ROZUMĚT POLSKU A POLÁKŮM JE TĚŽKÉ? (2)

POLSKO JAKKO PROBLÉM?! (2)

Masakr v Kozích Horách

Vraťme se k zajatým polským vojákům. Kolem jejich dalšího osudu vznikla legenda, která se stala základem protisovětské hysterie v celém světě. Tak se na jejich další osud podíváme trochu podrobněji. Ve skutečnosti celý tento případ je na samostatnou a hodně tlustou knihu, proto ve skutečnosti budu velmi stručný a budu se omezovat jen na podstatné záležitosti. Jako obvykle má čtenář k dispozici k podrobnějšímu studiu literaturu uvedenou v poznámkách pod čarou.

Většina lidí toto zná jako ‚Katyňský masakr‘. Fakticky se v Katyni nestal. Ve skutečnosti proběhl dost daleko odtud, v prostoru chutoru (osady) Kozí Hory. Před rokem 1989 se bez uvádění jakýchkoliv důkazů u nás tvrdilo, že ‚Katyňský masakr‘ provedli Němci. Po roce 1989 se zase rozšířilo přesně opačné tvrzení, že to byl další ‚typický zločin zlého Stalina a jeho katů‘.

Všeobecně známé události

V sovětském zajetí zůstali polští vojáci a další činovníci, které se nepovedlo ani propustit, ani obměnit s Němci a jejich postavení se zhoršilo postojem Sikorského. Na jedné straně sice Sikorski neměl oprávnění jménem Polska vystupovat, ale na druhé straně při internované oficiální polské vládě, neschopné jakkoliv konat, si toto právo s podporou západních mocností uzurpoval. Následkem jeho kroků se internovaní polští vojáci změnili na válečné zajatce. Přitom vzhledem k tomu, že v té době žádné válečné operace neprobíhaly a v Evropě vznikla určitá patová situace, nebylo jasné, jak dlouho tento stav bude trvat. Ke změně situace došlo na jaře 1940, kdy rodiny ztratily se zajatými vojáky kontakt. Až dosud fungovalo poštovní spojení, nyní od zajatců přestaly dopisy chodit. Zde se objevilo podezření, že zajatci byli popraveni a na tom později Goebblesova kumpanie postavila svoje tvrzení. Potom nastalo takové mezidobí zůstávající jakoby ve tmě.

Teprve 18. února 1943 polské hroby ‚objevila‘ německá tajná vojenská policie a začaly výkopy. 13. dubna téhož roku Němci otevřeně vyhlásili, že našli u Smolenska hroby popravených Poláků. Prý jich je asi 10 tisíc. Sovětská vláda, neznaje skutečný stav věcí odpověděla, že v oblasti probíhaly archeologické vykopávky, čímž nahrála na smeč Goebbelsovi. Potom již přiznala nasazení důstojníků na opravách silnic, opět k radosti Goebbelse. Němci sestavili mezinárodní komisi, jejímiž členy jmenovali 13 významných patologů z okupované Evropy. Komisi vedl vratislavský patolog dr. Gerhart Buhtz. Tato komise 29. a 30. 4. 1943 provedla šetření a její členové pak na cestě zpět na jakémsi letišti, vzdáleni od novinářů, podepsali předložený protokol. Protokol uváděl, že se masakr udál na jaře 1940 a že tedy viníkem byl SSSR.

Goebels okolo této záležitosti rozpoutal velkou protižidovskou kampaň – v Katyni prý vraždili sovětští židé. Naneštěstí se k tomu velmi rychle připojil Sikorsky a již 16. 4. 1943, bez jakýchkoliv důkazů, prohlásil za viníka SSSR. Sikorski toto prohlášení udělal navzdory Churchillově žádosti zdržet se v tomto směru jakéhokoliv vyjádření a podpořit tak Němce.

Po osvobození Smolenska sestavil SSSR vlastní komisi, vedenou akademikem Burděnkem. Komise zjistila, že spousta mrtvol byla prohledána a měla rozpárané kapsy. Byla však nalezena další těla, neprohledaná, a u těch byly objeveny dokumenty, datované do listopadu 1940 až června 1941! Výslechy místních obyvatel ukazovaly na masívní popravy v prostoru Smolenska na podzim roku 1941, vykonané snad jakýmsi stavebním oddílem č. 537. Podle personálu rekreačního střediska NKVD v Kozích Horách popravy prováděl asi 30-ti členný oddíl Einsatzgruppen pod velením jakéhosi snad podplukovníka (oberst-leutenant) Arene, či Arnee (svědkyně takto uvedla do protokolu z doslechu známé jméno velícího důstojníka).

Další pokračování proběhlo u Norimberského procesu. Bylo již po válce a cesty bývalých spojenců se rychle rozcházely. Projevilo se to právě při projednávání masakru v Kozích Horách. Soud připustil požadavek obhájců, aby SSSR prokázal německou vinu na tomto masakru a přitom odmítl vyšetřovat jako obviněného pravděpodobného velitele poprav, tehdy již plukovníka Fridricha Ahrense. Byl vyslýchán pouze jako svědek, protože byl velitelem spojového pluku č. 537 umístěného v Katyni. Ve své výpovědi odmítl, že by věděl o nějakém stavebním oddíle č. 537 a tím to pro soud skončilo. Za kuriózní lze považovat i to, že soud přijal i další Ahrensovo tvrzení. Ahrens vypověděl, že o hrobech do jara 1943 nevěděl, ačkoliv bydlel v bývalém rekreačním středisku NKVD vzdáleném jen několik set metrů od hrobů, v nichž bylo pohřbeno snad okolo 37 tisíc lidí. Tyto hroby musely strašlivě páchnout. Soud na tomto skončil a dále se touto záležitostí nezabýval. Sovětský výklad událostí byl zpochybněn.

Potom se již naplno rozhořela studená válka a Západ se snažil rozvinout zpochybnění vzniklá na Norimberském soudu. V letech 1951-52 se tímto případem zabýval vyšetřovací výbor Kongresu USA. Při té příležitosti generálmajor Bissell prohlásil, že dřívější postoj USA, že viníkem masakru je Německo, vycházel z nutnosti udržet se SSSR dobré vztahy s ohledem na válku s Japonskem. Obvinění sovětské strany se setkalo s pozitivním přijetím polské emigrace a inteligence, silně protisovětsky zaujaté. Vidina možných sovětských kompenzací tuto náladu dále podněcovala.

Ovšem rozhodující se stala sovětská perestrojka. Po chruščovovské likvidaci sovětského zřízení přišla brežněvovská éra stagnace a ta se jen snažila znovu natřít fasádu, ale již rozpadajícího se díla. Samotné rozkladné procesy uvnitř společnosti postupovaly dále. Postupně se poztrácely bezpečnostní mechanizmy. Náhle se vojenské oddělení Generální prokuratury SSSR začalo ‚katyňským masakrem‘ zabývat. Vyšetřování vyústilo ve veřejná prohlášení prokurátorů, z kterých vyplývala vina SSSR na tomto masakru. Nakonec snad i Gorbačov měl vzít vinu za ‚Katyň‘ na SSSR. Píši ‚snad‘, protože podle Soukupa jeho prohlášení zřejmě vůbec jednoznačné nebylo: „Kdybychom to udělali my, museli bychom se omluvit“. Vzhledem k tomu, že přesný text jeho řeči nemohu nikde najít, považuji toto za pravděpodobné.

V každém případě goebelsovským pohrobkům se podařilo společnosti vštípit názor, že vina je na straně SSSR. Nemálo se na tom podíleli Goebelsovi kumpáni z řad sovětské ‚elity‘, vedle vojenské prokuratury (jmenovitě lze uvést tato jména: plk. Tretěckij, pplk. Jablokov, mjr. Šalamajev, pplk. V. Graněnov a dozorový prokurátor plk. N. L. Anisimov; velmi mě však překvapilo, že ačkoliv na Internetu lze nalézt spoustu informací o mnoha i poměrně nevýznamných lidech, právě o těchto postavách, jejichž konání má ohromné dopady na ruské veřejné mínění, vyhledávače google i yandex nenacházejí vůbec nic!) především Gorbačovova ‚pravá ruka‘ Alexandr Nikolajevič Jakovlev. Podle goebelsovců v Kozích Horách bylo popraveno asi 4-5 tisíc polských důstojníků, další do celkového počtu okolo 15 tisíc byli popraveni ve věznicích v Charkově a v Kalininu. Aby jich bylo více, dalších více než 7 tisíc mělo být popraveno na dalších místech USSR a BSSR.

A nakonec se začaly objevovat zprávy o existenci jakýchsi dokumentů, které mají jasně dokazovat sovětskou vinu na masakru. Ty se zhmotnily někdy v říjnu roku 1992 a světlo světa zřel korunní důkaz sovětských zločinů v Katyni – ‚paket č. 1‘. Je to celý balíček dokumentů, mezi nimiž klíčovým je zpráva Beriji Politbyru, v níž žádá pro zajaté polské důstojníky a četníky trest smrti. Za účelem řešení tohoto úkolu navrhuje sestavit zvláštní ‚trojku‘. Nyní tedy již není o čem hovořit.

Anebo je?

Poláci v rukou barbarských bolševiků

Již jsem zmínil, že Sovětská armáda internovala 130 242 lidí. To bylo ohromné číslo, za kterým musela být rozsáhlá infrastruktura a zásobování. Přesto nějaké větší problémy nenastaly. Nejhorší situace byla s vodou, internovaní neměli v prvních týdnech dostatek vody na umývání, ale i to se podařilo poměrně rychle vyřešit. Sovětská vláda měla snahu se internovaných zbavit tak rychle, jak jen to půjde. Proto se počty internovaných rychle snižovaly. V prvé řadě po začlenění krasnoruských krajů do SSSR byli z táborů uvolněni všichni vojáci a řada poddůstojníků, kteří zde měli své bydliště, dohromady 42 400 lidí. Další byli ti, kteří požádali o předání německé straně – to byli především obyvatelé západních německy mluvících krajů, těch bylo 42 492. Poměrně velkou skupinou tvořili židé. Přestože již bylo po ‚křišťálové noci‘ a židé zřejmě poměrně masívně prchali před Němci do SSSR, tak další skupiny se rozhodly odejít pod německou správu. Opačným směrem přicházeli především obyvatelé krasnoruských krajů, kteří byli ihned propouštěni domů. Celá tato operace trvala asi dva měsíce, tedy zhruba do konce roku 1939. Zbytek tvořily dvě skupiny. Zhruba 25 000 lidí ‚dostalo podmínku‘ – pokud budou pracovat (byli dáni k dispozici lidovým komisariátům dopravy a hutnictví železa), budou propuštěni.

Poslední skupina představovala problém. Tvořili ji důstojníci (ti byli internováni ve Starobělsku u Luganska) a příslušníci polských elit (internovaní v areálu bývalého kláštera v Ostaškovu v Kalininské oblasti) – úředníci, četníci a pracovníci vězeňské správy. Velmi agilní byli mladí poddůstojníci (internovaní v Kozelsku u Smolenska) Potíž s těmito lidmi spočívala v tom, že jejich jádro tvořili lidé, kteří po roce 1920 ‚kolonizovali‘ krasnoruské kraje anebo byli naladěni k sovětskému zřízení a Rusům krajně nepřátelsky. Kromě dalšího tito lidé byli z velké části namočeni v pogromech v Krasnorusku a byli mezi nimi lidé zodpovědní za smrt mnoha válečných zajatců Tuchačevského armády. Tito lidé se stali předmětem pečlivého prošetřování a nemalá část byla předvolána před vojenský soud. Dodnes nejsou čísla souzených a popravených zveřejněna, ale odhady Prudnikové i Muchina jsou shodné – k trestu smrti bylo odsouzeno někde okolo tisíce lidí. Zůstalo asi 8 500 vojáků a 6 500 nevojáků.

Tito lidé byli prakticky nepoužitelní. Nebylo možné je zařadit do polské armády, protože bylo nebezpečí, že obrátí svoje zbraně proti SSSR – a nemálo z nich to otevřeně prohlašovalo. Nebylo možné je ani demobilizovat a propustit domů (měli bydliště v krasnoruských krajích), protože by představovali podhoubí pro Armiju krajovu, která ihned po připojení krasnoruských končin k SSSR začala terorizovat obyvatelstvo. (Ostatně řádění Armiji krajovej vyvolalo protiakci sovětských bezpečnostních složek a odtud se v této skupině objevilo velké množství dalších lidí.) Nebyl ani důvod je jen tak zbůhdarma krmit a čekat, že snad někdy v budoucnu budou propuštěni do osvobozeného Polska a možná dostanou na stará kolena rozum. Že by sami byli v zajetí ochotni pracovat, to přece bylo pod úroveň těchto společenských ‚elit‘. Co dělali? Jelikož internační tábory prakticky hlídané nebyly, internovaní se potulovali po širém okolí a po místních tržištích se pilně věnovali šmelině.

Přesto se sovětští představitelé pokusili ze zajatých vojáků sestavovat polské vojsko. Došlo k tomu již začátkem roku 1940, z bezpečnostních důvodů na Dálném východě. Ke svému velkému překvapení, většina ze zajatců, a především důstojníci, o účast v těchto jednotkách neprojevila nejmenší zájem. K tomu zde byl problém s tím, že Sikorski vyhlásil Sovětskému svazu válku a ačkoliv by je SSSR rád viděl v osvobozeneckém boji, tito lidé museli zůstat v zajetí a nebylo vůbec jasné, jak dlouho to bude trvat. Naopak, z internovaných se stali váleční zajatci. Nakonec ta ‚vznešenější‘ část zajatců (důstojníci a inteligence) odmítla pracovat (poddůstojníci a vojíni si takovouto svévoli nedovolili, ale ani ti se v práci zrovna nepřetrhli, zatímco zajatci ruské a německé národnosti s prací problém neměli). Něco takového velmi iniciativní a činorodí lidé a vlastenci typu Beriji nemohli pochopit.

Nejspíše Berija proto vymyslel způsob, jak zajaté Poláky ‚vyléčit‘: změní jejich postavení a z válečných zajatců se stanou trestanci odsouzení k výkonu trestu v nápravně-výchovných táborech. S tou příčinou potrestání to sice bylo jako s proviněním Ježíše Krista, ale takovýto postup řešil podstatné problémy. Pokud se jim prostě nebude chtít bojovat za svoji vlast, budou se válečného úsilí účastnit svojí prací. Navíc se tím vymezila i doba, po kterou zůstanou zatčenými.

Berija byl k něčemu takovému dostatečně vybaven. Jako lidový komisař vnitra měl za účelem řešení zvláštních případů tzv. Zvláštní poradní sbor NKVD SSSR. Pojďme se podívat na předpis, který tento orgán definoval:

Usnesení Politbyra Ústředního výboru VKS(b) o stanovách Zvláštního poradního sboru 8. 4. 1937:

1. Poskytnout NKVD právo trestat osoby, uznané za společensky nebezpečné, vyhnanstvím na dobu až 5 let pod přísným dohledem v oblastech, jejichž seznam vede NKVD, trestat tyto osoby zákazem pobytu v hlavních městech, velkých městech a průmyslových střediscích Svazu sovětských socialistických republik až na 5 let, trestat je až 5 lety pobytu v nápravně-výchovných táborech a izolačních zařízeních při táborech a také vyhostit společensky nebezpečné zahraniční občany ze SSSR.

2. Poskytnout NKVD právo potrestat vězněním na 5-8 let osoby podezřelé ze špionáže, sabotáže, podvracení a terorismu.

3. Za účelem výkonu bodů 1 a 2 se při NKVD zřizuje Zvláštním poradní sbor ve složení:

a) Náměstků NKVD,

b) Zplnomocněnce NKVD pro RSFSR,

c) Náčelníka Hlavní správy Dělnicko-rolnické milice,

d) Lidového komisaře republiky, na jejímž území případ vznikl.

4. Zasedání zvláštního poradního sboru zasedání se povinně účastní Prokurátor Svazu SSR, nebo jeho zástupce, který v případě nesouhlasu s rozhodnutím zvláštního poradního sboru, nebo s předáním případu zvláštnímu poradnímu sboru má právo podat protest k prezídiu ÚVV Svazu SSR.

V těchto případech se rozhodnutí zvláštního poradního sboru pozastavuje až do té doby, než o tom rozhodne prezídium ÚVV.

5. Rozhodnutí Zvláštního poradního sboru o vyhnanství, nebo uvěznění v pracovním táboře, či vězení musí být v každém jednotlivém případě doplněno uvedením důvodů tohoto trestu, místem pobytu vyhnance a dobou trestu.

Zvláštní poradní sbor NKVD SSSR odsoudil tu část zajatých Poláků, kteří neprojevili zájem o boj za svoji vlast a kteří představovali vzhledem ke svým postojům nebezpečí pro Sovětský svaz. Tímto způsobem je alespoň přiměl k tomu, že se válečného úsilí zúčastnili svoji prací.

Zvláštní poradní sbor vynášel tresty bez přítomnosti obviněného pouze na základě písemné dokumentace. Rozhodnutí obsahovalo druh trestu (v těchto případech nápravně-pracovní tábor), délku trestu a místo jeho výkonu. Následně byl odsouzený převelen do daného tábora, seznámen s trestem a současně na vedení NKVD byla odeslána zpráva o vykonání rozhodnutí.

Součástí trestu byla ztráta práva korespondence. Toto je zajímavá otázka, proč k tomu došlo. Muchin píše, že by se tím vyzradila skutečnost, že již nejsou válečnými zajatci, což bylo v rozporu s válečnými zvyklostmi. Jenomže Prudniková uvažuje o jiné příčině. Pokud by tito vojáci vstoupili do vojska bojujícího proti Němcům, pak jejich dopisy by to zcela jistě prozradily – a Němci by si toho povšimli. Korespondence s rodinnými příslušníky proto přímo ohrožovala rodinné příslušníky vojáků. Zatím zákaz korespondence představoval jednoduchý způsob, jak oddělit polské vojsko a jeho vojáky od jejich rodin na okupovaném území. Byla to jistá ochrana jejich rodinných příslušníků před nacistickým terorem. Tímto způsobem se likvidovala jedna příčina odporu Poláků vstupovat do armády. V každém případě tato skutečnost se stala základem tvrzení, že viníkem je SSSR. Zde sovětští představitelé nedomysleli důsledky svých kroků a sami nesou vinu na obviněních, která na ně padají.

Odsouzení byli převeleni z internačních táborů pod správou UPVI do pracovních táborů spravovaných místními orgány NKVD. Z jakéhosi důvodu, snad kvůli utajení, byla pro tyto odsouzené zřízena trojice samostatných nápravně-výchovných táborů zvláštního určení – všechny západně od Smolenska: jeden na silnici do Minska, druhý na silnici do Vitebska a třetí v Krasněnském okrese. Podle náčelníka Tábora zvláštního určení č. 1 V. N. Větošnikova v nich bylo celkem asi 7,5-8 tisíc trestanců. S lopatami a krumpáči, nevyrušováni dopisy svých blízkých, mohli při opravách silnic v klidu přemýšlet o svém podílu na slávě své vlasti. Převod pod pravomoc NKVD byl doprovázen stručnými zprávami, které Goebelsova kumpanie vydává za informace o počtech popravených.

Proč nemohli být postříleni na základě rozhodnutí nějaké ‚trojky‘? Prostě proto, že po 17. 11. 1938 ‚trojky‘ již neexistovaly a nebylo nic, na základě čeho by se mohly sestavit. A postříleni jen tak bez ‚trojek‘? Nezávisle na tom, jestli budeme předpokládat, že Stalin a Berija byli ‚zlí‘ anebo ne, tak nelegálně je nebylo možno postřílet proto, že by si případní kati byli velmi dobře vědomi, že po takové popravě budou příště na řadě sami. Buď by na jejich účet samotný diktátor mohl uklidnit zcela nepochybně následně vzedmutou opozici, nebo by této fakticky kompromitace využili kolegové samotných katů. Nařízení nějakého, třeba i samotného Stalina, pořád bylo v dané záležitosti nelegální. Pokud by se vůdcové SSSR (nebo jakéhokoliv jiného státu) k něčemu takovému snížili, velmi rychle by proti sobě sjednotili opozici, která by je svrhla. Nejistota vykonavatelů moci by vyvolala jejich neovladatelnost a vedla by k likvidaci společenské organizace, tedy v tomto případě samotné sovětské moci. Je to nesmysl. Proto každý stát stanovuje pevná pravidla a pečlivě dbá na jejich dodržování. Zde, kromě řádného soudu, žádnou jinou možnost nechat někoho popravit, nemáme.

V září 1940 vydal Sopruněnko příkaz Starobělskému táboru skartovat dokumentaci, jednalo se celkem o 4031 případů. Skartace se netýkala operativní dokumentace. Protože osobní průkazy měli váleční zajatci u sebe, operativní dokumentace musela zahrnovat samotné spisy, podle kterých byli souzeni. Zachování spisů by v případě jejich poprav nemělo smysl. Tato skartace zřejmě znamenala ukončení převodu zajatců z pod UPVI pod místní správy NKVD. Operativní dokumentace byla předána táborům, kde tito, nyní již trestanci, pobývali.

Podle Muchina o celé této operaci Stalin nejspíše nevěděl. Svědčí o tom rozhovory Stalina se Sikorským a jeho vyslancem Kotem z podzimu 1941, kdy Stalin zjevně nebyl připraven, že by otázku ohledně osudu polských důstojníků mohl dostat. To je pro Stalina zcela neobvyklé, Stalin se na jakákoliv jednání vždy bezchybně připravoval a proto také dosahoval tak dobrých výsledků. V tomto případě po dotazu Sikorského pouze vznesl dotaz sovětskému aparátu – tehdejšímu náčelníkovi UPVI Sopruněnkovi, který teprve 3. 12. 1941 podepsal zprávu pro Stalina, že 15 131 Poláků bylo předáno místní správě NKVD. Jenomže v té době byla přímo ohrožena Moskva, zatímco oblast Smolenska byla okupovaná a konkrétní informace prakticky neexistovaly. Než si Stalin ujasnil, že se jednalo o převod ze stavu válečných zajatců do stavu trestanců následkem rozhodnutí Zvláštního poradního sboru NKVD, uplynulo dost času. Pokud by o jejich osudu něco věděl, měl by zcela jistě dobře připravenou odpověď.

Berija prostě tuto operaci provedl o své vůli na základě svých pravomocí. Jediný problém se týkal změny stavu válečných zajatců na trestance, což ženevské konvence neumožňují. Jenomže SSSR v té době nebyl jejich signatářem a Berija se jimi proto nemusel řídit. Bez ohledu na to, že Stalin zřejmě pracoval na podpisu těchto smluv.

U těch ženevských konvencí ještě chvilku zůstaneme. Sovětská vláda k nim měla výhrady a pro zacházení s válečnými zajatci sestavila vlastní zákon. Ve skutečnosti se příliš od mezinárodních ženevských konvencí neodlišoval a na jedné straně pouze odrážel cosi, co lze snad nazvat ‚třídní‘ specifika, a na druhé straně na rozdíl od ženevských konvencí sovětský zákon byl podstatně jednodušší a pro řadové vojáky, kteří se jím měli řídit, srozumitelnější. Ona ‚třídní specifika‘ spočívala pouze v tom, že vojáci neměli právo nosit hodnostní označení, medaile a řády a důstojníci neměli žádné výsady, především právo odmítnout v zajetí pracovat.

Na závěr ještě uveďme, kolik Poláků v sovětském zajetí a vězení zemřelo: podle Prudnikové to bylo celkem 389 lidí.

Výkladový slovník

Dosud nám tady hodně nahlas mluvili Goebelsovi kumpáni. Až na několik drobností to skoro vypadá, že mají pravdu. Nyní se proto podívejme na méně známé aspekty událostí. Dříve, než začneme celou záležitost rozebírat, bude dobré si ujasnit několik termínů:

Sonderkomando – oddíly tvořené zajatci, nebo vězni, které Němci používali na ‚špinavou práci‘. Základním sanitárním opatřením po vykonaném díle byla poprava celého oddílu. Proto je Němci s oblibou používali pro provádění utajených prací.

Einsatzgruppen – německé uzavírací (možná lépe kolonizační) jednotky. Byly tvořeny příslušníky SS. Za postupující armádou podle předem připravených pravidel a seznamů vyhledávaly určité osoby a skupiny obyvatel a prováděly jejich ‚likvidaci‘. Byly to poměrně malé oddíly specializované na hromadné popravy. Po vykonání zadané ‚práce‘ se přesouvaly dále a nijak je nezajímal další vývoj. Výkon poprav proto běžně prováděly v blízkosti svého pobytu a nijak svoji činnost neskrývaly. Právě tyto jednotky jsou zodpovědné za většinu německých válečných zločinů. Tyto jednotky byly činné již během okupace Československa.

Tannenberk – operace Einsatzgruppen, jejímž cílem byla likvidace polského národního vědomí. Podle nacistických představ nositelem tohoto vědomí je inteligence, a proto po její likvidaci přestanou Poláci existovat jako národ. Operace představovala seznam asi 60 tisíc polských občanů určených k likvidaci. Seznam zahrnoval příslušníky inteligence, důstojníky, lékaře, učitele a státní úředníky.

Operation 1005 – v roce 1942 začali Němci tušit, že by válka nemusela dopadnout podle jejich představ, a proto provedli zastírací operace, jež měly za úkol zakrýt oběti řádění oddílů Einsatzgruppen a pokud možno je přičíst na vrub SSSR. Plodem tohoto ‚úsilí‘ byly velké hranice spalující hnijící mrtvoly v Chelmnu, kremační pece v Osvětimi, stejně jako rozbití hromad kostí pásovými vozidly – aby se nedaly spočítat oběti. Ač se o tom nemluví, tato operace musela zahrnovat i informační diverzi a informační šum. Vrcholem byla snaha shodit hromadné popravy na SSSR.

Stokrát opakovaná lež se stává pravdou‘ – sice zřejmě nikdy neprohlášené, ale přesto životní krédo kulturního ministra třetího rajchu doktora Goebelse.

Poláci v rukou civilizovaných Němců

Zajatí Poláci v pracovních táborech již zůstali. Na začátku války se velmi rychle zhroutil Běloruský front. Potom nejprve 11. 7. 1941 německé jednotky udeřily od Vitebska a 16. 7. dosáhly Jarceva severovýchodně od Smolenska. O něco později jižně od Orši provedli Němci další průlom a severní křídlo útočících jednotek 16. 7. dosáhli Smolenska. Všechny tři tábory s polskými trestanci se ocitly v německém zajetí. Pravděpodobně vše proběhlo tak rychle, že se velení táborů na evakuaci, nebo nějakou jinou reakci nezmohlo a tábory, včetně osazenstva, padly do rukou Němců. Z táborů pouze uteklo několik trestanců, zřejmě se jednalo především o židy, kteří si o německé pohostinnosti moc velké iluze nedělali. Svědčí o tom nařízení Němci dosazeného burgermeistra Smolenska Menšagina policii ‚pochytat trestance, kteří se rozutíkali. Němci se zmocnili nejen zajatých Poláků, ale zároveň získali i kompletní soubor dokumentace o nich, včetně samotných rozsudků Zvláštního poradního sboru.

Polští trestanci nebyli popraveni ihned. Jednalo se o již sestavené stavební oddíly a Němci se rozhodli do Smolenska soustředit velení skupiny armád Střed. Bez spojení není velení – a spojení zajišťoval 537. spojový pluk, jehož štáb se nastěhoval do rekreačního střediska NKVD v Kozích Horách. Jeho součástí byla stavební jednotka, která pro potřeby vybudování nezbytné infrastruktury s radostí využila již zavedené stavební oddíly. Celá komunikační infrastruktura byla utajená – a jak utajené záležitosti Němci řešili? Jednoduše, sestavili sonderkomanda, která po dokončení díla zlikvidovali. Žádný problém s prověřováním, nikdo již promluvit nemohl. V tomto případě postupovali úplně stejně, s jedinou výjimkou – namísto sestavování sonderkomand použili již sestavené stavební oddíly. Že je tvořili Poláci, jim bylo srdečně jedno. Likvidaci provedl oddíl z jednotky Einsatzgruppen B, který za tím účelem s radostí využil pohostinnosti 537. spojového pluku a usídlil se v rekreačním středisku NKVD. Po dobře vykonané práci v prostoru nedalekého pionýrského tábora se zase odebral dále. Burděnkova komise zjistila, že se podle provedení poprav jednalo o stejný oddíl, který popravoval i na dalších místech SSSR*.

Ještě uvedu informaci Prudnikové o tom, že ve Smolensku stále žije legenda, že Němci použili polské stavební oddíly na stavbu Hitlerova bunkru v Gnězdovu a potom je popravili. Proč ne, stavební oddíly to byly zkušené a utajení tak jako tak zase zajišťovaly oddíly Einsatzgruppen.

Výstavba tohoto velitelského uzlu byla doplněna vysídlením Gnězdova a okolních vesnic, kromě dalších i Kozích Hor. Zajímavou výjimkou byl jakýsi Kiseljov, rolník z Kozích Hor, ponechaný na přímluvu velitele 537. spojového pluku pplk. Ahrense. Oba totiž byli včelaři… Zatím prostor lesů byl obehnán ostnatým drátem a nepřetržitě střežen.

Popravy v Kozích Horách nezahrnovaly pouze polské trestance, ale v hrobech skončilo dalších asi 25 tisíc ruských lidí. Nakonec je vážnou otázkou, kolik vlastně zde bylo popraveno Poláků, Goebels z toho totiž udělal velké divadlo.

Štáb 537. spojového pluku zaměstnal jako kuchařky tři ženy z obce Borok umístěné mezi Kozími Horami a Katyní – odtud již nebylo obyvatelstvo vyhnáno. Cestu do zaměstnání ovšem musely absolvovat v doprovodu německé stráže. Ženy potom před Burděnkovou komisí vypověděly spoustu zajímavých věcí.

Jedna z nich mimo jiné narazila na vyhladovělého zajatce, který ji pověděl o tom, že v lesích konali nějaké práce a po nich je Němci nechali hladovět a nakonec začaly popravy. Během jakéhosi zmatku se jemu podařilo utéci. Donesla mu nějaké jídlo, ale byl příliš zesláblý a Němci jej během následujícího dne stejně dopadli. Během německého vyšetřování na ni padlo podezření, ale nakonec ji nechali být. Všechny tři kuchařky vypovídaly o přijíždějících autech, posílených strážích odcházejících do lesa, následující rytmické střelbě a nakonec návrat vojáků, koupel a prostřený stůl s dvojitou dávkou alkoholu. Včetně zakrvácených německých uniforem. Vše tak, jak lze očekávat při hromadné popravě.

O koho šlo? Jednou stránkou byla likvidace Sonderkomand, to bylo samozřejmostí. Ale nemuselo se jednat jenom o ně. Zajímavé je vyprávění starého vojáka Vladimira Ivanoviče Trunina o tom, že zde Němci mimo jiné v říjnu 1941 postříleli v té době již nepotřebné oddíly tvořené z ukrajinských emigrantů usídlených ve Slezsku po útěku před polským terorem po polské okupaci Krasnoruska. Původně měly být určeny pro bitvu o Varšavu, pro boj muže proti muži. Trunin na podzim 1941 bojoval u Moskvy na lesnatém a bažinatém úseku fronty, využívaném často partyzány a rozvědčíky k přechodu linie fronty. Informace o popravách měl od nich.

Další zpráva se objevila v prosinci 1941. Tehdy se do ležení Andersovy armády v Buzuluku dostala čtveřice lidí napojených na Gestapo, kteří přišli s tvrzením, že v Katyni NKVD postřílelo zajaté Poláky. Tato informace se musela dostat i k Sikorskému, ten však žádnou aktivitu neprojevil. Ani Němci oficiálně s ničím nepřišli. V lednu 1942 polská stavební četa pracující pod německým velením v okolí Smolenska objevila hroby a ustavila na nich dřevěné kříže. Opět o tom Němci věděli, ale žádné šetření nenastalo. Proč také, jednalo se přece o podlidi. Byly zde ještě dva důvody, proč je to nezajímalo. První souvisel s dosud přetrvávajícím optimizmem ohledně válečných vyhlídek a druhý s tím, že popravení byli příliš ‚čerství‘ a jakékoliv šetření by ukázalo na dílo Němců.

‚Oficiální‘ ‚objev‘ hrobů nastal až v roce 1943. Bylo to po porážce u Stalingradu, kdy bylo nutně zapotřebí nějak změnit otázky dne a získat nějaké nové stimuly. Tehdy projevil velkou iniciativu Herr Kulturminister doktor Goebels. 17. 4. 1943 na tiskové konferenci (či spíše instruktáži tisku) prohlásil:

„To není propagandistická bitva, ale fanatická touha po pravdě. Pro nás samozřejmě nejsou tito polští důstojníci podstatnou ani nacionální otázkou. Nás se týká pouze to, že bolševici se nezměnili, že o obnovení bolševismu nemůže být řeči, že to jsou stejní krvežízniví psi, kteří napadli na ruskou šlechtu, kteří zabili lotyšskou šlechtu a lotyšskou buržoazii – lotyšské lékaře, právníky atd., kteří tak strašně řádili v Besarábii, kteří stejně chtěli vyvádět ve Finsku – a proto se pozvedl tento malý 2,5 miliónový národ, a kteří by i v dalších částech Evropy vyváděli stejně.

První, co by udělali, odstranili by výstřelem do zátylku ty, kteří mají v hlavě alespoň trochu mozku tak, jak se stalo s těmi 12 tisíci polských důstojníků a mladých praporčíků.

Vůbec musíme častěji mluvit o 17-18-letých praporčících, kteří před popravou dokonce prosili povolit poslat domů dopis atd. To působí obzvláště otřesně.“

Tento fanatický tužebník po pravdě potom celé divadlo okolo ‚Katyně‘ velice pečlivě organizoval. Němci pozvali Mezinárodní červený kříž, ten však svoji návštěvu podmínil účastí sovětské delegace. Jenomže o to ti fanatičtí tužebníci po pravdě nestáli, proto urychleně vymysleli ‚Mezinárodní komisi‘ tvořenou patology okupovaných a ovládaných zemí. ‚Přípravných prací‘ se dále zúčastnila Technická komise polského červeného kříže (dále jen TK), která Němcům sloužila jako mouřenín a přitom fakticky neměla žádné pravomoci. Navíc podle Goebelsových instrukcí se členy této komise mohly stát pouze protikomunisticky a protižidovsky orientované osoby. TK exhumovala asi 4-5 tisíc těl, které prohledala a nalezené materiály (po třech létech ve vlhké písčité půdě poblíž řeky prý byly výborně čitelné – prof. Hájek se vyjádřil jednoznačně, že tam mohly být nejvýše jedno léto) předala Němcům. Goebelsovy instrukce potom otevřeně znamenaly, že si je vědom zfalšování skutečnosti:

„Němečtí důstojníci, kteří převezmou vedení, musí být výjimečně politicky připravenými a zkušenými lidmi, kteří budou působit jemně a sebevědomě. Takovými musí být i novináři … Někteří naši lidé tam musí být dříve, aby v době, kdy dorazí Červený kříž, všechno bylo připraveno, aby během výkopů nenarazili na věci, které neodpovídají naší linii.“.

Během samotného divadla potom tito důstojníci hlídali členy komise a novináře a včas odváděli jejich zájem a pohled do ‚žádoucích‘ mezí.

Prohledaná těla Němci nechali před příchodem ‚Mezinárodní komise‘ znovu pohřbít … a tady máme vážnou otázku – koho to vlastně pohřbili. Před Burděnkovou komisí totiž vypovídala řada svědků o tom, že do prostoru Kozích Hor auta svážela hromady mrtvol. Podivné jsou také samotné hroby – je zde jeden velký hrob, zjevně přehrabávaný a několik pomenších – ve stylu ‚každý pes jiná ves‘, přičemž způsob ukládání mrtvol v nich je různý. Jakoby za tím stáli různí lidé a různé jednotky. Za dalším důkaz manipulací lze považovat i tvrzení samotného dr. Buhtze, že rozklad mrtvol, které pitval, odpovídal několikaletému pobytu v zemi – a jeho renomé se nepovažuje za špatné. Nakonec je zde zase tvrzení právě samotného dr. Buhtze, že zbytky oděvu nesly polské vojenské označení hodností a stejně tak i vojenské řády a medaile. Čistě jen toto tvrzení je důkazem, že je nepopravilo NKVD, protože ruské zvyklosti nedovolují zajatcům a trestancům, jako vojákům ztrativším svoji čest ponechávat hodnosti a ocenění – ty se jim vracejí až po výkonu trestu, ale ne po popravě. Jsou proto možné dva zdroje mrtvol:

Němci z trestanců sestavili Sonderkomanda, která po vykonání zadaných prací popravil oddíl Einsatzgruppen. Jenomže ti byli popraveni na podzim roku 1941 a do jara 1943 to znamenalo jedno léto v zemi (zimy se nepočítají, protože rozklad je v zimě podstatně pomalejší). Těla tohoto stáří zřejmě pitvali dr. Hájek a dr. Markov.

Němci do tohoto prostoru svezli spousty dalších mrtvol původně pohřbených úplně někde jinde a vyhloubili pro ně nové hroby. Je docela dobře možné, že se jednalo o exhumované polské vojáky původně možná i padlé během německo-polské války a pohřbené v místech bojů kdesi na západě Polska. Nelze ani vyloučit to, že se jednalo o vojáky, kteří padli do německého zajetí – a Němci se s nimi moc nepárali a tyto příslušníky ‚podřadné rasy‘ rovnou popravili. V každém případě tato těla pobyla v zemi tři léta. Pravděpodobně asi i tyto mrtvoly pitval dr. Buhtz, ale ještě spíše nejen je, protože ve své zprávě zdůvodňuje stáří mrtvol nikoliv patologickým šetřením, ale informací, že u mrtvol nebyly nalezeny dokumenty pozdějšího data, než z jara 1940 (!). S ohledem na tento závěr lze totiž nadhodit jedovatou otázku proč tam vlastně byl, když jeho odborný posudek se nezakládal na jeho vlastním odborném šetření.

Prudniková předpokládá, že ve velkém hrobě jsou umístěna těla polských trestanců ze smolenských pracovních táborů, zatímco v ostatních hrobech jsou ostatky svezené odjinud. Vzhledem k tomu, že velký hrob mohl být schopen pojmout nejvýše polovinu osazenstva smolenských pracovních táborů, vzniká další problém, kam zmizela ta druhá polovina. Nedá se vyloučit, že Němci stavební oddíly využili i jinde a potom samozřejmě tato ‚expediční‘ Sonderkomanda zlikvidovali na místě. Stejně tak je klidně možné, že Němci potom do Kozích Hor svezli i jejich mrtvoly. O ničem z toho nic nevíme.

Jeden z členů TK, asistent Institutu soudní medicíny dr. Vodzinski ve své zprávě k době smrti polských důstojníků, které údajně ohledával, uvedl, že: „Přesné stanovení doby pobytu těl v zemi jen na základě hnilobného rozkladu bylo nemožné.“ Zároveň tato komise ‚prováděla sondáže dalších hrobů‘ a v souvislosti s nimi tento ‚expert‘ napsal: „Na základě hnilobného rozkladu těl v samostatných ruských hrobech lze stanovit dobu jejich pobytu v zemi v mezích 5-15 let.“ Dobu smrti těl, které podrobně ohledal, stanovit nemohl, zatímco dobu smrti těl, která pouze viděl v jámě při sondážním výkopu, stanovit dokázal? Dá se tomu věřit? Na druhé straně při veškerém marasmu Poláků je dobré připomenout, že samotný Polský červený kříž, ač pod dohledem Němců, závěry vyšetřování ‚své‘ komise nepřijal a ve svých zprávách dobu smrti neuváděl.

Německá aktivita ve věci ‚Katyně‘ byla nesmírně dvojsečná – stačilo, aby Sikorski odmítl německou propagandu a celá akce by se proměnila na vážné politické fiasko. Němci prostě museli mít jistotu, že Sikorski jejich tvrzení podpoří. Polská vláda i teď plnila roli trojského koně. Svým prohlášením Sikorski pod heslem odvrácení židovského a bolševického nebezpečí a boje proti sionizmu sjednotil okupovanou část Evropy kolem německých nacistů, významně posílil oddíly SS o spousty vojáků z okupovaných zemí, snížil ochotu vojáků jít do zajetí a prodloužil válku. Polsko v této chvíli své spojence zradilo pošesté.

Zajímavou skutečností je také to, že Sikorski se vážně zaobíral možností navštívit hroby u Smolenska. Současně i Němci přemýšleli o možností ho tam pozvat. Muchin uvažuje, že pokračující utajení okolností pádu jeho letadla 4. 7. 1943 svědčí o tom, že Britové Sikorského podezírali. Jeho pilot zřejmě měl příkaz, aby v případě, že Sikorski bude chtít letět, kam nemá, nikam nedoletěl. Pád letadla do moře totiž pilot kupodivu přežil.

Poznamenejme ještě jednu souvislost. Na pozadí této Goebbelsovy hodně hlasité kampaně Němci velmi potichu zlikvidovali a zmasakrovali varšavské gheto. Budeme se podivovat tomu, že ani Sikorski, ani Armija Krajova na jeho pomoc nehnuli prstem?

Sovětské vyšetřování

Když sovětské vedení začalo dostávat informace o zločinech páchaných nacisty na okupovaných územích, byla zřízena pod vedením N. M. Švernika ‚Mimořádná státní komise pro vyšetření zločinů německo-fašistických okupantů. Jejími členy byli A. A. Ždanov (ideolog), A. N. Tolstoj (publicista), E. V. Tarle (dějinné aspekty a souvislosti), N. N. Burděnko (lidské ztráty), B. E. Beděnějev (hospodářství), T. D. Lysenko (zemědělství), I. P. Trajnin (právo), metropolita kyjevský a haličský Nikolaj Jaruševič a letkyně hrdinka SSSR plk. V. S. Grizodubova. Nebýt práce této komise, byly by dodnes všechny hrůzy německých zločinů zapomenuty a potýkali bychom se pouze se ‚sovětskými zločiny‘.

Po osvobození Smolenska se Burděnkova subkomise samozřejmě věnovala hrobům u Smolenska. Po fakticky zradě Anderse se Poláky příliš nezabývali, když přímo v ‚katyňských‘ hrobech (v pionýrském táboře v Kozích Horách) bylo celkem 37 tisíc lidí a v blízkém koncentračním táboře ve Smolensku Němci povraždili 115 tisíc lidí. Ve Smolenské oblasti Němci povraždili celkem více, než 430 tisíc lidí, v samotném Smolensku po osvobození bylo z původních 150 tisíc obyvatel jenom 30 tisíc. Pár tisíc Poláků tvořilo jen zanedbatelnou část. Kromě dalšího členové Burděnkovy komise neohledali těla ohledaná dr. Buhtzem. Zato získali svědectví, že se v době německého vyšetřování do prostoru pionýrského tábora svážela hromada mrtvol v uniformách. Podle svědectví auta s hnijícími mrtvolami přijížděla od Minska. Potom lze oprávněně předpokládat, že se jednalo buď o přímé oběti německo-polské války, nebo o polské vojáky zajaté Wehrmachtem a ihned postřílené (!) – a právě tato těla zřejmě vyšetřoval dr. Buhtz, takže musel dojít k úplně jiným výsledkům, než když Burděnkova komise prověřovala oběti v původních místních hrobech.

Burděnkova komise našla ostatky dalších polských důstojníků a 925 těl ohledala. V jejich kapsách potom byly osobní průkazy, noviny, dopisy, spořitelní knížky (!) a řada potvrzenek – na peníze, na nářadí, na výstroj, o očkování atd. A na mnohých z těchto dokumentů bylo datum. Poslední datum bylo z června 1941. Že by Burděnkova komise zfalšovala své šetření? Goebbelsovi kumpáni prostě jen uvažují ve stylu ‚podle sebe soudím Tebe‘. Okolo Burděnka byla během šetření hromada zpravodajů, kromě dalších tam byla jako reportérka dcera velvyslance USA Harimanna.

Otázkou se stal samotný počet pohřbených Poláků. Němci nejprve oznámili číslo ‚asi 10 tisíc‘, potom však vyhrabali jen asi 4-5 tisíc těl a není úplně jasné, jestli tam v té době nebyly další, protože práce zřejmě přerušili při příchodu letních veder. Právě tohoto čísla se od té doby drží Goebbelsovi pohůnci. Zatím Burděnkova komise došla k číslu ‚okolo 11 tisíc‘ Poláků.

Nechci zde uvádět podrobnější informace z Burděnkovy zprávy, to je na samostatnou knihu, jen shrnu její výsledky. Burděnkova subkomise se věnovala nejen hrobům, ale provedla i výslechy lidí, kteří Němcům svědčili, a prověřovala je dalším šetřením. Kromě jiného nikdo nevypověděl, že by tato oblast byla před válkou uzavřena, jak uvedli ve svém šetření Němci (ale zatímco jeden německý svědek tvrdil, že byla uzavřena v roce 1940, druhý že v roce 1931 a třetí mluvil cosi ve stylu ‚okolo roku 1920‘ – a přitom ti, kteří nezmizeli s Němci potom před Burděnkovou komisí svoje německé výpovědi odvolali). Komise dokonce vyslechla i děti z pionýrského tábora z roku 1941, který se nacházel přímo v místě, kde byly hroby. O pionýrském táboře v Kozích Horách se píše také ve výroční zprávě Promstrachkasy, která jej organizovala pro děti svých zaměstnanců. Neobjevily se ani žádné předválečné kolony aut, jimiž se německá tvrzení jen hemží, i ta kanonáda v té době nějak utichla. Zato komise prošetřovala zranění německých svědků, jako přímé důkazy vytlučených výpovědí. Závěr je podepřený řadou svědectví a má hlavu i patu – masakr Poláků se udál v září 1941 a provedli ho Němci.

Výsledek je zcela v souladu se všemi známými skutečnostmi. Hitler veřejně deklaroval zájem Slovany zlikvidovat a jeho soldateska na tom začala rychle pracovat. Byla to pouze operace Tannenberk. Na jejím základě již v půlce podzimu roku 1939 SS zlikvidovalo 3500 příslušníků polské inteligence. V zimě Němci vysídlili bez jakýchkoliv prostředků polské rolníky z oblastí určených k německé kolonizaci. Další přímý důkaz, že Němcům vraždění Poláků nevadilo – proč by jim měli vadit mrtví Poláci v Kozích Horách, když mnozí z nich již byli na předem připraveném seznamu?

Všichni Goebbelsovi muži

Goebbels jednou vymyšlený plán dokázal provést několikrát. Jeho úvaha byla rozumná: Někdo se prostě na ty jeho lži chytí a potom to již půjde samospádem. Němci proto rozkopali hroby ve Vinici, ve Lvově, v Rize, dokonce i v polském Blombergu a dalších místech a podle jejich vzoru Rumuni v Odesse. A tak podle nich zlí bolševici a kati z NKVD zřídili na rok na náměstí velkého města likvidační tábor a popravené na místě pochovávali. Nakonec z toho udělali trávníky a NKVD dokonce přesně na místě tábora zřídilo dětské jesle. Pro svoje vlastní děti (!). Anebo v dalších případech zase, podobně jako v Kozích Horách, kupodivu popravy vykonávali poblíž svých vlastních rekreačních středisek. Která zase navštěvovali se svými rodinami. Na rozlehlých dálavách Ruska je přece naprosto logické, že hromadné popravy se budou provádět tam, kde sami odpočívají, protože přece hnijící mrtvoly tak krásně voní… Prostě jenom nehorázný nesmysl a dílo německých Einsatzgruppen a Goebbelse. Mlha přede mnou, mlha za mnou, operace 1005.

Za připomenutí stojí masakr v Odesse, který nechali ‚vyšetřit‘ Rumuni. Oni neměli důslednost Němců a šetření nechali na prof. Žmailovičovi, kterého ani ho neinstruovali o svých představách. Proto profesor do závěrečné zprávy napsal, že „ostatky nejsou starší, než dva roky“, ale když se mu zpráva vrátila k podpisu, zčistajasna se z uvedené věty ztratila dvě písmena: ‚ne-‘.

Především polské noviny v okupovaném Polsku uváděly dlouhé seznamy lidí popravených ‚bolševickými bestiemi‘. Ve všech těchto případech k hrobům vodili četné exkurze, v případě ‚Katyně‘ až ze samotného Polského generálního gouvernementu a zeširoka jim vykládali o ‚bolševických zvěrstvech‘. Řada lidí si samozřejmě udělala vlastní názor – názor většinou zcela protikladný německým tvrzením. Jenomže Němci si ty návštěvníky hlídali, a pokud začali vykládat cosi, co se jim nelíbilo, lidé mizeli v nenávratnu. Stejně tak Němci dokázali rekuperovat již jednou zemřelé – takže jistá paní dostala balíček s oděvem po svém manželovi z Osvětimi. Němci byli tržní a za příplatek jí nabídli dokonce i dodání urny s popelem jejího manžela. Jenomže ona potom jeho jméno našla v novinách jako katyňskou oběť bolševiků. Paní udělala tu chybu, že si to zašla nechat vysvětlit na Gestapo. Již se nevrátila.

Nakonec ze všeho toho přežil jedině ‚Katyňský masakr‘ a za pomoci Goebbelsových pohrobků ze samotného Sovětského svazu a mocného dozoru samotných Poláků dávajících přednost iluzím před skutečností, se rozkošatěl a vykvetl do podoby prakticky oficiálního uznání této legendy za skutečnost.

V případě všech těchto šetření, ať již jde o Kozí Hory, Odessu, Vinici a další, je třeba mít na paměti, že tato vyšetřování nevedli kriminalisté, ale propagandisté, kteří vyšetření a jeho výsledky přizpůsobovali svým cílům.

Norimberk

Samotný norimberský soud se stal místem, kde se Goebbelsovi pohrobci pokusili shodit vinu na SSSR a nebyli až tak neúspěšní. Tento soud probíhal od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946. Zpochybnění německé viny se zakládalo na porušení stanov soudu, konkrétně článku 21:

Tribunál nebude požadovat důkazy o známých skutečnostech a bude je považovat za prokázané. Tribunál bude také bez důkazů přijímat oficiální vládní dokumenty a zprávy Organizace spojených národů, včetně aktů a dokumentů výborů zřízených v různých spojeneckých zemích pro vyšetřování válečných zločinů, protokolů a trestů vojenských nebo jiných tribunálů Organizace spojených národů.

Tento článek byl do stanov vložen jednak proto, aby se soud nezatěžoval spoustou důkazní agendy, kterou tímto přenechal nižším soudům a také a především proto, že soudil vysoké funkcionáře nacistického Německa, kteří sami osobně se žádného zločinu nedopustili a kteří by se díky tomu mohli snadno zbavit odpovědnosti za jednotlivé zločiny. Tento článek umožňoval prosté konstatování, že nacistická mašinérie takto konala s přímým vědomím či případně přímo s požehnáním svých nejvyšších představitelů. Nacističtí představitelé byli povoláni k zodpovědnosti za to, že takový stav umožnili. (Vzpomeňme si v tuto chvíli, proč byli po zajetí polští důstojníci v SSSR prověřováni – a část byla odsouzena k trestu smrti. Trest smrti dostali právě za to, že oni, zodpovědní velitelé v zajateckých táborech v roce 1920, připustili a dokonce přímo organizovali takového zacházení se zajatými vojáky Tuchačevského armády.)

Jenomže v případě ‚katyňského masakru‘ soud na základě odkazu obhajoby na informace o německém vyšetřování začal vyžadovat od sovětské strany důkaz, že tento zločin spáchali Němci. Když potom sovětská strana přednesla před soudem svoji představu o masakru, ukázaly se v ní hrubé chyby a následný pokus vše napravit byl zřejmě z časových důvodů zamítnut. Proto rozsudek nic k tomuto případu neřekl. Fakticky tím do značné míry zablokoval řádné vyšetření tohoto případu, protože s ohledem na svoji nadřazenost dalším soudům byl jeho výrok již závazný. Právě proto, aby k takovéto situaci nedocházelo, byl v jeho stanovách článek 21.

Hlavním sovětským žalobcem v Norimberku se stal R. A. Ruděnko. To byla asi hlavní příčina následných problémů. Bývalý člen ‚trojky‘ v Doněcku, který později podepsal zatykač na Beriju – tento člověk rozhodně čistý nebyl. Sovětská žaloba, tedy i masakr v Kozích Horách, byla jeho odpovědností a byla připravena špatně.

Příčiny byly složitější. Masakr se tehdy vyšetřoval i v samotném Polsku a toto vyšetřování mělo sovětskému žalobci dodat potřebné důkazy. Tehdy v Polsku žilo několik židů – bývalých sovětských zajatců-trestanců, kteří před Němci ze smolenských táborů utekli, a válku se jim podařilo přežít. Na tyto lidi zaměřil svoje šetření krakovský prokurátor R. Martini. Jenomže kupodivu čirou náhodou na Martiniho byl spáchán atentát, nejspíše zorganizovaný Armijou Krajovou, a jeho nástupce se raději začal věnovat sice bezpečnějším, ale zcela zbytečným výslechům příslušníků Polského červeného kříže. Ke všemu dalšímu po válce proběhly v Krakově a v Kielcích protižidovské pogromy a židé začali Polsko opouštět. Tak se ztratilo spojení na lidi, kteří mohli dosvědčit, že před napadením Sovětského svazu Německem Poláci popraveni nebyli.

Atentát na Martiniho nebyl jediný případ tohoto druhu. 22. 5. 1946 zemřel, jako by sebevrah, ale prý dílem NKVD (prý odmítl vynést žalobu v ‚katyňském případu‘) pomocník sovětského žalobce N. D. Zorja, který u Norimberského tribunálu pracoval na masakru v Kozích Horách. Jenomže tehdy polská emigrantská ‚vláda‘ zplodila dokument ‚Zhodnocení krvavého vraždění polských důstojníků: skutečnosti a dokumenty‘, který se prostřednictvím britského žalobce pokusila prosadit u soudu. A tady vyslovuje Muchin podezření, že N. Zorja v dokumentu něco objevil, řekl to britskému žalobci H. Shawcrossovi, ten polským emigrantům, jim se to nezalíbilo, a tak začali rychle konat.

To všechno sice bylo nepříjemné, ale nebylo rozhodující. Dokonce ani zmatky okolo ‚stavebního oddílu č. 537‘ a spojového pluku č. 537 zřejmě problém nepředstavovaly. Jenomže sovětský žalobce se u soudu pokusil za hlavního viníka označit plk. Fridricha Ahrense. Chyba spočívala v tom, že Ahrens se stal velitelem spojovacího pluku číslo 537 až v listopadu 1941 a obhajoba tento přešlap s radostí a pečlivě využila. (Předchozího velitele pluku plk. Alberta Bedenka se předvolat nepodařilo.) Následně soud začal hledat zprávy německého Wehrmachtu o zajatcích, ale žádné o nějakých Polácích se nenašly. Teprve potom Ruděnkovu zástupci Smirnovovi došlo, že němečtí vojáci nepovažovali vězněné Poláky za válečné zajatce, ale za civilisty a proto se nemohli objevit v hlášeních Wehrmachtu. Zprávy o těchto lidech se musely hledat u SS a konkrétně oddílů Einsatzgruppen, anebo to mohlo spočívat na spolupráci Wehrmachtu a SS. To již zavánělo šibenicí a německé výpovědi se rázem staly vyhýbavé. Jenomže soud pro tento pokus nalézt vysvětlení již neměl pochopení a celou záležitost odložil. Následkem toho se nic z tohoto případu nedostalo do rozsudku. Formálně tak případ zůstal na krku Němcům, ale nedotažené vyšetřování vrhlo zlý stín na sovětskou žalobu.

Nakonec jen poznamenejme, že Zorjův syn J. N. Zorja se stal jedním z hlavních Goebbelsových hlasatelů v SSSR a vraždu svého otce dává za vinu NKVD. Vzhledem k tomu, že zde máme zažraná goebbelsovská schémata, musím rozebrat i tento nesmysl. Bude to rychlé. Pokud by totiž NKVD, či třeba přímo osobně Stalin měli nějaké výhrady vůči N. Zorjovi, mohli jej jednoduše odvolat do Moskvy ‚ke konzultacím‘ – z kterých by se již vrátil někdo jiný. Jednoduché a zcela čisté. Ale Goebbelsovi kumpáni vynikají schopností tvrdit naprosté nesmysly do omrzení – než ostatní lidé raději mávnou rukou.

(Pokračování - dokončení příště.)

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473