ROZUMĚT POLSKU A POLÁKŮM JE TĚŽKÉ?! (3)

POLSKO JAKO PROBLÉM?! (3)

Bída a zmar sovětských elit

V tuto chvíli jsme již mimo téma samotné knihy, ale s ohledem na souvislosti a dopad tohoto případu to je nezbytné. ‚Katyňský masakr‘ jako dílo Stalinových katů z NKVD je jádrem pomluv Stalina a tyto legendy se utvářely přímo v Sovětském svazu, ale až dlouho po smrti Stalina a Beriji. Abychom pochopili celou legendu tohoto případu, musíme probrat i tyto záležitosti.

Hlavní postavou likvidující Stalinovu slávu byl Chruščov. Po Stalinově smrti věnoval hodně úsilí, aby zničil dílo svého velkého předchůdce a zasypal jej ohromnou spoustou pomluv a špíny, která, jen tak mimochodem, nejčastěji byla jeho vlastní. Prudniková dokonce uvádí, že přímo Chruščov jednou v jakémsi protistalinském záchvatu nabídl polskému generálnímu tajemníkovi PSDS Gomulkovi společné veřejné prohlášení o tom, že za tento masakr nese odpovědnost Stalin. Gomulka měl tenkrát dostatek rozumu a odpověděl dotazem, jestli na to Chruščov má vůbec nějaké důkazy a jestli alespoň trochu promyslel dopady takového prohlášení. Samozřejmě, že ne a tím to tehdy skončilo. I když Prudniková upozorňuje, že tzv. ‚tajná zpráva Šeljepina‘ z ‚paketu č. 1‘ by mohla pocházet již z té doby.

Potom však přišla ‚perestrojka‘ a s ní příval lží a pomluv dosáhl nebeských výšin. Sovětská inteligence, ostatně stejně jako každá jiná inteligence, uměla výborně spekulovat na jakékoliv téma, a to tím lépe, čím méně o něm ví. Že se tyto falešné spekulace potom proměňovaly na ztrátu důvěry a intriky, je nabíledni. Kromě toho vysocí funkcionáři prokuratury Sovětského svazu připustili, aby jimi manipulovali Poláci a asi nejen oni. Podobně tyto, v podstatě diverzní síly, manipulovaly i sovětskou a ruskou publicistikou.

Vrcholem snah vmanipulovat RF do role viníka měla být jistá návštěva polské delegace ke katyňským hrobům, vynechávající oficiální protokol v Moskvě. Ať by ruská strana zareagovala jakkoliv, pokaždé by to bylo špatně. Miliardy kompenzací byly na dohled. Skvěle to Kačinski vymyslel, při startu letadla bylo ve Smolensku jasno, ale někdy vývoj situace vypadá jako zásah samotné Prozřetelnosti. Smolensk se náhle přikryl hustou mlhou. Kačinski měl možnost přistát v Minsku, nebo v Moskvě, ale v obou případech by to znamenalo oficiální protokol a účast ruské, nebo běloruské strany a to se do připravené „šou“ nehodilo. Zůstal by jen trapas. Proto trval na přistání ve Smolensku … a tak se sám se sobě podobnými manipulátory odebrali přímo do hrobů.

Stejně ale musíme přiznat i osobní Stalinovu vinu na rozdmýchání tohoto případu, protože, podobně jako Ivan IV., se pro svoje osobní vlastnosti a zodpovědnost stal zosobněním státu a vysocí státní činovníci zaměnili službu státu za službu vůdci. Při té službě vůdci potom zůstali i za pozdějších vůdců a naneštěstí i za slabého Gorbačova, který potom právě úsilím vysokých státních úředníků dokonal rozvrat díla svého velkého předchůdce.

Je otázkou, kdo z významných sovětských činitelů uvěřil v sovětskou vinu na masakru v Kozích Horách jako první a začal v tomto směru konat. Mohl to být Valentin M. Falin, v létech 1971-1978 sovětský velvyslanec v NSR. Pravděpodobně ho tenkrát hostitelé přesvědčili, že Goebbelsova verze je správná a on po návratu do SSSR začal pracovat na ‚odhalení katyňských zločinů‘. Přitom zaujal funkci vedoucí zahraničního oddělení KSSS. Druhým kandidátem byl Alexandr N. Jakovlev, který pobýval na stáži v USA a potom, dopustiv se jakési nepředloženosti, byl uklizen na místo sovětského velvyslance v Kanadě. Byl zřejmě také indoktrinován názory o sovětské vině. Po návratu do SSSR se stal ředitelem Institutu světového hospodářství a mezinárodních vztahů.

V každém případě někdy okolo let 1987-1988 názor o Stalinově vině na tomto masakru začal pronikat přímo z nejvyšších sovětských kruhů. Podle Muchina právě Falin s Jakovlevem zmanipulovali předsedu KGB Krjučkova – který ostatně také zřejmě ztrácel ostražitost ve vztahu k západním mocnostem a jejich snaze zničit SSSR – a přiměli Gorbačova k nepodloženému prohlášení. Když se potom Krjučkov podíval do archívu, chytil se za hlavu, ale Gorbačov již nechtěl přiznat chybu a dal příkaz vojenskému oddělení Generální prokuratury najít důkazy tohoto zločinu. Tam to, na pokyn ‚nejvyššího‘ – a v souladu s jeho přáním, vzala do rukou skupina prokurátorů za ten ‚správný konec‘ a začala hledat důkazy potvrzující Gorbačovovo prohlášení o sovětské a konkrétně Stalinově a Berijově vině. Jejich konání zřejmě obsahovalo vynucování potřebných výpovědí, manipulaci s fakty a absenci logických úvah. Když se v tom začali vrtat jejich nadřízení a chtěli jim v jejich rozletu ‚přistřihnout křídla‘, obrátili se ublížení prokurátoři, zcela v rozporu s disciplinárním řádem, přímo na Gorbačova, a ten naopak ‚přistřihl křídla‘ jejich nadřízeným a posvětil protizákonné konání prokurátorů. Jelcin (spíše jeho američtí loutkovodiči) potom tento ‚případ‘ využil jako prostředek pro zúčtování s ‚prokletou sovětskou minulostí‘. Tak se zrodil současný ‚paket č. 1‘.

Ještě k šetření prokuratury. Pokud podle Ústavy SSSR i Ústavy RF prokurátor zjistí narušení zákona, je povinen provést a uzavřít vyšetřování a předat případ soudu, který teprve má právo rozhodnout o vině, nebo nevině. Ale v tomto případě máme více, než deset let probíhající vyšetřování s ohromnou spoustou ‚vyrobeného‘ důkazního materiálu a ohromnou spoustou veřejných projevů zodpovědných prokurátorů na téma, které by až do soudního procesu mělo zůstat uzavřené ve spise. Ale soudní proces není ani v dohledu. Muchin píše, že Goebbelsovským tajtrlíkům naskakovala vyrážka, jakmile se o soudu jen zmínil. Toto nelze uzavřít jinak, než že veškerá prohlášení prokurátorů již desítky let nejsou ničím jiným, než pavlačovým kvákáním ukřivděné domovnice. V trochu jiné rovině to není nic jiného, než strašlivý pád sovětské ‚elity‘.

Pojďme se alespoň ve zkratce podívat, jak soudruzi prokurátoři hledali sovětskou vinu v masakrech Poláků.

V Charkově prokurátoři na základě jakýchsi informací (snad z KGB – další pozoruhodný zdroj informací a svědectví mravního rozkladu sovětské moci) nechali překopat hřbitov v Pjatichatkách, kde byli pochováni popravení z předválečného SSSR, němečtí zajatí vojáci, kteří zemřeli na tyfus a popravení polští předváleční diverzanti. Dohromady se tam našly ostatky 180 polských důstojníků. Bez dalších přímých svědectví a jakéhokoliv podkladu prokurátoři roztroubili tvrzení o tom, že zde NKVD popravilo 3 891 Poláků. Podle Muchina i jen ze zveřejněných fotografií vyplývá, že jen malá část exhumovaných byla popravena ranou do zátylku (ráže byly v rozmezí 5,6-9 mm, a to je také docela problém, když v SSSR se používaly ruční zbraně ráže pouze 7,62mm).

Co se týče dalšího údajného místa poprav polských zajatců, bývalý náčelník oblastní správy NKVD v Kalininu D. S. Tokarev v roce 1991 vypověděl:

Když jsme byli povoláni do Moskvy, abych nám vysvětlili, jaký druh operace se má provést – bylo to v březnu čtyřicátého roku … nebyl jsem povolán sám, ale i s prvním mým náměstkem Pavlovem a s komandantem Rudným. Pavlov stále cestou žertoval „Jdeme s naším komandantem.“ A komandanti vykonávali tresty smrti … Když jsme dorazili, byli jsme okamžitě předvoláni ke Kobulovovi. Tehdy vykonával funkci, pokud si pamatuji, zástupce Beriji. A možná ještě předtím … Po 17. listopadu byl jmenován vedoucím vyšetřovacího oddílu … Když jsme vešli dovnitř, bylo tam asi 15-20 lidí. Nikoho z nich, kromě Kobulova, jsem neznal. Vysvětlil nám, že existují nařízení vysoké instance – nejmenoval ji, teprve později jsem zjistil, že to bylo rozhodnutí Politbyra – o popravě představitelů trestních orgánů Polské republiky, kteří byli zajati při našem vstupu na území východních oblastí Polska … Když se mluví o popravách polských důstojníků, myslím, že to není úplně správné. Důstojníků tam bylo podstatně méně, než vojínů. Koho popravovali, jak jsem se později dozvěděl? Všechny policisty, bez ohledu na hodnost, všechny dozorce, všechny pohraničníky, náčelníky hasičů – vlastně celý kontingent.“

Nelze vynechat tuto část:

Vyšetřovatel: „Vy jste pochopil, že vysoká instance není zvláštní poradní sbor?“

Tokarev: „Nevěděl jsem to přesně, dokud mi to neřekl Váš kolega. Říkal, že to bylo rozhodnutí Politbyra. To mě definitivně utvrdilo v tom, co jsem se dříve domníval.“

Tak se tomu podívejme na zoubek.

17. listopadu… Vetchý zevnějšek se na chviličku proměnil na zářivou zbroj rytíře z nepřemožitelné Berijovy gardy. Tímto dal Tokarev najevo, že byl k této výpovědi přinucen a celou výpověď zcela znemožnil. Vtip je v tom, že 17. listopad je odkaz na ‚Nařízení o prokurátorském dozoru a vedení vyšetřování‘ kterým nastupoval do funkce Berija. Berija jmenoval do funkcí nové lidi nezatížené minulostí, mimo jiné právě i Tokareva, a dal jim za úkol prověřit konání svých předchůdců, kteří za Ježova podle okamžitého politického větru vyráběli důkazy a byli schopni i popravy provádět na základě ústního nařízení. Právě Tokarev velmi dobře věděl, že konání na základě jakéhosi ústního příkazu je nejjistější cestou na popraviště a jeho jako by nesouvisející odkaz na 17. listopad je jasný signál, že vyšetřovatelem vyžadované odpovědi jsou s touto osobní zkušeností v zásadním rozporu. Tokarevova výpověď je plná nadbytečných slov, on si zcela zjevně udělal z vyšetřovatele dobrý den.

‚Vysoká instance‘ je zase termín pocházející z chruščovovské doby, kdy se lidé začali schovávat za abstraktní autoritu. V Berijově a Stalinově době neexistovalo se odkazovat nekonkrétně, a že by to byl jeden z nejbližších Berijových spolupracovníků? Podobným nesmyslem je ‚území východních oblastí Polska‘, to by použili lidi Goebbelse. Pro sovětského člověka té doby výhradně ‚západní Ukrajina a západní Bělorusko‘. Pokud čekista říká ‚východní oblasti Polska‘, znamená to, že nemůže mluvit otevřeně. K trestným orgánům … a proč jmenuje hasiče? Že by proto, že trestali požáry? A co vlastně víme o zajatých hasičích? Mám dojem, že vůbec nic!

Vrcholem je informace, že o rozhodnutí Politbyra se Tokarev dověděl od kolegy vyšetřovatele v roce 1991, nebo dříve. Jenomže to se objevilo teprve o rok později!!!

Dál již jen stručně. V Kalininu se dle svědectví Tokareva mělo popravovat v místní věznici a popravení potom byli pohřbeni na hřbitově u obce Mědnoje. Celé akce s popravami a jejich převozem na hřbitov v Mědnoje se mělo účastnit okolo 30 lidí – a nikdo si ‚nepustil hubu na špacír‘? Anebo je ‚zlikvidovali‘ – ale potom by se měli najít v dokumentaci, protože to museli být lidé z místní (oblastní) správy NKVD. Popravy prý prováděli šoféři … to bych potom chtěl s takovým šoférem jet v autě – skončili bychom v první betonové zdi na cestě. Noční kanonáda ve věznici uprostřed města je také opravdu naprosto nenápadná. ‚Zmáknout‘ popravu 250 lidí za noc, když na jednoho potřebovali nejméně 4 minuty, skládat je průběžně do malého kumbálku velikost menší spižírny a potom nenápadně svážet mrtvoly na vzdálený hřbitov, kde hroby hloubily bagry, na které by se seběhli podívat lidé ze širého okolí? Nakonec na znamení dobře vykonané práce se všichni dohromady usadili do vagónu a řádně prolili hrdlo. Za přímé účasti vrchního účetního NKVD Kobulova, který snad také ještě čistil od té kanonády skoro zadřený revolver. Nebo že by během pitky počítal vydané patrony? Naprostý nesmysl, Tokarev si opravdu dělal z vyšetřovatelů srandu a ti troubové mu to baštili, až se jim dělaly boule za ušima. Tokarev ani na stará kolena nevyšel z formy.

Co se týče skutečných pohřbených, Muchin upozorňuje, že tento hřbitov sloužil k pohřbívání zemřelých vojáků z několika blízkých vojenských nemocnic. Goebbelsovi pohůnci docela klidně (podobně jako v Charkově) bez jakýchkoliv podkladů po vyhrabání několika mrtvol jenom vylovili ze vzduchu jakési číslo a připsali takto z prstu vycucaný počet obětí na vrub ‚katů z NKVD‘.

Podle vyšetřování mělo být v Mědnoje, kde prý Němci nebyli, pohřbeno 6311 Poláků. Nakonec přímo za účasti polských specialistů bylo v roce 1991 nedaleko obce Mědnoje nalezeno pohřebiště s 243 (!) popravenými ranou do zátylku. Zase ta ráže 7,65mm – a samozřejmě poblíž rekreační osady pracovníků NKVD, kde běžně pobývaly jejich manželky a děti. Od katů NKVD opravdu duchaplné.

Na druhé straně v obci Mědnoje se při hledání polských hrobů našel hrob s ostatky asi 30 mužů, žen a dětí – tedy zase to nemohlo být NKVD. A také vyšlo najevo, že ač to není uvedeno v Ústředním archívu Ministerstva obrany RF, Němci v Mědnoje byli, i když jen asi 3-4 dny. Ves měla štěstí, protože Němci pochytali obyvatelstvo, nahnali je do kostela a chtěli to celé zapálit, ale v tom se naštěstí vrátila sovětská vojska a masakr Němcům překazila. Zase máme vysvětlení i pro tu munici ráže 7,65mm, ale počty nám stejně nesedí a Polákům to moc radosti nenadělá. U těch Poláků ještě zůstaneme, protože v dané lokalitě prováděli jakési podivné průzkumné výkopy i v roce 1994.

Po stopách oficiálního vyšetřování se vydal historik Sergej E. Strygin, autor projektu ‚Pravda o Katyni‘. Při šetření v Mědnoje zjistil, že nikdo z místních o nějakém zvláštním pohřebišti NKVD nic nevěděl. Ale jeden svědek, který během polských vykopávek prováděl zakončovací práce, při výkopu snad odvodňovacího systému okolo pohřebiště nalezl polskou vojenskou bižuterii. Přitom na tomto hřbitově by se něco takového vůbec nemělo objevit, protože zde měli být popravováni nevojáci (!). O tom, co tam Poláci prováděli, snad dodnes nic neřekli.

V obou těchto případech se na rozdíl od Kozích Hor mělo jednat o popravy ve věznicích a následný odvoz mrtvol na hřbitov. Toto byl v Sovětském svazu běžný postup výkonu trestu smrti, ale v daných počtech byl nezvládnutelný a zcela jistě byl velmi nápadný a náročný. V obou případech se přitom s největší pravděpodobností jedná o chiméru, nemající s realitou nic společného. Zatím v Kozích Horách výkon poprav přesně odpovídal německým zvyklostem poprav přímo ‚do hrobu‘, podobně, jako to oddíly Einsatzgruppen například provedly v Babím Jaru a na spoustě dalších míst. Nakonec můžeme připomenout i starý ruský, v Kozích Horách nedodržený zvyk: vojákům se na znamení ztráty cti před popravou odebírají vyznamenání, řády a vojenské hodnosti. Podobně to před válkou platilo i o zajatcích. A Sergej Strygin zjistil ještě jednu zajímavou věc: Když se prováděly výkopy v Kozích Horách, prokuratura vydala přísný zákaz rozkopávat hroby sovětských občanů…

Poněkud bizarně působí nakonec informace o ukončení tohoto vyšetřování vojenským oddělením Hlavní prokuratury RF 21. 9. 2004. V březnu 2005 hlavní vojenský prokurátor Alexandr Savenkov oznámil, že případ byl uzavřen z důvodu úmrtí předpokládaných viníků. Jenomže se v tom skrývá bomba. Liberální a protisovětsky orientovaný spolek Memorial si vyžádal podrobnější informace o celém případu a dostalo se mu odpovědi, z které vyjímáme:

… Dokumenty případu zahrnují 183 svazků. V souladu se zákonem RF ‚O státním tajemství‘ 36 svazků ‚Katyňského‘ případu obsahuje dokumenty označené jako ‚tajné‘ a ‚přísně tajné‘, mezi dalšími i rozhodnutí o přerušení šetření z 21. 9. 2004. Kromě toho 80 svazků uvedeného případu na základě rozhodnutí Komise zahrnují dokumenty obsahující důvěrné a služební informace, které nelze zveřejnit. 67 svazků obsahuje dokumenty, které lze zveřejnit.

… konání řady konkrétních vysoko postavených osobností SSSR je kvalifikováno podle bodu ‚b‘, článku 193-17 Trestního zákona RSFSR (z roku 1926) jako zneužití moci s těžkými následky za přitěžujících okolností. 21. 9. 2004 byl případ na základě bodu 4 číslo 1 článku 24 Trestního*(УПК) zákona RF odložen pro smrt viníků.

Vyšetřováním bylo stanoveno, že ve vztahu k polským občanům držených v táborech NKVD orgány NKVD SSSR na základě ustanovení Trestního zákona RSFSR (z roku 1923) se vyšetřovala obvinění z uskutečnění přestupků proti zákonu.

Na základě výsledků vyšetřování byly začátkem března 1940 případy předány mimosoudnímu orgánu – ‚trojce‘, která se zabývala trestními případy ve vztahu k 14 542 polským občanům (na území RSFSR 10710, na území USSR 3832), uznala je viníky a rozhodla o jejich popravě.

Vyšetřováním bylo věrohodně konstatována smrt v důsledku naplnění rozhodnutí ‚trojky‘ 1803 polských válečných zajatců a byla zjištěna identita 22 z nich.

Tak se do toho dáme:

Samotné rozhodnutí o ukončení vyšetřování je tajné! Co asi museli napáchat prokurátoři, aby nebylo možno zveřejnit rozhodnutí o ukončení vyšetřování?

V Kozích Horách bylo pohřbeno někde mezi 4 a 12 tisíci Poláky, ale celé mnoho let trvající vyšetřování se spoustou veřejných prohlášení prokurátorů o ohromném počtu obětí sovětského teroru nejen tam odhalilo pouze 1803 poprav katy NKVD! Odhlížeje od všeho ostatního tady máme zcela nové číslo neodpovídající ničemu dalšímu. Neodpovídá ani velkohubým prohlášením prokurátorů během vyšetřování o mnoha tisících polských obětí NKVD, ani celkovému počtu popravených v roce 1940 uvedených v tabulce ve stati ‚Oběti sovětského teroru‘ a dokonce ani tomu minimálnímu počtu mrtvol nalezených v hrobech v Kozích Horách.

Rozhodnutí vojenského oddělení Hlavní prokuratury RF je jen dalším důkazem německé viny na masakru.

Humoristický koutek

Dalším tématem je koruna všech důkazů o sovětské vině, tzv. ‚paket č. 1‘.

V příloze jsou uvedeny dokumenty tohoto slavného balíčku, jak je uložen v ruském státním archívu. Budu o nich uvádět jisté informace a je na čtenáři, aby posoudil jejich závažnost. Pro začátek upozorňuji, že zde uvádím jen úzký výběr podivných skutečností, které může snadno čtenář zachytit, jen přitom upozorňuji, že znalost ruštiny je výhodou. Zájemce o celou škálu dalších absurdit nalezne jejich popis v knihách Prudnikové a Muchina.

Začít samozřejmě musíme onou slavnou Berijovou zprávou Politbyru, v níž žádá souhlas s odsouzením Poláků k trestu smrti a za tím účelem navrhuje sestavit ‚trojku‘.

Pro začátek výjimku. Nejsme schopni jednoduše posoudit skutečnost, že dokument je z 5. března, ale zapsán je na konci únorové řady, takže je přímo nedůvěryhodný. U Stalina by něco takového vůbec nemohlo projít, o jeho preciznosti se lze dočíst v mnoha knihách. (Jen tak mimochodem, existují svědectví, jak ve vypjatých dobách za 2. světové války pečlivě opravoval v rozkazech vypracovaných štábními důstojníky i pouhé mluvnické chyby.) Máme zde sice tvrzení, že dokument vznikl ještě v únoru a v březnu byl přepracován. V zásadě to nelze vyloučit, ale pozor na to, že pokud se takovýchto vysvětlení sejde více, stává se to celé krajně nepravděpodobné. Jenomže důkazní materiál okolo ‚Katyně‘ je zcela přesycen takovýmito vysvětleními.

Na první straně jsou ještě podpisy Stalina, Vorošilova, Molotova a Mikojana. Jsou však všechny nesmyslně orientovány – shora dolů. Tedy každý z té čtveřice, aby se takto podepsal, musel ten dokument na stole před sebou po přečtení zcela zbytečně otočit. Správně by si tento dokument před sebou na stole měli přečíst a jako praváci by měli podpisy napsat zdola nahoru. To ponechme stranou i to, že ‚další souhlasili, ale nebyli u toho‘. Pojďme dál.

Na druhé straně tohoto nesmyslu se dovídáme, že Poláků je 14 736, zatímco na třetí straně je číslo zaokrouhlené na 14 700. Ještě hloupěji je podobně zaokrouhlené číslo 10 685. V kontextu zprávy to je matoucí a samo o sobě to činí zprávu nedůvěryhodnou. Podle toho, co o Stalinovi vím, s autorem takovéto zprávy by rychle vyrazil dveře.

Další kuriozita je vpravo nahoře na první straně – tam uváděné číslo 144 je pořadové číslo, v jakém se tento bod dostal na pořad jednání. Protože den má 24 hodin a každá 60 minut, celý den potom 1440 minut. I kdyby Politbyro zasedalo celý den, měli by na každý bod jednání 10 minut. Když těm lidem přiznáme spánek, jídlo, hygienu a dokonce i další pracovní náplň, tak zbývají na přednesení záležitosti, diskuzi o ní a zformulování a sepsání závěrů nejvýše 2 minuty. Pro všechna jednání toho dne. Absurdní.

Na 4. stránce se navrhuje řešit tento ‚problém‘ ‚trojkou‘ ve složení Merkulov, Kobulov a Baštakov. V prvé řadě: ‚trojka‘ byla tvořena nejvyššími funkcionáři dané oblasti, v tomto případě celého SSSR (část zajatců v RSFSR a část v USSR): strana (Stalin), vnitro (Berija) a prokuratura (Vyšinskij). Berija pouze mohl požádat Stalina a Vyšinského, aby někoho místo sebe delegovali. Můžeme si docela dobře v duchu klasických legend o zlém Stalinovi představit, jak by byl do běla rozzuřen, když by takové porušení subordinace četl. Ale ono to nakonec není vůbec podstatné, protože, jak jsme již uvedli, trojky byly zrušeny 17. 11. 1938! Po tomto datu již žádná ‚trojka‘ neexistovala.

Berijova parafa pod zprávou je unikát – sám se podepíše i parafuje, to by tento precizní člověk musel být jak dělo…

Je také všeobecně známo, že Stalin měl strach vyprovokovat Němce. Běžné jsou legendy, že prý z tohoto důvodu bránil vojskům včas zaujmout obranu západní hranice. Jak by se jeho obava z vydráždění Němců mohla sloučit s rozkazem dát popravit dvě desítky tisíc obyvatel z území pod německou správou? Přes německé kroky proti Polákům by toto byla velká provokace.

A ještě se podíváme na dvojitou raritu: Na formuláři VKS(b) z 30. let je výpis z protokolu č. 13 ze zasedání Politbyra z 5. 3.1940, sestavený 5. 3. 1940 a určený Berijovi. V něm Politburo navrhuje to, co požadoval ve ‚své zprávě‘ Berija (!). Politbyro mělo pouze odsouhlasit, ne navrhovat. Všimněte si také složení ‚trojky – Merkulov, Kabulov (hleďme, překlep!) a Baštakov – proč v případě posledního je uvedena funkce? Berija neznal, kdo vede jedno z oddělení jeho úřadu? Hned se podívejme na následující dokument, napsaný na stejném formuláři a se stejným obsahem, včetně stejné chyby ve jméně Kobulova! Jenomže zpráva je datována 27. 2. 1959 (!) a určena pro Šeljepina (předseda KGB v letech 1958-1961)! Autorem je tajemník ÚV Stalin – v té době již skoro 6 let odpočívající v pokoji. Nakonec tam trůní razítko ÚV KSSS – tak co to je vlastně zač?

Tento balík nikoliv dokumentů ale nesmyslů měl podivuhodnou historii. Nejprve se o něm objevily různé báje. Takže cosi vykládala prokuratura pod tlakem Poláků a něco jiného vykládal A. N. Jakovlev, pravá ruka Gorbačova. Nakonec se celý balík nenápadně objevil u Ústavního soudu RF v ‚Případu KSSS‘, zřejmě se snahou jej takto potichu legalizovat. Jenomže si ho všimli advokáti KSSS a zcela jej setřeli. Soud balík těchto nesmyslů vyřadil z důkazního materiálu pouze na základě jejich formálních chyb, ale, světe div se, v rozsudku o tom nebylo ani slovíčko! Po tomto fiasku se zase objevily další legendy a konečně se jako ‚Paket č. 1‘ roku 1994, již s jistými ‚opravami‘, objevil na světle Božím. Všimněte si, jakou přímo neuvěřitelnou drzost musí mít Goebbelsovi dnešní kumpáni stále a dokola takovéto nesmysly protlačovat jako platné dokumenty.

Prostě zpackaný podvrh. Osobně se dokonce domnívám (a nejsem sám, stejný názor má i tehdejší advokát KSSS, Jurij Maximovič Slobodkin), že pravděpodobně Jakovlev si samotnou špinavou prací svoje ručičky nechtěl zašpinit a tak to někomu šikovnému zadal za úkol. A ten někdo si byl vědom svinstva, které dostal za úkol zpracovat a zpracoval to tak, že jakékoliv podrobnější šetření muselo odhalit podvrh. Takovou koláž chyb si jinak nedovedu vysvětlit.

Další soudy

Pojďme se zabývat právem. Podle Goebbelsových kumpánů byli Poláci popraveni na základě rozhodnutí ‚zvláštní trojky‘. Jenomže zrušení ‚trojek‘ bylo podmínkou Beriji při jeho nástupu do funkce lidového komisaře NKVD a došlo k němu již 17. 11. 1938! Neexistuje žádná možnost, jak by v roce 1940 bylo možné odsoudit nějakou skupinu lidí k trestu smrti jakoukoliv ‚trojkou‘. Zvláštní poradní sbor zase právo trestat na hrdle neměl.

Vedle Norimberského soudu se případem zabývaly i další soudy. Letmo probereme dva.

Prvním byl Tverský soud, projednávající žalobu Stalinova vnuka Jevgenije Jakovleviče Džugašviliho na skupinu poslanců ruské Státní dumy, kteří 26. listopadu 2010 hlasovali pro rezoluci o Stalinově a Berijově vině na tomto masakru. Tato rezoluce asi vznikla za podmínek protigruzínské hysterie po gruzínském útoku na Jižní Osetii a Abcházii v roce 2008. Na přijetí deklarace asi také měl vliv pád polského letadla u Smolenska v dubnu 2010. Jevgenij Džugašvili rezoluci považoval za urážku svého předka, žádal očištění jeho jména a po každém z poslanců, kteří rezoluci podpořili, milión rublů odškodného.

Rozsudek soudu z 29. února 2012 vyvolal v Rusku senzaci. Soud rozhodl, že Stalin byl veřejný činitel a jako takový musí akceptovat i nemístnou kritiku veřejnosti, za níž se v daném případě považují i poslanci Státní dumy. Poslanci tak podporou uvedeného tvrzení pouze vyjádřili svůj osobní názor, a proto jim soud neuložil povinnost zaplatit za morální újmu žalobci. Jinými slovy: Poslanci Státní dumy jsou jen tlupou nezodpovědných individuí. Dále ovšem soud výslovně uvedl, že: „Josif Vissarionovič Stalin (skutečné příjmení Džugašvili) byl v období let 1917-1953 sovětským politickým, státním, vojenským a stranickým činitelem. Byl také jedním z vedoucích činitelů SSSR v době katyňské tragédie v září 1941 …“ Soud výslovně upozornil, že neprováděl žádné šetření, protože mu nebyly předloženy skutečnosti, které by bylo nutno prověřovat. Ovšem září 1941 znamená dobu, kdy byli v Katyni Němci! J. J. Džugašvili tedy proces prohrál, ale soud mu vlastně dal za pravdu!

Tímto masakrem se zabýval i Evropský soudní dvůr ve Štrasburku, konkrétně v případu Janowiec ad. versus Rusko, uzavřeném 21. 10. 2013 (je zde i rozsudek z 16. 4. 2012). Tyto rozsudky jsou velmi složité, jsou v nich jednak vyjádření soudu a kromě toho i jakési poznámky jednotlivých soudců a není mi z nich vůbec jasné, na čem se soud vlastně usnesl. Nakonec se mi podařilo najít jakýsi zjednodušený výklad.

V tomto případě se skupina potomků dvanácti obětí obrátila k soudu s žalobou, kterou žádali uznat vinu Ruské federace za masakr, anebo možná pouze potrestat Ruskou federaci za neochotu případ vyšetřit. Žalobou bylo napadeno vyšetřování v RF, zahájené v roce 1990 a ukončené v roce 2004, v němž řada záležitostí pro utajení nebyla zveřejněna. Žalobci tvrdili, že ruské vyšetřování bylo neefektivní, čímž stát porušil své základní povinnosti vyplývající z Konvence o ochraně práv člověka. Dalším bodem obžaloby bylo to, že ruské úřady se k potomkům obětí zachovaly ‚nelidsky‘, když neinformovaly potomky zavražděných o jejich osudu a odmítly generálně označit pohřešované za nevinné s vysvětlením, že někteří mohli být popraveni pro hrdelní trestné činy.

K prvnímu bodu obžaloby soud většinou hlasů rozhodl, že se necítí oprávněný rozhodovat o efektivitě ruského vyšetřování, čímž tuto část žaloby zamítl. Podobně většinou hlasů soud zamítl i druhou část žaloby. Vedle toho však část soudců zformulovala osobní komentáře, které jsou součástí rozsudku. Soud se přitom vůbec nezabýval otázkou, kdo tento masakr spáchal, protože se týkal událostí, které se staly dlouho před tím, než se Ruská federace podřídila tomuto soudu. Ovšem sovětskou vinu soud zřejmě považoval za nespornou. Nakonec se soud jednoznačně usnesl, že Rusko narušilo svoji povinnost spolupracovat s Evropským soudem pro práva lidí.

Na rozsudcích Evropského soudního dvora není zajímavé to, co v nich je, jako to, co v nich není. Podívejme se zpět na předchozí rozsudky. V Norimberku se přes jistá zpochybnění soud spokojil se sovětskou zprávou a na základě toho masakr datoval zářím 1941. Viníci tedy jsou Němci. Tverskému soudu nebyly předloženy žádné nové důkazy, tudíž se jimi nezabýval a odvolal se na závěry Norimberského procesu. To znamená, že až do této chvíle nebyly žádnému soudu předloženy dokumenty z ‚Paketu č. 1‘, což bylo jasné v případě Norimberku, protože tehdy byly údajně ‚tajné‘. Zajímavější je to, že tyto dokumenty nebyly předloženy Tverskému soudu. To již dokumenty ‚Paketu č. 1‘ byly známé. I když v tomto případě může být příčinou to, že žalovaní poslanci si řekli, že bude vhodnější ze sebe udělat pitomce, než dráždit ruskou veřejnost. Jiné vysvětlení mě nenapadá. Ovšem z rozsudků Evropského soudu (alespoň podle mého studia) vyplývá, že se soud těmito dokumenty také nezabýval. Podle komentářů v ruském tisku nebyl tento soubor dokumentů předložen proto, že by je soud musel otevřeně odmítnout jako padělky.

Ruské sdělovací prostředky jmenovaly pravděpodobného autora dokumentů z ‚Paketu č. 1‘ – Alexandra Nikolajeviče Jakovleva, tajemníka ÚV KSSS, pravé ruky Michaila Gorbačova. Pozoruhodné jsou cesty Boží! Nejspíše si sám špinit ruce nechtěl, ale hotový padělek si ani neprověřil. Zajímavé skutečnosti o něm uvádí wikipedie, viz také Životopisy význačných osobností.

Ve skutečnosti by se dalo pokračovat ještě dlouho, ale myslím, že podstatné argumenty jsem již uvedl. Teď to celé zkusíme shrnout.

Shrnutí

Podle Muchina strana ‚goebbelsovců‘ tvrdí, že masakr spáchalo NKVD (sovětská strana) a přitom vehementně popírá všechny argumenty druhé strany s tím, že jsou vymyšlené, zmanipulované a lživé. Přitom, je to přímo k nevíře, ale údajně všechny jejich argumenty jsou zcela správné. Za tím účelem sami manipulují, vypouštějí a překrucují známé skutečnosti, aby dosáhli žádoucího obrazu. V tuto chvíli se však odpoutejme od toho, že v kozohorských hrobech bylo podstatně víc lidí, o kterých se vůbec nemluví, stejně tak i od takové záležitosti, jako byla Operace 1005 a pojďme připustit, že masakr skutečně provedlo NKVD v dubnu a květnu 1940. Okamžitě narazíme na řadu problémů:

1) Velmi jednoduchou otázkou je proč Němci neprovedli výkopy již na jaře roku 1942, když o hrobech měli informace z několika stran. Vysvětlení je prosté. Jelikož můžeme oprávněně předpokládat, že masakr se udál na podzim 1941, musela být po zimě těla prakticky bez jakéhokoliv rozkladu. To by se ale jen velmi těžko vysvětlovalo odborníkům, kteří by museli konstatovat, že mrtvoly musí být dílem Němců. Proto bylo nutno alespoň jedno léto nechat mrtvoly ‚odležet‘.

Když ke všemu tomu přidáme německé (nijak neskrývané) snahy o vyvraždění ‚podlidí‘-Slovanů, můžeme se podivovat jedinému: proč se vlastně Němci věnovali pro ně naprosto nezajímavé záležitosti, když zcela otevřeně a záměrně povraždili milióny Poláků i Rusů? Ovšem můžeme uvažovat, že v roce 1942 začali tušit, že by válka nemusela dopadnout podle jejich představ, a proto provedli zastírací operace, jež měly za úkol zakrýt počty svých obětí a pokud možno je přičíst na vrub SSSR. Plodem tohoto ‚úsilí‘ byly velké hranice spalující hnijící mrtvoly v Chelmnu a kremační pece v Osvětimi, stejně jako rozbití hromad kostí pásovými vozidly – aby se nedaly spočítat oběti. Potom snaha udělat v případu masakru Poláků viníkem SSSR nemůže být ničím jiným, než další částí této velké zastírací operace! Je to ústřední část té nenápadně pozapomenuté Operace 1005! Vše do sebe bezvadně zapadá.

2) Samotné hroby jsou umístěny přímo v areálu dětského tábora smolenské pojišťovny, kde poslední turnus začal 1. 6. 1941. Jsou jen nedaleko rekreačního střediska NKVD a uprostřed hojně navštěvované rekreační zóny je několik kilometrů od velkého města Smolenska, viz mapky. Do války se v této oblasti nijak pohyb obyvatel neomezoval. Jak si vůbec něco takového lze představit? Tisíce tlejících mrtvol vydávají odpudivý zápach, ostatně přesně toto se stalo prvotní příčinou operace 1005. Jak by něco takového vůbec bylo možné provést a udržet přitom v tajnosti?

3) V hrobech je celkem asi 37 tisíc popravených, z nich jen menšinu tvořili Poláci (zapomeňme teď na problémy s jejich počty a dříve uvedené vyprávění Trunina). Co s ostatními popravenými? Pohádka o tom, že byli popraveni již dříve, je zcela absurdní již ze skutečnosti, že tento prostor byl zcela otevřený pro obyvatelstvo. Pokud byli popraveni současně, zcela padá legenda o sovětské vině. A ačkoliv Goebbelsovi kumpáni tvrdí, že popravených Poláků bylo pouze někde pod pět tisíc – protože Němci TK dovolili pouze omezené kopání, Burděnko se německými zákazy nezabýval, kopal, kde chtěl – a našel další Poláky. Že by je odněkud přivezl? Vylovil z Bílého moře? Za uši přitažené dost hodně.

4) Němci se vůbec netajili svojí snahou zlikvidovat Slovany, které považovali za podlidi. Vraždili je zcela otevřeně a vůbec je nezajímali svědkové – protože ti také rychle končili v hrobech. Zde v hrobech vedle sebe leží Rusové-podlidé a Poláci-podlidé. Vše v souladu s oficiální nacistickou doktrínou. Ve srovnání s pochybnými tvrzeními o sovětské vině jsou toto nezpochybnitelné skutečnosti. Ve vztahu k Polsku Hitler otevřeně vyhlásil nutnost zlikvidovat polskou inteligenci a v Německu byl za tímto účelem připravena operace Tannenberg. Již jsem uvedl, že s tím Němci začali hned po porážce Polska. Jaký by mohli mít problém s nějakými důstojníky a dalšími lidmi soustředěnými v trestaneckých táborech, které z velké části měli na připravených seznamech?

5) Pokud by sovětské vedení mělo zájem zajaté Poláky zlikvidovat, použilo by velmi osvědčený prostředek – Sibiř. Za Uralem by je nikdo nikdy nenašel. Proč by je NKVD mělo popravovat uprostřed rekreačních zón, většinou dokonce blízko míst, která sami využívali pro svoji rekreaci?

6) Použité zbraně byly ve velké většině německé. Především se jednalo o pistole Walther ráže 7,65mm a 6,35mm, v menší míře i větší ráže – ale vlastně nikde není uveden typ zbraně – to je přece klíčový údaj pro vyšetřování! S velkou pravděpodobností se jednalo především o pistole Walther PP, v menší míře snad i o Walther P-38 a snad i o samopal MP-41. Máme tady P-38 a jeho první výrobní série, které teoreticky mohly být použity na jaře 1940, ale jsou balisticky odlišnou zbraní označovanou Walther AP. Jenomže balistické nálezy zřejmě spíše odpovídaly až prvním sériím P-38 s kohoutkem, které se vyráběly teprve od léta 1940. Podobně MP-41 se vyráběl teprve od podzimu 1940 a nemohl tedy být použit na jaře téhož roku. Nebyly použité osvědčené, spolehlivé a velmi oblíbené revolvery Nagan 1895 ráže 7,62mm, údajně pro jejich nízkou spolehlivost. Čistě z konstrukčního hlediska byl pro hromadnou popravu revolver Nagan s odkrytou hlavní podstatně vhodnější, než Walther PP se zakrytou hlavní. Kromě toho revolvery Nagan 1895 byly velmi oblíbené pro svoji spolehlivost a vydržely ve službě více, než 100 let! Dále: vůbec není známo, že by Sovětský svaz někdy z Německa dovezl pistole ráže 7,65mm, pouze někdy ve 20. letech nakoupil pistole Mauser, ale upravené na ráži 7,62mm. V souvislosti se zbraněmi se uvádí i to, že okolo hrobů se nacházely nábojnice vyrobené v Německu a také nábojnice vyrobené z oceli, které se v Německu začaly vyrábět až začátkem roku 1941. Na nábojnicích bývá vyražena značka výrobce a rok výroby. Druh zbraní a munice je odedávna u každého soudu velmi silným obviněním a tady jasně namířeným proti Němcům. Já přitom nikde nevidím nic, co by tuto skutečnost mohlo kompenzovat. Nějaké žvásty Mlječina o tom, že ‚pistole přiváželi v kufříku‘ jsou dobré jako pohádka pro senilní babku, která již ztratila veškerou soudnost.

7) Nebylo by od věci podívat se po dokladech z německého vyšetřování. Kupodivu, nedochovaly se. Sami Němci před koncem války zničili dokumenty, které je měly očistit od viny na tomto masakru? Dá se tomu vůbec věřit? Samotný dr Buhtz také podivně zemřel a na Internetu lze nalézt početnou skupinu zastávající názor, že byl svými soukmenovci zavražděn. Podobně neexistují ani dokumenty z vyšetřování TK, které prý shořely za varšavského povstání. Stejně tak Němci spálili i dokumenty posbírané TK u mrtvol. Jeden z členů této komise (Javorovskij) u hrobů posbíral nábojnice – ale ani tyto se nedochovaly, protože je prý v roce 1948 zničil (!?). Podobně Němci se při obsazení táborů zmocnili původní dokumentace NKVD, ale ani o té nic nevíme, protože se jí na konci války zmocnili zase Američané a nic z těchto dokumentů nepustili na veřejnost. Je zcela neuvěřitelné, že všechny tyto dokumenty a důkazy, které prý dokazovaly vinu SSSR a nevinu Německa, byly buď zničeny, nebo nejsou zpřístupněny a to zřejmě především úsilím Němců a Američanů, hlavních oponentů SSSR.

Nakonec jediným známým rozborem práce Buhtzovy komise je kniha sepsaná pražským patologem dr. Františkem Hájkem, členem Buhtzovy komise. Dr. Hájek po válce uvedl, že závěrečný protokol podepsal pod nátlakem. Ve své knize uvádí dva závažná důvody, proč bere svůj podpis zpět. Jedním je to, že nebyla provedena žádná porovnání stavu mrtvol s mrtvolami, které prokazatelně ležely za podobných podmínek uvedenou dobu. Druhým potom bylo to, že mrtvoly dosud nebyly napadeny larvami hmyzu, ačkoliv byly pohřbené jen mělce a měly v hrobě ležet 3 léta (1940-42). Podle jeho názoru by to mohlo odpovídat nejvýše jednomu létu (v roce 1942) a době smrti na podzim roku 1941 při příchodu mrazů. Podobně další z členů této komise, bulharský patolog dr. Markov ihned po osvobození vypověděl, že závěry Buhtzovy komise jsou nesprávné. Navíc řekl, že tehdy k protokolu připojil svoje bulharsky psané poznámky, které říkaly totéž. Němci ovšem těmto poznámkám nevěnovali pozornost a tak se dr. Markovovi podařilo vrátit domů.

Ještě poznamenejme, že žádný další člen této komise se po prohlášení Hájka a Markova nepostavil na obhajobu závěrů komise – nikdo z nich se nesnažil hájit svoji profesní hrdost, když se podepsali pod Němci vynucený protokol.

8) Svérázné jsou výsledky vyšetřování sovětské a ruské prokuratury. Tito zasloužilí pracovníci se pilně snažili zalíbit se zahraničním mocným a pilně utráceli peníze ze státního rozpočtu, aby vyrobili hory důkazů sovětské viny. Za mnoho let vyšetřování sice pronesli spoustu halasných prohlášení a sepsali hromadu knih sponzorovaných, ví Bůh odkud, ale nesplnili jediný úkol, který je jejich povinností: Pokud zjistili porušení zákona, jsou povinni zkompletovat důkazy, uzavřít případ a předat jej soudu. Protože jediným, kdo v SSSR i RF měl a má právo rozhodovat o tom, kdo je vinen a kdo nevinen, není prokurátor, ale soud.

Součástí výplodů vyšetřování jsou i výpovědi dvou lidí, kteří podle prokuratury měli být vykonavateli poprav: Jedním je již zmíněný náčelník správy táborů válečných zajatců a internovaných Sopruněnko a druhým tehdejší náčelník NKVD v Kalininské oblasti Tokarev. Z těchto dvou vypadly hrůzné podrobnosti, jak ty nešťastné polské důstojníky popravovali … ale jedním problémem je to, že tyto výpovědi nezapadají do dalších souvislostí a vzájemně si protiřečí a druhým zase to, že ve skutečnosti by popravy podle jejich popisů, dokonce popravy důstojníků, tedy cvičených vojáků, vůbec tak nemohly proběhnout, protože jednak by to bylo velmi pracné a také by to muselo vyvolat velmi nebezpečnou vzpouru odsouzenců jdoucích na smrt. Tokarev si z vyšetřovatelů jenom vystřelil. V případě Sopruněnka je zajímavé zase to, že ve skutečnosti o ‚vině Stalina‘ promluvil nikoliv on, ale jeho dcera. Stařík Sopruněnko a jeho dcery pravděpodobně nevydrželi nátlak vyšetřovatelů a dcery, neznaje souvislosti, cosi navykládaly, aby vyšetřovatelům vyšly vstříc. Sopruněnkova výpověď je v rozporu s jeho kroky v době, o které vypovídá.

9) Truninovo vyprávění otevírá ještě jeden pohled na události. Goebbelsovi kumpáni zavalili mysli lidí zjevně z prstu vycucanými čísly – ze kterých stále ještě vycházíme. SSSR ani RF nezveřejnila počty popravených za válečné zločiny z roku 1920 a USA nezveřejnily dokumenty, kterých se zmocnili Němci v pracovně-nápravných táborech zvláštního určení a které potom padly do rukou USA. Hysterická tvrzení o počtech popravených Poláků a rozsáhlé manipulace s fakty, ať už za doby Chruščova, nebo Gorbačova (nemluvě už o zahraničním angažmá) nám zcela zatemnily obzor těchto událostí a my ve skutečnosti neznáme skutečné počty nejen popravených, ale i jenom internovaných Poláků! Je možné, že se tam přimíchali právě ‚Ukrajinci‘ oblečení do falešných polských uniforem.

10) ‚Paket č.1‘ se ani nedá komentovat, je to falešné od začátku, do konce. Tím se také ztrácí prakticky jediný důkaz o sovětské a jmenovitě Stalinově a Berijově vině.

Nebudeme se zabývat dalšími okolnostmi, je jich ještě dost, ale nemá to smysl. Všechny zase ukazují na vinu Němců. Ač je to k nevíře, v celé této aféře není jediný věrohodný argument, který by dával vinu SSSR. Prostě leccos sice je možné nějak vysvětlit jako shodu okolností, ale většina je přitažena za vlasy, něco již za mezí zdravého rozumu a vše dohromady je zcela mimo realitu. Celá ta ohromně hlasitá protisovětská hysterie vyniká přímo neuvěřitelnou drzostí, svalovat vinu na SSSR, aniž by k dispozici byly jakékoliv rozumné argumenty. Toto je skutečný vrchol Goebbelsova mistrovství.

Vyšší princip

Myslím, že bych tuto stať těžko uzavřel lépe, než Jurij Muchin v knize Katyňskij detektiv:

Vraťme se ještě k případu Katyně a k tomu, co to je služba státu. Zjistili jsme, že zajaté polské důstojníky v roce 1941 postříleli Němci. Ale Němci to neměli udělat!

Vůbec by nebylo od věci, kdyby je na příkaz Stalina v roce 1940 postříleli kati z NKVD z dobrých starých naganů. Aby se o tom natočil film.

Vždyť Němci je postříleli jako Poláky a Stalin by je postřílel jako důstojníky. Tento film by se měl každoročně promítat ve vojenských školách SSSR a Polska a říkal by: „Dívejte se a nezapomeňte. To je zákonitý konec těch, které vlast obouvala, oblékala a krmila pro svoji ochranu a kteří místo obrany vlasti upřednostnili zajetí, kteří ji svým životem nezachránili. Dívejte se a pamatujte si to! Když začne válka a budete muset odevzdat svůj život vlasti, pak neváhejte – důstojník nemá právo žít, pokud jeho vlast umírá! Zapište si za uši – zajetí není pro vás, není pro důstojníky.“

Autor musí toto napsat, protože to sotva již napíše jeho starý otec. Otec po šestiměsíčních kurzech jako nezkušený poručík vstoupil do bitvy 23. června 1941 v Bessarábii. Jeho divize byla obklíčena, ale on se probil do Odessy. Tam byl vážně zraněn, ale po nemocnici ještě stihl bitvu pod Moskvou. V roce 1942, když Andersova armáda utekla do Íránu, se účastnil bitvy u Stalingradu. V roce 1943, když Armija Krajova nehnula ani prstem, aby pomohla povstalcům ve varšavském ghettu, v bitvě u Kurska založil a pak pod Němci odpálil dálkově ovládané minové pole a za to dostal válečný řád. A těžké zranění. Ale v roce 1944 byl v těch jednotkách, které se vysílené rvaly na Varšavu, a byl v Polsku raněn do ruky. Dobýval opevnění města Koenigsberg a stihl útok na Berlín. Jedenáctkrát šel osobně do útoku a vždy uspěl právě proto, že měl za 4 roky války plno příležitostí nepadnout do zajetí. A když jsem se jako malý kluk táty pitomě zeptal – jestli nebyl v zajetí? – otec odpověděl příkře a rozzlobeně: „Ne!“ Byl uražen, že si o něm jeho syn mohl něco takového pomyslet. A přitom nebyl důstojníkem z povoláním, byl záložníkem a do zálohy se vrátil v roce 1946 v hodnosti majora. Přibližně takovými musí být důstojníci, aby nedostali od kata kulku do zátylku. A taková musí být elita státu.

Tou dobou elitou SSSR byli komunisté, ve společnosti jich bylo asi 2% a v armádě asi 10%.

Ve válečném letectvu SSSR a Japonska existoval nepovolený způsob boje – taran. Tuto metodu používali sovětští piloti v případech, kdy už nebylo možné použít palubní zbraně a nepřítel nebyl stále zničen. Metoda je to nebezpečná – pouze 40% zkušených pilotů po taranu bylo schopno pokračovat v letu, 20% jich stihlo vyskočit s padákem a 40% z nich samozřejmě zemřelo. To bylo všeobecně známé. Tento způsob boje nebyl v žádných bojových předpisech, nikde to neučili, nikdo tento způsob boje nevyžadoval a od roku 1944 se v rozkazech útok taranem přímo zakazoval. Ale byli tu důstojníci, nepřítel, který vztáhl ruce na vlast, a tento nepřítel konal beztrestně a sovětský pilot mu nemohl zabránit. I vrhl své letadlo na nepřátelské letadlo. Konal tak i v roce 1944 i v roce 1945, a dokonce i v krátké válce s Japonskem.

V ‚Berijově zprávě‘ jste viděli přesný seznam zajatých polských důstojníků podle hodností, kteří se nacházeli v sovětských táborech. A zde máte seznam sovětských pilotů podle hodností, kteří provedli taran:

Plukovníci, podplukovníci a komisaři praporů – 12

Majoři, kapitáni a vyšší politruci – 97

Nadporučíci, poručíci, podporučíci a političtí komisaři – 466

Poddůstojníci – 61

Chci upozornit polskou stranu, že když se důstojnické hodnosti objeví na takovémto seznamu, je to pro tyto důstojníky mnohem větší čest a užitečnější pro zemi, než když jsou na seznamech zajatců. Pamatujeme si, že v roce 1939, po 17 dnech války, polská elita uprchla do Rumunska a opustila lid a armádu. Sovětští komunisté, sovětská elita lid a armádu neopustili. Už jsme psali, že komunisté tvořili 2% obyvatelstva, ale mezi taranujícími piloty jich bylo 63% a 34% byli kandidáti na elitu – komsomolci. Přibližně taková musí být elita státu, aby měla právo se tak nazývat. Elitou jsou lidé schopní mobilizovat veškerou svou odvahu, aby ve chvíli nebezpečné pro Vlast ji mohli věnovat svůj život, a ne přihlouplí profesoři, schopní pouze mobilizace veškeré své podlosti, když dojde na umístění svého zadku na ministerské křeslo.

Ano, za dob Gorbačova se i v SSSR elita, zvláště vládnoucí elita, stala stejnou, ne-li ještě horší sračkou, jaká byla v Polsku v roce 1939. Ale co se tím mění? I dnes lidé potřebují elitu, a nikoliv hovno. Stejně tak národy SSSR, jako národ Polska. Bohužel, dnes nás s Poláky spojuje pouze toto.

Polští důstojníci v Katyňském lese dostali do zátylku německou kulku. To není moc spravedlivé. Ale ani sovětská kulka by nebyla ta správná. Pouze polská kulka by byla tou nejvyšší spravedlností.

Místo EPILOGU RSP přidává:

ŠTRASBURK – Evropský soud pro lidská práva vynesl naprosto senzační nález! RUSKO NENESE ODPOVĚDNOST ZA VRAŽDU TISÍCŮ POLSKÝCH DŮSTOJNÍKŮ V KATYNI!

Přelomový rozsudek přepsal historii. 

„Dokumenty“, předložené za Gorbačova a Jelcina, svědčící o tom, že v popravě desítek tisíc polských důstojníků je vinen Stalin a sovětská strana plotu, SHLEDAL SOUD PODVRHEM.
V tuto chvíli ovšem mlčí všechna „liberální média“ v Rusku (Echo Moskvy, Novaja gazeta, mlčí Grani) a je jen samozřejmé, že i naše média. Přitom je to s podivem, protože to je naprosto senzační odhalení! Co teď s tím?
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zní – RUSKO NENESE ODPOVĚDNOST ZA HROMADNOU POPRAVU POLSKÝCH DŮSTOJNÍKŮ V KATYNI.
Je to skutečně senzační rozsudek. Znamená to, že za posledních 20 let se ruské vedení kálo za zločin, kterého se ve 40. letech minulého století dopustil někdo jiný. (Nemyslíme, že by se posledních 20 let Rusko kálo za Katyň. Pokud někdy, tak to skončilo s opilcem Jelcinem – pozn. RSP)

Ukázalo se, že „Dokumenty“ o popravě v Katyni, které se objevily v 80. letech z rukávu člena Politbyra KSSS Alexandra Jakovleva, nejsou nic jiného než falsum, proto je soud vůbec nevzal v úvahu.
Někdo z okolí prezidenta Gorbačova, měl potřebu zkompromitovat ruské dějiny i samotného Stalina (i když beránek to opravdu nebyl). Co je ale ještě důležitější, že bylo třeba, aby k tomu došlo těsně před rozpadem Sovětského svazu.“
Sergej Kirsanov

Tolik zpráva. Když někomu šlápneme na nohu, považuje většina lidí omluvu za normální slušnost. Co asi bude následovat poté, co se ukázalo, že Západ (a to včetně naší prťavé zemičky) obviňoval Rusko z desítek tisíc zmařených životů, které má na svědomí někdo docela jiný. Bude následovat omluva? Důvody pro ni se totiž v poslední době vrší doslova aritmetickou řadou.
Co vzbuzuje nesmírnou zvědavost, jsou česká média. Dokážou se alespoň k takové události postavit čelem, nebo budou opět vytírat svou krasomluvou něčí pozadí? Ve chvíli, kdy dopisuji tento článek, jsou ruská média plná této informace. Na českých médiích je ovšem podstatně důležitější zpráva, že podle Francouzů opalování nahoře bez už není „in“.

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473