LABUTÍ PÍSEŇ KSČM

X. sjezd komunistů = Labutí píseň KSČM?!

(Labutí písní je nazýván zpěv, kterým se labuť loučí se životem a poté umírá – pozn. RSP)

Reagoval jsem na původní článek v SP, který měl název – KSČM: Kolaps nebo už agonie? – (autor Miroslav Starý), ve kterém jsem napsal, že nejsem takový pesimista jako autor článku a myslím si, že na mimořádném sjezdů KSČM bude více poctivých komunistů než politických vyžírků v placených funkcích na ÚV, KV i OV KSČM, o jejíchž setrvání ve funkcích a o jejíchž měsíčních mzdách rozhoduje předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip. Bohužel, nyní musím napsat, že jsem se velice, ale velice mýlil, čím se také tímto omlouvám autoru článku, že jsem jeho slovům dost nevěřil.

Já jsem nebyl nikdy v žádné politické straně, byť jako aktivního vedoucího pionýrského oddílu Mladých požárníků v naši obci, mě několikrát funkcionáři KSČ jak v obci, tak na pracovišti k takovému kroku vyzývali a dokonce nutili. V zaměstnání jsem dělal dlouhou řadu let taviče ve slévárně kovů přesného lití v trvalém třísměnném, nebo nepřetržitém provozu na vysokofrekvenčních tavící pecích a později jsem dělal na tavírně mistra. Pionýrský oddíl jsem vedl nepřetržitě 22 let a pomáhala mi manželka, členka KSČ. Oddíl měl trvale v průměru 25 dětí různého věku a obojího pohlaví. Schůzky jsme měli po celou dobu každou!!!!! sobotu od 14 – 17 hod. a učili jsme děti všem dovednostem, které dobrý hasič (tenkrát požárník) musí ovládat. Oddíl musel plnit zadané úkoly vyplývající z celostátní hry PLAMEN z požární ochrany, branné výchovy, kulturních akcí, společenských vystoupení a dalších. V té době bylo v našem Domažlickém regionu 55 pionýrských oddílů Mladých požárníků a ten náš se po celou dobu řadil po všech stránkách mezi ty nejlepší.

Ti co mě přesvědčovali, abych vstoupil do KSČ argumentovali tím, že takto aktivní mladý člověk by byl přínosem pro stranu komunistů. Já jsem odmítal s tím, že i nekomunista může prospívat svojí činnosti a prací společnosti, republice a tak i straně, Když si mě pak pozvali soudruzi na osobní pohovor v práci s tím, abych jim vysvětlil můj odpor ke vstupu do KSČ, tak jsem svými slovy před nimi (s prominutím) podělal vše, co jsem se v práci i při vedení pionýrské oddílu snažil dělat dobře a poctivě. Řekl jsem totiž, že nechci a nemohu být v politické straně, kde mnozí funkcionáři i členové strany na schůzích mají plna ústa socialismu a západních imperialistů, doma pře dětmi říkají, že nejdůležitější v politice je nahrabat si pro sebe pokud to jde co nejvíce a kteří se v zaměstnání snaží být vždy tam, kde se moc nemusí makat, kde se dá práce okecat ale hlavně, aby taková činnost byla dobře zaplacena. Od té doby mi už nikdo členství do KSČ nenabízel.

Bohužel, v zaměstnání se mnou za takové názory vždy aktivní „soudruzi“, co měli průkaz KSČ pouze jako výnosnou pracovní knížku, při každé příležitosti zametli. Když se pak dostal k politické moci Alexander Dubček, velice poklesla pracovní morálka, všeobecně a mnozí dělníci se začali ohánět demokratickým procesem ve společnosti, jak jim to troubil falešně Dubček a pracovní morálka nekontrolovatelně upadala, co se okamžitě začalo projevovat ve výkonech i ve zmetkovitosti a nikdo se neodvažoval z vedení podniku, ani z vedení podnikového výboru KSČ proti tomu razantně zasáhnout, protože naprostá většina odpovědných činitelů v práci i v KSČ byla nadšena tím, jak Dubček předělává demokraticky republiku co já jsem odmítal s tím, že Dubček je politická a velice ješitná figurka, se kterou „vořou“ pravičáci. Navíc jsem vždy jako mistr tvrdil, že když má republika vzkvétat a když se mají mít občané dobře, tak se musí všude poctivě pracovat. Já jsem proto jako mistr žádné šlendriánství netrpěl a kdo nepracoval kvalitně, tak šel domů bez prémií, co vyvolalo vůči mně nenávist, která měla za následek dopis dělníků na vedení podniku, že jednám nedemokraticky, co se neslučuje se současným vedením státu. Na to si mě pozval vedoucí přesného lití a dal mí stranické rozhodnutí, kterým mě s okamžitou platností přeřazuje z funkce mistra, na dělníka šrotiště. Odvolal jsem se na vedení podniku ELITEX, pak na celozávodní výbory ROH i KSČ, ale všude se mnou vyběhli s tím, že je jiná doba a už nelze dělníkům jenom nařizovat, ale musí se s nimi demokraticky jednat. Takovou argumentaci jsem já vždy považoval a považuji i nyní za falešnou, protože, když má kterýkoliv podnik vzkvétat, tak veškerá demokracie musí končit před branou podniku a v práci musí platit bez výjimky pracovní řád a kvalitní práce každého zaměstnance. (Konečně, kdo si v dnešním kapitalismu dovolí dělat nekvalitně nebo se flákat, je vyhozen bez milosti na dlažbu.) A tak jsem tři roky zametal dílnu tavírny jako dělník poslední, za velice malý plat. Odejít u nás v pohraničí nebylo kam, protože v žádném podniku se tenkrát nikdo neodvážil přijmout do zaměstnání člověka, který je proti Dubčekovi. Po roce 1971 jsem byl rehabilitován a to těmi „soudruhy“, kteří mě jako Dubčekovci vyhodili z funkce mistra, ale kteří nahonem převlékli kabáty, objednali si Rudé právo a už opět byli z nich zarytí komunisté s plnou hubou socialismu a západních imperialistů a to jim vydrželo až do listopadu 1989. kdy se z nich stali zarytí demokraté a antikomunisté.

Proč jsem to všechno napsal? To proto, že po státním převratu v roce 1989 se zdálo, že ve straně komunistů už zůstanou pouze komunisté poctiví, kteří vždy pracovali ve prospěch občanů a republiky, protože funkcionářské placené krysy, které měly průkaz KSČ, pouze jako výnosnou pracovní knížku nahonem převlékli kabáty a honili si opět nová výnosná a hlavně bezpracná koryta ve stranách pravicových, ke kterým vždy patřila také sociální demokracie, jenž uměla vždy svoji vyžírkovou pravicovost umně halit do sociálního hávu k obelhávání občanů. A když se pak KSČM těžce propracovala pod vedením předsedy UV KSČM Grebeníčka, a navíc ve všeobecném zuřivém antikomunismu k nevídanému úspěchu tím, že KSČM obsadila v parlamentu 41 poslaneckých křesel, stala se třetí nejsilnější parlamentní stranou a mohla tak držet aktivně prst na dění ve sněmovně bylo téměř jisté, že KSČM nemůže z venku nikdo porazit. Bohužel, poctiví komunisté polevili ve své obezřetnosti a političtí šíbři, političtí zlatokopové, politické funkcionářské vyžírky a začali stranu rozkládat zevnitř.

Vojtěch Filip (prý komunista), běhal také po náměstí v listopadu 1989 v Budějovicích, když Havel zavelel. Co tam jako komunista dělal? Proti komu tam bojoval? Proti straně, které byl členem, nebo pouze honil nějaké výnosné funkcionářské koryto u pravičáků? Když mu pak lídři Občanského fóra nenabídli žádnou placenou funkci, tak se nalepil na stranu komunistů, která s tím byla svolná, a začal dělat komunistickou kariéru. Totéž jeho komplic Jiří Dolejš. Jako kandidát strany vyřvával po Václaváku v Praze, že už je to tady, v prognostickém ústavu byl dokonce zvolen za mluvčího Občanského fóra a když mu také ofáci nenabídli lukrativní placenou funkci, tak se rovněž přilepil na stranu komunistů. Je nezodpovězenou otázkou, kolik takových podobných vyčůraných „komunistů“ sedí v lavicích současného ÚV KSČM, nebo v placených funkcích na ÚV, KV i OV KSČM.

Takový a podobný proradný komunistický odpad pak postupně ovládl vedení KSČM na ÚV, KV i OV a pod vedením Filipa s Dolejšem udělali vnitrostranický puč s vyhnáním předsedy Grebeníčka z funkce a společně si udělali z celé KSČM osobní výkonnou dojní krávu, kterou vydatně dojí dodnes. Proto také přivedli KSČM na samý okraj likvidační propasti a ještě mají drzost prohlašovat, že tím se chovají státotvorně. Pro KSČM je podle mého soudu tragické, že sjezd opět ovládli vyžírkoví antikomunisté v placených stranických funkcích a opět, jak už po několikáté podrželi svého antikomunistického vůdce – Vojtěch Filipa na předsednické židli. Zřejmě nejsem daleko od pravdy, když napíši, že tento X. sjezd byl pro KSČM sjezdem pohřebním. Tím ale nechci říct, že byl pohřebním pro stranu komunistů, protože vyžírkoví funkcionáři přichází i odchází, ale strana komunistů neumírá a vždy se uměla vyhrabat z marastu, kam ji zavlekli vyžírkoví placení funkcionáři na všech stupních řízení, pro které byla, je a bude strana komunistu vždy jenom dobrá k tomu, aby si nahrabali skrze ni peníze, majetky a osobní nezměrný blahobyt, byť by poctivě pracující občané šli po žebrotě.

Strana komunistů po celou dobu své existence byla jako na houpačce. Od svého vzniku po každém politickém otřesu v republice vždy dostala novou sílu a začala naplno pracovat ve prospěch občanů i republiky, ale neštěstím bylo, že pokaždé postupně ovládli stranu komunistů funkcionářští vyžírkové, kteří ji přivedli do kolapsového stavu a poctiví komunisté se zatím vždy nechali obelhat touto placenou funkcionářskou antikomunistickou vyžírkovou verbeží. Tak tomu bylo také v době, než začal stranu vést Klement Gottwald, po vyhnání Jílkovo vyžírkového vedení strany, tak tomu bylo v roce 1968, kdy stranu vedl funkcionářský ješita Dubček, tak tomu bylo v roce 1989, kdy vyžírkoví funkcionáři KSČ, dělali Havlovi poskoky a tak tomu bylo a dodnes je v KSČM, kdy po majetkovém státním převratu byla strana komunistů pod vedeni předsedy Grebeníčka zkonsolidovaná, silná a akceschopná do doby, než ji ovládla větší část kontrarevolučních placených vyžírkových funkcionářů na všech stupních řízení, pod vedením Vojtěch Filipa a Jiřího Dolejše, k nímž se pak přidal Pavel Kováčik. Po vnitrostranickém puči, kdy se do křesla předsedy ÚV posadil Vojtěch Filip voliči KSČM i mnozí členové a sympatizanti KSČM ohodnotili stranický puč jako zradu svých komunistických ideálů a při následních parlamentních volbách dali KSČM výprask ztrátou 16 poslaneckých křesel a pak už to šlo a jde se stranou od deseti k pěti až po současnost. Je třeba ale věřit, že dobří komunisté opět ožijí a vyvedou celou stranu, nebo alespoň její část, ze smrtelných spárů hrobařů strany komunistů na čele s Vojtěchem Filipem.

Jak jsem napsal, nikdy jsem nebyl v žádné straně, ale od roku 1948, kdy komunisté z nás nezměrné chudiny, do které si mohl tenkrát kde jaký zlodějský zbohatlík beztrestně kopnout, udělali plnoprávné občany, jsem věrným sympatizantem strany komunistů, a proto jsem věděl už v roce 2009, kdy si Filip uzurpoval funkcí předsedy ÚV KSČM, že to je pro stranu komunistů katastrofa, co jsem také zcela otevřeně napsal do článku pod názvem – Kam kráčíš komunistická strano Čech a Moravy? – (ze dne 4.1 2009). Ve Filipovo redakci HaNo hodili můj článek do koše, ale pak jej zveřejnila redakce  Severočeské pravdy.

Jozef Jarábek, Kout na Šumavě 229, PSČ 345 02

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473