KDYŽ SI BIZONI NEVĚDÍ RADY

Bizoni se dostali do slepé uličky aneb Trvalé zatracení tří českých komunálních politiků

(Kapitola 1) Zpravodajská satira EXANPRO (12080)

Úvodní poznámka: Vzhledem k opakovaným pochybným příhodám a až tragikomickému vývoji situace jsme neodolali a protentokrát jsme zvolili výstupový žánr ve formě satiry. K tomuto žánru je vhodné doplnit, že události a postavy ve zpravodajské satiře mohou být někomu povědomé, ale jakákoli podobnost s reálným životem je čistě náhodná, nebo vyplývá z podobných zkušeností čtenářů. Celý příběh je situován do období nouzového stavu, a to konkrétně do 17. týdnu roku 2020.

Lačný novinář Tundra z časopisu Despekt spěchá na schůzku se svým zdrojem, který má vždy ty nejpikantnější informace z prostředí BIS. Není to zdroj přímo z BIS, jak by si mohl někdo myslet, ale již neaktivní vysloužilý bizon, jenž se vžil do role prostředníka mezi BIS a novinářem Tundrou. (Bizon je slangový termín pro příslušníka BIS odvozený od výrazu BISon.)

Tundra spěchá, nedívá se napravo nalevo, potí se a celé jeho tělo se chvěje vzrušením. Tundra je vzrušen pomyšlením, že bude mít zase sólokapra, kterým udiví celou českou společnost. Náhle se Tundra zastavuje a trhaně se rozhlíží kolem sebe. Jeden by si mohl pomyslet, že vykonává úkony spojené s ochranou proti sledování, ale proč tak zmateně a tak očividně? Ale kdepak ochrana proti sledování, Tundra náhle zjistil, že má sice správnou rychlost, ale špatný směr. Vrací se o jednu ulici zpět, mění směr a znovu nabírá své tempo.

Čím blíže je Tundra k místu schůzky, tím více zrychluje své tempo. Ale co se to děje? Tundra znenadání zjišťuje, že má v patách muže, který se za ním pohybuje stejně rychlým tempem. No to snad není možné! Tundra dále zjišťuje, že muž v jeho patách vyvinul větší tempo a že ho pomalu dohání. Tundra nelení a z hodně rychlé chůze přechází do běhu, až z toho funí do roušky jako zvíře. Muž za jeho zády najednou vykřikne: „Tundro, ty vole, kam to běžíš?!“ 

Tundra se zarazí, otočí se a poznává, že tím mužem je jeho zdroj – jeho Zlatý důl, jak ho přezdívá. A záhy poznává, že přešel nebo skoro přeběhl místo schůzky, které mělo být v konspiračním bytě v jednom z domů za ním. Jakmile Zlatý důl rozpozná, že je Tundra v obraze, otáčí se a kráčí zpět ke správnému vchodu do domu. Zlatý důl nečeká, až k němu Tundra dokráčí, ale ihned vchází do domu. V krátkém sledu za ním vchází také lehce unavený a udýchaný Tundra.

BIS satira

Jakmile Tundra opatrně vstupuje do otevřených bytových dveří v přízemním patře, Zlatý důl čekající uvnitř v předsíni ho chytne za kabát, prudkým pohybem ho vtáhne dovnitř a dveře rychle zavírá. „Venku běháš jak srnec a tady by sis to chtěl napřed vočuchat?“ obořil se na Tundru a dodává: „Ještě že jsem čuměl z okna, jinak jsem tě prošvih.“ Tundru polije studený pot. Pomyšlení, že by minul místo schůzky a nezískal senzační informace, v něm vyvolává mdloby. Rychle se ale uklidní, sedne si ke stolu v kuchyni a hladově se ptá: „Tak co, jak jste pokročili s tím ruským zabijákem? Anebo už je těch zabijáků u nás víc?“

„Jo, je jich víc, ale nejsou z Ruska,“ odpoví Zlatý důl a sedne si naproti Tundrovi. Oba se na sebe chvíli dívají, jako by se jim něco nezdálo. Po chvíli Zlatý důl řekne: „Sundáme si ty blbý roušky.“ Oba tak učiní a znovu se jeden na druhého zahledí, ale každý má při tom jiný výraz v obličeji. Zlaťák, jak ho Tundra zkráceně nazývá, se dívá zasmušile a přemýšlí, jak další informace podat. Tundra se dívá překvapeně a vůbec neví, co si má pod těmi slovy o větším počtu neruských zabijáků představit.

„Hele Tundříku,“ začal důvěrně Zlaťák, „seš dobrej novinář a vždycky ty články napíšeš perfektně.“ Tundra se zavrtí jako pochválený pes. Zlaťák pokračuje: „Ale teď to musíš napsat hodně dobře, protože se situace zkomplikovala.“ Zlaťák se odmlčel. Tundra zvedne obočí, nakloní se ke Zlaťákovi a ztišeným hlasem se ptá: „Co se stalo? Nestačí vám síly, když těch zabijáků přibylo?“

„Ale copak síly, spíš rozum,“ pospíší si s odpovědí Zlaťák, ale rychle pokračuje: „Co ti to vlastně vykládám? Vždyť víš, že ti mohu podávat informace jen v náznacích. A už vůbec bych neměl mluvit o tom, co se děje uvnitř BIS.“ Zlaťák se náhle zarazí, upřeně pohlédne na Tundru, nakloní se k němu a pronese: „Ale jednu věc ti řeknu. Bizonům asi hoří koudel pod zadkem. Ještě že tam už nejsem.“

„Ale to snad ne,“ podiví se Tundra. Ale když vidí Zlaťákův ustaraný obličej, tak chlácholivě dodává: „To snad nebude tak hrozné. To nebude koudel, ale jenom malá koudelka.“ Zlaťák sebou škubne, propíchne Tundru očima a sám sebe se v duchu ptá, o čem nebo o kom to ten Tundra sakra mluví?

Zlaťák se uklidní, vstane od stolu a mlčky a pomalu směřuje k bytovým dveřím. Při tom jemně našlapuje na špičky bot. Tundra s otevřenou pusou zírá, co to Zlaťák náhle provádí. Zlaťák se zastavuje těsně před bytovými dveřmi, znehybní a pouze hlavu natáčí střídavě doprava a zase doleva. To aby dopřál svým slechům lépe zachytit jakýkoli zvuk. Po chvilce jako když americký šerif tasí svůj kolt, vymrští Zlaťák svou ruku, chytne kliku bytových dveří a prudce otevře dveře dokořán. Když za dveřmi nikoho nespatří, uvolní své strnulé tělo a dveře v poklidu zavírá. Otočí se a už normální chůzí kráčí zpátky ke stolu. Když vidí Tundrův udivený obličej, tak mu zkušeně vysvětluje: „Jenom jsem kontroloval, jestli někdo neposlouchá za dveřma.“

A Tundra ještě zkušeněji odpovídá: „Já vím, Rusáci jsou všude.“ Zlaťák ohromen Tundrovou odpovědí si polohlasně povzdychne: „Hm, kdyby jenom Rusáci.“ Tundra nechápe, a proto ani nic neříká. Zlaťák si sedá zpátky ke stolu, šibalsky se na Tundru usměje a povídá: „Ty máš rád slovní náznaky a hádanky, co?“

„Ano, strašně rád. Ty hádanky totiž nabízejí tolik různých výsledků, že si vždycky něco vyberu. A vždycky je z toho novinářská bomba. Ale nikdy bych nechtěl napsat novinářskou kachnu,“ odvětí Tundra. Zlaťák si jen pomyslí něco o tom, že by Tundra napřed musel vědět, jak taková novinářská kachna vypadá. Tuhle myšlenku ale Zlaťák rychle vypouští z hlavy, protože je mu to vlastně jedno, jelikož Tundra dělá přesně to, co chtějí bizoni. Opře se o opěradlo židle, založí si ruce na prsou a říká: „Hele Tundříku, mým úkolem je ti zase něco naznačit, ale ještě nevím, jak to udělám. Minule jsem ti naznačil a ty sis to dokonale domyslel. A prej ses trefil do černýho. Aspoň to tak říkal nejvyšší bizon, šéf všech bizonů a skoro generál Kalídelka.“

„No, kdybych se trefit neměl, tak nic nepíšu. Ale já už mám ten správnej novinářskej čuch. Ale zpátky k té další hádance. Můžete mi to zase převést na nějaký ten filmový seriál jako minule. Ten náznak s tím seriálem Bez vědomí byl skvělej. Hned jsem se podíval na všech šest dílů a pochopil, co jste mi chtěl říct,“ pochválí se Tundra.

„Všech šest dílů?“ podiví se Zlaťák, „vždyť jsem říkal, že to rozluštění je až v tom posledním šestým díle. No ale co, hlavně žes na to přišel. Rusobijecká klika bizonů z toho tvýho článku měla ohromnou radost. Seš vážně dobrej, žes tu zakódovanou hádanku vyřešil.“

Tundra se tetelí blahem a nedá mu to, aby si své umění v dešifrování hádanek před Zlaťákem nezrekapituloval: „No víte, mluvil jste o tom, že tři komunální politici dostali kvůli nějaké hrozbě policejní ochranu. Naznačil jste mi, že ta hrozba je spojena s jedním písmenem a že to písmeno mám jako páté v pořadí ve svém jméně. A když jsem si to své jméno napsal na papír, tak jsem si spočítal, že je to písmeno „R“. Dále jste mi řekl, že se za tím písmenem skrývá národnost té hrozby a taky jeden určitý jed, kterej lze použít jako vražednou zbraň. K tomu jste mi dal ten článek o muži z Liberce, který v roce 2012 vyrobil a přechovával ricin. No a pak jste mi řekl, ať se podívám na ten seriál Bez vědomí, kde uvidím, co se může stát českým politikům. No, a když jsem v tom seriálu viděl ty Rusáky z KGB s tím jedem, tak mě to všechno docvaklo. Takže písmeno „R“ jsou Rusáci a zároveň jed ricin. Potom jste mi řekl, že ta hrozba je už tady i s kufříkem a že je to spojeno s cizí tajnou službou, co patří k té národnosti, a že všechno jde přes jejich ambasádu v Praze. Z toho jsem si odvodil, že by to mohla být ruská ambasáda. No a pak stačilo, když jste mě odkázal na ten let z Ruska. A já jsem potom z toho všeho vytvořil takovou pěknou glosu do časopisu Despekt.“

Zlaťák si pomyslel, že lepšího šiřitele zpravodajských příběhů by jen tak nenašli. Ještě že se Tundra neptá a je dobré že už vůbec nepokládá sofistikovaný otázky jako například, jakou funkci na ruský ambasádě zastává ten ruskej diplomat z tajný služby, co přijel s tím ricinem, anebo jak byl vlastně odhalen ten ricin. Zlaťák si v duchu oddychnul, neboť by absolutně nevěděl, jak by měl na tyhle otázky reagovat, když ani neznal odpovědi. Zahnal myšlenky a vrátil se k hlásné troubě bizonů: „Tundro seš fakt dobrej, ale další hádanka bude těžší. Už jsem ti řekl, že se všechno zkomplikovalo, protože těch zabijáků je tady víc a taky že tihle nejsou z Ruska. Ale ty už budeš vědět, jakej další stát si tam dosadit.“

Tundra na nic nečeká a ihned vypálí svůj odhad: „Tak to musí být jedině z Číny, nebo z Íránu, anebo že by byli ze Severní Koreje?“ Odmlčel se, ale bylo vidět, že stále usilovně přemýšlí nad dalšími možnostmi. Zlaťák si mne ruce a libuje si, jak ten Tundra šlape podle bizonskej předpokladů. Ale současně si pomyslí, že kdyby Tundra věděl, o jakou zemi se skutečně jedná, tak by se zhrozil a rázem zestárnul o deset let.

Zlaťák se náhle zarazí a pohlédne na mobil. Vezme ho do ruky a něco v něm čte. Pak mobil položí a povídá: „Tak mám s tou další hádankou počkat na jednoho vysoce postavenýho bizona, kterej se k nám přidá.“ Zlaťák si dá ruce za hlavu a natáhne si nohy. Dívá se na Tundru, který se blaženě usmívá. Tundru hřeje pocit, že se s ním chce setkat bizon v aktivní službě, a ještě k tomu je to někdo s vyšší šarží.

Ozve se ťukání na dveře od bytu. Zlaťák vyskočí, popojde ke dveřím a zvolá: „Kdo tam?“ Za dveřmi se ozve: „Tady bizon.“ Zlaťák otevře a zjišťuje, že tam nestojí ledasjaký bizon, ale ten nejvyšší bizon, a dokonce v uniformě. Zlaťák uskočí stranou a šéf bizonů Kalídelka projde dovnitř. Při vstupu do dveří vyčítavě utrousí směrem ke Zlaťákovi: „To ses nemohl podívat do kukátka a pustit mě rovnou!?“  Zlaťák zavírá dveře a při tom se ohrazuje: „Ale vždyť v těch dveřích žádné kukátko není.“ Kalídelka se zachmuří a praví: „No dobře, nebudeme se o to přít.“

Než stačí Kalídelka postoupit dále do bytu, Zlaťák náhle vyštěkne: „Šéfe, neměl byste do konspiračního bytu chodit raději v civilu?“ Nejvyšší bizon se zarazí, odfrkne si a vypustí: „Jenom klid. Než se tenhle byt stal konspiračním bytem, tak jsem v něm bydlel. Takže lidi mě tady znaj a je jedno kdy a v čom se tady courám.“ Zlaťák vyvalí oči a hodlá něco namítnout, ale Kalídelka ho předběhne: „Ty seš stará škola. Nezapomeň, že pod svícnem je největší tma.“ Zlaťák nechápe, co má být tím svícnem – snad sám nejvyšší bizon, který tu svítí v uniformě. „Navíc mám roušku, takže mě nikdo nepozná,“ doplňuje Kalídelka. Zlaťák vytřeští oči na šéfovu roušku, na které je propagační nápis „BIS“.

Zlaťák přejde očima z roušky na šéfovy nárameníky, zahledí se na ně a s úžasem vyhrkne: „Šéfe, vás už konečně povýšili na brigádního generála?“ Kalídelka se napřímí, zvedne ramena a odpovídá: „To mám zatím cvičně, ale cítím ve vzduchu, že to už konečně přijde. Tahle akce musí být přece nějak oceněna, ne?“

Kalídelka si sejme roušku z obličeje a strčí si ji pod nárameník, jako by to byl baret. Brigadýrku odhodí na věšák, ale netrefí se. Otočí se na Tundru a popojde k němu. Zlaťák ho rychle předejde a představuje Tundru: „Tak tohle je novinář Tundra z časopisu Despekt.“ Tundra se postaví, Kalídelka mu podává ruku a říká: „Ale vždyť já Tundru přece znám a Despekt taky. Koneckonců ten despekt máme i u nás, ale hlavně k Rusku.“ Zlaťák se otočí k Tundrovi a představuje mu šéfa bizonů: „Tak toto je sám nejvyšší bizon, zatím plukovník Kalídelka.“ Tundrovi se údivem podlomí kolena a je mu zase na omdlení, ale podaří se mu přesto zasípat: „To je pro mě ten nejkrásnější den mého života setkat se s největším kontrarozvědčíkem a rusobijcem. Jsem váš obdivovatel a velký fanda.“ Kalídelka ho poplácá po ramenou se slovy: „To já vím. To už poznám z těch vašich článků, které si rád čtu, zvláště když jsou správně protiruské. A taky rád poslouchám vaše slova nahraná ze všech schůzek.“ Tundra se sveze na židli a překvapeně si povzdechne: „Tak vy mě odposloucháváte?“

Kalídelka opáčí a přejde z vykání na tykání: „Nebuď tak blbej jako ten Jaltýnek od premiéra Rabiše, kterej tvrdil, že premiéra odposlouchával nějakej novinář. Copak tě může odposlouchávat někdo, kdo je s tebou na schůzce? To může dělat jen nezúčastněná osoba.“ Tundra pozvedne své psí oči a snaží se namítnout: „No vždyť vy jste ta nezúčastněná osoba.“ Nejvyšší bizon se osopí: „Ále jdi do háje. Já přece patřím k té jedné ze dvou zúčastněných stran. A tady náš vysloužilý neaktivní bizon si může jako účastník schůzky zaznamenávat její průběh, jak chce. Může si to nahrávat, může si to zapisovat a může vlastně všechno. Už to chápeš?“

Tundra je z toho nešťastný a stále namítá: „Vy jste mi ale tyhle pravidla neřekli.“ Kalídelka se na něj zamračí: „A proč bysme ti je měli říkat!? Dozvíš se je sám, až tě někdo klepne přes prsty. No ale pojďme k tomu článku, cos napsal. Obsah to má povedený, ale trochu si mě naštval, že to nebylo na obalu časopisu jako hlavní článek, ale divně schovaný uvnitř časopisu. Ještě že to ti ostatní novináři vyčmuchali a všude rozšířili.“

„No víte,“ brání se Tundra, „šéfredaktorovi to přišlo hodně špionážní a měl strach to vyřvávat. Řekl, že se musíme špionážně přizpůsobit a ukrýt to dovnitř časopisu pod titulek glosa.“ Kalídelka mávne rukou: „Nuže dobrá. Ale víš, proč jsem přišel?“ Tundra si pospíší s odpovědí: „Abyste mi dal další hádanku.“ Nejvyšší bizon se usměje: „Samá voda. Na hádanky je tu náš vysloužilec. Já jsem přišel, protože chci předplatné na časopis Despekt.“

„No to se dá lehce zařídit,“ reaguje s potěšením Tundra, „řekněte mi adresu a já to zařídím.“ Kalídelka začne diktovat adresu jednoho odloučeného pracoviště. Zlaťák poslouchá a náhle do toho vstoupí: „Ale šéfe, tam je přece ukrytej ten starosta Kolněv.“ Kalídelka se podiví: „Cože!? Jak to, že to nevím? A jak to, že to víš ty, vysloužilče?“ Zlaťák se rovněž podiví: „Vždyť jste se mi tím posledně chlubil do telefonu.“

„No dobře, přeskočme to. Tak si aspoň Kolněv počte a pak mi to vždycky dovezou,“ odbude tenhle problém nejvyšší bizon. „Tundro, poslyš, tu druhou hádanku si budeme muset napřed v úzkém kruhu ujasnit, než ti ji řekneme. Ale ty víš, jak máš prozatím samostatně pokračovat. Navíc budeš mít ještě hodně času, abys k téhle věci napsal plno článků,“ změní náhle téma Kalídelka. Tundra zvedne obočí a táže se: „Dneska nic nebude? A jak to, že budu mít hodně času?“

Kalídelka přejede pohledem po obou spolusedících, pokrčí rameny a vážným hlasem pronese: „Až dneska jsem si uvědomil, že jsme tak trochu v prdeli a tam jsme rozhodně být nikdy nechtěli. Ty tři politici jsou už totiž zatraceni do konce svýho života. A kdy jejich život skončí, to my nevíme.“ Oba přísedící otevřou pusy dokořán a zírají, co to ten Kalídelka vykládá. Ten pokračuje: „No podívejte se, mě políbila analytická múza a já dospěl k tomu, že my ty tři naše protiruský spolubojovníky budeme muset hlídat už nastálo.“ Na chvíli se odmlčí a významně při tom pokyvuje hlavou. „Chtějí je Rusáci odstranit? Chtějí!“ odpovídá si Kalídelka sám na svou otázku, „a chtějí je zabít jenom tento týden nebo snad jenom tento měsíc? Ne! Oni o to budou usilovat pořád! Za rok, za deset let! Takže ti naši policajti ochranáři mají o práci postaráno. No přece je nemůžou jen tak přestat hlídat.“

Zbylí dva účastníci schůzky uznale pokyvují hlavami. „No to dává smysl. To jejich hlídání jen tak přerušit nepůjde,“ přitakává Zlaťák, „ledaže by Kolněv vrátil sochu zpátky na místo, primátor Houba znovu přejmenoval náměstí a starosta Potrhlý zrušil ten svůj pomník.“ Kalídelka bouchne do stolu: „A to teda ne! To se radši zastřelím!“ Pak se zarazí, pomalu se posadí zpátky na židli a omluvným hlasem pronese: „To byl vtip. Na to já nemám.“

„A pánové, to ještě není všechno,“ znovu významně vyhrkne Kalídelka, „když je třeba po půl roce přestanou hlídat a on je potom nikdo rok dva nezabije, tak to jsme taky v prdeli, protože to bude vypadat, že jsme si to všechno vymysleli.“ Šéf bizonů zmlkne, skloní hlavu a zahltí svou mysl myšlenkami na své zbožňované spojence. Přemítá si ve své hlavě, že tu informaci mu přece dali jejich nejlepší spojenci, tak to přece musí být pravda. A byli to taky oni, kdo předal na NÚKIB informace o těch kyberútocích. A přece mu jako nejvyššímu bizonovi říkali, že tu kampaň s kyberútoky a s tím zabijákem pěkně propojí a udělají superkampaň proti Rusku. Ale tyhle dvě kampaně se až tak moc nepropojily a ta první navíc utichla, tak je z toho Kalídelka pojednou nesvůj.

Kalídelka si uvědomuje, že od té doby, co ho spojenci ocenili, jim slouží ještě více než předtím a je s tím spokojen, protože oni ho proslaví. Slouží jim víc než premiéru Rabišovi a tomu to vůbec nevadí, jelikož Rabiš byl při jeho oceňování přítomen, takže ví, co je úkolem bizonů a nebude jim v tom bránit. Kalídelka si libuje, jakou má skvělou pozici. A taky ví, že premiér ani nevystoupí proti tomu, že od bizonů unikají utajované informace. Tahle byla zrovna ve stupni „TAJNÉ“ a Rabiš to ví, když tu informaci dostal.

Na informace spojenců nedá Kalídelka dopustit a je odhodlán se jimi nadále řídit. Ale je toho na něj náhle trochu moc. Uvědomuje si také, že ti tři politici jsou trvale zatraceni a on neví co s tím, nebo snad co s nimi? Ví, že ani spojencům se tenhle stav nehodí a budou v tom chtít nějak pohnout. Je toho prostě moc a Kalídelka už pomýšlí na bizoního psychologa, kterého bude muset zase navštívit.

Všichni tři tam teď bezradně sedí s hlavami skloněnými, do nichž nevstupují žádné nápady.

(Pokračování možná příště …)

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473