K ROZŠÍŘENÍ VĚDOMOSTÍ

 

Arnošt Kolman: Pomáhal ustavit sovětský, pak hledal jiný model socialismu

JAROMÍR SEDLÁK

Původně jsem chtěl dát před jeho jméno slovo »geniální«, což by bylo celkem přesné, pokud jde o jeho encyklopedické znalosti, které celý život přesvědčivě šířil, ovšem současně by tento termín byl poněkud zavádějící, protože některé jeho zásahy do reálné politiky svědčí o jisté naivitě, až avanturismu, a také na to osobně i jeho rodina doplatili.

Měl možnost tváří v tvář poznat řadu velmi významných lidí, jako byl Lenin, Trockij, Stalin, Dzeržinskij, Bucharin, Gottwald, Zápotocký apod. Znal dobře dílo a činnost Marxe a Engelse i jiných představitelů mezinárodních revolučních hnutí. Jeho život byl plný dramatických událostí, včetně pobytu ve vězení za éry Kerenského a Stalina, z nichž by se měly poučit narůstající generace radikálně levicových politiků a ideologů.

 

V roce 1979, což byl rok jeho smrti, vyšly, nejdřív německy, jeho paměti s názvem Zbloudilá generace – tak bychom neměli žít, které se objevily v českém překladu v roce 2005. Jejich druhé vydání z roku 1982 je rozšířeno o přepis rozhovorů, které ke svým pamětem a jejich uzlovým ideologickým a politickým bodům vedl se svým zetěm Františkem Janouchem (s nimž jsem se nedávno setkal) na podzim 1976 a z jara 1977. Je nadepsán: „Jak jste tak mohli žít?“ Švédské vydání má titul „Poslední mohykán.“ Tento dialog koloval v českém samizdatu v překladu bývalého ministra zahraničí Jiřího Hájka a v roce 2011 vyšel i rusky. Úryvky z těchto rozhovorů byly uveřejněny v řadě světových novin a časopisů. České vydání z nakladatelství Novela Bohemica z roku 2011 nese název „Jak jste tak mohli žít? Dialog generací.“ Kolman se v nich projevuje jako žák Marxe a Lenina a Janouch ve své předmluvě z 18. XI. 2011 s povzdechem – jako stoupenec idejí Václava Havla – konstatuje: „A téměř mi připadá, jako by dnešní světový hospodářský vývoj dokonce v něčem dával starému pánovi trochu za pravdu“. Neodvážil se pochopitelně napsat, že kapitalismus spěje ke svému zániku, a že hrozí nebezpečí, že spolu s ním může zahynout celá současná civilizace, pokud se nenajdou celosvětové radikálně levicové síly, které začnou prosazovat postupné významné kroky směrem ke globálnímu autentickému, kreativnímu socialismu.

Arnošt Kolman se narodil v roce 1892 v Praze v česko-židovsko-německé rodině poštovního úředníka. České vlastenectví se brzy proměnilo v sionistické zaujetí, ale ani to netrvalo příliš dlouho. Na památku mu zůstala znalost hebrejštiny a základů arabštiny. V roce 1910 si přečetl Komunistický manifest a stal se radikálním sociálním demokratem. V Praze se pohyboval v proslulém židovsko-německo-českém intelektuálním prostředí. K jeho bratrancům patřil spisovatel František Langer a vědec i publicista Max Brod. Na německé univerzitě v Praze přednášel Albert Einstein a mladý Kolman mu bez dechu naslouchal. Kolman vystudoval matematiku na Karlově univerzitě a několik semestrů techniky.

Jak začala 1. světová válka, byl poslán na výcvik ke stejnému 92. pluku, u kterého sloužil Jaroslav Hašek. V roce 1915 padl do ruského zajetí. V Astrachani přednášel spoluzajatcům matematiku, vydává časopis a píše básně. Přes Červený kříž dostává dopisy z Prahy. V roce 1917 v čase prozatímní vlády Kerenského byl ve vězení za protiválečnou propagandu a osvobodil ho až Říjen 1917. Dal se k bolševikům, setkal se s Leninem, bojoval v Rudé armádě, s Haškem vydával armádní noviny.

Po skončení občanské války začíná Kolman pracovat v Kominterně jako referent pro země s německým jazykem. Práce v aparátu ho příliš nevábí. Bucharin ho proto posílá na jeho vlastní žádost dělat revoluci do Německa. Vydává tam několikeré noviny, znovu se setkává s Einsteinem, je zatčen, odsouzen a nakonec vyměněn zpět do SSSR, kde Lenin v roce 1924 umírá a přebírá moc Stalin.

Kolman v 30. letech prochází řadou významných politických i vědeckých funkcí. Je ředitelem velkého moskevského nakladatelství; jemu přinesl Šolochov rukopis prvního dílu Tichého donu. Pracuje v ÚV VKS (b), vede oddělení vědy v moskevském stranickém výboru, kde se seznámil s Chruščovem. Poté je ředitelem Institutu rudé profesury. Stává se univerzitním profesorem matematiky a doktorem filozofických věd. Je členem vedení redakce časopisu Pod prapory marxismu. Je aktivním účastníkem mnoha diskusí i pogromů proti těm, kdo měli výhrady proti marxismu, či proti jeho sílícímu dogmatického používání všude a za každou cenu.

Stalinské čistky let 1937 až 1938 přežil celkem bez úhony na rozdíl do svého okolí, až v roce 1939 ztratil zaměstnání a byl skoro rok bez práce. Jeho bratr Rudolf zahynul v táboře na Sibiři. Jeho sestra Marta v německém koncentráku Ravensbrück.

Začátek Velké vlastenecké války vyvolal kolem Kolmana výbuch ruského vlastenectví a nacionalismu, který ovlivnil i internacionalistu Kolmana. Našel si cestu k čs. komunistické emigraci v Moskvě.

V roce 1945 odjíždí do Československa a stává se vedoucím oddělení propagandy ÚV KSČ a profesorem filozofie UK. Rektor mnichovské univerzity profesor Lobkowicz o Kolanovi napsal: „Jedno může být jisté, byl to nejpovolanější člověk, kterého si komunisté na pražské univerzitě vůbec jenom mohli přát. Z jedné strany přesvědčený marxista, z druhé strany však otevřený vůči světu a natolik vzdělaný, aby mohl imponovat českým akademickým kruhům. Fakulta měla z počátku pochybnosti, neměl habilitaci. Velice brzo začal být brán velmi vážně. Věděl toho vždy víc, než bylo možné čekat od sovětského filozofa té doby. Hluboký dojem na pozitivisticky orientované pražské univerzitě vyvolávaly jeho znalosti matematiky, fyzikálních věd a logiky. Po Kolmanově odchodu trvalo roky, než český marxismus-leninismus dosáhl znovu té úrovně, jakou reprezentoval Kolman, avšak pouze jako jednotlivec“.

Poválečné Československo hledalo novou orientaci a identitu. Kolman byl vášnivým obhájcem marxismu a sovětského modelu. Jeho veřejné diskuse s profesorem Kozákem, pozitivistou a filozofickým idealistou, byly pořádány v největších přednáškových sálech a poutaly k sobě širokou pozornost, včetně autora těchto řádků, který tehdy studoval Obchodní akademii v Přerově. Kolman z těchto debat vycházel jako vítěz, i když později si uvědomoval, že ve všem pravdu neměl.

Kolman měl značný podíl na získání jedné generace čs. intelektuálů pro marxismus. Do debat ovšem tehdy zanášel prvky sovětské netolerantnosti, dogmatického myšlení a politických metod, které o 20 let později získaly souhrnný název stalinský model socialismu, a které, objektivně vzato, napáchaly v ČSR a pak v ČSSR i jinde obrovské škody.

Kolman v Praze uveřejnil řadu knih; uveďme pouze Ideologie německého fašismu, Logika, Základy vědecké filozofie, aj. Počet článků šel do desítek.

V září 1948 se dopustil těžké politické chyby. Na stranické schůzi pracovníků ÚV KSČ vystoupil s kritikou Gottwaldova vedení z pozic, které se dají nazvat jako sektářské. Vytýkal vedení KSČ, že je málo zásadové, strana je příliš otevřená přílivu nových členů, vytýkal i chyby v zemědělské politice apod. Důsledky tohoto vystoupení pochopitelně na sebe nedaly dlouho čekat. Kolman byl zatčen, předán do rukou KGB a přes Vídeň převezen na pověstnou Lubjanku, kde strávil tři a půl roku. Čtenáři na Západě kladli otázky: „Byl odsouzen? Byl vůbec obviněn? A z čeho?“ Kolmanova žena a dcerka Ada (později manželka Janoucha) byly deportovány přes Vídeň do Uljanovska. Nevěděly, co je s manželem a otcem dcery, zda je vůbec naživu. KGB jim zakázala prozradit, kde jsou.

Rodné město velkého Lenina se stalo v 50. letech místem pro vyhnanství. V proslulé knize vzpomínek, přeložené do mnoha světových jazyků, vypráví Naděžda Mandelštamová, vdova po básníkovi Osipu Mandelštamovi: „V Uljanovsku, koncem 40. let, se mnou pracovala žena, jež žila žebrácky, hladověly s dcerkou, muž ji opustil a nechtěl ani platit alimenty. Tvrdila, že muž ji byl nevěrný s jinou, a proto od něho nechce žádné peníze. Uplynulo několik let, a najednou se k ní vrátil manžel a ona ho přede všemi začala objímat. Vševědoucí domovnice se dozvěděly, že byl propuštěn z vězení, že kdysi byl ideologickou hvězdou.“ Byl to Kolman.

Jeho propuštění z vězení se uskutečnilo způsobem, který připomíná směs kafkovských nočních můr a sladkých happy-endů. V noci byl probuzen a odveden do ohromného kabinetu. Za psacím stolem seděl malý muž, který vstal, podal mu ruku a řekl, že je ministr státní bezpečnosti Ignatěv, že to všechno byl omyl, a že Kolman je volný. A o půl čtvrté ráno začal volat na různé úřady a začal zařizovat Kolmanův návrat do civilního života. Všichni náčelníci byli ve svých kancelářích, protože velký otec všech národů Stalin trpěl nespavostí. Ministr dokonce dovolil, aby Kolman strávil zbytek poslední noci v jedné z privilegovaných cel na Lubjance, kterou doprovázející major ohleduplně nezamkl zvenčí.

Po propuštění z vězení se Kolman postupně dozvídá, co se ve světě za jeho úplně izolace událo. Také o pražských politických procesech z 50. let, v nichž byla popravena řada jeho dobrých známých. Tady někde začíná proces postupného prohlédnutí, přehodnocování stanovisek a odchod od dogmatického pojetí marxismu, který až dosud zastával. Byl jedním z prvních, kdo se zasadil o rehabilitaci kybernetiky v SSSR, o získávání vědeckých poznatků ze Západu. Stalin zřejmě rozhodl o jeho propuštění mj. proto, že v září 1948 Kolman kritizoval právě Slánského, který byl najednou v roce 1951 shledán zralým pro popravu.

Koncem 50. let pod vlivem XX. sjezdu KSSS čs. politické orgány žádají Kolmana, aby znovu přijel do ČSR. Bylo totiž těžké vysvětlovat domácímu publiku, proč nejvýznamnější český marxistický filozof, jak o něm psala sovětská Filozofická encyklopedie, jehož působení v ČSR koncem 40. let bylo stále ještě v paměti, žije a pracuje v SSSR.

V roce 1958 se Kolman vrací do Prahy, stává se ředitelem Filozofického ústavu ČSAV, předsedou kolegia filozofických věd, je zvolen řádným členem ČSAV, přednáší a publikuje. Podporuje kritického ducha mladé generace i části starších intelektuálů, rozvoj po roce 1948 zavržené sociologie, cestování mladých vědců na Západ. Bylo to klima, které nakonec vyústilo v Pražské jaro 1968.

Kolman je současně velmi kritický, pokud šlo o šéfa KSČ Antonína Novotného. Po konfliktu s ním se ovšem zachoval jako uražený kluk a v roce 1962 odchází do důchodu, místo aby nadále působil při šíření tvořivého leninismu. Zříká se přitom doživotní akademické apanáže, čímž nemůže nevyvolávat nenávist ve vysokých kruzích nomenklatury.

Od roku 1963 žije znovu v Moskvě. Sovětské úřady mu již ani nepovolují navštěvovat dceru a vnoučata v Praze, ani jeho dcera nesmí odjet navštívit svého nemocného otce do Moskvy. Kolmanovy vědecké i jiné práce nejsou vydávány, a jak jsem si ověřil, řada mladších levicově orientovaných osob u nás o jeho díle a životě skoro nic neví.

Přes čtyři roky se Kolman a jeho manželka snažili získat povolení sovětských úřadů, aby mohli navštívit svou dceru nejdříve v Praze a potom v Dánsku a Švédsku, kam dcera byla nucena odjet i s rodinou, protože její manžel byl po roce 1970 bez práce.

Teprve po intenzivní kampani světového tisku a po intervenci švédského premiéra Palmeho v Moskvě, sovětské úřady povolily Kolmanových cestu do Stockholmu. Projevil se vliv Závěrečného aktu, na jehož přípravě jsem v Ženevě také pracoval, podepsaného na závěr Konference o bezpečnosti a spolupráci v roce 1975 také Brežněvem a Husákem.

Kolmanovi bylo 84 let, když přijel 14. září 1976 do Stockholmu. Jeho první slova: „Nechci se do toho vězení vracet“. Ve skutečnosti to byla svérázná politická dezerce, jeho místo bylo, podobně jako moje, pokud to zdraví dovolovalo, působit v rámci sovětského bloku.

Dne 22. září 1976 publikuje svůj celosvětově známý otevřený dopis Brežněvovi, kde mj. píše: „Oznamuji Vám, že vystupuji z KSSS. Členem VKS (b) a pak KSSS jsem byl 58 let. Nyní, po dlouhém a bolestném přemýšlení, jsem došel k tomuto nelehkému pro mne rozhodnutí. To nikterak neznamená, že se zříkám ideálu socialismu. Právě naopak, i když jsem si vědom všech svých chyb a omylů během celého života.“

Z Prahy mu předseda ČSAV sděluje, že ho vláda zbavila členství v ČSAV.

Umírá 22. ledna 1979 v nemocnici, je mu 86 let, duševně stále čilý. Jeho tehdejší názory stojí za pozornost: „Socialismus nebyl dosud nikde uskutečněn. Z toho nijak neplyne, že je neuskutečnitelný. Marx předvídal, že by mohl zvítězit i nenásilnou cestou v západní Evropě. Mé přesvědčení není žádná náboženská víra.“

Jsem vděčný Karlu Sýsovi a LUKu za uveřejnění tohoto článku a uvítám jakoukoli polemiku s jeho obsahem.

Redakce SP:

Dovolili jsme si větší část níže uvedeného souvětí v prvé části článku upravit do tučného písma:

„… kapitalismus spěje ke svému zániku, a že hrozí nebezpečí, že spolu s ním může zahynout celá současná civilizace, pokud se nenajdou celosvětové radikálně levicové síly, které začnou prosazovat postupné významné kroky směrem ke globálnímu autentickému, kreativnímu socialismu.“

A ještě uvedeme proč. Nebezpečí, že s kapitalismem zahyne celá civilizace, se v této době velmi přiblížilo a dále k němu směřujeme. Radikální levicové síly, které by tomu zabránily a mohly by prosazovat systémové následně změny směrem ke „globálnímu autentickému, kreativnímu socialismu“ jsou roztříštěné a tato možnost záchrany je zatím v nedohlednu. Současné možná jediné, ne-li poslední řešení by muselo přijít rychle, aby zabránilo celosvětové katastrofě. Jedná se o odstranění příčiny katastrofického vývoje – USA – ekonomickou cestou.

USA jsou s ekonomikou nikoliv poprvé „v háji“. Jediné řešení, které znají a už vyzkoušely, je rozpoutání válečného konfliktu. Zničeným zemím potom vnutí půjčky od svých bank, ať už se jmenují po Rockefelerech, Mezinárodní měnový fond nebo jinak a mají opět na dlouho vystaráno, včetně udržení dolaru jako světové měny. Válka je pro jejich vládce jedinou možností záchrany před ekonomickým krachem a zhroucením pozice ekonomického diktátu vůči všem ostatním.

Výzvy z některých zemí (např. Finska, Německa i odjinud) ke sjednocení Evropy a společného vymanění se z područí USA našly jen malou podporu jednotlivých ekonomických odborníků nebo nevládních a nevládnoucích organizací a spolků.

Změnit by to mohla jedině Čína, která vlastní značnou část amerických aktiv a ekonomickými nástroji ve spolupráci s dalšími zeměmi, např. sdruženými v BRICS nebo třeba jiném nově vytvořeném uskupení, by mohla „zařídit“ pád dolaru jako světové měny a bankrot vesmírně zadlužených USA.

 

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473