NÁŠ KOMENTÁŘ - ČERVEN 2020

Motto: „Sine ira et studio." (Bez hněvu a zaujatosti.) - T a c i t u s

C E S T A   K E   S T U D E N É   V Á L C E

blahorodi

12. dubna t. r. tomu bylo už 75 let, kdy zemřel na mozkovou mrtvici 32. americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Tento inteligentní a pracovitý muž, pohybující se po obrně na vozíčku, byl jako jediný americký prezident v celé historii Spojených států amerických zvolen prezidentem na čtyři volební období. Na rozdíl od svého nástupce H. Trumana a řady mnohých jeho pokračovatelů v nejvyšší funkci měl mimořádný podíl na dobrých vztazích se SSSR, což se tradovalo od 2. světové války. Tato skutečnost byla trnem v oku celé řadě protirusky smýšlejících jedinců, W. Churchilla z nich nevyjímaje.

       Neskonalou radost ze smrti F. D. Rooosevelta měl m. j. i A. Hitler, který takřka 14 dnů před svým fyzickým skonem si bláhově myslel, že Prozřetelnost opět zasáhla a jeho nenáviděného soka odstranila. Našli se ale i tací odpůrci sovětského Ruska, kteří zvláště ke konci války začali oživovat chiméru o spojení angloamerických vojsk se zbytkem wehrmachtu pro boj a následnou likvidaci jimi nenáviděného bolševického Ruska. Přání sice bývá otcem myšlenky, ale v tomto případě se stalo fantasmagorií, ke které tehdy dojít nemohlo. Důvodů bylo mnoho, jedním z nich byla mj. i dohodnutá pomoc SSSR Američanům k rychlému ukončení války s Japonskem.

       W. Churchill v obavě ze ztráty vlivu Velké Británie v poválečném světě především v Evropě všemožně tlačil na F. D. Roosevelta, aby urychlil obsazení Německa Angloameričany, dobyl v předstihu před Rusy Berlín, osvobodil Rakousko a Československo. Prezident F. D. Roosevelt však W. Churchillovi nevyhověl. Striktně se držel dohod z Teheránu a Jalty a některé Churchillovi názory pokládal za avanturistické. Za svého vrchního velitele se plně postavili i Rooseveltovi nejvyšší vojenští velitelé. Např. generál O. M. Bradley byl názoru, že obsazení Berlína by stálo životy 100.000 amerických vojáků a druhé „Churchillovo Galliopolis" by si rozhodně nepřál. Generál G. C. Marshall se kategoricky postavil proti osvobození Prahy a Vídně Američany, což z hlediska dodržení spojeneckých dohod považoval jako nemožné a neseriózni. Generál D. D. Eisenhower pak byl proti všemu, co by narušovalo dohody o vojenské spolupráci s Rudou armádou. Všem společně šlo o sovětskou pomoc v boji proti Japonsku. W. CHurchill a jeho maršál B. L. Montgomery se tak dostali do slepé uličky. Jejich obavy, že střední a východní Evropa spolu s částí Balkánu by se mohly dostat do sféry ruského vlivu, se nakonec potvrdily.

        Dá se říci, že smrtí prezidenta F. D. Roosevelta skončila i etapa dobrých přátelských vztahů Spojených států amerických se SSSR. Nastoupilo období, které lze charakterizovat jako počátek tzv. studené války. Jejími hlavními protagonisty se v té době stávají na jedné straně nový americký prezident H. Truman spolu s tehdejším ministerským předsedou Velké Briánie W. Churchillem a na straně druhé představitel SSSR J. V. Stalin. Prvně jmenovaný sympatizant vojensko-průmyslového komplexu USA, druhý zarputilý odpůrce bolševizmu od samého jeho počátku, třetí zapřisáhlý nepřítel kapitalismu. Sňatkem z rozumu těchto představitelů byl společný boj ve 2. světové válce proti hitlerovskému Německu a jeho spojencům a po jejich porážce proti Japonsku. Tím kdo tlumil mnohé antagonismy mezi Angloameričany a Rusy a byl jakýmsi svorníkem jejich účelového spojenectví, byl F. D. Roosevelt. Po jeho smrti se toto spojenectví v krátké době rozpadlo.

       Tak je tomu vždy, když si jedni i druzí myslí, že přišel čas realizovat svoje individuální plány na úkor těch druhých. Výjimkou nebyl ani případ ještě včerejších spojenců. Určitou roli sehrála v tomto směru i skutečnost, že nový americký prezident, ambiciózní H. Truman, se dostal pod vliv vojensko-průmyslového komplexu USA, chopil se své příležitosti a začal „úřadovat." Díky vlastnictví atomové zbraně, podporován W. Churchillem a svými oblíbenci, začal tvořit a prosazovat novou americkou velmocenskou politiku, která byla v řadě případů v rozporu s politikou jeho předchůdce F. D. Roosevelta.

       Strach z rozpínavosti SSSR umocněný výsledky 2. světové války sehrál mezi bývalými spojenci negativní roli. Zvláště se obával této skutečnosti W. Churchill, který dělal vše možné i nemožné, aby ochránil Evropu před případnou hrozbou se strany SSSR. Prezident F. D. Roosevelt měl tehdy na rozdíl od W. Churchilla na spolupráci se SSSR diametrálně odlišný názor. Věřil na poválečnou mírovou spolupráci se SSSR při zachování dohodnutého poválečného status quo. F. D. Roosevelt považoval W. Churchilla za nenapravitelného imperialistu, neschopného pochopit ideologický idealismus. Nevěřil, že J. V. Stalin chce získat cizí území a káral W. Churchilla slovy: „Máte kolonizátorský instinkt v krvi už čtyřista let a prostě nechápete, že by nějaký stát mohl nechtít získat území, když se k tomu naskytne příležitost.“ „Myslím", řekl o Stalinovi, „že když mu dám všechno, co mohu a nebudu za to chtít nic, noblesse oblige: nebude se snažit si něco přisvojovat a bude se mnou spolupracovat za světovou demokracii a mír." V tom se dopustil vážné chyby, která se nakonec vymstila.

       W. Churchill věřil, že to, co se mu nezdařilo za života F. D. Roosevelta, se podaří za jeho nástupce. A v tom se nemýlil. Churchillovi totiž nešlo o nic jiného než za pomoci Spojených států znovu vybudovat a upevnit velmocenský vliv Velké Británie a to nejenom v Evropě, ale i ve světě. Dobře si přitom zkalkuloval, že bez pomoci USA by to poválečná Anglie nedokázala. Proto také dělal vše pro to, aby získal H. Trumana na svoji stranu, což se mu také podařilo. Zhatit Stalinovy plány však tehdy ještě nikoliv. 25. 7. 1945 byl W. Churchill v domácích volbách labouristy poražen a jeho premiérské místo zaujal labourista C. Attleé. Lze říci, že labouristé měli větší strach ze vzkříšeného Německa než ze SSSR. Přesto pod tlakem z Washingtonu šli spolu se svými americkými přáteli do otevřeného sporu se SSSR. Situace se vyhrotila na konferenci ministrů zahraničí v prosinci 1945 v Moskvě. Vinu na tom měla Stalinova neústupná diplomacie prezentovaná Molotovem. Nový britský ministr zahraničí tam nepokrytě nazval Molotovovy argumenty „hitlerovským myšlením." K tomu se přidal státní sekretář USA J. Barnes, který uvedl, že se Rusko „snaží rafinovaným způsobem dělat totéž, co Hitler, totiž ovládnout násilím menší národy." Prezident USA H. Truman k tomu počátkem ledna 1946 lakonicky dodal: „Myslím, že už nemůžeme přistupovat na žádná kompromisní řešení.... Mažeme se se Sověty už moc dlouho." Infikovaná sovětská hrozba tak splnila svůj úkol.

       Přidáme-li ještě k tehdejší napjaté situaci mezi SSSR a USA březnovou návštěvu W. Churchilla v USA, spolu s jeho „slavným" projevem na universitě ve Fultonu za přítomnosti amerického prezidenta H. Trumana, byla cesta ke spolupráci a přátelství mezi SSSR a USA likvidována. Opět se tak potvrdilo staré rčení: „Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří." A to se skutečně podařilo! W. Churchill tenkrát 5. března 1946 řekl: „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla spuštěna na kontinentě železná opona. Za touto hranicí ve sféře, kterou musím nazvat sovětskou, leží všechna starobylá města střední a východní Evropy a všechna podléhají v té či oné formě nejenom sovětskému vlivu, ale i velice tuhému a v mnoha případech rostoucímu poručníkování Moskvy." A protože pokračoval: „na Rusy platí vojenská síla, Amerika a Británie musí nadále udržovat svá společná obranná zařízení, aby nedošlo k nějaké vratké a riskantní nerovnováze sil, jež by uvedla ctižádostivce a dobrodruhy v pokušení, nýbrž naopak, aby zajistily naprosto spolehlivou bezpečnost. A studená válka byla na světě!

       A co říci závěrem? Snad už pouze jen citovat slova: „Když dva dělají totéž, není to vždy totéž!" Anebo se snad mýlím? Ale na to si již musí odpovědět každý sám!

I N G. V Á C L A V   S V A T E K

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473