VIR, KTERÝ ZMĚNÍ SVĚT?

17. 3. 2020

Bylo šíření nové infekční choroby vybráno jako dokonalý nástroj, jak restartovat celou světovou ekonomiku?

Mimořádné události mají tendenci nabalovat se jedna na druhou jako sněhová koule. Přesně den poté, co česká vláda 10. března rozhodla o uzavření všech základních, středních a vysokých škol a zákazu konání akcí, kde je více než sto lidí, kvůli epidemii údajně smrtícího koronaviru, se v médiích objevila dosud nejpřesnější a nejpronikavější analýza toho, co se vlastně kolem nás v těchto týdnech a měsících děje.

Nevypustili ji z úst žádní slovutní komentátoři, ekonomové ani vědci, strašící lidi, ale dva hokejisté z extraligového Hradce Králové. „Chápu, že se nějakým způsobem omezuje seskupování lidí. Na druhou stranu – obchoďáky jsou otevřené a protočí se tam tisíce lidí. Přeženu to, ale kdybychom si udělali led v nákupáku v Praze, zahrát si můžeme,“ podivil se před novináři útočník Radek Smoleňák v narážce na zdánlivou nelogičnost vyhlášených opatření proti nemoci COVID-19, která se v prosinci loňského roku objevila v čínském Wu-Chanu a odtud se začala šířit do více než 80 zemí světa. Na jedné straně totiž nemohou jít dítka do školy a sportovní fanoušci na hokej, na straně druhé byla (až na uzavření tamních restaurací a kin) otevřená obrovská nákupní centra, kam chodí ještě víc lidí. A i když vláda nakonec obchodní centra přece jen uzavřela a nechala otevřené jen super- a hypermarkety, uzavřela obchůdky, kam chodí pár lidí, i malé provozovny, ale nechala běžet velké průmyslové podniky, kam chodí lidí stovky a tisíce.

Podle vědecké studie, která vycházela z pozorování 72 tisíc pacientů v Číně a která byla zveřejněna na stránkách China CDC Weekly, virus ze všeho nejvíc ohrožuje lidi starší či kardiaky. Ve více než 80 procentech případů jsou nakažení lidé starší 60 let a v polovině případů nad 70 roků, naopak dětem se jako zázrakem nákaza téměř úplně vyhýbá (jen asi 2 procenta nakažených); a u mladých a zdravých dospělých má pak celkově průběh podobný banálnímu nachlazení. „Normální koronaviry napadají děti i dospělé rovnoměrně, ale tenhle – ať už z jakéhokoliv důvodu – postihuje spíše dospělou populaci,“ říká americký pediatr a specialista na infekční nemoci z amerického Clevelandu Frank Esper.

I přesto je jedním ze zásadních opatření v Česku plošné uzavření základních, středních a vysokých škol. A to ve chvíli, kdy skončily jarní prázdniny a většina rodičů si nemůže jen tak vzít dovolenou. V těchto případech obvykle hlídají právě dědeček s babičkou, kteří mají být koronavirem ohroženi nejvíce. Na to konto přispěchal s radou vedoucí Ústavu epidemiologie a ochrany veřejného zdraví Lékařské fakulty Ostravské univerzity, známý epidemiolog Rastislav Maďar, který jen o několik dní dříve uklidňoval občany, že „léčba koronavirové infekce je podobná léčbě chřipky a mírné příznaky nepotřebují žádnou zásadní léčbu kromě domácí izolace a léčby příznaků“, přičemž chřipka je podle něj mnohem větší zabiják: „Nevím, zda bylo úplně dobré opatření zavírat základní školy, protože děti mohou mít bezpříznakový průběh, a přesto virus vylučovat. Za této situace nechceme, aby děti končily u prarodičů. Mám obavu, že velká část rodičů nemůže zůstat doma a že prarodiče budou sloužit jako hlídací alternativa, a to je směr putování viru, který nechceme.“ Maďar aby se v tom vyznal…

deti stary

Koronavirus ohrožuje staré lidi, a tak zavřeme školy a dítka dáme pohlídat babičce a dědovi… Foto Profimedia

A tak raději dejme slovo druhému hokejistovi, spoluhráči Radka Smoleňáka v Hradci Králové Petru Koukalovi, který se po vyhnání diváků ze stadionů a zákazu veřejných akcí na věc podíval svým možná jednoduchým, ale zdravým selským rozumem: „Na chřipku umře více lidí než na koronavirus. Člověk, když kouká na zprávy, tak se musí smát. Všude jenom slyšíte „zákeřný virus“ a vyvolávání paniky na všechny strany. Samozřejmě že to není sranda, zvlášť pro starší lidi, to si nebudeme nalhávat. Snad ale ti, co dělají tato rozhodnutí, vědí, co dělají.“ A právě u této poslední, nesmírně zajímavé věty, která padla pouhý den předtím, než Světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásila koronavirovou pandemii, stojí za to se zastavit.

Jedním z nejviditelnějších důsledků koronavirové nákazy je z mediální hysterie pramenící strach, který dokázal veřejnost v různých koutech světa vybudit k obrovským nákupním výkonům. Ty povzbudily světovou ekonomiku a nakoply velký byznys nebývalým způsobem; sotva dva měsíce od poslední nákupní horečky před Vánoci lidi neváhali utratit ještě daleko větší množství peněz v únoru a březnu, kdy jich obvykle po výdajích před koncem roku není nazbyt. S tím rozdílem, že to nebylo za elektroniku, hračky, kosmetiku či jiné dary k potěše těla i ducha, ale za špagety, konzervy a čističe, aby se předzásobili a připravili na očekávanou krizi, kterou má mít na svědomí jeden malý virus ve tvaru sluneční korony.

Všímavý čtenář by si zde mohl položit jednu ještě důležitější a všetečnější otázku než obligátní „cui bono“ či „kdo na strachu druhých vydělal“, která ostatně provází každou podobnou událost. A sice: Jak je možné, když se ze dne na den mnohonásobně, a hlavně nečekaně zvýší poptávka po určitém druhu zboží, že super- a hypermarkety dokázaly tak rychle reagovat a neustále zásobovat, a tak prodat i čtrnáctkrát víc zboží než obvykle?

Každý obchodník a výrobce vám řekne, že chce-li uspokojit výrazně zvýšenou poptávku, musí se na ni s dostatečným předstihem připravit. Neboli plánovat. Například před Vánoci. Když ale po rýži a konzervách začaly z obchodů ve velkém mizet i notebooky, aby mohli lidé, kteří po zavření škol musejí hlídat děti, pracovat aspoň z domova, mluvčí největšího internetového obchodu Alza.cz Patricie Šedivá bezelstně přiznala: „Objednávky notebooků se sice výrazně zvedly, ale nemáme problém vyjít poptávce vstříc, protože jsme se předzásobili.“ Netřeba zdůrazňovat, že se notebooky stejně jako skoro všechno ostatní zboží vyrábí v Číně, kde byla koronavirem ochromena výroba nejcitelněji, a tím samozřejmě i dodávky zboží v čele s elektronikou do celého světa. Že by zázrak?

Anebo snad tahle událost nebyla tak nečekaná, jak se všichni tváří, a řetězce i výrobci se na něco podobného stihli připravit, ještě předtím, než to vypuklo? Tedy, slovy hokejistovými, vědí opravdu ti, kteří podobná rozhodnutí činí, co dělají? Nebo dokonce co kdy udělat mají?

Shodou okolností jsem se nedávno bavil s kamarádem Robertem, úspěšným byznysmenem a výjimečně inteligentním a schopným chlapíkem, který mi říkal, že do měsíce očekává jisté rozhřešení zdánlivě podivných událostí, jež se na nás od začátku roku valí v nečekané intenzitě. Přemýšlel o tom, co se stane onou pověstnou černou labutí, tedy zdánlivě nepředvídaným jevem a událostí s významným dopadem na život jedince či celé společnosti. Zdánlivě nepředvídatelným píši proto, že jsou obvykle tyto jevy nečekané pouze pro veřejnost, méně však pro ty, kteří stojí v pozadí světové politiky a ekonomiky a příchod těchto labutí usměrňují či přímo designují. Lhostejno, zda jde o 11. září 2001, kdy se týden před útoky sázelo na pokles akcií aerolinií či výrobců letadel, nebo finanční krizi v roce 2008, na které spousta velkých hráčů taktéž obrovsky vydělala.

Ať tak či onak, privilegovanější skupiny lidí dokážou „nečekané“ události perfektně využít, finančně, sociálně i politicky. „Do konce března bude jasno,“ kýval Robert znepokojeně hlavou, „ale už je to v běhu a bude to stát za to.“ Také jsem tušil, že něco přijde, ale nečekal jsem, že to bude tak rychlé. A především tak velké.

Domeček z karet

V předchozích článcích o koronaviru, dvou, které vyšly v březnovém vydání, jsem se věnoval uměle vyvolané a živené panice kolem koronaviru a jejímu potenciálu ovlivnit lokální i globální ekonomiku.

Obraty řetězců či lékáren kvůli obavám z koronaviru vyletěly o desítky, stovky i tisíce procent nahoru – například lékárnám BENU vyrostl pouze v eshopu obrat o 800 procent. Mnozí obchodníci slavili krátce po sobě dokonce druhé Vánoce. Například co se týče dezinfekčních prostředků, tolik, kolik se jich nakoupilo od ledna do března, se obvykle vyprodá třeba za osm let, přičemž ceny takových antibakteriálních gelů na ruce vzrostly až trojnásobně. Znásobily se i prodané objemy mouky, těstovin, rýže či papírových kapesníčků, o respirátorech či rouškách ani nemluvě.

To, že jde pro mnoho obchodníků o velmi výhodný byznys, je jedna věc, avšak zdaleka ne ta nejdůležitější. Jiní, menší obchodníci, například z cestovního ruchu nebo provozovatelé restaurací či drobní živnostníci, kteří nevlastní nadnárodní řetězce, naopak kvůli drakonickým zákazům shromažďování a cestování spláčou nad výdělkem. Jak ale ukázaly následující události od uzavření Itálie do karantény či drastická opatření v dalších zemích, koronavirus měl způsobit a způsobí mnohem hlubší, strukturálnější dopady na světovou ekonomiku, jejíž poslední fáze právě vrcholí.

Gigantickými nákupy sice vystrašení lidé získali hodně základních surovin, ze kterých můžou několik týdnů vařit jednoduché večeře, ale také toho hodně ztratili. Někdo jim totiž z peněženek vyloudil pomocí sofistikovaných manipulačních metod desítky miliard korun, které jim teď, aniž by o tom mnozí věděli, budou bolestně chybět. Je to jako když vylákáte před stanicí metra od pár tisícovek lidí příspěvek na postižené děti, a místo pomoci dětem si koupíte mercedes.

Všechny ty obrovské sumy peněz, které lidi nesmyslně utratili, samozřejmě nikam nezmizely a do kanálu neodtekly. Jen se přesunuly do poněkud povolanějších a chytřejších kapes, které s penězi dovedou zacházet mnohem rozumněji. Z toho, co se děje kolem nás, začíná být totiž zřejmé, že právě zprvu nenápadný koronavirus se stal oním dokonalým nástrojem, který poslouží k tomu, že se bude moci současný kapitalistický systém transformovat. Tak, aby mohl i nadále fungovat.

A komu tím prospějete, co? Druhé straně?

Aby se nezhroutil jako domeček z karet, musí se zkrátka posunout do nové, v moderní době dosud nepoznané fáze, která připomíná dávné, z historie dobře známé rozdělení společnosti na feudály a jejich nevolníky.

Nejdůležitější podmínkou její realizace je totiž úplný a konečný přesun peněz od jedné, chudší části lidí směrem k té druhé, bohatší. Průběh „koronavirové krize“ nasvědčuje tomu, že se zde hraje mnohem vyšší a sofistikovanější hra s nedozírnými následky pro budoucnost lidstva a zejména té části světa, která byla až dosud považována za svobodnou.

Pokud se laskavý čtenář stále domnívá, že jsou všechny ty manévry, které na planetě probíhají, důsledkem strachu vlád jednotlivých zemí o zdraví jejich občanů, přičemž školy a země se uzavírají kvůli tomu, aby byli lidi v bezpečí, a poznamená něco ve smyslu, co jsou utracené miliardy oproti lidským životům, namítl bych mu, že naděje a optimismus jsou sice hezké věci, ale, při vší úctě, o lidské životy ani zdraví tady nikdy nešlo. A nejde o ně ani tentokrát.

Položme si tak trochu řečnickou otázku: Jaká je šance, aby se lidé, kteří dění na této planetě řídí tak, jak ho řídí, dlouhé desítky let systematicky pracují proti občanům, zadlužují je lichvářskými úroky až po uši, házejí jim klacky pod nohy, schvalují nesmyslné zákony, vyvolávají válečné konflikty na Blízkém východě či v Africe, kde umírají miliony lidí, jen kvůli drancování nerostného bohatství, vyrábějí a prodávají otrávené chemické jídlo i léky, které neléčí, a zavádějí elektromobily a papírové tašky, které ničí planetu ještě víc než normální auta a igelitky, se najednou proměnili v ochránce lidu a dbali o jeho zdraví tak, že kvůli pár nemocným pozavírají školy i továrny a obětují celou (svoji) ekonomiku?

Místo romantických představ o hrdinných vládcích, kteří nemají na srdci nic jiného než zdraví svých poddaných, bych se v následujících řádcích poohlédl trochu jiným směrem a popřemýšlel spíše o hlubších souvislostech současného dění. Ty sice zůstávaly až dosud skryty pod koronavirovým povrchem, ale s každým dalším a dalším opatřením nesměle vyvěrají na povrch.

Majitelé

Ve své loňské knize Zmrdztvýchvstání popsal psychoterapeut Petr Knotek s uměleckým jménem Pjér la Šé‘z úzkou skupinu lidí, kterou výstižně nazval Majitelé. Majitel je člen velmi úzké vrstvy takzvané elity, která se postupně vydělila ze zbytku společnosti. Jde o ono pověstné jedno procento lidí, kteří vlastní téměř veškeré bohatství, jež lidstvo během svých dějin vytvořilo a nashromáždilo. Jsou to v podstatě majitelé tohoto světa. Kapitalisté.

Dříve byly tyto společenské třídy viditelné, v podobě feudálů či králů, později se ale nižší vrstvy obyvatel emancipovaly a zlepšovaly se jejich životní podmínky. Lidem se to zalíbilo a chtěli se mít stále lépe, až podlehli mylné představě, že si jsou s bohatými rovni a že mohou mít stejně jako oni v životě (téměř) všechno.

Jenže tady se Majitelům povedl husarský kousek. Geniálně se stáhli do pozadí a pro lidi vytvořili iluzi rovnosti, svobody a demokracie. Umožnili jim hojně nakupovat, žít v dosud nepoznaném luxusu a dojít k názoru, že jsou si s novodobými aristokraty rovni. Banky dokonce lidem, kteří si u nich vzali obzvláště velké a „levné“ půjčky (půjčíš si dva miliony, vracíš čtyři) vyčlenily stejné privátní bankéře, kteří se starají o skutečné boháče. Iluze rovnosti byla tak dokonalá, že by bylo hříchem jí nepropadnout.

Od začátku to však mělo jeden pořádný háček – v případě chudých (v čele se střední třídou), kteří si začali hrát na bohaté, nabírat hypotéky a dopřávat si luxusní zboží a zahraniční dovolené, na které by jinak neměli, jde o život na dluh. S pořádně tučnými úroky.

Mezi bohatými a chudými je jeden podstatný rozdíl. Bohatí totiž myslí úplně jinak – své vydělané peníze neutrácejí, ale investují do byznysů, které jim je vydělávají. Například by nikdy nevkládali úspory do různých podílových či spořicích fondů, které svým klientům v konečném důsledku NIKDY peníze nevydělají, ale vždycky seberou. Jasně, několik let burzy rostly, ale teď všechno spadlo a ti, co si spořili na důchod, mají kulové. Budou ještě rádi, když nebudou doplácet, nebo ve smlouvách stojí, že výnosy mohou být i záporné. Bohatí své peníze, které vydělávají obchodováním a podnikáním, nechávají v bance – banky jejich peníze totiž potřebují k tomu, aby z nich mohly vytvářet další peníze a ekonomika se nezadřela. Takové klienty si banky hýčkají a předcházejí.

Zatímco chudí, kteří si naberou hypotéky a jiné půjčky, neinvestují do ničeho, co vydělá jim, ale všechny peníze utrácejí, vkládají do věcí, které vydělávají bohatým. Vyházejí je za běžnou spotřebu a kupování věcí, které sice převážně nepotřebují, ale domnívají se, že když je budou mít, zařadí se tím mezi bohaté a úspěšné. Na tom, kdo je opravdu bohatý, to ale nepoznáte. Ten si klidně koupí kalhoty u Vietnamců, když se mu budou hodit, jindy zase investuje do kvalitních, ale užitečných věcí. Značka nehraje roli. Takový člověk je vychován tak, aby uměl zacházet s penězi, až je zdědí, a nerozfofroval je, jako to umí zbohatlíci.

Bohatí jsou bohatými proto, že neutrácejí jako smyslů zbavení a nikdy by nekupovali věci, například nemovitosti v době, kdy jsou drahé. V té době oni naopak prodávají. Znají hodnotu věcí, a tak nikdy nepřeplácejí. Naproti tomu chudí, ponejvíce střední třída, nakupují přesně v okamžiku, kdy je to pro ně nejméně výhodné a kdy je k tomu bohatí přimějí. To je podstata kapitalismu.

Majitelé, kteří přešli z výsluní a královských trůnů do ústraní, dali běžným lidem, jak se říká, čuchnout a nechali je uvěřit tomu, že jsou plnohodnotnými občany a mohou si vládnout sami. Svým způsobem to může být i pravda, protože existuje ještě jedna vrstva lidí, která pochopila pravidla hry, chová se rozumně a zodpovědně, a i v kapitalismu má možnost postavit se na vlastní nohy a nezadlužit se. Ten, kdo pochopil, jak kapitalismus funguje a jak je možné v něm prosperovat, může docílit v rámci systému ekonomické soběstačnosti, a dokonce i svobody. Mám na mysli třeba lidi, kteří vybudovali prosperující firmu a lidem nabízejí a vyrábějí to, co potřebují. Nebo co chtějí. Může mezi ně patřit klidně vesnický zmrzlinář. Mají sice větší odpovědnost než typičtí zaměstnanci, ale také větší manévrovací prostor – pokud se je zrovna stát nesnaží likvidovat, jako se to děje třeba dlouhodobě a teď po vyhlášení karantény v České republice, kde chce všechno schramstnout jeden jediný člověk, anebo v Itálii, kde se vláda rozhodla dorazit Italy, kteří se i přes gigantickou zadluženost vlastní země měli stále až příliš dobře…

Většina lidí, Čechy nevyjímaje, se nechala zlákat vidinou bezuzdné spotřeby založené na nakupování věcí na dluh, aniž by pochopila pravidla hry. Právě v naší zemi je snad s výjimkou Spojených států amerických největší finanční negramotnost na celém širém světě. A proto také naše ekonomika tak skvěle funguje – je založena na nezřízeném utrácení a zadlužování lidí, kteří si myslí, že jsou bohatí.

Právě dvaceti- či třicetiletý dluh je ale nástroj, kterým si Majitelé zaháčkovali své nevolníky až do konce života. Možná i déle. Nejlepší nevolník je totiž ten, který si celou dobu myslí, že je svobodný. Do doby, než dojde na placení. A den účtování se mílovými kroky blíží…

Pyramida moci

Majitel je člověk, který vlastní banku. Stojí tedy na absolutním vrcholu mocenské pyramidy. Pod ním sedí jeho správci a pod nimi analytici, kteří vymýšlejí strategii a plánují šachovou partii s lidstvem tak, aby vydělali Majiteli ještě víc a ten je nenechal třeba zmizet. Až pod nimi jsou ředitelé bank a korporací, kteří tento plán pouze plní, stejně jako politici a jiní vykonavatelé vůle Majitele. Tak funguje hierarchie v pyramidě moci – jen Majitel ví všechno, protože má všechno dopředu perfektně spočítané. Ti, kdo jsou pod ním, znají vždy jen tu část agendy, kterou potřebují znát ke své práci. Každý šéf má zkrátka svého šéfa, až ti úplně nejvyšší šéfové mají nad sebou už jen Majitele. Ti, kteří z dálky vypadají jako Majitelé, jsou pouze jejich manažeři.

Majitelů je ve skutečnosti jenom hrstka. Podle studie Švýcarského federálního technologického institutu v Curychu kompletně ovládají a řídí celou globální ekonomiku. Curyšský tým pracoval s databází analytické společnosti Orbis z roku 2007, v níž je nashromážděno 37 milionů společností a investorů z celého světa. Z této databáze pak vybral 43 060 nadnárodních společností a popsal vlastnické podíly, které je propojují. A následně vytvořil model, z nějž vyplynul počet společností, které kontrolují jiné prostřednictvím akcií a jejich výnosy, čímž zmapoval strukturu ekonomické moci. Tato struktura odhalila rozhodujících 1318 vzájemně vlastnicky propojených společností – každá z nich se dvěma nebo více firmami, průměrně s dvaceti.

a jak to udelame

Tak jak to uděláme, kluci? Foto AdobeStock

Po dalším výzkumu vlastnické sítě švýcarští odborníci zjistili, že většina těchto společností je propojena navíc ještě se „superskupinou“ 147 nadnárodních, ještě provázanějších korporací. Vše je ovládáno skrze finanční instituce, jako jsou například banky Barclays, JP Morgan Chase či Goldman Sachs. Právě tyto instituce vlastní Majitelé, které samozřejmě člověk nezná, znát nebude a ani by chtít znát neměl, je-li mu život milý.

Nová doba

Kdybych byl jeden z Majitelů, jejichž prioritou a smyslem života jsou peníze a moc a kteří lidi považují jen za prostředek ke splnění svých cílů, jakési figurky na šachovnici, udělal bych to úplně stejně. Vybral bych si k tomu nějaký virus běžné chřipky. Prasečí už tu byla, ptačí taky, tak co takhle netopýří? Skvělá volba. Po fiasku s uměle vytvořenými bublinami ptačí a prasečí chřipky by mi ale lidstvo obyčejnou netopýří chřipku už nezbaštilo. Ovšem koronavirus, vyšperkovaný jako COVID-19, to je panečku jiná písnička.

Buď bych jej nechal vypustit, kdyby bylo třeba, nebo jen využil aktuální netopýří koronavirus rozšířený v populaci, a začal bych jej měřit a testovat právě v Číně. Největší současná potíž s Číňany je v tom, že jejich země díky tomu, že se stala továrnou světa, neuvěřitelně zbohatla. Obyčejným dělníkům vyrostly platy, a tím i hřebínky. A to na takovou úroveň, která začíná samotnou podstatu stability továrny světa, a tím i celé globální ekonomiky ohrožovat. Když se mají lidi moc dobře, nechce se jim už pracovat. Pořád by chtěli zvyšovat plat, stávkovat, a nakonec by je do práce nedostal nikdo ani párem volů. Čínští dělníci dokonce začali protestovat, že chtějí lepší pracovní podmínky a platy. Jenže někdo ty hadry a boty pro celý svět ušít musí, a to rychle, kvalitně a levně.

A nač používat zbytečně hrubou sílu, když může stejně kvalitní práci odvést jeden neviditelný mikroorganismus? Majitelé mají vyděláno a těm dvou- či tříměsíční, ale ani delší výpadek žíly neroztrhá. Naopak – jednak vydělali obrovské peníze tím, že vyvolali paniku a lidi jim odevzdali stovky miliard ještě před začátkem krize tím, že vykoupili hypermarkety, a jednak svoje největší zisky teprve sklidí.

Jak, když koronavirová pandemie nakazí celou světovou ekonomiku? Velice jednoduše. Po omezení výroby v Číně a výpadku továren mohou nespokojení dělníci, kteří pojali podezření, že by si zasloužili víc peněz a mohli se mít lépe, a mezitím si stejně jako lidé na Západě nabrali půjčky u HomeCreditu a spol., snadno přijít o práci. Co jim řeknou šéfové? Je přece krize, svět je v recesi, nejsou peníze, takže budete makat pěkně dál – ale s nižšími platy. Nelíbí se vám to? Vezmeme dalšího, který bude za práci vděčný. Tečka.

cisla SIFRY

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma.

Stejný princip platí i globálně. Vyhlásíme pandemii sezonní (netopýří) chřipky, pardon koronaviru COVID-19, a každá vláda si to ve své zemi usměrní tak, jak bude potřebovat. (Například Velká Británie po vystoupení z EU „smrtící koronavirus“ vůbec neřeší a vládní vědci tvrdí, že jde o nemoc, která si neliší od chřipky a u většiny lidí nemá vážný průběh.)

Konečně budeme moct všechny ty skvěle placené manažery, úředníky, zaměstnance našich firem a další potížisty, kteří si chtějí ukrajovat z našeho bohatství a šplhat mezi nás, propustit. A pak samozřejmě s velkou pompou jako zachránci zase některé z nich najmout – ovšem za mnohem nižší plat, samozřejmě. Když lidi dostatečně vyděsíte, nejlepší na tom je, že jim to ani nebude vadit – budou ještě šťastní, že tu smrtící epidemii (obyčejné chřipky s vylepšeným názvem) přežili.

Budeme jim moct prodloužit pracovní dobu, aby se nenudili, a samozřejmě jim zrušíme všechny benefity. Nebudou mít čas na nic jiného než na práci a konečně bude klid.

Když se jim nebude chtít pracovat za našich podmínek, v řadě za nimi budou čekat další, kteří je rádi vystřídají. Ale oni budou chtít – budou totiž muset, protože mají hypotéky. Pro ekonomiku je to naprosto fantastická věc. Stačí nám totiž zvednout úrokové sazby u hypoték o několik procentních bodů a uvidíte, jak se budou snažit. Nejlepší na tom je, že třeba v České republice, na rozdíl od USA v roce 2008, jsme hypoteční smlouvy postavili tak, že i když přijdou lidé o domy a byty, dluh nejde za nemovitostí, ale za fyzickou osobou. Takže přijdou o nemovitost, ale platit budou dál. A ještě budou muset taky někde bydlet, takže budou muset dál platit i nájem. Komu? No přece nám. Protože až cena nemovitostí spadne na dno, my je za hubičku skoupíme zpátky a znovu prodáme nebo pronajmeme. Že prý nejsou byty? Vy jste neviděli ty stovky a tisíce prázdných bytů v Praze, které realitky vůbec nenabízely? Bublina brzy splaskne, ceny nemovitostí už budou natrvalo levné, ale nikdo jiný než my a pár nezadlužených na ně nebudou mít peníze.

Ale aby neřekli, že jsme nelidové, tak aby měli i na jídlo a další utrácení, které požene ekonomiku dál vzhůru, rozdáme jim další a další výhodné úvěry. To ekonomiku tak nakopne, že máme na sto let vystaráno. Tyhle výdělky z vykoupených supermarketů po celém světě díky „viru zabijáku“ jsou jen takový sladký předkrm.

Zkrátka kdyby koronavirus neexistoval, museli bychom si ho stejně vytvořit. Vlastně moment, vždyť my jsme ho přece vytvořili. Stejně jako celý tenhle geniální systém.

Přesně takhle bych to udělal, kdybych byl Majitel. Samozřejmě, kdyby Majitelé i jejich zadlužení nevolníci neuvažovali tak, jak uvažují, dal by se svět řídit i jinak. Lépe. Ale to už by nebyl kapitalismus…

Milan Vidlák, časopis Šifra

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473