CHCEME OD VOLEBNÍCH STRAN VĚDĚT!!!

Analytický text agentury EXANPRO, vztahující se k našemu členství v EU a v NATO a především k tomu, jak by na tato témata měly reagovat politické strany ve volbách.

Každá politická strana či hnutí by měly ústy svých představitelů sdělit jasné a podrobné stanovisko, jak si představují českou národní bezpečnost v souvislosti s členstvím v NATO a EU. Všechny politické subjekty by měly před volbami do Poslanecké sněmovny (říjen 2017) svým voličům čitelně sdělit, zda budou usilovat o vystoupení, anebo o setrvání v těchto mezinárodních organizacích. Hlasy voličů by pak v tomto smyslu mohly být zároveň jakýmsi referendem o obou členstvích. Pokud se jakákoli strana nebo hnutí nevyjádří ve svém programu k této otázce jednoznačně, znamená to, že se ani jednoznačně nedokáže vyjádřit k otázce české národní bezpečnosti. Prohlášení o referendu je sice v pořádku, ale není to přímé stanovisko strany (hnutí) o tom, jak chce řešit národní bezpečnost. 

Z hlediska české národní bezpečnosti by měli čeští politici zrevidovat naše členství v NATO a EU. Podle odborné analýzy vnějších a vnitřních hrozeb je pro Českou republiku největší hrozbou počínání Severoatlantické aliance a Evropské unie a s tím spojené české členství.

Česká politická scéna a národní bezpečnost ve vztahu k NATO a EU

Souhrnné hodnocení

Národní bezpečnost je nejdůležitějším „stavebním kamenem“ státního zřízení každé země. Úroveň národní bezpečnosti je výchozí veličinou pro všechny ostatní oblasti státního útvaru a jejich fungování, neboť tento prvotní předpoklad ohledně zachování bezpečného prostředí se promítá do způsobu jak osobního, tak pracovního života jednotlivých občanů i celých lidských komunit a organizací.  

Jakékoli narušení nebo už jen snaha o narušení národní bezpečnosti ovlivňují v různé míře podmínky národní existence a vyvolávají různorodé reakce v lidském chování, a to jak k samotným vnějším aktérům, tak vlastním státním institucím, které jsou povinny zajišťovat žádoucí stav národní bezpečnosti. Přitom se nemusí jednat o akt přímého fyzického projevu (vojenská agrese, teroristický útok*, politický atentát* apod.), ale jen o vyjádřenou či zřejmou hrozbu, anebo dokonce o cizí vměšování do národní bezpečnosti příslušné země tak, jak to provádějí nadnárodní instituce a světové mocnosti. Je to však přednostně vláda a parlament, jež v každé zemi nesou odpovědnost za včasné odhalení, správné pojmenování a účinné řešení (přijatá opatření) všech záležitostí spojených s narušováním nebo snahou o narušování či cizím ovlivňováním národní bezpečnosti.

Naplňování národní bezpečnosti* se skládá z politiky bezpečnostní a politiky zahraniční. Zahraniční politika představuje jakousi prevenci v otázkách národní bezpečnosti ohledně vnějšího ohrožení, přičemž záleží na tom, zda příslušný stát nějakou vlastní zahraniční politiku vůbec prosazuje, anebo zda se jen podřizuje politice nadnárodních spolků. Národní bezpečnost České republiky je spjata a ovlivňována Severoatlantickou aliancí (NATO) a Evropskou unií (EU). Většina politiků prezentuje tento dvojitý svazek jako záruku bezpečnosti a demokratických hodnot. Avšak jakýkoli svazek není jen souborem výhod a pozitivního přínosu pro ten který členský stát. Je také prostředkem pro vyvolávání vynucených změn ve světě podle politiky a záměru mocnějších členů (často pokrytecky označovaných za „spojence s určitou garancí“), což sebou přináší negativní jevy v podobě ozbrojených konfliktů, destabilizovaných regionů a zpětné reakce ke všem členským zemím.

Členství v každé mezinárodní organizaci je nutné zkoumat a hodnotit podle kladných a záporných účinků na členskou zemi a tím na stav její národní bezpečnosti. Jak je to s kladnými a zápornými účinky ve vztahu obou spolků (NATO a EU) k České republice? Které účinky v tomto vztahu převažují a v jaké míře? A jak ovlivňují prostředí České republiky, její národní bezpečnost a směr jejího vývoje? Odpovědi by měli trvale hledat a aktualizovat jak členové vládního kabinetu, tak zákonodárci (Poslanecká sněmovna a Senát) se svými státními institucemi včetně zpravodajských služeb a měli by se svými závěry seznamovat veřejnost. Jenomže čeští politici toto nezkoumají, neboť oběma mezinárodním organizacím přiřadili trvalý punc nezávadnosti a vysoké potřebnosti. Taktéž podle nich není zdvořilé a politicky korektní, aby někdo zkoumal a prověřoval „západní struktury“, které jsou přece demokratické. Avšak v případě národní bezpečnosti nelze vynechat nic, protože to nikdy není jen o vnějším ohrožení, ale také o tom, jak toto ohrožení spoluutvářejí a kultivují ony mezinárodní organizace v čele s nejsilnějšími členskými zeměmi, jež jednají podle svých vlastních potřeb.

Často se hovoří o nutnosti mít bezpečnou Evropu, což mnozí spojují s formováním evropských ozbrojených sil (tzv. evropské armády). Jenže bezpečné prostředí Evropy vychází vždy z naplňování národní bezpečnosti jednotlivých evropských zemí. Jakési evropské bezpečnostní organizace nemohou suplovat mechanismy národní bezpečnosti jednotlivých států, což značí, že cílem budování evropských bezpečnostních struktur je zcela něco jiného: seskupit státy pod jedno politické a vojenské vedení s možností působení vojenských sil v prostorech podle záměru vedoucích států EU, jenž bude vždy předem projednán se Spojenými státy tak, aby byl v souladu s jejich plánem, potažmo s plánem Severoatlantické aliance, kterou USA ovládají. Spojené státy mají na EU silný vliv, čemuž napomáhá i to, že NATO a EU jsou člensky provázány: 21 zemí je členem jak NATO, tak zároveň EU (NATO má nyní s Černou horou 29 členů, EU je bez Velké Británie na počtu 27 členů).

Z hlediska české národní bezpečnosti by měli čeští politici zrevidovat naše členství v NATO a EU. Podle odborné analýzy vnějších a vnitřních hrozeb je pro Českou republiku největší hrozbou počínání Severoatlantické aliance a Evropské unie a s tím spojené české členství.

Aliance v čele s USA nás zatáhla do neoprávněného bombardování Srbska, když jsme jí poskytli svůj vzdušný prostor pro vojenské letouny, do neoprávněné agrese Iráku, na jehož okupaci jsme se společně s dalšími státy podíleli, a do vleklého konfliktu v Afghánistánu, kde mezinárodní vojáci svým působením zabili více než 15 000 civilistů (v Iráku se počet civilistů zabitých činností mezinárodních sil, respektive činností Američanů, vyšplhal na více než 30 000 – v obou případech se jedná o uvedení nejnižších čísel z výsledků několika propočtů). Zmínili jsme jen tři tragická tažení, za které nebyli jejich aktéři nijak postiženi. Tento vývoj však pokračuje dál. Na Blízkém východě se Američané snaží vtáhnout do podpory svých aktivit členské země NATO, přičemž se nejedná o boj proti jakémusi syrskému diktátorovi a „Islámskému státu“, ale od samého počátku jen o katastrofální přetlačovanou o sféru vlivu s Ruskou federací. A ve východní Evropě se členové Aliance podřizují plánu Američanů na uskutečňování série provokací proti Rusku a na vytvoření podmínek pro trvalou přítomnost amerických sil v zemích východní Evropy. Aktuální působení v obou jmenovaných regionech je součástí strategického plánu USA pro 21. století, kde jedním z hlavních cílů je změnit režim v Ruské federaci.

Američané a jejich podřízení spojenci tak na jedné straně unikají postihům za porušování mezinárodního práva a na straně druhé oni sami postihují sankcemi Ruskou federaci. České národní zájmy a česká národní bezpečnost se staly jednou z podmnožin závislých na národních zájmech USA, které na evropské země hledí jako na významný geografický prostor s vojenskými a ekonomickými prostředky s jejich využitím proti ruskému rivalovi a jako na důležité odbytiště amerických výrobků. Celý evropský prostor chtějí Spojené státy kontrolovat přes jedno řídící místo (Brusel) a za pomoci vhodné evropské mocnosti (nyní SRN po odpadnutí Británie).

Evropská unie úmyslně neprosazuje zásady potírání nelegální migrace, avšak zcela obráceně nelegální migraci podporuje (projekt přesídlování byl v dokumentech EU zmiňován již v roce 2014, tedy rok před silnou migrační vlnou, což podporuje závěr o jejím umělém vyvolání s postranními cíli – více viz produkty související z nelegální migrací zmíněné pod textem). Funkcionáři EU dále nutí ostatní členské země, aby se podřídily migračním kvótám a začaly je naplňovat. Jenomže nelegální migrace spadá do oblasti národní bezpečnosti, jež podle článku 4 Smlouvy o Evropské unii zůstává výhradní odpovědností každého členského státu. A tak úředníci EU a jimi dotované neziskové organizace hovoří místo o nelegálních migrantech o válečných uprchlících, což je čirá dezinformace (na území většiny evropských států nemůže být žádný válečný uprchlík, jelikož v jejich sousedních zemích není veden ozbrojený konflikt – blíže o rozdílu mezi migrantem a uprchlíkem viz produkty související z nelegální migrací zmíněné pod textem). Podobným zásahem do národní bezpečnosti jsou snahy EU o změny v držení a nošení střelných zbraní ve členských zemích.

Z pohledu České republiky lze hovořit o chybné zahraniční politice směrem k NATO a EU, jež nepřispívá k požadovanému stavu národní bezpečnosti a následně ani k dobrému fungování státu ve všech jeho oblastech (odvětví národního hospodářství s vývozem a dovozem výrobků a zboží, vzdělávání apod.). Situace v obou spolcích vychází také z toho, že v nich neexistuje rovnocennost členských zemí, nýbrž vždy vedoucí mocnosti s určitými privilegii a méněcenní a podřízení členové z bývalého socialistického bloku, kteří slouží vojenským a ekonomickým zájmům mocnějších „spojenců“ (proto se také objevují termíny jako „vícerychlostní Evropa“ apod.).

Několikanásobně mylným argumentem pro důležitost členství v NATO je záruka bezpečnosti proti vnějším hrozbám. Nekonvenční hrozby jako terorismus Aliance na území svých členů neřeší a konvenční napadení České republiky jiným státem je velmi nepravděpodobné až téměř nemožné. Nejprve musíme ohledně našeho napadení uvažovat sousední státy, což nezní reálně (jak by to navíc bylo řešeno, když by nás napadl jiný členský stát?). Pokud by nás měla pozemními silami napadnout jiná než sousední země, musela by nejprve přejít přes jeden či více našich sousedních států, což by si již vyžádalo odezvu a navíc by to pro agresora znamenalo velké vynaložení svých sil a prostředků, aby úspěšně prošel přes více států a obsadil ČR. Nadto všechno platí, že útok či agrese je vždy snadnější než následná okupace a udržování dobytého území. Pokud by se ale v Evropě rozpoutala válka za účasti více států, nezáleželo by na tom, zda ČR je nebo není členem nějakého „obranného spolku“. A v neposlední řadě je nutné v souvislosti s proklamovanou zárukou bezpečnosti zdůraznit, že opěvovaný článek 5 Severoatlantické smlouvy nezavazuje žádný členský stát k tomu, aby vojensky pomohl jiné napadené členské zemi. Jedná se jen o šíření dezinformací, na čemž se podílejí jak politici, tak vojenští hodnostáři a novináři. (Více viz produkty související s problematikou NATO zmíněné pod textem.)

Pozoruhodné je, že se dnes všude hovoří a píše o dezinformacích z ruské strany a přitom většině politiků, novinářů a snad všem vojenským hodnostářům vůbec nevadí, že mnohem větším zdrojem dezinformací v případě Blízkého východu, východní Evropy, nelegální migrace a bezpečnostních záruk NATO je Západ. Tento nastavený trend mlžení a zakrývání faktů se obvykle projeví tím, že nedůvěra občanů ve státní instituce prudce vzroste. A tím, že stát svaluje vinu za tuto nedůvěru občanů opět na Rusko a na údajné „dezinformační weby“, vrcholí prohra státu s vlastními občany v boji o pravdu. Přitom stačí velmi málo, a to aby stát sám pravdu šířil a nic nehalil do pochybných a nejednoznačných prohlášení.

Každá politická strana či hnutí by měly ústy svých představitelů sdělit jasné a podrobné stanovisko, jak si představují českou národní bezpečnost v souvislosti s členstvím v NATO a EU. Všechny politické subjekty by měly před volbami do Poslanecké sněmovny (říjen 2017) svým voličům čitelně sdělit, zda budou usilovat o vystoupení, anebo o setrvání v těchto mezinárodních organizacích. Hlasy voličů by pak v tomto smyslu mohly být zároveň jakýmsi referendem o obou členstvích. Pokud se jakákoli strana nebo hnutí nevyjádří ve svém programu k této otázce jednoznačně, znamená to, že se ani jednoznačně nedokáže vyjádřit k otázce české národní bezpečnosti. Prohlášení o referendu je sice v pořádku, ale není to přímé stanovisko strany (hnutí) o tom, jak chce řešit národní bezpečnost. Dalším rysem přímých politiků se smyslem pro národní zájmy a pro národní bezpečnost je to, že se nevyjadřují o státních otázkách pouze směrem k veřejnosti, ale především směrem k NATO a EU, kde požadují spravedlivou a bezpečnou politiku pro zdárný rozvoj své země, a v případě nenaplňování této politiky usilují o přerušení členství ve spolcích, které ohrožují národní bezpečnost vlastní země.  

Jedny věčné časy jsme už měli, a proto bychom neměli zabřednout do věčných časů jiných. Je čas usilovat o své vlastní časy s rovnocennými vztahy s ostatními zeměmi na všech stranách. I zde platí fráze: „Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat“.  Avšak ta minulost se nemusí opakovat ze stejné strany, ale ze strany zcela opačné. Pro to, co nám kdysi udělali jedni, nevidíme záludnost druhých!

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473