DALŠÍ POKUS O PŘEPISOVÁNÍ DĚJIN!

Habermannův mlýn - další příspěvek k přepisování dějin

Lživý a propagandistický Habermannův mlýn dělá ze všech Čechů nelítostné bestie a přepisuje historii. Tady jsou fakta.

Televize Nova v sobotu (a v nedělní repríze na kanálu Nova Cinema) odvysílala tolik opěvovaný film Habermannův mlýn. Z hlediska uměleckého zpracování se povedl a není mu patrně moc co vytknout, ale z pohledu odborného, historického?

Habermannův mlýn - další příspěvek k přepisování dějin aneb pohádka o hodném mlynáři Habermannovi a zlých Češích

Ve filmu není jedna jediná skutečně negativní postava „sudetského Němce“. Naprostou většinu negativních a odpudivých postav představují ve filmu Češi. Jediná skutečně negativní postava Němce je z Říše dosazený velitel SS s polským jménem. Většina Němců se k Čechům chová slušně a snaží se jim pomáhat. Naprostá většina Čechů měla tehdy s Němci diametrálně odlišnou zkušenost, než jak se film snaží namluvit.
Po zhlédnutí filmu konečně pochopíte, že za války byli největší zrůdy Češi a nejvíce trpěli Němci. Autoři zcela účelově vybírají z války jen to, co se jim do jejich propagandistického díla hodí.
Pokud jde například o historický rámec příběhu, je zcela pominut zuřivý a nenávistný boj sudeťáků v roce 1938 za rozbití demokratické ČSR a připojení k Německu. Jsou zcela pominuty teroristické útoky jejich ozbrojeného Freikorpsu proti českému obyvatelstvu (desítky mrtvých) a československým státním orgánům, je zcela pominut teror sudetoněmeckých bojůvek proti českému obyvatelstvu, fyzické napadání Čechů, rozbíjení oken, ničení majetku až po vyhnání z odtrženého území. Je téměř pominut německý teror a vraždění Čechů během celé války. Je zamlčen nenávistný postoj Němců z pohraničí vůči Čechům, naopak, podle filmu, se většina tzv. sudetských Němců chovala k Čechům za války dobře a pomáhala jim. Ve filmu prakticky není mezi skutečně negativními postavami žádný sudetský Němec. Naopak zářným příkladem charakterního člověka je sudetský Němec mlynář Habermann. I když jistě i takoví byli, rozhodně představovali velmi vzácnou výjimku. Smutné je, že většina takových Němců nepřežila válku, protože je jejich soukmenovci udali a zlikvidovali. Buď skončili na popravišti, nebo v koncentráku. Jediný skutečně negativní Němec je ve filmu šéf SS Kozlowski, ale ten má polské jméno, takže kdo ví, jak to s jeho „němectvím“ bylo.
Češi, se podle filmu měli za války v podstatě dobře a byli to oni, kdo dělali problémy a ohrožovali Němce, třeba budovali v lese skladiště zbraní, nebo roznášeli letáky. Vždyť i tu akci SS a popravu 9 Čechů vyvolali Češi, zabili přece nesmyslně dva německé vojáky. A Češi také kolaborovali a udávali. Takových postav je ve filmu hned několik, aby bylo jasné, jací ti Češi vlastně jsou.  
Zraněným německým vojákům, jedoucím z východní fronty, kde způsobili smrt milionů lidí a další nezměrná zvěrstva, jsou věnovány detailní záběry a podrobně je vylíčeno jejich utrpení. Pocta je vzdána i cti německého vojáka a jeho oddanosti velkoněmecké myšlence. Ani vážně zraněný mladší Habermanův bratr nezanevře na Hitlera a válku a netouží po ničem jiném, než se vyléčit a vrátit se na frontu a dál bojovat za svého vůdce. Nechybí ani jeho oddaný vztah k rodné hroudě. Když ho na konci války kdosi vyzývá, aby raději utekl, hrdě prohlásí, že tady je jeho domov.
Ano, Němci jsou v podstatě příkladní lidé, zato Češi jsou zlí, mstiví, násilničtí, bezcitní, nízcí a hrabiví a po válce jim nešlo o nic jiného, než zmocnit se majetku slušných a pracovitých Němců. To film umocňuje i tím, že scény lynčování Němců, hlavně žen a dětí, jsou zařazeny dvakrát – hned na začátku, aby nebylo pochyb -  a na konci. Tím se propagandistický účinek zvýší, to je známo už z televizní reklamy. Zcela je pominut fakt, že všechny tyto hrůzné věci, ke kterým bohužel také došlo, byly vyvolány tím, co u nás Němci, a mezi nimi převážná část těch tzv. „sudetských“, šest let dělali a jak se celou tu dobu chovali. Byly vyvolány tím, že díky své nenávisti vůči jiným národům, především slovanským, rozpoutali nejstrašnější válku v dějinách lidstva, včetně dosud nevídaného teroru vůči civilnímu obyvatelstvu, nevyjímaje mučení, vraždění apod. Výbuch, ve kterém se mísil spravedlivý hněv, a řádění lůzy vyvolalo to, co během války napáchali a jak se chovali. Nemůžeme být na to hrdí, ale nemůžeme to také vytrhovat z dějinné souvislosti a z ostatních událostí té doby. A nezapomeňme také, že k podobným událostem došlo těsně po osvobození i v jiných zemích Evropy, například ve Francii, Norsku, Holandsku, Polsku apod. V roce 1938, by Němce určitě nikdo nevyháněl, nepřipravoval o majetek, natož aby je lynčoval nebo zabíjel. Tyto strašné síly tady rozpoutali během války oni a po jejím skončení dopadly i na ně.
Zajímavé je, že vyvražďování Židů je zmíněno velmi okrajově a jen jakýmsi náznakem. Na nádraží je krátký záběr na vagony, za jejichž okny zahlédneme tváře a ruce židovských dětí prosících o chleba.
Manipulace s fakty a fabulace v zájmu propagandistického vyznění
Neférový přístup autorů a tvůrců spočívá především v tom, že film je prezentován jako dílo založené na skutečných poválečných událostech v obci Bludov. To dodává filmu na autentičnosti a příběhu na věrohodnosti. Jediné, co však odpovídá historické pravdě, je postava mlynáře Habermanna, který skutečně zemřel násilnou smrtí těsně po válce. Prakticky vše ostatní už je vymyšlený příběh, který navíc ani neodpovídá realitě té doby. Zde je několik příkladů:
1) Mlynář Habermann nebyl ubit zdivočelými českými šovinisty přivázaný na točícím se mlýnském kole, jak film barvitě ukazuje na začátku i na konci, ale byl zastřelen svým opilým kumpánem z hospody údajně proto, že nad ním pravidelně vyhrával v kartách (vrah byl Čech, povoláním holič).
2) Mlynář Habermann neměl za ženu Češku, jejíž otec byl navíc Žid, ale Němku.
3) Není známo a doloženo, že by mlynář Habermann nabízel důstojníkovi SS svůj život za život deseti českých rukojmí, které chtěl důstojník zastřelit. Je jasné, že je to propagandistická fabulace útočící propagandisticky na city.
4) Němci nepopravili v Bludově 9 Čechů za to, že v lese nesmyslně zastřelili dva německé vojáky, ale popravili 23 rukojmí za spolupráci s partyzány.
5) Bludovský farář nevyprovázel soucitně bludovské Němce do odsunu, ale byl za podporu odboje poslán Němci i s kaplanem do Terezína, kde oba zemřeli.
6) Majitel místních lázní nebyl slizký český kolaborant, ale statečný člověk, který prokazatelně podporoval odboj a v padesátých letech byl vězněn za politické postoje.
7) Dvakrát je ve filmu opakován oblíbený historický nesmysl Landsmanschaftu, že na základě Mnichovské dohody byly tzv. Sudety vráceny zpět Německu. České a moravské pohraničí k Německu nikdy nepatřilo a čeští i moravští Němci byli vždy poddanými českých panovníků.
Věci, které byly za války nemyslitelné:
1) Němci cvičí za války společně s Čechy v Sokole. K něčemu takovému nemohlo s ohledem na německou nadřazenost nikdy dojít, nehledě na to, že Němci Sokola po obsazení pohraničí zakázali.
2) Habermannova žena nemohla nevědět, že její otec byl Žid, musela přece znát svůj křestní list.
3) V Bludově, který se stal součástí Říše, nemohl být starostou Čech, to bylo vyloučeno.
4) Není možné, aby Němci zjistili poloviční židovský původ Habermannovy ženy až koncem války. Tyto skutečnosti měli různými způsoby, včetně studia matrik, podchyceny od začátku okupace. Ve filmu se to nakonec dozví v dubnu 1945. A jak jinak, než od českého kolaboranta.
5) Důstojník SS posílá Habermannovu ženu i s dítětem v dubnu 1945 do koncentračního tábora. Ale do jakého? Osvětim i další vyhlazovací tábory byly již osvobozeny.
Děj filmu je vymyšlen jako jednoznačná protičeská propaganda. Zapůsobit může v tomto duchu zejména na mladé lidi, kteří pak budou mít větší pochopení pro požadavky Landsmanschaftu na omluvu, odškodnění, návrat apod. Ale i v Německu a Rakousku, kde se určitě bude promítat, a kde o válečných a poválečných událostech v československém pohraničí vědí ještě méně než u nás, bude vytvářet dojem, že Češi byli skutečně odporní, zlí, nenávistní a chamtiví šovinisté a jejich němečtí soukmenovci nevinné trpící oběti. A jejich požadavky, které vůči Čechům neustále vznášejí, jsou oprávněné. Váhu tomuto názoru dodá i fakt, že film natočil Čech Juraj Herz navíc s židovskými kořeny, který sám říká, že v koncentrácích zemřely desítky jeho příbuzných. Proč se k takovému přepisování dějin, očerňování Čechů a očišťování německých zločinů propůjčil, zůstává otázkou jeho svědomí. Možná bychom se dozvěděli víc v odpovědi na otázku, kdo ho podporoval během emigrace v Německu?
Film vznikl v koprodukci Česka, Rakouska a Německa. Bylo by možná zajímavé zjistit jaké je napojení rakouských a německých koproducentů na kruhy Landsmanschaftu, případně neonacistů.
Přestože se film odvolává na skutečnou událost, je v něm skoro všechno vymyšlené, a to tak, aby to zapadalo do hlavních tezí přepisování dějin. Nebezpečí spočívá v tom, že za nějaký čas, už nikdo nikomu nevymluví, že v Bludově bylo všechno jinak. A potažmo i v celé válečné a poválečné historii.
Jak to v té době v odtrženém pohraničí také bylo a co autoři filmu opomněli:
1) Vypjatou nenávist většiny tzv. sudetských Němců vůči všemu českému.
2) Ozbrojené útoky sudetoněmeckého Freikorpsu (měl asi 12 000 ozbrojených členů)
na české policisty, vojáky, finanční stráž, další státní orgány i jednotlivce. Na české straně byly desítky mrtvých a stovky zraněných.
3) Neustálé provokace, vyvolávání konfliktů a neklidu a následné překrucování situace a označování Čechů za viníky.
Po Mnichovské dohodě
4) Fyzické napadání Čechů (docházelo k němu i předtím), loupení jejich majetku, odvlékání do Říše, vyhánění do vnitrozemí (asi 160 000 Čechů).
5) Okamžité zatýkání českých a německých demokratů, jejich věznění, nebo odeslání do koncentračních táborů.   
6) Na odtrženém území byly okamžitě zrušeny všechny české školy. Ponechány byly jen některé školy obecné. Mladí Češi neměli možnost studovat, ani nastoupit do učení. Fungovaly pouze školy německé, ale do těch nesměli být Češi přijímáni. Češi byli do budoucna určeni k tomu, aby vykonávali jen podřadné práce.
7) Byly rozpuštěny všechny české spolky a politické strany. Jejich majetek propadl Říši.
8) Byly zakázány všechny české noviny (až na jednu výjimku), časopisy a další tiskoviny.
9) Označení obcí, obchodů, úřadů apod. v češtině bylo zakázáno. Povoleny byly pouze německé nápisy.
10) 11. listopadu 1938 proběhla i na odtrženém území tzv. křišťálová noc, při které byly ničeny židovské obchody, živnosti a podniky, hořely synagogy. Židé byli fyzicky týráni, zabíjeni a posíláni do koncentračních táborů.
11) Češi byli odstraněni ze všech vedoucích pozic v úřadech i podnicích a směli vykonávat jen podřadnou práci. Často byli vystěhováni ze svých bytů do nuzných příbytků a do jejich bytů se nastěhovali Němci.
12) Čeští sedláci byli vyháněni ze svých usedlostí a jejich statky byly osídleny „německou krví“.
13) Zakázány byly veškeré české kulturní akce (koncerty, divadlo apod.).
Podobných filmů, televizních pořadů, rozhlasových relací, knih a článků, překrucujících dějiny a snažících se v zájmu Landsmanschaftu a dalších neonacistických skupin vymazat z vědomí lidí historickou pravdu se v posledních letech objevilo hodně. Míra lživosti a manipulace fakty v nich je rozdílná. Pro lepší přehlednost by se měla stanovit jednotka, která by míru manipulace kvantifikovala. Po natočení Habermannova mlýna, kde jsou hrubě zkreslovány poválečné bludovské události, by touto jednotkou mohl být jeden Bludov. Při dosažení určitého počtu Bludovů by měl autor nárok na udělení vyznamenání za přepisování dějin a hanobení českého národa. Mohlo by se nazývat třeba „Cena Emanuela Moravce“. Mohl by si ji přiřadit k těm, které za podobná díla dostane z Německa, třeba od Svazu vyhnanců paní Steinbachové.

Karel Čech

www.lidice.cz

 http://www.ostrava-online.cz/blogy/lzivy-a-propagandisticky-habermannuv-mlyn-dela-ze-vsech-cechu-nelitostne-bestie-a-prepisuje

Vražda mlynáře Habermanna v Sudetech? Takhle to skutečně bylo
16. května 2018

Jistě znáte český film Habermannův mlýn. Úspěšný český snímek vznikl roku 2010 pod režisérskou taktovkou nedávno zesnulého Juraje Herze. Život v České republice nebyl před válkou v pohraničí zrovna ideální.

Hubert Habermann byl mlynář z vesnice na severu Moravy. To, že se z osudů úspěšného, ovšem nijak výjimečného podnikatele stala tragédie téměř antických rozměrů, bylo způsobeno několika prostými okolnostmi, jak už to u tragédií bývá. Habermann žil v prvorepublikovém Československu a byl Němec. S českými sousedy vycházel normálně, přátelil se s některými, mluvil perfektně česky, a to i s příslušníky vlastní rodiny. Za války některým Čechům i pomáhal. Po osvobození záhadně zmizel a jeho žena byla i s dětmi odsunuta. Co si o tomto příběhu myslí vypravěč pamětí obce Bludov, kde se děj filmu odehrává? Zveřejňujeme bez našeho zásahu text Stanislava Balíka, narozeného roku 1978 v Šumperku a žijícího v obci Bludov. Diváci mohli vidět film, my nabízíme i tuto drouhou stranu mince, tedy názor občana obce, kde se příběh stal.
Originální text:

Vyhnání Němců nejde ospravedlňovat, lze ho „jen" pochopit. Kdyby se ale tvůrci filmu Habermannův mlýn kromě jména a tragické smrti hlavního hrdiny inspirovali i skutečnými bludovskými válečnými událostmi, snáze bychom pak chápali tu obrovskou nenávist Čechů vůči všemu německému.

Kdyby byly jednotlivé scény nového českého filmu Habermannův mlýn pravdivé, pak porodní bába, která v roce 1938 přivedla na svět dceru hlavního hrdiny, byla moje bábinka. Filmové Eglau je totiž můj domov - Bludov na severní Moravě. Právě  sem situoval režisér Herz film, který má jednoznačnou ambici - být  zrcadlem zvráceností, jichž se Češi dopustili na Němcích. Vystavěn je  efektně, v kině jen málokteré oko zůstane suché. Přestože není zcela  jednostranný a ukazuje i nacistické hrůzy, jeho celkové vyznění je zcela  jiné. Mlynář Habermann je vylíčen jako mučedník, na němž se  nespravedlivě vybily nejnižší možné davové pudy.

Kdyby šlo o  fiktivní jméno, fiktivní příběh, nemohl by nikdo říct ani půl slova.  Problém nastává ve chvíli, kdy konkrétní historické postavě a  konkrétnímu činu vyfabulujeme příběh. Na film se těší lidé z okolí, aby  konečně viděli, jak to bylo. Za chvíli nikdo nikomu nevymluví, že se v  Habermannově mlýně nestalo přesně to, co je ve filmu. Ale ono se to  nestalo, skoro vše bylo jinak.

Film má neobyčejně silnou moc - a v  tomto případě ji tvůrci zneužili. Nejenom tím, že si zcela vymysleli  motivy vraždy i samotné vrahy, ale například i tím, že udělali  patolízala a člověka hrajícího na obě strany z majitele lázní,  jemuž jen nepatrně změnili jméno. Vědí vůbec, že právě tento člověk byl  tak statečný, že byl od roku 1944 prvním předsedou ilegálního okresního  národního výboru a že byl posléze jedním z nejdéle vězněných  politických vězňů bolševického režimu, který se na svobodu dostal až v  roce 1966?

Vražda z osobní nenávisti

Jak to bylo s Habermannem ve  skutečnosti? Pocházel, stejně jako jeho žena, ze smíšeného  německočeského manželství. Za války Čechům pomáhal, neví se ale o tom,  že by to bylo na hranici vlastního sebeobětování. Rád hrával karty, což  se mu stalo v posledku osudným. Když byl 8. května 1945 revoluční gardou  zatčen a odváděn před revoluční ONV, potkal je cestou mladý holič, jeho  kumpán z hospody, nad nímž Habermann v kartách často vyhrával. V  okamžiku skončené války byl navíc v euforii, vytáhl zbraň a mlynáře bez  rozmýšlení zastřelil. Tuto verzi potvrzují i nedávno objevené dokumenty v  okresním archivu, konkrétně trestní spis s vrahem. Jiná věc je, že jeho  čin byl amnestován dekretem prezidenta Beneše z roku 1945.

Habermann nebyl ubit lidovým lynčem, nebyl mučedník trpící za to, že jediný byl statečný.

Šlo  o vraždu z osobní nenávisti, jakých se v Bludově do té doby odehrálo  několik. V roce 1913 například „nevypátraný padouch" umlátil z neznámých  důvodů hasičskou sekerkou ženu a její čtyřletou dceru. V roce 1921  zavraždil otec, prý pro „rozhárané rodinné poměry", svou ženu a čtyři  děti, zapálil dům a sám se na půdě oběsil. Ano, Habermann byl  zatčen jen proto, že byl Němec. I vila byla vykradena. Film by ale  vyzněl zcela jinak, kdyby se kromě jména a tragické smrti hlavního  hrdiny inspiroval skutečnými bludovskými válečnými událostmi. Snáze  bychom pak chápali dobovou náladu českého obyvatelstva, tušili bychom,  jak se mohlo stát, že se v lidech zahnízdila obrovská nenávist vůči  všemu německému. Filmový lynč se odehrát mohl a leckde se možná i  odehrál, ne ale ve starém mlýně na řece Moravě. Příjezd Němců v  říjnu 1938 nebyl vítán vlaječkami, ale pláčem a bezmocným vztekem.  Bezprostředně poté následoval útěk československých státních úředníků a  poloviny učitelů. Nenávist vyrůstala z řádění nového německého ředitele  školy Erbena, který byl také vedoucím místní nacistické organizace. Za  něj byly provedeny čistky ve školní knihovně, jimž padly za oběť i knihy  jako Babička Boženy Němcové, bylo zavedeno povinné vyučování němčiny,  zastavena výuka dějepisu, zakázán zpěv hymny Kde domov můj. Po vychození  obecné školy neměli čeští žáci další možnost, jak se dále vzdělávat.  České vyšší školy neexistovaly, do německých nebyli přijímáni. Nemohli  nastoupit ani do učení.

Další chybějící scény  

Rozehnání českých  spolků včetně nacionalistického Sokola - ten ale ve filmu zcela  ahistoricky funguje, dokonce v něm cvičí s komunistou lidovecký starosta  (Čech nemohl být v Říši starostou, ale to by se nehodilo do  kolaborantských obrazů filmu) a Němec Habermann. Větší slátanina už  nemohla nikoho napadnout. Emotivní by byl pohled na bezmocnou lítost a pláč plného kostela při rekvírování nových i  starých kostelních zvonů pro potřeby výroby německých zbraní.

A co  teprve kdyby byl ve filmu pohled na 12 velkých sedláků a jejich rodiny,  jak musí vyklidit své statky, odjet do neznáma a na jejich místo  nastupují cizí němečtí sedláci. Starý farář, který ve filmu oddává  a křtí a poté, klišé téměř nejhorší, přislibuje hlavnímu nacistovi  pomoc při útěku, byl ve skutečnosti rok před koncem války zatčen za  podporu odboje. Byla by to dojemná a na rozdíl od většiny filmu navíc  pravdivá scéna, v níž by po ročním utrpení naposled vydechl v náručí  svého bludovského kaplana v Terezíně tři dny před koncem války se jménem  Bludov na rtech.

Kolektivní pocity
Nenávist vůči Němcům jako  etnické skupině, která vyhřezla po válce a která je v určitých  generacích národa dodnes přítomna, nemusela nutně pramenit z chování  jednotlivých Němců. Dokonce i ti „nenávistníci" přiznávají některým  Němcům konkrétní zásluhy - v bludovském případě Habermannovi, občas i hraběnce Gabriele Žerotínové. Nenávist pramenila daleko spíš z kolektivních pocitů - z hrůz heydrichiády, vypálených Lidic, Ležáků či  Javoříčka, ukradeného mládí, národního ponížení při zákazu zpěvu hymny. Lze  se divit, že dlouholeté národní ponižování našlo svůj ventil ve vyhnání  Němců a v etnické nenávisti? Ano, nebylo to humanistické a nejde to  ospravedlňovat. „Jen" to lze pochopit... Je proto otázkou, zda vůbec a  jak se lze poučit z nešťastných květnových událostí roku 1945. Rozhodně  bychom si neměli sugerovat celonárodní vinu za neomluvitelné chování.  Toto chování bylo reakcí - reakcí jistě přehnanou, ale pochopitelnou v  kontextu předchozího vývoje.
Článek vznikl za podpory serveru revuepolitika.cz

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473