"... JEŽEK ZA NÍ POSPÍCHÁ ..."

("Poslední přednáška" z filosofie na dané téma, Fakulta Farmaceutická HK)
Místo děje: hospoda U cikána, 27. 5. 1994
MUDr. Jiří Ježek:
Dobrý večer! Především musím ocenit, že přednášky z filosofie se nyní konečně ocitají v prostředí, do kterého patří. Zároveň bych chtěl poděkovat za představení - v této souvislosti mám totiž z nedávné doby jeden inspirující zážitek: Při třídění seminárních prací a zapisování zhruba sedmi set studentů do karet mi v minulém týdnu pomáhali dva přátelé z pedagogické fakulty. V pozdním odpoledni vstoupila do místnosti studentka, chvíli zůstala zaraženě stát, a poté, co si všechny přítomné prohlédla, domluvila si zkoušku z filosofie s mým kolegou. K vlastní přednášce bych chtěl předeslat, že po přečtení tématu, které jste mi zadali, jsem se domníval, že půjde o rozvernou záležitost. Posléze jsem ovšem pochopil, že téma "...Ježek za ní pospíchá..." je z filosofického hlediska závažnější, než by se z prvního pohledu mohlo zdát.

Tímto stručným zadáním jste mi rozhodně nijak neusnadnili práci. Věta "ježek za ní pospíchá" je totiž naprosto vytržena z kontextu, a v této své holé podobě ve skutečnosti neříká nic. Nejprve bylo tedy nutno doplnit v ní to, co chybělo. Celý text, jak známo, zní totiž takto: Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru, ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá. Bohužel jsem záhy zjistil, že ani tímto doplněním jsem si příliš nepomohl. Snažíme-li se totiž uchopit celý děj z hlediska nějakého smyslu, zjistíme, že se opět nedozvídáme nic, čeho by se bylo možno chytit. Byť celá (tak to totiž končí!), zůstává říkanka i v tomto tvaru neúplná: je pouhým výjevem (z doby dětství si dokonce pamatuji naprosto statický obrázek z jakési knížky, kde ježek pospíchá za liškou - aniž by se jinak cokoliv dělo!). Jediné, co lze v tomto "polotovaru" zcela jasně - ovšem velmi zjednodušeně konstatovat, je snaha autora podsunout méně kritickému čtenáři zdánlivě jednoznačnou přítomnost dobra a zla. Říkanka je tak názorným příkladem toho, jak lehce může bezkontextová výpověď manipulovat naše myšlení: zatímco liška pouze nevinně "pospíchá k Táboru" (aniž by bylo jakkoli řečeno, jaký k tomu má důvod či co za podivný "zázvor" si to nese v pytli), ježek ji a priori pronásleduje. I v dospělém čtenáři - natož pak v mysli malého dítěte - je tak bez jakéhokoliv náznaku opodstatnění navozen intenzívní dojem, že ježek je "ten zlý"! Abychom nebyli hned na počátku svedeni na scestí touto podtextovou manipulací, musíme tudíž pátrat po pravé povaze celé situace. Je zřejmé, že oním kontextem, z něhož je výjev ježka, pospíchajícího za liškou, vytržen, je především kontext časový. K říkance je tedy třeba doplnit časovou rovinu. Chceme-li zodpovědně hodnotit skutečné postavení ježka a lišky, musíme se nejprve ptát, co vlastně celé situaci předcházelo, event. co bude následovat. O lišce však z tohoto hlediska nevíme právě nejvíce. Proč má vlastně tak naspěch? Co asi nese v onom pytli tak zvaného "zázvoru"? Dozvídáme se pouze, že "běží" kamsi "k Táboru" (dokonce není řečeno, že běží do Tábora!). Známe pouze směr. Výpověď o lišce tak není ve své podstatě ničím více než pouhým popisem jinak blíže neurčeného (a tedy vlastně ne-smyslného) děje. Jinak je tomu s ježkem. Ten "za ní pospíchá" - a jsme jistě oprávněni se domnívat, že ví, proč to dělá! V jeho počínání je tedy přítomen zřejmý úmysl. Pak je ovšem jasné, že i smysl celé situace nacházíme právě v činnosti ježka! Touto úvahou je odkryt zásadní rozpor celé básně, neboť z praktické zkušenosti dobře víme, že úmysl a smysl vždy nutně předcházejí děj. Znamená to, že autor se v líčení svého výjevu dopouští zcela triviální logické chyby: ve skutečnosti je to totiž právě ježek (jakožto nositel úmyslu a smyslu), který předchází lišku. Ježek se tak nutně ocitá před liškou - a nikoli za ní! Pak je ovšem otázka, proč liška běží k Táboru, když ježek je před ní?! Dokonce se zdá, že liška může za této situace běžet kamkoli jinam, jen ne k Táboru - právě tam totiž číhá onen ježek, který má v úmyslu rozpíchat jí pytel. Vidíme tedy, že aplikací časového hlediska se ona zdánlivě logická říkanka naprosto rozpadá: liška ve skutečnosti běží od Tábora (kamkoliv) a ježek pospíchá před ní. Zdá se, že jediné, co zůstává v celé situaci konstantní, je onen okrajově zmíněný pytel. Máme-li tedy pokročit dále v rozboru, je třeba zaměřit pozornost právě na tento pytel, resp. na jeho pravý obsah - neboť proč by jinak liška "utíkala" před ježkem, kdyby tento pytel neměl nějakou podstatnější hodnotu? Pytel je především symbolem tajemství. Autor zde zřejmě v zájmu rýmu sáhl velmi nešťastně po básnické licenci a do pytle lišky umístil "zázvor". Z uvedeného rozboru však jasně vyplývá cosi zcela jiného: tajemství je přece věc, která je především vzácná - a je jí tedy jako "šafránu"! Tento ústupek z osmyslňující metafory je sice snadno pochopitelný (najít jakýkoli rozumný rým na slovo "šafránu" je totiž téměř nemožné - mne samotného napadlo: "Běží liška k Iránu", ale je zřejmé, že takového spojení nelze v našich krajích použít - zvláště ne v říkance pro děti), nicméně klíč k podstatě, k vlastnímu tajemství básně, byl tímto počinem naprosto explanován. Jak jsme poukázali, skutečným obsahem inkriminovaného pytle je tedy "šafrán", v přeneseném významu pak tajemství. Toto tajemství je jistě pádným důvodem pro to, aby liška běžela, neboť je to cosi, co je hodno ochrany: právě jeho zachování je přece tím, k čemu tajemství vždy primárně vybízí a čím je osmyslňováno. Na tomto místě je možno se vrátit k legitimní obhajobě ježka. V těchto souvislostech přestává být totiž ježek pouhým původně naznačeným prostým zlem, ale stává se zcela legitimním protipólem tajemství, jakousi věčně přítomnou hrozbou odhalení, prozrazení či "odzvláštnění" tajemna - a tedy podstatným a neopominutelným apelem proti šedi a otupující "jistotě" všedního. Z toho je také jasné, že takovýto ježek se nevyskytuje pouze na cestě k Táboru, ale že ve skutečnosti číhá na kterékoliv cestě! Právě proto liška tak usilovně "běží": je si dobře vědoma toho, že "ježka" lze potkat kdekoliv a kdykoliv, že "ježek" vždy někde číhá. Zde se konečně ukazuje, k čemu nám vlastně posloužilo ono přesunutí neurčitého básnického výjevu do časové roviny: stalo se nezbytnou pomůckou k pochopení toho, oč v básni vlastně běží. Ovšem pouze pomůckou - a ničím víc! Abychom totiž mohli dostát vlastnímu smyslu básně, musíme právě tuto její nejednoznačnost - ono tajemství, dovedně ukryté "v pytli" - uchovat. Je totiž zřejmé, že ona zdánlivě nedokonalá vytrženost říkanky z časového kontextu (kterou jsme jí na začátku přednášky prvoplánovitě vytkli), je naopak a právě jedinou možnou její podobou. Lze přece snadno domyslet, že její faktické naplnění - tedy reálné setkání lišky s ježkem - by bylo naprostou katastrofou: úmyslem ježka přece je "rozpíchat pytel" - a tedy odhalit lišce ono tajemství. Takové vyústění je o to závažnější, že při jeho důsledném domyšlení docházíme k závěru, že nejenom liška, ale i sám ježek je ve skutečnosti v takové situaci, že na něj kdesi na cestě může číhat "ježek", který mu hrozí rozpíchat pytel s jeho tajemstvím. Říkanka o lišce a ježkovi - jakkoli se nám jeví nedotažená a nehotová - musí tedy v tomto svém původním tvaru bezpodmínečně zůstat: liška musí stále "jenom" běžet a ježek za ni musí vždy "jen" pospíchat. K setkání nesmí nikdy dojít, protože tajemství by bylo prozrazeno. O toto tajemství bezezbytku jde: je totiž něčím, co dává vlastní smysl onomu "běhu lišky" - a potažmo každému běhu kohokoliv. Je tedy správné - a nutné - ponechat naši dětskou říkanku tak, jak je. Tak jsme ji říkali my, tak ji budou říkat naše děti - a vždy bude znít: "Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru..." atd....,protože my všichni jsme na cestě a na nás všechny číhá nějaký ten "ježek". Dokonce se ukázalo, že tímto "ježkem" může být ohrožen ježek sám - tedy, že i my sami si můžeme "rozpíchat" svůj "pytel" s tajemstvím - a tak se vlastně připravit o to nejcennější, co máme... Rád bych Vám popřál, abyste se při Vašich putováních úspěšně vyhýbali setkání s oním "ježkem", který je nám stále někde v patách, a aby se Vám vždy dařilo hájit - a uhájit si - svá tajemství. Šťastnou cestu! (MUDr. J. Ježek - pracovník katedry sociální a klinické farmacie.

 

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473