VE JMÉNU BOŽÍM, ODEJDĚTE!

 

Motto: „Malé zloděje věšíme a velkým svěřujeme veřejné funkce.“ Ezop, antický bajkař

VE JMÉNU BOŽÍM, ODEJDĚTE!

Podnětem k dnešnímu komentáři se mně stala kniha významného britského historika 18. století Edwarda Gibbona„ Úpadek a pád Římské říše“. Jak je všeobecně známo toto dílo je nejenom výsledkem Gibbonovy mnohaleté práce a obrovské erudice, ale je i prodchnuto neopakovatelným „voltairovským“ ironickým stylem. Svoji aktuálnost proto nikdy neztratilo a neztratilo ji ani dnes, tj. v době, která v mnohém dávnou minulost připomíná. Že tomu skutečně tak je, pociťuje většina z nás takřka na každém kroku. Parafrázovat naši současnou společnost slovy nezapomenutelného Shakespearova Hamleta – „Je cosi shnilého ve státě dánském“ už dávno nestačí, neboť by to bylo jen velmi slabým odvarem toho, co se u nás skutečně děje. Slabou útěchou nám snad může být jenom to, že v tom „nejedeme“ sami. Naše dnešní „velké vzory“ nejsou na tom rozhodně lépe než my. Mnohé, ke kterým často vzhlížíme s devótní úctou, jsou na tom mnohdy i daleko hůře. My, místo toho, abychom od nich přebírali jen to co je pro nás skutečně dobré a užitečné, se snažíme, díky naší servilitě a osobnímu prospěchářství, brát šmahem vše, co je nám nabízeno včetně celé řady „šmejdů“ nejrůznějšího druhu. O jejich „přínosu“ pro společnost ani nemluvě. Nedivme se proto, jak to u nás vypadá!

 

Obdobně, jako tomu bylo kdysi dávno ve starém Římě, dochází dnes i u nás ke společenskému úpadku provázenému všemi jeho průvodními znaky. Naše společnost, obdobně jako byla tehdejší římská, je nemocná, žel, vážně nemocná. Mnohdy se i zdá, že její nemoc je už nevyléčitelná. Kdyby se snad ještě nějakým zázrakem uzdravila, stejně bez následků by se to neobešlo. Její diagnóza sice ještě není pevně stanovena, ale, obrazně řečeno, vše nasvědčuje tomu, že do jakési novodobé formy „progresivní paralýzy“ mít asi daleko nebude. Hovoří pro to i její expanzivní (megalomanická) forma, pro kterou jsou příznačné např. euforie, plané vtipkování, impulzivní činy, velikášské bludy s absurdním disinhibovaným obsahem, nezodpovědné chování, sklony k abúzu alkoholu, návykových látek, protizákonné činnosti, četné agresivitě…… A nakonec obvyklý ictus parallyticus, o kterém je snad lépe raději ani nemluvit a udělat vše, aby k němu nedošlo.

„Historia magistra vitae“, slova, která prezentoval známý římský řečník, politik a filosof Marcus Tullius Cicero nikdy neztratila na své aktuálnosti a neztrácí ji ani dnes. Nezapomínejme, že je to právě historie, která popisuje příběhy vzestupu a úpadku zemí a civilizací, období, kdy jednotlivé velmoci sílily a slábly. Skutečností přitom zůstává, že žádná z nich nevydržela věčně a některé se dokonce vytratily úplně. Upadaly z nejrozmanitějších důvodů. Některé z ekonomických příčin, jiné, že byly poraženy ve válce. Byly však i takové, které se časem zcela vyčerpaly, ztratily vůli nebo duchovní sílu a přestaly se starat o vlastní reprodukci. Za všechny vzpomeňme namátkou např. říši Alexandra Velikého či „Tisíciletou říši“ Adolfa Hitlera apod. Je nabíledni, že se to samozřejmě týká i těch dnešních. Nic totiž netrvá věčně ani láska k jedné slečně, jak říká jedno české úsloví. Toho by si měli být vědomi především naši dnešní mocipáni pozbývající poslední špetku zdravé soudnosti. Ve své devastující „úsporné“ euforii zapomínají, že antisociální protilidová politika se beztrestně dlouho dělat nedá. Hry chléb nenahradí, i když se o to některé naše „pomazané hlavy“ pokoušejí. K tomu účelově přidávají jenom„ kecy, kecy, kecičky“, dobré tak pro malé dětičky a vypláchnuté mozečky. V této jejich bohulibé „osvětové“ činnosti je při tom aktivně podporují mnohá naše „nezávislá“ masmédia, v nichž prim hrají jejich dobře placení „neoaktivističtí“ novináři a servilní komentátoři. Řada lidí už začíná mít toho všeho dost. Asociální Nečasova vláda pod taktovkou narcistního „vševědoucího“ prezidenta, zkorumpovaní představitelé politických stran, státního aparátu včetně policie, justice, podnikatelů, nejrůznějších lobbistů a jim podobných jsou charakteristickým jevem současného stavu v mnohém tolik připomínající poslední období římské říše. Přidáme-li ještě k tomu dnes veřejně prezentovaný sex s různými jeho anomáliemi, hrubou sílu, násilí, hulvátství, podvody, korupci, lež, vraždy a další příbuzné atributy, pak si musíme zákonitě položit otázku nejenom - kam jsme se to dostali, ale i zda analogie s koncem římské říše není nakonec zcela opodstatněnou. Naše amorální společnost se nachází ve stádiu, z něhož bez razantních změn není už cesty k návratu. Tyto změny, ke kterým musí dříve či později zákonitě dojít, mohou být pro některé původce daného stavu více než bolestivé. Jim by také dnes, více než kdykoliv předtím, měla patřit slova anglického státníka Olivera Cromwella pronesená v 17. století – „Na to dobro, co jste vykonali, jste zde zasedali již příliš dlouho. Odejděte, říkám vám, a skoncujme to. Ve jménu božím, jděte!“

Nepříjemnou pravdou se stává skutečnost, že ze situace, do které jsme se dostali, existuje jen málo vyhlídek na rozhodný obrat k lepšímu. Zůstává otevřenou otázkou, zda bude docházet k pomalému zhoršování ekonomické situace nebo dojde k náhlému kolapsu. Faktem přitom zůstává, že jestli dnes člověk nemá příliš vysoké požadavky, je život většiny obyvatel stále ještě snesitelný. Otázkou však je jak ještě dlouho? S přihlédnutím k této skutečnosti lze zatím prognózovat spíše pomalý a postupný pokles než velký kolaps. V žádném případě však nelze vyloučit, že to nemůže být i naopak. Mnohdy přece stačí tak málo, aby z nepatrné jiskry vznikl velký požár. Takovou jiskrou by mohla být např. další drastická vládní opatření snižující životní úroveň většiny našich lidí. V takovém případě by se mohlo i stát, že přivolané, mizerně placené, hasičské sbory už na jeho likvidaci stačit nebudou.

A co říci závěrem? Snad pouze tolik, že naše politická scéna si v mnohém rozhodně nezadá s tou, která se nacházela v Římě ke konci jeho světovlády. O tom, jaká situace tehdy v Římě panovala, svědčí m. j. i slova významného amerického ekonoma, státníka a spisovatele Elgina E. Grosecioze prezentovaná v roce 1934: „Situace v římském císařství v druhé polovině třetího století byla obdobím depresí. Obchod stagnoval, císařské pokladny byly prázdné, peníze se znehodnocovaly, správci, tušící rychlý konec, se snažili aspoň trochu naplnit kapsy, aristokraté, obávající se nestability vlády sháněli likvidní kapitál, zlato a stříbro a ukrývaly ho pro případ nevyhnutelného kolapsu.“ Taková to tehdy byla doba. Položme si proto v této souvislosti otázku: Nepřipomíná nám to něco? Anebo jde o podobnost čistě náhodnou? Možná, že se mýlím, ale na to si už musí odpovědět každý sám! 

 

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473