POZDRAV DO VOLAR

Vážení přátelé, šťastnou náhodou se ke mně dostalo pozvání na XIX. Volarské setkání ochránců státních hranic pořádané KČP Rudouše Kočího 12. 9. 2020 ve Společenském sále.  

12 9 Volary

Bohužel se setkání právě v tomto termínu nemohu zúčastnit a moc mě to mrzí.

Jmenuji se Miroslav Starý (ročník 1946), jsem členem politického hnutí Aliance národních sil (ANS), které bylo ustaveno v roce 2018. Dlouho (26let) jsem členem KČP a také už nějaký čas jeho krajské rady v Libereckém kraji, Vlasteneckého sdružení antifašistů (VSA) a členem ČSBS (ZO ČSBS u nás v Mimoni má 9 členů). V letech 1968/69 jsem vykonával základní vojenskou službu v jednotce, která byla součástí systému ochrany státních hranic, i když jsem nebyl přímo příslušníkem PS. Narukoval jsem 2. 10. 1968 k průzkumnému praporu do Vimperku. Byl jsem zařazen do radiové roty. Jak jsem potom zjistil, byla to jednotka, která prováděla odposlech vojenského radiového provozu v tehdejším západním Německu. Po „přijímači“ jsem absolvoval PŠ ve Znojmě, kde jsme se zdokonalovali ve znalosti němčiny, hlavně vojenské terminologie. Po PŠ jsem v hodnosti svobodníka a s 3. třídou odbornosti (foto z jara 1969 přikládám) přešel do radiové roty ve Volarech.

svobodnik

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naše malá jednotka byla umístěna v domě nedaleko nádraží. Mohl to být dům č. 425 v Tolarově ulici. Za domem byl malý dvorek a za jeho plotem zahrada mateřské školy. K výkonu služby jsme jezdili z Volar směrem na Lenoru přes Soumarský most do Českých Žlebů, kde byla rota PS. Tam jsme se během služby stravovali. Odtud jsme vyšlapali nějakých 200 – 300 m do kopce k malé chaloupce, vybavené anténním systémem, přijímačkami a další technikou. Chaloupka měla pracoviště pro dva operátory u přijímaček, místnost pro velitele směny a větší s lůžky pro odpočinek. Asi 50 m nad námi, na vrcholu kopce, byla ještě hláska, ze které k tomu vyškolení příslušníci PS pozorovali vzdušný prostor, rozeznávali a hlásili typy letadel nebo vrtulníků.

Do služby jsme jezdili ve složení 1+4 (velitel směny a 4 operátoři) nebo, když se za hranicemi „něco dělo“ 1+6. Z velitelů směn si pamatuji např. rotmistra Lacinu nebo déle sloužícího četaře. Byl to vysoký chlapec, Slovák, křestním jménem asi Ján, příjmení už nevím, který se ve Volarech oženil a zůstal dál ve vojenské službě. Stálým obyvatelem služební chaloupky byl dvouletý velký černý vlčák Artur (tehdy v hodnosti desátníka). Povyšoval se každý rok, takže ve dvou letech byl desátník a měl na obojku 2 „pecky“.

Služba probíhala tak, že dva seděli u přijímaček a „lovili“ v éteru (velitel je kontroloval, aby pracovali a neposlouchali např. Radio Luxenbourgh) a dva odpočívali. Když se chytil nějaký radiový provoz, nahrával se na magnetofon Sonet Duo. Co operátor stačil zapsat, zapsal, co nestačil, doplnil do záznamu v době odpočinku z nahrávky. Poslouchali jsme německý provoz. V jednotce jsme byli dva, kteří měli z předchozího studia znalosti angličtiny (já a Honza Petr z Opařan) a mohli jsme sledovat i provoz „amíků“. To byl jednak vrtulník, který létal podle hranic, a v protější vesnici za hranicí na kostelní věži měli pozorovatelnu. A tak když dva odpočívající šli s kastrůlky pro jídlo na PS-rotu pro sloužící kamarády, ihned jsme slyšeli, jak „amíci“ hlásí pohyb dvou mužů-vojáků a v jakém směru. To jejich „weapon no visible“ (zbraně nebyly pozorovány) mi zní v uších dodnes.

Na rotě ve Volarech jsme měli v učebně velkou mapu západního Německa, na které byly dislokace jednotek německé a americké armády, včetně druhů zbraní, kterými jsou vyzbrojeny. Ve službě jsme měli po ruce seznam hesel, kterými se na „druhé straně“ vyhlašoval poplach nebo zahajovalo vojenské cvičení. Podobně měli oni informace o naší armádě a výzbroji přes usilovné snahy o utajení. (Podepisovali jsme mlčenlivost na 50 let – teď je to už 52 let).

Musím říct, že jsem obdivoval odborníky v naší armádě, třeba jejich dešifrovací schopnosti v případě, že přicházely zašifrované texty, třeba v podobě pětimístných nebo sedmimístných skupin čísel.

A ještě se zmíním o sousedící mateřské škole ve Volarech, protože se k ní vážou moje nejhezčí vojenské vzpomínky. Když jsem tak jednou zevloval na dvorku, zavolala na mě holčička z mateřské školy za plotem: „Vojáčku, nemáš odznáček?“ Odznáček jsem neměl. Abych ji nezklamal, dal jsem jí lvíčka z mé čepice a slíbil, že jí odznáčky přinesu. Za tím účelem jsem navštívil prodejnu „arma“ a koupil, co se dalo. Druhý den už jsem čekal s odznáčky na holčičku u plotu. Holčička mi řekla, že se jmenuje Ivanka. Byly jí asi 4 roky, takže by mohla být narozená asi v roce 1965 – já jsem měl už za sebou 23. narozeniny (v únoru 1969). Potom jsme se scházeli u plotu často, skoro každý pracovní den. Povídali jsme si, házeli jsme si míčem přes plot, prostě, hráli jsme si, jak nás právě napadlo. Ivanka mi jednou povídala: „Vojáčku, ty se mi líbíš.“ A já na to: „Ano? Chtěla bys mě?“ A Ivanka to upřesnila: „Chtěla bych tě za tatínka.“ Dál už jsme o tom nemluvili. Napadlo mě, že možná tatínka nemá. Její maminku jsem viděl jen z dálky, když pro Ivanku přišla. Bylo to od našeho plotu dost daleko - přes celou zahradu. Jednou Ivanka přišla a důležitě mi oznámila: „Teď mě dlouho neuvidíš!“ Pak jsem se dozvěděl, že jede někam, myslím, že snad k babičce na nějaký čas. Možná i na měsíc.

V roce 1969 byl krásný podzim a Šumava se ukazovala v celé své kráse. V říjnu 1969 jsme byli někteří převeleni k jiným útvarům. Bohužel i já. Rozloučit jsem se mohl jen s vlčákem Arturem, který se stal mým ohromným kamarádem. Když mi končila poslední služba, seděli jsme vedle sebe na trávníku před chaloupkou a loučili jsme se. Brečeli jsme oba. Ivanku jsem už nikdy neviděl. Zůstala milou krásnou vzpomínkou. O pár týdnů později jsem napsal povídku o přátelství vojáka a malé holčičky, která vyšla v časopise Československý voják.

Podle fotografií je vidět, že od roku 1969 se mnoho ve Volarech změnilo. Ale rád bych se někdy ještě do těch míst, na která mám hezké vzpomínky, podíval. Třeba se podaří na příští jubilejní setkání.

Jestli si mohu přát, vyřiďte prosím pozdrav všem účastníkům s přáním všeho dobrého, hlavně zdraví.

V Mimoni 30. 8. 2020, Miroslav Starý

 

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473