty jsou nacisté, gestapáci, funkcionáři NSDAP.
A ve druhém okřídleném výroku nám Sobotka říká, že musíme hledat spojence. Musíme hledat i mezi Němci, a že těmi spojenci může být i landsmanšaft. To je druhý výrok, který sdělil národu a dál se o to nezajímá. Podívejme se na základní dokumenty, které stále platí. Jak stanovy, tak program 20 bodů. Jak „spojenec" se může vůči nám vymezovat? „Chceme Sudetenland! O Sudetenlandu můžete rozhodovat vy jen s naším souhlasem. Bez našeho souhlasu to nejde."
Já ani nevím, kde ten Sudetenland je? Oni to zřejmě vědí a jsou tam svrchovanými. A oni mají právo na sebeurčení, jako národ. Pasovali se do role národa. Nejsou národem! A oni by měli rozhodovat o autonomním vztahu k ČR, nebo že se stane částí SRN? Náš spojenec nás konejší tím, že na nás nic nechce, jen ten Sudetenland a práva s ním spojená.
Konzultovali jsme to na našem ministerstvu zahraničí, když tam byl ještě Zaorálek. A oni nám napsali, že tzv. práva sudetoněmeckého landsmanšaftu nemají žádný mezinárodně právní základ. Takže i kdyby zrušili cokoliv, tak v podstatě je to, jakoby nerušili nic, protože de facto ani de jure žádné právo na jejich vlast a na náhradu škody nemají. Mezinárodní právo to nezakotvuje, oni si ta práva vymysleli a sami sebe jimi obdarovali. A to mají být naši spojenci? Copak nás mohou ohrožovat v našich historických hranicích 1100, 1200 let starých? Takže nemohou být našimi spojenci. Takže takto logicky je možné odpovědět na nesmysly, které vytýčil pan Sobotka.
Informace sbíráme hodně z německého tisku, ze zahraničního vysílání našeho rozhlasu a porůznu. Witikobund má Witikobrief, náš pan Herman je předseda Ackermangemeinde v ČR. Když se podíváte na stanovy, zjistíte, že je samosprávným spolkem. Když se odíváte na stanovy Ackergemeinde mnichovské, tak zjistíte, že podle německého práva jsou samostatným spolkem. Když ale samostatné spolky mají společné orgány, mají společný sjezd – sjezdům se říká spolkové, celoněmecké nebo říšské. Na sjezdech si nejen poklábosí, ale také volí orgány. Volí spolkového předsedu a další funkce. Nejvyšším orgánem pro oba samostatné spolky je sjezd a potom společné orgány. Jak to srovnat v hlavě? Buď je samostatný spolek a nemá mezinárodní přesah, nebo to je nesamostatný spolek, je to subjekt složený ze dvou spolků a je kryt spolkovým – celoněmeckým sjezdem a spolkovými orgány. Jedno vylučuje druhé. Nemůže být pravdou oboje najednou. V 15. roce poslal Bělobrádek videopozdrav ze sjezdu landsmanů. Tam vystupoval jako velký křesťan a je chválil křesťany a jmenoval váženého Seehofera a milého Bendta Posselta. Oba mluvili na sjezdu. Seehofer řekl, že Češi se dopustili velkých zločinů proti lidskosti vyhnáním německého obyvatelstva. A Posselt byl trochu milostivější. Řekl jen, že jsme se dopustili chladnokrevných válečných zločinů. A to byli dva lidé, které Bělobrádek oslovil. Bělobrádkovi jsme napsali, co s tím udělal? Jak vystoupil proti protičeským útokům? Neudělal nic, ale nepřiznal to. Měli jsme na něj asi sedm nebo osm podání. Předali jsme to i do sněmovny a prezidentské kanceláře. On v jedné větě popírá její význam – „je a není" – v jedné větě. Jsem zvědav, jak na to bude reagovat třeba petiční výbor. Herman řekl m. j., že jsme Němce vyhnali, že jsme je předtím okradli. Nebylo to jen obyčejné vyhnání, byly to prachsprostá etnická čistka a navíc jsme ji provedli podle principu kolektivní viny. Co říká on, tak to říkají „ladsmani". Od „a" do „zet" nemluví pravdu. Je to lež. Oni již v 37. roce říkali, že Češi musí odsud pryč, protože Čechy a Morava to je historicky území Německé Říše.
Tyto věci můžete sledovat na facebooku i na webu (adresy jsou na našich materiálech, které máte). Nemůžete zůstat na tom, co teď víte a měli byste to sledovat dál. Děláme to s vypětím všech sil, abychom pomáhali lidem v jejich orientaci. Děkuji vám za pozornost a přeji vám v Libereckém kraji vše dobré."
Zaznělo v Liberci 28. 2. 2018
28 2 lbc
Tyto hosty jsme mohli uvítat 28. 2. 2018 v Liberci. Zleva: Ing. P. Reif, spolupracovník ČNL a překladatel, PhDr. V. Vítová Ph.D., předsedkyně Českého mírového fóra a ANS, Ing. J. Tichý, místopředseda ANS, JUDr. O. Tuleškov, vydavatel Českých Národních Listů (ČNL) v úloze přednášejícího k tematu.
Zpracováno ze záznamu pořízeného Ing. Pavlem Reifem.
M. Starý

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473