KDYŽ SPRAVEDLNOST SELHÁVÁ

Co (ne)víme o soudech

Je to už hodně dávno, co jsem šel k soudu jako veřejnost, která se mohla účastnit jednání. Bylo to na počátku 70. let, když jsem byl předsedou ZV ROH nově vybudovaného závodu v Hradci Králové. Předmětem jednání bylo souzení našeho zaměstnance za neomluvené absence. Nový závod trpěl nedostatkem pracovníků a s nově přijatými byly často problémy. V tomto případě se jednalo o dva bratry. Oba byl vyučenými malíři pokojů. Mladší nestál za řeč. Kromě vyhýbání se pracovní povinnosti byl i hloupý a na svou hloupost později doplatil. Oba bratři dlužili mnoho peněz na výživném a měli exekuci na plat. To znamenalo, že po výplatě jim zbylo asi 800,- Kč a ostatní peníze šly na úhradu jejich dluhů. A tak vymysleli systém, aby přicházeli o co nejméně peněz. Nastoupili do zaměstnání. Vyfasovali pracovní pomůcky a oděv, takže měli v čem být oblečeni. Potom měsíc chodili do práce, ale jakmile pobrali první výplatu, už je v práci neviděli. Chodili malovat pokoje a to byl jejich příjem. Starší byl velmi inteligentní člověk s fenomenální pamětí, specialista na dětské pokoje, a že se stal recidivistou, byla škoda (měl za sebou přes 10 trestů). Dokázal namalovat na stěny všechny možné postavičky z pohádek a večerníčků. Nějaký čas vždy trvalo, než je dal zaměstnavatel k soudu, nějaký čas trvalo, než bylo nařízeno jednání. Horní hranice trestu byla 3 měsíce odnětí svobody nepodmíněně. Měli to spočítáno tak, že celý ten cyklus trval jeden rok. Na jaře nastoupili, v létě – počátkem podzimu byli odsouzeni s nástupem trestu počátkem zimy a 3 měsíce přes zimu strávili v teple nápravného zařízení.

A tak jsem se šel tenkrát podívat, jak to u takového soudu probíhá. Paní soudkyně nebyla zvyklá, že se na jednání přišel někdo podívat a tak byla zvědavá, kdo jsem a proč jsem tam přišel. Námitky neměla - jednání bylo veřejné.

Po převratu jsem byl dvakrát u soudu v pozici obžalovaného. Mimoňský občan mě žaloval, že jsem o něm napsal, když začal asi v roce 1994 vystupovat jako člen KPV, že žádným politickým vězněm nebyl. A chtěl odškodné několik desítek tisíc Kč. Vyšel jsem z toho jen s omluvou. Ten člověk byl jako délesloužící desátník se základním vzděláním vyhozen z armády v roce 1949, a odsouzen za trestnou činnost na tři roky, z čehož si dva odseděl. Za zmatků v roce 1968 mu byl trest vymazán, a tudíž neměl nikde uvedeno, že byl trestán. Nevěděli to ani jeho spolupracovníci. Za „vlády“ jistého kulisáka mu byla udělena hodnost podplukovníka a za rok byl povýšen na plukovníka.

O něco dříve mě žaloval nový šéfredaktor okresních novin, že jsem o něm veřejně ocitoval z jeho přihlášky za člena KSČ, že se mu přijetím splnil jeho životní sen. Během líčení se potvrdilo, že to tak skutečně do přihlášky napsal. Nicméně předsedající soudce mě odsoudil, protože jsem zveřejněním této pravdy poškodil pověst pana šéfredaktora. A zaplatil jsem pokutu ve výši jeho tehdejšího měsíčního platu. Panu soudci, který byl nedávno předsedou ZO KSČ okresního soudu, jsem to nezáviděl a věděl jsem, že odsoudit za něco mě bude muset.

Na tento případ jsem si vzpomněl i proto, že mi poněkud připomíná soudní řízení, kterého jsem se účastnil 17. 7. 2018 u okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Bylo to pokračování odročeného jednání, u jehož první části koncem května 2018 jsem nebyl. Podle informace jiných přítomných ten člověk Ing. František Radkovič, předseda oblastního výboru ČSBS, byl žalován za pomluvu. Údajně se měl vyjádřit o pedagogovi Behúlovi, který vyučuje dějepis na gymnáziu v Jablonci nad Nisou, že popírá holocaust, propaguje neonacismus a podává výklad historie, zejména v období 2. světové války ve velmi deformované podobě. Zkresluje úlohu koncentračních táborů a další dobové historie v duchu ideologie tzv. „sudetských Němců“. Považuje např. za bojovníka za svobodu Otto von Habsburka. V té souvislosti bylo správně připomenuto (obhajobou), že jedním z prvních zákonů nového Československa bylo zrušeno užívání šlechtických titulů. (Tím se mnohé sdělovací prostředky, zejména ČT vůbec neřídí – porušují tím zákon, který nebyl zrušen – pozn. RSP)

U jednání byl obžalovaný se svým obhájcem, sympatickým mladým mužem. Státní zástupkyně, jejíž jméno jsem nezaznamenal, která mě svým přístupem a inteligencí rozhodně neoslnila.

Líčení řídila předsedkyně senátu Alena Štěpánová, pokud jsem si správně poznamenal.

Jistě nás – přítomnou veřejnost – nepřekvapilo, že jsme museli projít bezpečnostním rámem nechat si prohlédnout svá zavazadla (kabelky, apod.) Překvapilo nás o něco později, když nám člen justiční stráže sdělil, že do jednací místnosti mohou vstoupit pouze čtyři lidé a měli jsme si vybrat. Bylo nás tam 12 a další čtyři dorazili ještě o něco později. Nastalo dohadování. Proč? Když jednání je veřejné?

Nakonec jsme byli do místnosti vpuštěni všichni s tím, že ze čtyř řad lavic určených snad pro veřejnost si můžeme sednout jen do třetí a čtvrté řady a první dvě řady jsme museli nechat volné. Jestli to je nějaký předpis nebo z jakého důvodu, nám nikdo nevysvětlil. Ukázněně jsme se zmáčkli, abychom se vešli do vyhrazených míst. Další překvapení bylo, když jsme museli všichni, jeden po druhém, nahlásit svá jména. Nejsem si jist, zda se tím předsedkyně senátu nedopustila porušení zásad GDPR Evropské Unie o ochraně osobních údajů, platných od 25. 5. 2018.

V průběhu řízení byli vyslechnuti postupně další předvolaní svědci.

Všichni byli dotazováni, zda znají obžalovaného a jeho názory, případně jak razantně nebo (ne)slušně je projevuje. Zajímavými byla některá vyjádření, např. jistý student k práci 2 a půl tisíců totálně nasazených v Rýnovicích: „Někdo přece musel vyrábět zbraně pro wehrmacht, ne?“

Jednomu ze svědků byla předložena fotografie ze sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Augsburgu. Na dotaz, zda poznává nějaké osoby na snímku, řekl, že pana Posselta, ředitele jabloneckého divadla a pravděpodobně pana Behúla. (To jistě není nic tak pohoršujícího. Sjezdu landsmanšaftu v Augsburgu se účastnila i předsedkyně KV KSČM v Liberci a členka VV ÚV KSČM, včetně napsání obdivného článku, prostě landsmanšaft na severu Čech frčí a kdo chce být „in“,… – pozn. RSP)

Obhájce požádal o zařazení fotografie do spisu, jako důkaz, že pan Behúl se účastní akcí sudetoněmeckého landsmanšaftu a přátelí se s jeho šéfem Posseltem, který v Evropském parlamentu hlasoval proti přijetí ČR do EÚ.

Ve výpovědích byly citovány urážející formulace, které měl pan Behúl umístit na stránky ČSBS, jako třeba, že „ČSBS je kryptokomunistická, proputinovská kriminální banda zrádců a kolaborantů“.

Jedna svědkyně uvedla, při doučování studentů se někdo z nich vyjádřil, že pan Hitler zřizoval koncentrační tábory jako pracovní tábory pro obnovu zničených měst. Pan Hitler to tak myslel. Tuto „vědomost“ získal student z výkladu pana Behúla.

Vyslechnuta byla také JUDr. Vašková z Krajského úřadu Libereckého kraje, na kterou – odbor školství a další - se obžalovaný opakovaně obrátil se stížností. Svědkyně se hájila tím, že stížnosti na pedagogy KÚ neřeší a řešení je v kompetenci ředitele školy. Obžalovaný uvedl, že svědkyně pominula hlavní důvod jeho stížnosti – tunel střední průmyslové školy za 35 milionů Kč.

Zajímavým mi přišel i přístup svědkyně – knihovnice, která se požadavku na definici fašismu vyhnula s tím, že je knihovnice a ne historička.

Někdo ze svědků potvrdil, že pan Behúl má adresu „…sudetenland.cz“. Svědkové vesměs hodnotili obžalovaného jako skvělého odborníka ve své profesi, také jako znalce historie, zejména vojenské. Potvrzovali, že je slušným a bezúhonným člověkem.

Do spisu byly zahrnuty hrubě urážlivé výroky umístěné údajně panem Behúlem na internet a facebook ČSBS. Protože vlastníci těchto sdělovadel jsou v USA, není možno u nich pravost výroků ověřit, resp. bylo by to velmi komplikované, proto požádala státní zástupkyně o opětovné předvolání pana Behúla, aby potvrdil nebo vyvrátil autorství předmětných vyjádření. S tímto požadavkem byl vysloven souhlas.

Bylo vyhlášeno rozhodnutí - jednání se odročuje na 5. 10. 2018 v 8.30 hodin. Obhajoba byla požádána, aby předložila článek z Reflexu, na který se odvolává.

Co dodat?

Proč mi to připomenulo jednání soudu na počátku devadesátých let, kde jsem si na počátku mohl myslet, že nemohu být odsouzen, protože jsem zveřejnil čistou pravdu. Později už jsem si to nemyslel a také jsem musel být odsouzen.

Také toto jednání mi vychází tak, že obžalovaný se vyjádřil o žalobníčkovi celkem ještě slušně. Mnozí, a já jistě mezi nimi, by jistě pochopili případnou větší razanci výrazů. Pro úplnost uvádím citaci z trestního zákoníku, co je trestný čin pomluva (§ 184).

„(1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

(2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.“

Pokud se pan Behúl dopustil výroků, které byly slyšeny ve svědeckých výpovědích, nebyla vyjádření obžalovaného nepravdivá a nemůže tedy jít o pomluvu dle odst. (1).

Pokud pan Behúl potvrdí autorství výroků umístěných na stránky ČSBS, měl by být naopak odsouzen on, protože naplňuje skutkovou podstatu obou odstavců (1) a (2).

Nicméně můj dojem je takový, že odsouzen musí být obžalovaný, i když nenaplnil skutkovou podstatu obvinění, ale je v dnešní době a ve stále hloupější společnosti předurčen k potrestání z politických důvodů.

Škoda, že neexistuje něco jako pohádkový prsten princezny Arabely. Jeho pouhým pootočením by pan Behúl přestal být vyučujícím gymnázia, jiný pán už by nebyl ředitelem jabloneckého divadla a neofašistický revanšista Posselt by seděl v base. Možná by i knihovnice z knihovny pořádající naučné akce bez znalostí základních historických kategorií, přestala být knihovnicí, atd., atd.

Jenže nemáme takový prsten a tak se připravujeme duševně na to, že nevinný bude potrestán a ten, který by měl být potrestán těžkým žalářem, bude dál prznit už tak ubohé a chatrné vědomosti mládeže o naší vlastní historii, o dějinách českého národa.

Paní předsedkyni senátu to nemějte za zlé, jako jsem to odpustil i já soudci, který mě před nějakými 26 lety odsoudil, když jsem nic nezákonného neprovedl. Přece po ní nemůžete chtít, aby si nadělala nepřátele nebo nedej bože ohrozila svou vlastní existenci a kariérní postup. Musíte ji chápat!

Jó lidé, kteří šli pro pravdu i na hranici, se už dávno nerodí.

V Mimoni 26. 7. 2018, Miroslav Starý, Spolek českých novinářů (SČN)

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473