NÁZOR SI UDĚLEJ KAŽDÝ SÁM

Občané se postavili proti „hate free“ a vymohli si akci Kláry Samkové. Ta zúčtovává s islámem, neziskovkami i Kocábem a varuje: Připravte se!

28. 8. 2017

klara s 2Knihovna v Litoměřicích zakázala besedu advokátky a občanské aktivistky Kláry Samkové, nicméně po nátlaku občanů se akce nakonec bude konat. Samková, která v posledních letech aktivně varuje před islámským nebezpečím, se ohrazuje proti tomu, že byla označena za „nenávistnici“: Původně totiž byla odmítnuta s tím, že její osoba je v rozporu s doktrínou „hate free“. ParlamentnímListům.cz advokátka celý případ popsala a přidala, co soudí o aktuální situaci u nás i v Evropě.

Paní doktorko, v týdnu se objevila informace, že vám byla zrušena beseda v knihovně v Litoměřicích; provozovatel knihovny to vysvětlil tím, že nesdílíte jejich hodnoty „hate free culture“.  Jak se na tuto reakci díváte?

Především, na rozdíl od mnoha kritiků tohoto počínání, jsem přesvědčena, že knihovna v Litoměřicích má plné právo odmítnout ve svých prostorách jakoukoliv besedu s kýmkoliv, včetně se mnou. Jsem totiž přesvědčena o tom, že právě toto odmítnutí je výrazem diverzity, kterou (snad) všichni ctíme. Jak se říkávalo – někdo má rád holky a jiný vdolky. Jsou instituce, veřejné i soukromé, které mne mají v lásce, které souznějí s mými názory, a jiné, u kterých tomu tak není. Každá kulturní organizace má právo si zvolit svoje priority – to je diverzita. V tomto směru ji považuji za obohacující. Knihovna v Litoměřicích byla natolik fér, že to řekla měsíc před akcí, takže se můžeme, doufejme, že ve stejný termín, domluvit v Litoměřicích na jiných prostorách. Víme, že tam byla již řada lidí připravená jít, tak náš spolek Éra žen, z. s. bude rád, že se tam s nimi uvidíme. Těšíme se na hojnou a otevřenou diskusi, jsou k ní samozřejmě zváni i pracovníci knihovny v Litoměřicích. Co mne opravdu mrzí, je důvod, kterým knihovna moji besedu odmítla, totiž, že nejsem kompatibilní s „hate free“ zásadami, které knihovna prosazuje. Nikdo není s těmito zásadami kompatibilní více než já – a to svým celým životem a skutky. Považuji za smutné, že kdokoliv – včetně oné instituce – podléhá mediálním fámám. Přitom právě pracovníkům knihovny by mělo být dáno, že informace získávají z primárních zdrojů – například z knížek, které jsem napsala. A tvrdím, že toto neudělali. To je to, co jim vyčítám! Pakliže bych skutečně byla nenávistná, rasistická, xenofobní etc. etc. etc., pak by měli plné právo mne odmítnout. Oni však jednali evidentně na základě ideologických fám – a to je nekorektní, nespravedlivé a v neposlední řadě hloupé. Mimochodem – poté, co jsme s naším spolkem stáhli oznámení, že se v Litoměřicích bude konat beseda, z toho důvodu, že jsme nebyly shledány dostatečně „hate free“, došlo k dramatickým změnám a na základě intervencí občanů (údajně dorazilo asi 130 rozezlených e-mailů) se beseda dne 27. září bude konat. Město nám dokonce nabídlo jiné, vhodnější a větší prostory, takzvaný „hrad“. Je to historická stavba – část původního přemyslovského hradu a Éra žen je opravdu hrdá na to, že v tomto báječném a báječně městem zrenovovaném prostředí budeme moci mluvit o všem, co trápí nás i občany Litoměřicka. Velmi doufám, že přijdou i ti, kdo původně s konceptem besedy nesouhlasili. Protože již tato beseda vzešla ve známost, rozhodly jsme se, že ji budeme přenášet živě přes FB a také z ní pořídíme videozáznam. Doufáme, že i tím přispějeme ke zvýraznění povědomí o historickém královském městě Litoměřice.

Dnes je tak trochu móda být „hate free“ a vymezovat se proti nenávisti. S jakými pocity se na tento boj díváte vy, která jste obhajobám v lidskoprávní agendě věnovala značnou část celé své advokátní kariéry?  

V mém případě je moje advokátní praxe v souladu s mým životem. Byla jsem 17 roků vdaná za Roma, mám napůl romské dítě, dobře si pamatuji na rok 2003, kdy mne prezident Klaus navrhl na soudkyni Ústavního soudu a naprosto převažující část senátorů vůbec nezajímaly moje názory na právo a spravedlnost, ale v zákulisí řešili, zda jsem či nejsem „cigoška“ případně Židovka – což, podotýkám, nejsem ani jedno; ne že by mi jedno či druhé vadilo. To, co jsem si já zažila rasistických ústrků a co si zažila moje dcera, to by asi tak 95 % těch „bojovníků hate free“ vůbec nedalo a zhroutili by se z toho. Takže já se jim směji. Je to ovšem, přiznávám, takový hořký smích, protože jestliže se slova a skutky neshodují v tak obrovské míře, v jaké to vidíme u „hate free“ prosazovačů (samozřejmě ne u všech; jsou takoví, jejichž skutky a slova se shodují, ale je jich jak šafránu). Za „hate free“ nevidím opravdovou lidskoprávní agendu, ale ideologii. Právě proto ji odmítám. Je to ideologie, která je ke slabým, potřebným, handicapovaným ve své podstatě stejně přezíravá jako skutečná nenávistná kultura, třeba skinheadská. Ani „hate free“, ani například skini totiž nejsou schopni či ochotni vzít ty, jichž se jedni takzvaně zastávají a druzí je zatracují, jako svoje partnery. A k partnerství nepatří jen omlouvání a podpora, ale také vyžadování respektu, a to vzájemného, a také vzájemných povinností. Ukážu to na příkladu Romů. Od Romů nikdy nikdo nevyžadoval respekt a partnerskou spolupráci. Nejméně od poloviny 90. let byl vztah vlády k Romům na základě – „tady máte sociální dávky a držte ústa“. Zároveň Romové nebyli a doposud nejsou, a to ani zastánci „hate free“ ideologie, považováni za národ. Jsou „etnikum“. Nepřipadne vám to neuvěřitelně rasistické? Obdobné to je s homosexuály. Zastupovala jsem několik partnerů v lesbických/gayských párech a vím, jak to jsou nesmírně komplikované vztahy, jak je obtížné pro ně ztotožnit se s vlastní identitou, a opravdu nevidím sebemenší důvod, proč by měl být někdo diskriminován či urážen proto, že má nějaké vlastnosti, jejichž získání naprosto nemohl ovlivnit. Na druhé straně ovšem nikdo nemůže chtít ani po mně a myslím, že ani po někom jiném, aby za představitele homosexuálů a jejich velkých problémů byly považovány pochody tzv. „pride“. Pánové v černých poutech, z 90 % nazí, a jednání, které jinak naplňuje skutkovou podstatu vícera trestných činů, včetně ohrožování mravní výchovy mládeže, případně přestupků proti veřejnému pořádku a občanskému soužití, to má znázorňovat homosexualitu? Divím se, že sami homosexuálové se proti tomuto pojetí nebouří.

Takže bych to shrnula – „hate free“ je mocenská ideologie. Tvrdí, že jí jde o lidská práva. Nikoliv, jde jí o vnucení moci pod pohrůžkou trestu. Lidská práva nemohou být vnucována pod pohrůžkou trestu, to snad musí být jasné i malému dítěti. Tzv. kultura tzv. „hate free“ nenaplňuje to, o co jde celý život mně a o co by mělo jít ve skutečnosti – totiž o naplnění čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který zní:

„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

Nemáte při sledování některých vehementních bojovníků proti nenávisti obavy o naši svobodu?

Svoboda není to, o co bych měla primárně strach. To, o co mám strach permanentně, je náš právní řád, který, abych tak řekla, jde do kytek. Na jedné straně právní věda dosáhla opravdu mimořádných úspěchů. Zkráceně řečeno, myslím, že „se už ví“, jak by to mělo vypadat. Na druhé straně s tím, jak dochází – a to i k umělému – zesložiťování právního řádu, dochází k hromadnému „odpadávání“ od práva, k jeho nedodržování. A to prostě proto, že to není v lidských silách.

Právo je způsob organizace společnosti. Dnes je právní úprava ve své podstatě kontraproduktivní, protože život znesnadňuje, a to až do míry, že takříkajíc „nelze obstát“. A tímto se dostáváme k zániku svobody, kterou jste naznačoval výše. Zánik svobody je sekundárním důsledkem zániku právního řádu. V řadě případů – například s ohledem na mou praxi advokátky – není možno se rozhodnout, co udělat, aby to bylo dle zákona, aby to bylo správně a aby to bylo proveditelné. A i když neuděláte nic, tak to může znamenat, že to uděláte špatně. Jestliže nemáte volbu, co udělat, aby váš život byl snesitelný a správný, zákonný, pak samozřejmě přicházíte o svobodu. Ano, přicházíme o ni, ale to je projev ještě jiného problému, který je nadřazen problému rozpadu právního řádu. Ztráta svobody je pouze důsledkem toho, že náš dosavadní způsob řízení společnosti pomoci současné formy právního řádu je zcela nefunkční. A rozhodně jej nelze napravit vydáváním nových a „lepších“ zákonů. Na druhou stranu není možné tolerovat anarchii, protože ta opět je vztahu k řízení společnosti kontraproduktivní, neúčinná a nefunkční. Musíme najít jiný systém řízení společnosti – a přiznejme si, že nám to nejde. Vůbec nám to nejde.

Rozvoj „hate free kultury“ v ČR je úzce spojen se stejnojmennou organizací, kterou zřídil ministr Jiří Dienstbier. Formálně byla podřízena Agentuře pro sociální začleňování, kterou si ministr Dienstbier stáhl do své bezportfejní kompetence. Vy dění v Agentuře díky kauzám, které jste jako advokátka řešila, sledujete dlouhodobě. Jak se změnila její práce za této vlády? A změnila se nějak po odchodu ministra Dienstbiera?

Já již činnost Agentury pro sociální začleňování nesleduji. Proč bych to měla dělat? Její koncept je nefunkční, kontraproduktivní – prostě špatný. Nemám čas sledovat nefunkční věci či instituce. Romský problém, kvůli kterému primárně tato složka státní správy vznikla, je stále horší a horší, přibývá sociálně vyloučených lokalit a tyto lokality se dostávají do stále horších propadů. To, že výsledky činnosti Agentury a celého tohoto konceptu jsou záporné, je možno velmi dobře zdokumentovat: kdyby existoval jeden jediný pozitivní případ, byly by ho plné noviny. A kupodivu – nikde nic, že? 

Řekla jsem, že důvodem vzniku Agentury bylo vyřešení romského problému. Ale ona to není pravda. Důvodem pro vznik této Agentury byla pomoc městům a obcím s cikány. Upřímně, kdyby to bylo právně možné, mohla by tato pomoc také spočívat třeba v tom, že by se Romové vystříleli, taky by to přece bylo řešení, ne? Romů se – jako obvykle – nikdo na nic neptal. Vím naprosto bezpečně, že všichni, ano, všichni Romové, kteří byli v době zřízení Agentury pro sociální začleňování členy Rady vlády pro záležitosti romské menšiny, proti konceptu Agentury protestovali. Ani jeden z nich nesouhlasil se jmenováním jejího prvního ředitele Martina Šimáčka. Všichni upozorňovali, že to nebude fungovat. Nikdo na ně nedbal, ani pan Michael Kocáb, který se vytahuje, jaký je přítel Romů. Z jeho přespávání v sociálně vyloučených lokalitách – to je, pane, hrdinství, že? – taky nějak sešlo. 

Ale vznik Agentury a protesty Romů proti ní jsou události, které už dnes nikoho nezajímají. S Romy bylo a je manipulováno. Byli naši „předskokani“, byli to pokusní králíci, jak budou reagovat na to, když budou zcela závislí na státu, vyloučeni z médií a oficiálních informačních toků. Dnes se tak jako s nimi zachází s námi všemi. I my jsme „sociálně začleňováni“. Místo Agentury pro sociální začleňování jsme pod dohledem „hate free“. Stejně jako dříve u Romů, i u nás je vytvářena umělá závislost na státu. Nikdo nemá být podnikatel, všichni mají být zaměstnaní, tedy závislí na zaměstnavateli (nejlépe státu). Hypotéky a půjčky slouží jako takové sociální antidávky. Romové dostávají sociální dávky, my, co platíme hypotéky a půjčky, peníze odevzdáváme. Ale princip je stejný. Když nejsou – dávky nebo prachy na splátku hypotéky – jdeme pod most a můžeme jen prosit, aby nám bylo odpuštěno, aby nám nebyly odebrány děti a abychom si mohli ponechat své domovy alespoň s pár bezcennými věcmi, které máme rádi. Co se dětí týká, tak navíc prakticky nemůžeme rozhodovat o tom, jak mají být vychovávány, protože pokud je chceme vychovávat jinak než škola, která se rozhodne například pro propagaci islámu, jsou rodiče označeni za xenofoby a jejich schopnost mít v péči vlastní děti je úředně zkoumána. Z tohoto hlediska mi připadá nenávist vůči Romům velmi legrační. Je to stejné jako, když jeden trosečník nenávidí druhého trosečníka a vyčítají si, kdo má větší kus stěžně, kterého se drží. Přitom se topí oba. Jeden má – možná, zatím – ještě plovací vestu, takže si myslí, že je na tom neporovnatelně lépe. Což je nesmysl. Příští velká vlna mu tu vestu bezpochyby strhne.

Debata měla být součástí projektu Islám do knihoven, který organizuje vaše skupina Éra žen. Jaké jsou cíle tohoto projektu a vůbec této skupiny?

Předně – nejedná se o skupinu ale o řádně registrovaný zapsaný spolek. Jeho členkami jsou ženy, které se obávají nástupu islámu v Evropě, protože si jsou vědomy nenávistného postoje islámu vůči ženám – postoje, který je naprosto neslučitelný s jakýmkoliv evropským právním řádem. Jsou to právě ženy – a to jak Evropanky, tak muslimky – které jsou islámem nejvíce diskriminované, nejvíce postižené. Našim členkám opravdu vadí, že islám znamená naprosté podřízení se – úplnou ztrátu emancipace i demokracie. Jeho charakteristikou je útlak žen, vraždění homosexuálů, pomalá genocida všeho neislámského, kterou můžeme pozorovat už desítky let. Je to genocida umění, kultury i vědy. A to nemluvím o psychickém a fyzickém mrzačení malých holčiček, které jsou v dětství provdávány (což prý islámské je) a brutálně mrzačeny ženskou obřízkou, což prý islámské není, ale kupodivu se tak děje pouze v zemích pod vládou islámských tradic.

Vzpomeňme také genocidy Židů, křesťanů, buddhistů, prostě jakýchkoliv jinověrců. „Bližní“ je pro islám pouze muslim. Paradoxně, pro naše členky jsou i muslimové „naši bližní“, ale nehodláme dopustit, abychom my za „bližní“ považovány nebyly. Na tyto skutečnosti členky spolku upozorňují svou dobrovolnickou prací a projekty, které vymýšlejí. Více je možno zjistit na www.erazen.cz.

Jak na vaše akce reagují instituce, které debaty případně pořádají? Jednalo se v případě této knihovny o výjimku, nebo se s podobnými reakcemi setkáváte i jinde?

Především: besedy spojené s autogramiádou mojí knížky Proč nesmí islám do Česka neorganizují žádné instituce, ale spolek Éra žen, z. s. Jedná se tedy o akci jiné organizace, naší organizace, která požádala knihovnu o možnost setkání i s jejich čtenáři. Toto je v návaznosti na projekt našeho spolku „O islámu do knihoven“, kdy právě veřejným knihovnám nabízíme odbornou i beletristickou literaturu s tematikou islámu, ovšem oproštěného od růžových brýlí, se kterými je v Evropě i v ČR bohužel často prezentován. Se stejnou reakcí jsem se již setkala v mém rodném Brně, kdy na přímou žádost jisté politicky angažované osoby byla v den konání mojí autogramiády tato akce zrušena. Zde knihkupectví Dobrovský na České ulici, vlastněné společností Kanzelsberger, nemělo ani tolik odvahy jako v Litoměřicích, aby řekli proč. V Brně se u Kanzelsbergera zachovali zbaběle a hloupě. Ale to je, upřímně, jejich problém. Beseda v Brně, a to za hojné účasti besedníků, v jiném termínu stejně proběhla, a i nyní je zřejmé, že se do Brna opět na další besedování vrátím.

A znovu musím opakovat, že jsem velmi ráda, že se nakonec v Litoměřicích budeme moci potkat.

Dnes se hodně mluví o roli neziskových organizací, zejména těch, které se věnují začleňování migrantů a mezikulturnímu porozumění. Někteří zpochybňují jejich smysl a pozastavují se nad příspěvky, které na svou činnost čerpají. Vy máte ze své advokátní minulosti bohatou zkušenost s těmito organizacemi. Jaká ta zkušenost je?

Pokusím se vyjádřit svůj postoj k tak zvaným „neziskovkám“ nějakým obecnějším způsobem. Předně, název „neziskovky“ je velmi zavádějící. Pod pojmem „neziskovka“ se původně myslela jakákoliv právnická osoba – občanské sdružení, tedy nyní spolek, anebo jiná forma sdružení občanů – jejímž prioritním úkolem nebyla tvorba zisku jako například u obchodních společností (klasicky akciovka, společnost s ručením omezeným) nebo uspokojování potřeb členů společnosti, jako je tomu u družstva. (U výrobních družstev na rozvoji zaměstnání, u bytových družstev bydlení členů.)

Sokol byl neziskovka, neboť zde šlo o organizování masového sportu za účelem utužení zdraví a fyzické kondice národa a jeho členů. Dívčí škola Vesna v Brně, kde působila i moje prababička a která měla za úkol poskytovat vzdělání méně majetným dívkám, byla „neziskovka“. Spolek přátel žehu, propagující kremace, protože pohřby do země ubíraly mnoho místa a nebyly považovány za hygienické, byl „neziskovka“. Rozumíme si už? Neziskovky byly organizace, jejichž členové měli společný bohulibý záměr. Okrašlovací spolky, pečující o ten který park, hřbitov, pomník, pamětihodnost, byly „neziskovky“. Dobrovolní hasiči.

Neziskovka znamenala, že její členové se osobně angažují, a to bezplatně, nebo maximálně za úhradu nákladů, na nějaké bohulibé všeobecně prospěšné činnosti. Jistěže i tyto „neziskovky“ mohly mít zaměstnance – například Dívčí škola Vesna zaměstnávala učitelky (a učitele), ale takovýchto „neziskovek“ byla naprostá menšina a hlavně – hlavně zde byl jeden obrovský rozdíl. Tyto původní neziskovky nikdy nerealizovaly státní politiku. A v tom je právě kámen úrazu dnešních „neziskovek“.

Sama jsem si tento problém uvědomila již někdy po roku 2000, ale dlouho jsem jej ani já neuměla pojmenovat. Dnešní tzv. „neziskovky“ jsou totiž podniky, vzniklé dle specifických zákonů, na které stát delegoval část svých úkolů. Nebo, lépe řečeno, tyto tzv. „neziskovky“ zprivatizovaly část úkolů státní správy. K takovéto „privatizaci“ bez převodu vlastnických práv došlo v ČR v několika dalších velmi významných případech, ale rozbor této problematiky je velmi výrazně nad rámec vašich otázek – třeba bude někdy příležitost se k tomuto velmi ožehavému problému vrátit.

Tak tedy, specifická uskupení různých právních uspořádání – zejména obecně prospěšné společnosti a spolky – převzaly úkoly státní správy, ovšem stát se zároveň vzdal koncepčního vedení celých oblastí politiky státní správy, zejména v sociální oblasti. Ten sektor se takříkajíc ideologicky rozpadl. Stát přitom ztratil možnost určovat ideologii – tedy určovat, čeho a v jakých časových horizontech chce dosáhnout – a účinně svou koncepci řídit a kontrolovat. Jediným nástrojem kontroly se stalo přidělování grantů a následná finanční kontrola čerpání dotací, často nesmyslná, formalistická a v každém případě nehodnotící „společenský posun“, ale jen splnění finančních kritérií.

Výsledek této „pro neziskové“ politiky státu posledních cca 23 let vidíme velmi jasně: Úplný rozpad některých oblastí, které byly delegovány ze státu na „neziskovky“, a to zejména právě v oblasti sociální politiky. Takže, prosím, přestaňme mluvit o neziskovkách. Začněme mluvit o privatizátorech určitých oblastí státní správy.

V týdnu se objevil text, který upozorňoval na výzkum německých vědců, kteří řešili, jak kombinací sociálního nátlaku a brutální chemie dosáhnout toho, že lidé budou vstřícní k pomoci imigrantům. Jaké pocity ve vás vyvolává to, že takový výzkum vůbec někdo spustí (a veřejné instituce jej financují) a že nemá problém natvrdo přiznat, že chce manipulovat lidskou myslí?

Že by zastánci chemtrails měli nakonec pravdu? No, to berte jako můj pokus o vtip. Podívejme se na to, co je skutečným obsahem tohoto sdělení:

1. Otázka přijetí migrantů je POLITICKÝM ROZHODNUTÍM – nikoliv naplněním práva o poskytování politického azylu, jak se alespoň ze začátku politici pokoušeli tvrdit. Dnes už je zřejmé, že přijímání migrantů je naopak porušením tohoto práva a procedur s ním spojených.

2. Toto politické rozhodnutí je činěno NEDEMOKRATICKY – bez ohledu na rozhodnutí a názor jednotlivých zemí, ba i EU jako celku. Je tedy oprávněné tvrdit, že existence migrantů a podpora tohoto fenoménu je rozhodnutím TOTALITNĚ VLÁDNOUCÍ SKUPINY. Jejími představiteli jsou nejvyšší patra byrokratů EU. Ale i oni jsou nástrojem. Koho? Netroufám si říci. Myslím si však, že není podstatně vědět, kdo „tahá za nitky“, respektive, zda někdo tahá, či zda to je pouze souhra mnoha náhod. Důležité pro nás je, že víme, že tyto akty jsou nelegitimní, totalitní, manipulativní, odporující základním lidským právům a svobodám, a proto začíná přicházet ke slovu další, doposud nevyužité ustanovení Listiny základních práv a svobod, a to čl. 23, který zní:

„Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

Osobně se stále snažím o užití zákonů a vyzývám všechny občany, aby se zákonným způsobem starali o dodržování práv a zachovávání demokracie, tedy, aby zákonným způsobem vyjadřovali svůj nesouhlas s islámskou ideologií a zamezovali jejímu šíření. Na každého, kdo spolupracuje s islámem a jedním či druhým způsobem jej propaguje, lze pohlížet, že se chová protiústavně a podílí se na demontáži naší demokratické společnosti. Na to, že islám je zrůdná ideologie, proti které byl nacismus jen dětskou hračkou, je potřeba bez ustání poukazovat. Zároveň je ovšem nutno si připomínat, že muslimové, a zejména ženy, jsou také oběťmi islámu, neboť nemají právo volby. Od islámu se nesmí odchýlit pod pohrůžkou smrti.

Abych se však vrátila k otázce „chemického ovlivňování“. Každý, kdo něco takového tvrdí, je, s odpuštěním, blb. Ten, kdo to tvrdí, opět pouze posiluje moje argumenty dokazující, že zastánci migrantů a islámu jsou protidemokratičtí, protilidskoprávní, totalitní, prostě nebezpeční zločinci. Navíc mediální hlupáci, protože jestli někde už zkouší psycho-manipulativní látku, v podstatě takový soft Cyklon B, tak snad by o tom neměli psát, ne? Z toho mi ovšem opět vyplývá, že se primárně nejedná o takovéto chemické působení, ale především o vyvolání strachu a naprosté bezmoci mezi obyvatelstvem. Čím mu to ve skutečnosti vyhrožují? V podstatě tím, že mu ukradnou duši! Tedy něčím horším než smrt. Jinak mne také napadají ne příliš příjemné asociace, tak oni „němečtí vědci“?! Inu, těším se na Gersteinovu zprávu II.

Na počátku týdne se odehrála ještě jedna zajímavá událost týkající se svobody. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán poskytl rozhovor jednomu časopisu a pak se pokusil zastavit jeho vydání s argumentem, že rozhovor je jeho autorské dílo a nikdo ho nesmí vydat, když on nechce. Co říkáte na takový výklad, že politik může rozhodovat o tom, co o něm v novinách napíší?

Opravdu se zde nechci pouštět do rozebírání autorského práva. Nicméně pan ministr je veřejná osoba a veřejně se vyjadřuje. Coby veřejná osoba ve vysoké státní funkci má pouze dvě možnosti – veřejně se vyjadřovat, nebo veřejně mlčet. Na téma postavení veřejně činné osoby ve veřejném prostoru je řada nálezů Ústavního soudu. Musím říci, že k této judikatuře jsem také osobně přispěla a podle ní osoba veřejně činná musí strpět i to, když se o ní veřejně lže. Prostě jí ochrana osobnosti nenáleží. Pokud se pan ministr této interpretaci práva diví (stejně jako jsem se divila já), klidně mu poskytnu v této oblasti doučování. 

V Německu od října platí zákon přikazující smazat nevhodné příspěvky na sociálních sítích do 24 hodin a spolkový ministr spravedlnosti Heiko Maas to hájí slovy, že svoboda slova končí tam, kde začíná trestní právo. Nepřijde vám takový názor od ministra spravedlnosti nebezpečný? Trestním právem se přece může stát cokoliv, co schválí zákonodárci, takže by to znamenalo, že když se poslanci rozhodnou po vzoru slavné české pohádky učinit trestným zpěv, bude zakázáno zpívat a nepomohou žádné mezinárodní úmluvy a listiny práv.

Vidím, že náš rozhovor již začíná nabírat nesnesitelné délky, tak se své odpovědi pokusím zkrátit to do následujícího vyjádření: „Takovejch už bylo!“ Opět, tyto proklamace – a je jedno, zda německého ministra spravedlnosti či kohokoliv jiného – svědčí pouze o jednom: jsou ukrutně nevzdělaní a upřednostňují politiku, a to politiku zastrašování, před právem. Evropský soud pro lidská práva má nesmírně podrobnou judikaturu na téma „svoboda slova“. A ta je, mimochodem, v úplném rozporu se slovy pana ministra. Takže je zřejmé, že pan ministr spravedlnosti Německa ignoruje rozhodnutí ESLP, která jsou, opět mimochodem, součástí platného německého právního řádu (stejně jako jsou součástí našeho platného řádu). Chcete ještě nějaký jiný důkaz, že se nejedná o právo, ale o ideologickou manipulaci? Lepší jsme nemohli dostat.

Sociální sítě se vůbec zásadně mění. Z prostoru svobody se stává regulovaný prostor, kde jsou mazány příspěvky a blokováni uživatelé chovající se podle názoru správce nevhodně. Navíc čím dál častěji slýcháme, že Facebook nebo kdokoliv další by měl přijmout „společenskou odpovědnost“, kterou obvykle definuje několik vlivných skupin v okolí politiků. Kde je podle vás hranice mezi svobodou a touto „společenskou odpovědností“?

Podívejte se, začínáme se točit v kruhu. No tak dobře, po spirále. Sociální sítě jsou komunikační médium, obdobné, jako byly třeba dříve dopisy. Pamatujete na obálky letecké pošty, a jak se dopisy ze zahraničí prosvěcovaly a případně otvíraly, v nejhorším ztrácely? Jde snad o něco jiného? Nejde. Takže ze současné situace je potřeba vyvodit tyto závěry: Jde o návrat k totalitě, která v sobě zahrnuje i hrozby fyzickým donucením, ztrátu psychické integrity, úplné zotročení, odebírání dětí, ideologickou infiltraci. Jde tedy o nástup ideologie, která je ve své podstatě zcela kompatibilní s islámem – a proto se ty dvě mají tak rády a navzájem se podporují.

Je třeba se připravit. Někteří se připravují tak, že se učí střílet, pořizují si zbraně. Jiní si pořizují zásoby dlouho trvanlivého jídla, případně kopou a stavějí bunkry. Já si buduji svou soukromou knihovnu. Převažuje v ní historicko-naučná, právní a psychologická literatura. Religionistika, filosofie. Beletrie málo, pouze přísný výběr. Kromě toho mám v držení pět mechanických psacích strojů s dostatečným množstvím pásek a uhlového papíru. Doporučuji také mít vždy zásobu lepicích pásek, protože letáky, jak známo, musí nějak držet.

Nu, a to by tak bylo vše. Přeji krásný nadcházející týden a školákům v novém školním roce co nejméně ideologické indoktrinace. 

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473