BUDOU ČEŠI VOLY ZVÁNI?

NÁŠ KOMENTÁŘ

Motto: „Bos bos dicitur terris ubicumque vedetur.

           (Vůl bude všude zase jen vůl. - Latinské.)

B U D O U   Č E Š I N A Z Ý V Á N I   C O B Y   V O L O V É ?

         Již několik let jezdím v druhé polovině měsíce srpna do Podhájské na jižním Slovensku. Toto místo známé svými termálními prameny mě doslova učarovalo. Klid, pohoda, dobré jídlo a pití, přijatelné ceny a především přátelští a otevření lidé. Co více si může našinec v dnešní uspěchané době ještě přát. Přesto jsem se letos proti své vůli nevyhnul ani „politikaření“, které jsem si předsevzal zapomenout u nás doma. Člověk míní a Pán Bůh mění, říká staré české přísloví. Tak tomu bylo i v mém případě. Ale k věci.

 

         Začalo to zcela nevinně. Seděli jsme s manželkou v jedné typické slovenské hospůdce při lahvince vína a polohlasně hovořili o tom či onom. Tak jak tomu obyčejně v této době bývá, to zde hučelo jako v úlu. Všechno a všechny ale přehlušovala skupina hostů, jejichž každým druhým slovem bylo „vole“. Zbystřil jsem pozornost, neboť tento výraz používali bez skrupulí mezi sebou muži i ženy. A to nehovořím o dalších vulgaritách, ve kterých si zřejmě tito lidé libovali. Navenek to budilo zdání, jakoby na sebe chtěli strhnout pozornost ostatních a ve své omezenosti, neboť se to ani jinak nazvat nedá, jim ukázat, jak jsou svobodomyslní, důležití a zároveň i „světoví“. Do určité míry se jim to i dařilo, o čemž mj. svědčily nejenom „obdivné“ pohledy ale i poznámky několika mladších hostů. A pak se to stalo.

         K našemu stolu si přisedla skupina Slováků a jejími prvními slovy bylo: „Už zase se ti Češi předvádějí, že si s těmi voli už nedají pokoj. Cožpak nevědí, že vůl je kastrovaný býk? Ale proč se tak mezi sebou častují i ženy? To přece nemá žádnou logiku. Když už se zřejmě v rámci jakési pofiderní emancipace chtějí v tomto směru vyrovnat svým mužským protějškům a používat tento zvířecí žargon tak proč nepoužívají mezi sebou výraz, který vystihuje jejich pohlaví? Poté se na toto téma rozproudila živá debata, do které jsem byl nechtěně vtažen i já. Stalo se to tak, že jsem byl osloven jedním z přísedících slovy: „Promiňte, prosím, mohu se vás na něco zeptat, neboť jsem si všiml, že jste Čech? Po mém souhlasu pokračoval: „Nechci vás urazit, ale řekněte co se to děje, že si dnes tolik lidí libuje ve vyslovených sprosťárnách? Vždyť to demoralizuje celou společnost a to nejenom tu vaši, ale i naši. A dále pokračoval: „Samozřejmě my nejsme žádní svatouškové, ale co je moc, to je až přespříliš. Vezměte si např. taková masmédia. To co často předvádějí, se příčí zdravému rozumu. Ponechám-li stranou tzv. „objektivní“ informovanost, což je kapitola sama o sobě, různá ta „moudra“ jednotlivých komentátorů, vystupujících v souladu s duševní potencí těch, kterým oddaně slouží, na což jsme si za ta léta „pseudodemokracie“ bohužel už zvykli, nemůžeme ale už zavírat oči před hrubostmi a vulgaritou, které se nebezpečně šíří; jinak se nám to šeredně vymstí.“

         V této chvíli jsem vstoupil do hovoru i já a zdůraznil jsem, že nesouhlasím s lidmi, kteří se neumějí chovat, jsou vulgární, netolerantní ale především i hloupí neboť si bláhově myslí, že když mají peníze, svět patří pouze jim a mohou si díky jim dovolit vše, co obrazně řečeno, hrdlo ráčí. Často mají plná ústa demokracie a nevědí přitom, že jedním z jejích atributů je i tolerance, a to nikoliv jen ta názorová, ale i tolerance jednoho člověka k druhému. Jedním z nebezpečných rysů současné doby je však skutečnost, že nejrůznější problémy se začínají řešit hrubou silou. Čestnost, slušnost a skromnost se stávají v očích těch tzv. úspěšných znakem slabosti. Nedostatek peněz pak často dohání mnohé tyto lidi až na samý pokraj společnosti. Zde se stávají v tom lepším případě ubohou „sockou“ a v tom horším opovrženíhodným bezdomovcem. Cynismus těch, kteří se uměli o sebe tzv. postarat, nezná mnohdy v tomto směru doslova mezí! Pokud jde konkrétně o obhroublé chování několika zde přítomných lidí, podle řeči s největší pravděpodobností Čechů, odsuzuji je neboť díky jejich „volům“ bychom mohli nakonec dosíci i této hanlivé přezdívky, o kterou by dozajista nikdo rozumný nestál.

         Moji spolustolovníci se s mými názory plně ztotožnili a ostře kritizovali současnou televizi a film, které mají nemalý podíl na demoralizaci současné společnosti. Zdůraznili, že televize a film jsou podvědomě také předlohou způsobu života. A o ten americký s jejich mělkými a lacinými škváry rozhodně nestojí. Žel někteří naši i vaši tzv. „opičáci“ se v nich zhlédli a pro vidinu peněz je podle osvědčené šablony, včetně „přitroublých“ seriálů, začali chrlit jeden za druhým. A aby byli ještě „přitažlivější“ a stále také žádanější tak vedle požadovaných „košilatých“ scén a sexuálních anomálií vkládají do úst jejich hrdinům vedle nejrůznějších banalit i vulgarizmy bez kterých se už dnes takřka žádný z nich nedokáže obejít. Někteří jsou pak přesvědčeni, že kdyby nebyli poplatní zavedeným pořádkům museli by „z kola ven“ a hned jen tak by se už „nechytli.“ „Do určité míry mají i pravdu, každý chce přece nějak v této době žít“, spontánně pragmaticky dodávali. Upozorňovali na nebezpečnou skutečnost, že se dnes v televizi např. vyskytuje pětkrát až šestkrát vyšší počet znásilnění a šestkrát až sedmkrát víc násilných činů než tomu bylo dříve. Zdůrazňovali, že se také odhaduje, že brutalita předváděná v kinech a televizi se stává podnětem nejméně 25 až 50 procent násilných činů. Podle názoru Mezinárodního sdružení proti násilí jsou např. v televizi tyto skutečnosti odrazem i násilí v reálném životě.

         Společná debata se nevyhnula ani aktuálním politickým a ekonomickým otázkám, v nichž převažovala problematika Ukrajiny. Jednoznačně bylo konstatováno, že ukrajinská bratrovražedná válka byla rozpoutána na podnět USA a jejich satelitů za pomoci fašistických živlů, které se díky „Majdanu“ dostali v Kyjevě k moci. V této souvislosti jmenovali např. K. Schwarzenberga, který se na „ Majdanu“ mj. tolik angažoval pro tamější povstalce. Uváděli, že je také s podivem, že prezident ČR M. Zeman se tolik angažuje pro vysílání českých vojáků do zahraničních misí, když jistě dobře zná, jaké negace to obnáší.

         Doba pokročila, my jsme se rozloučili a odcházeli pomalu k domovu. Cestou nás od stolu, kde se tolik „volovalo“ doprovázel řev refrénu písničky K. Hašlera „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme…“ A moje manželka jen suše k tomu dodala: „Ten by se asi chudák divil, kdyby viděl co se dnes děje.“

         A co říci závěrem? Snad pouze už jen zbývá položit si otázku - kam jsme se to dostali? Anebo se snad mýlím? Ale na to si již musí odpovědět každý sám!

                                                                                         I N G.   V Á C L A V  S V A T E K

 

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473