CO JE ČŽR?

ČESKÁ ŽEBRÁCKÁ REPUBLIKA

Oficiální název našeho státu Česká republika nebo dokonce jen Česko (vynechám název Česká kotlina, který používají někteří redaktoři patrně v předcházejícím období padlí na hlavičky) se nám staromilcům jeví jakýsi krátký. Byli jsme Československá republika, kdysi se používalo i Československá lidově-demokratická republika, Československá socialistická republika, krátce po kontrarevoluci až do protiústavního rozbití „Masarykova, Benešova a Štefánikova“ Československa jsme byli Československá federativní republika.

 

Abychom název státu prodloužili, mohli bychom se jmenovat dle našeho názoru důvodně Česká žebrácká republika. To neznamená jen, že poměrně velký počet obyvatel žije pod hranicí chudoby. Z nich potom část nemá jinou možnost jak sehnat základní obživu a udržet se při životě, než žebrat. K tomu se přidávají další, kteří žebrají na životně potřebné zdravotní pomůcky, o které mohli dříve požádat stát. Tak třeba invalidé žebrající před nákupními centry na invalidní vozík, bez jehož pomoci se nemohou pohybovat.

To jsou žebráci přímo žádající a od dárců přijímající příspěvky.

Vedle toho však existuje mnoho žebráků nepřímých. Jsou to všechny možné nadace, různé sbírky a skupiny lidí, které tento druh žebroty provádějí. To je podle všeho horší forma. V naprosté většině není tak úplně jasné na co jsou. Pokud mají vybrané peníze i skutečný ušlechtilý cíl, většinou se na výnosu přiživují „zaměstnanci“ nadací. V některých případech jsou vybrané finance používány k jiným, např. i politickým cílům. Klasickým případem je spolek Člověk v tísni“, který ze získaných financí podporuje např. odboj či diverze proti režimům, které se tomuto spolku nezamlouvají a přispívají na akce směřující k jejich likvidaci.

Nadací a jiných žebrajících spolků je velmi mnoho. S mnohými jste se určitě i setkali. Některé vám posílají složenky do schránek. Ještě bychom tak mohli „skousnout“ „Tři krále“. Patři to k celkovému půvabu Vánoc, pokud se týká koled a toho, co si koledníci pro sebe, případně kamarády nebo rodiče vykoledovali. Dnes už to také sklouzává k žebrotě, u které o použití získaných prostředků toho moc nevíme, že? Tak nějak se mnozí zapojujeme do květinkových dní na podporu boje proti rakovině.

Ale další? Tak byste mohli přispívat na postižené všemi možnými chorobami, oběti úrazů a vážných poškození, na týrané děti, ženy, oběti domácího a jiného násilí, výcvik slepeckých psů, na děti, jejichž rodiče nemají na školní stravování, atd., atd. Dále byste měli přispívat na vzdělávání dětí v Africe, na stavby škol nebo studní tamtéž. Odhaduji, že seznam žebráckých – příživnických spolků a skupin by byl nejméně na dvě stránky.

Prospěšnost této činnosti může být sporná duševní útěcha dárce – „přispěl jsem na dobrou věc“, pokud se nebudete pídit, kam peníze skutečně přišly. To je ve většině případů nezjistitelné nebo jen velmi pracně. Druhá prospěšnost je nepatrné snížení nezaměstnanosti o lidi, kteří se na takové skupinové organizované žebrotě přiživují. Negativem je, když jsou původci organizování charitativních žebrot nebo majitelé příslušných nadací za svou činnost oslavováni a mediálně vynášeni.

Zbývá dodat, že za minulého režimu se naprostá většina potřebných dnes žebrajících u spolků a nadací mohla se svými požadavky obrátit na stát. Ve většině případů jistě úspěšně. Náš stát dříve přispíval na konkrétní akce i různým rozvojovým zemím. Popravdě je nutno říci, že tato mezinárodní solidarita s jinými potřebnými se u nás nesetkávala vždy s pochopením našich obyvatel, protože se jednalo často o peníze nevratné, tedy vlastně darované. I přes tato fakta byla ekonomika Československa v roce 1989 bez dluhů.

Pro úplnost bych mohl uvést, že se konaly i v minulých obdobích sbírky na zahraniční pomoc. Pamatuji si dvě. V padesátých letech (zjistil jsem v archivu závodu, kde jsem pracoval – Jablonecké sklárny) v době války v Koreji a v sedmdesátých letech na výstavbu nemocnice ve Vietnamu. Tehdy se prodávaly takové papírové cihličky o velikosti 10 x 5,5 cm.

cihla

Jedna cihlička znamenala příspěvek na stavbu školy ve Vietnamu ve výši 1,- Kčs. Cihličky se prodávaly ve školách i na závodech prostřednictvím Pionýra nebo SSM. Obvykle si i děti kupovaly cihliček několik.

Pro úplnost je možno doplnit, že v té době (70. léta minulého století) se průměrný výdělek pohyboval kolem 2000. Kč měsíčně.

Potom si už pamatuji jenom sbírky v rámci party nebo nějakého kolektivu, kterým mohla být dílna, provoz, ZO SSM nebo Brigáda socialistické práce. Tak třeba mladé mistrové na výrobě skleněných tyčí, ze kterých mačkáři dodnes mačkají „šatony“, na svatební dar, mimo FKSP nebo fondy ROH na dárky jubilantům, když se někomu něco narodilo a podobně. Nebo při odchodu do důchodů. To bylo všem ještě za oněch blažených časů, kdy muži šli do důchodu v šedesáti letech, bezdětné ženy v 57 a matky podle počtu dětí v 56 – 53 letech.

Sečteno a podtrženo: Na co dnes stát nemá a dříve měl, musíme nějakým způsobem dostat z jeho občanů. Paradoxně z těch nejchudších. Dlouhými léty prověřená zkušenost říká, že ti co sami mají málo, se s vámi ještě o to málo rozdělí. Čím víc, kdo má, tím je hladovější a „nechal by si pro pětník koleno vrtat“.

V Mimoni 6. 1. 2015, M. Starý

 

 

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473