OHLÉDNUTÍ PO PADESÁTI LETECH

Co (ne)víme o roce 1968

Pokusil bych se posbírat své vlastní poznatky a ohlédnout se o 50 let zpět.

V roce 1968 mi bylo 22 let a plnil jsem si své studentské povinnosti v Bratislavě. Politické a společenské dění se nás v těch letech dotýkalo zcela nepatrně. Myslím, že zřetelně to bylo jen jednou. A to když byl prezidentem zvolen Ludvík Svoboda a druhý den po volbě přiletěl na návštěvu Bratislavy. Ulice ve směru od letiště byly lemovány davy lidí a byl jsem mezi nimi i já. Ten den jsem pominul všechny studijní záležitosti a šel s ostatními vítat nového prezidenta.

Domů jsem jezdil jednou za dva nebo tři týdny. Rodiče byli oba v té době členy KSČ, ale u nás doma se o politice nemluvilo. Nebyly důvody. Vzpomenu si jen, jak se divili, když byl zvolen do čela KSČ Dubček, kterého nikdo neznal. A to bylo asi všechno.

Asi to bylo všechno tak, že jak jsme se vzdalovali od války, období poválečného budovatelského nadšení, měnily se i společenské poměry. Docházelo k jistému zklidnění a uvolnění. Život plynul, životní úroveň stoupala. Z historie nejen naší známe případy, že v takové době se mohou aktivizovat síly, kterým vývoj nevyhovuje, neboli živly protirežimní. A přicházejí s kritikami, výhradami, požadavky a napadáním. Cílem je změna poměrů podle jejich představ, halená do žvástů o demokratičnosti, lidských právech a podobně. Důležité potom je, jak vedení státu – společnosti se dokáže s těmito jevy vypořádat nebo aspoň je udržet v patřičných mezích.

U nás vývoj dospěl k tzv. Pražskému jaru, které bývá prezentováno, jako naděje na kladné změny. Můj názor je, že to bylo právě naopak. A pokud současná režimní propagace tzv. Pražské jaro vyzdvihuje a vnucuje dále občanům pocit promarněných šancí, je to jen důkaz, že mám pravdu. Jestliže má nějaká společnost spolehlivě fungovat, musí mít daná jasná pravidla a mantinely, ve kterých se může pohybovat. Pokud chce někdo pod transparentem demokratičnosti prosazovat změny a to i nedůvodné nebo škodlivé, nemohu to hodnotit kladně. Pražské jaro - zdánlivé hnutí k pokroku - nemělo směr a bylo stále více zmatkem a chaosem, ve kterém zaznívaly požadavky na vystoupení z Varšavské smlouvy, vyhlášení neutrality, snahy o zadlužení země vůči západním státům a bankám pro údajně nutné půjčky k ozdravění ekonomiky, čímž bychom se dostali z aktivního hospodaření bez dluhů do závislosti na západních zemích, což si nyní „užíváme“ v rámci EU, atd.

Záměrně vynechávám antikomunistické běsnění, které také přineslo i oběti na životech. Vždyť to byli jen komunisti a nevěšeli je na lucernách, jako v šestapadesátém v Budapešti, že?

Pod pláštíkem, že můžete nadávat každému a na každého (to je přece prima), jen chaos, zmatek ba přímo bordel. Vedení státu a KSČ tuto situaci absolutně nezvládalo. Situace se ještě zhoršila, když do čela KSČ byl postaven politický manekýn, který pózoval, a větší pozornost než zřetelným problémům, věnoval focení při skocích do vody na plovárně, apod. Alexandr Dubček byl i podle vyjádření jeho tehdejších blízkých spolupracovníků člověkem neschopným, nerozhodným, ale proto dobře manipulovatelným.

Mladším je možná třeba připomenout, že jsme měli jisté spojenecké závazky v rámci Varšavské smlouvy – ta vznikla v roce 1955 jako nutná reakce na vytvoření NATO v roce 1949 – a v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Některé „nové“ požadavky ohrožovaly spojenecké vztahy jak bezpečnostní, tak ekonomické – např. pokusy ekonomického kaskadéra Šika. Jestliže vedení státu a KSČ nebyly schopny situaci zvládnout, nezbylo v rámci výše uvedených spojeneckých vazeb jiné řešení, než vstup vojsk spojenecké Varšavské smlouvy.

Souhlasím s Josefem Skálou v tom, že kdyby byli v té době v čele státu rozhodnější a schopnější lidé, např. Gustáv Husák místo nerozhodného a neschopného Dubčeka. Mohli jsme situaci zvládnout sami a nemuselo k vstupu vojsk dojít. A tak pokud byste chtěli hledat viníky vstupu vojsk, byli zejména v neschopném vedení země s Dubčekem na prvém místě.

Jsem na rozpacích, jak pojmenovat současné tragikomické akce v souvislosti s výročím vstupu vojsk 21. 8. 2018. Tak třeba jsem náhodou (TV-zpravodajství zásadně nesleduji) zahlédl vzpomínku na oběti vstupu vojsk z Lomnice nad Popelkou. Chtěl bych vědět, kolik obětí to právě v Lomnici z celkového počtu 71 bylo. Podotýkám, že jistě je škoda každého i jediného zmařeného života.

Také byste mohli porovnat, jak mnoho připomíná televize a jiná sdělovadla výročí skutečné německé okupace 15. března 1939 když o vstupu spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy „melou“ už dobře dva měsíce od rána do večera.

Dubček, kterému je věnován dokonce film (jen podle ukázek naprostý paskvil) nejspíš nepochopil, že byl jen figurkou a nechápal ani tahy, do kterých byl posouván. Bohužel ani věkem v tomto směru nezmoudřel a nepoučil se. Po roce 1989 byl opět tou samou posouvanou figurkou, a když odvedl několik potřebných tahů, byl z politické šachovnice odstraněn.

Někteří lidé si kladou otázku zda, kdyby nedošlo ke vstupu vojsk, byli bychom v současném srabu už o 20 let dříve. Možná tu správnou odpověď naznačil Gorbačov, když se ho kdysi nějaký novinář zeptal, jaký že byl rozdíl mezi ním a Dubčekem? Odpověď byla: „20 let.“

Závěrem bych učinil ještě poznámku na adresu těch, kteří horují pro spojenectví s novým velkým bratrem za mořem – USA:

Všichni víme, že jsme v době rozděleného světa spadali s dalšími zeměmi do sféry vlivu Sovětského svazu. Ale také víme (my, kteří tu dobu pamatujeme – nevědí tzv. historici, kteří ještě ani nebyli na světě a přijali nové náboženství a výklad dějin), že u nás byla vyšší životní úroveň než v SSSR. Také nevím nic o tom, že by nás toto spojenectví nějak bezpečnostně ohrožovalo nebo že bychom museli posílat své vojáky, kterých jsme měli asi 30x víc než dnes do nějakých akcí v zájmu SSSR, třeba do Afghánistánu.

Pokud si někdo myslí, že spojenectvím s USA se u nás přiblíží životní úroveň k té americké nebo že se nějak zvýší, měl by neprodleně vyhledat lékařskou pomoc. Základní podmínkou fungování kapitalismu je, že ti slabší živí ty silnější a musí se nechat silnějšími odírat. Platí pro lidi i země.

Kromě toho nás spojenectví s USA a členství v NATO ohrožuje bezpečnostně. V případě konfliktu se naše země stane bojištěm s následky, které je lépe si nepředstavovat. A kromě toho v rámci NATO asi pětina současné bojeschopné armády ČR pomáhá USA okupovat jiné země a vyvolávat bezpečnostní napětí.

Až sem jsme to „demokraticky“ dopracovali za uplynulých 50 let.

V Mimoni 21. 8. 2018, M. Starý

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473