ROZUMĚT POLSKU A POLÁKŮM JE TĚŽKÉ

POLSKO JAKO PROBLÉM?!

Masakr v Kozích horách (studie "katyňského masakru")

Uvádíme studii katyňského masakru, kterou nám zaslal čtenář, autor píšící knihu o SSSR a Stalinovi. Jedná se o část chystané knihy.

Masakr v Kozích Horách

Spojenec za všechny peníze

Pojďme se podrobněji podívat na přímé viníky druhé světové války. Vina Německa je zcela nezpochybnitelná, ale nebylo v tom zdaleka samo. Německo ústy Hitlera začalo otevřeně mluvit o pomstě za vynucený ‚ostudný mír‘. K Německu se dále připojili další poražení z první světové války, především Rakousko a Maďarsko. Ale byl zde ještě jeden viník – Polsko.

Vznik Polska

Na území záborů po dělení Polska se za první světové války rozvinulo osvobozenecké hnutí. Do jeho čela se postavil zkušený ruský revolucionář Litevec Josef Pilsudski. Za války přešel k Němcům a s jejich pomocí na území ruského záboru mezitím obsazeného Němci, začal budovat nové Polsko. Když to s Trojspolkem začalo jít z kopce, včas obrátil a na konci války s podporou Dohody vznikl Polský stát. Pilsudski měl vynikající cit pro situaci, uměl riskovat, dokázal se soustředit na podstatné záležitosti – a měl snahu Polsko, fakticky své dítko, maximálně posílit. Tak se mu podařilo získat území na účet všech sousedů. Pilsudski ostatně chtěl Polsko vybudovat jako ústřední mocnost mezi Baltským a Černým mořem. Jenomže ta mocnost byla všemi svými sousedy nenáviděná. Například: ač sám Litevec, zorganizoval docela špinavou operaci, kterou se mu podařilo sebrat Litvě její hlavní město. Litva proto velmi dlouho odmítala s Polskem navázat diplomatické vztahy.

Vůči Československu bylo Polsko úspěšné v případě Těšínska, kde Československu z tradičně českého kraje zůstal jen Český Těšín a Třinec – pověstná ‚těšínská jablíčka‘. (Kromě toho si Polsko nárokovalo také Oravu a Spiš.) Prameny naznačují, že nejpodstatnějším důvodem přičlenění malé části Těšínska k Československu nakonec bylo angažmá francouzských majitelů třineckých železáren, kteří se přiklonili k Československu. Ostatně i Peroutka píše, že „se Polsko po svém znovuzrození začalo ohlížet na všechny strany, kde by ještě mohlo urvat kus území a zvětšit se“. Poláci přeceňovali svoje síly a podceňovali soupeře. Polsko prosazovalo západní hranici (s Německem) podle národnostního principu, zatímco východní hranici v podobě hranice z roku 1772 (takřka po Smolensk a Kyjev) – na účet západního Ruska. Na severu se obětí stala Litva. Nemalou část svých požadavků Polsko uplatnit dokázalo, čímž dalo základ příští velké válce tím, že si na všech stranách vytvořilo nepřátele, a tak omezilo svoje manévrovací možnosti. Tuto situaci hodnotil Karel Kramář:

„Poláci se stali nejnebezpečnějším elementem pro evropský mír … Poláci měli za svou povinnost dělat politiku útočnou na všechny strany, proti Německu, proti nám i proti Rusku. … Ale ovšem Rusko se nikdy nevzdá území, které není polské. … Všechny tyto kraje vezme si Rusko zase nazpátek buďto samo, nebo, co by bylo daleko nebezpečnější, s Němci. Co to znamená pro Polsko, je docela jasné, ale co také pro nás a pro Francii, na to nesmíme zapomínat. Proto nesmíme svazovat svou existenci s polskou. Chceme být dobrými sousedy, žít v dobrém přátelství, ale nic více. Svou megalomanii ať si Polsko zaplatí samo! … Nepočítám sice se šlechetnosti lidí, ale počítám s jejich zdravým rozumem, a s tím, že si spočítají aktiva a pasiva jistého podniku. Megalomanie, která vedla Poláky, aby zachvátili Volyň, Bílou Rus, Vilno, má pro Poláky tolik pasiv, že aktiva vidí jen ti Poláci, kteří ztratili chladný úsudek následkem svého velikášství a polského nacionálního šovinismu.“

Žďárský také upozorňuje na souvislost československo-polské krize a vznik Malé dohody poté, co Maďarsko slovně deklarovalo podporu Polsku a alespoň dočasně získalo Francii na svoji stranu proti Československu.

Polsko-sovětská válka

Zcela svérázným specifikem byla polská šlechta. Zjednodušeně lze říci, že jedním jejím pilířem byly ty nejhorší tradice ruské šlechty a druhým odpor ke všemu ruskému. Když se pod Pilsudského velením podařilo rozbít Tuchačevského invazní armádu a následně připojit krasnoruské oblasti k Polsku, šlechta na okupovaném území okamžitě začala zabírat půdu a vyhánět z ní rolníky. Sice se Polsko Rižským mírem zavázalo ke slušnému zacházení s krasnoruským obyvatelstvem, ale nic z tohoto závazku nesplnilo. Namísto slušného zacházení došlo ke konfiskacím nemovitostí, rozsáhlým masakrům místního obyvatelstva (doloženo i znásilnění čtyřletého děvčátka) a násilnému popolšťování a katolizaci. V zájmu popolšťování byli do krasnoruských končin usídlováni důstojníci (šlechta), četníci a státní úředníci, kteří měli za úkol udržet domorodce v poslušnosti a udělat z nich Poláky. Část obyvatelstva samozřejmě utekla, mnozí z nich se usadili v německém Slezsku. Nakonec se Polákům podařilo vyvolat ve své kolonii povstání, které museli vojensky potlačovat, této operaci se decentně říká ‚pacifikace‘. Proslulí ukrajinští teroristé jsou dílem nenažranosti polské šlechty.

Dalším problémem se stalo zacházení s ruskými zajatci po porážce Tuchačevského invaze do Polska. Zajatí vojáci byli umístěni do zajateckých táborů. Táborům veleli polští důstojníci – zase ta pověstná polská šlechta – a ti v nich zavedli strašný režim. Zjednodušeně lze říci, že zajatci byli rozděleni do několika kategorií a toto zařazení hodně vymezovalo možnosti přežití. Nejlépe na tom byli Poláci, pro ty byl režim celkem snesitelný. Další kategorií byli ‚Ukrajinci‘ a ‚Bělorusové‘ (tedy ti Krasnorusové, kteří byli ochotni se nechat za ‚Ukrajince‘ a ‚Bělorusy‘ označit), kteří na tom také nebyli až tak zle. Podstatně hůře na tom byli Rusové a vůbec nejhůře bolševici.

Ostraha táborů běžně zajatcům sebrala oblečení a boty, aby je vyšmelila na místních tržnicích. Správa tábora samozřejmě také dostávala finanční obnosy na zajištění stravování zajatců. Asi není třeba připomínat, že z toho zajatci neviděli prakticky nic, protože to zase prožrala a prochlastala vznešená šlechta. Když přišla zima, lidé houfně mrzli. Někde se to i provalilo, proto tam mezinárodní červený kříž dopravil nějaké oblečení, které … se zase objevilo nikoliv u zajatců, ale na místních tržnicích. Samozřejmě, že řádily nemoci a i ty kosily zajatce. Protože se mi nechce znovu prohrabávat tuto špínu, uvedu jen po paměti hromadné znásilňování ruských zdravotnic a také případ, v němž komusi zašili do břicha kocoura, aby zjistili, kdo umře dřív – kocour, nebo člověk? Zlé na tom bylo především to, že tyto výstřelky, kterým za normálních okolností musí důstojníci zabránit, zde právě důstojníci ve velkém organizovali. Proto se nejednalo o zajatecké tábory, ale o tábory koncentrační. Čím se polské zajatecké tábory lišily od německých koncentráků? Zatímco v německých táborech byl ‚ordnung‘ (česky pořádek), v polských táborech byl ‚bardak‘ (česky bordel).

V Karpusově článku na webu valka.cz se píše, že zemřelo ‚jen‘ asi 18 000 vojáků jako „následek náhlého přetížení vojenských služeb během prvních měsíců věznění v důsledku velkého počtu zajatců“. Ovšem počítaje přímo Karpusem uváděná čísla (aniž bych chtěl prověřovat polský výklad matematiky, šlo celkem o 110 tisíc zajatců – vedle vojáků Tuchačevského armády tam byli i další; z nich 25 tisíc šlo k bílým a 26 tisíc se vrátilo do Ruska) mám za to, že chybí nikoliv 18 tisíc, ale skoro 60 tisíc lidí. Kromě dalšího lze pochybovat i o „náhlém přetížení vojenských služeb …“, protože tyto zajatecké tábory existovaly již v době první světové války a v roce 1919, kdy zachycovaly podstatně větší nápor vracejících se Rusů z německého zajetí. A žádné zásadní problémy tehdy nenastaly. Ještě jednou upozorňuji, že jsem uvedl čísla vycházející z polských zdrojů. Prudniková si dala práci prohrabat hlášení operativního oddělení polského Generálního štábu a na jejich základě stanovila počet zajatců na 207 tisíc a počet v zajetí zemřelých na asi 100 tisíc vojáků! Za tábory smrti se považovaly především tábory v Tuchole a v Strzalkově.

Velmi jednoduše lze říci, že i kdyby v ‚Katyni‘ opravdu vraždilo NKVD, tento zločin byl jen zlomkem toho, co předvedlo Polsko po polsko-sovětské válce v roce 1920. Poláci, vůbec už odhlížeje od sovětských obětí při osvobození Polska (asi 600 tisíc padlých), nemají nejmenší právo vznášet vůči Rusku jakékoliv nároky!

Harakiri, díl první

Ve vztahu Sovětského svazu k Polsku ale vystupuje jedna zajímavost: Zatímco k Rumunsku SSSR po celé meziválečné období vystupoval s požadavkem vrátit Bessarábii, vůči Polsku požadavek vrátit krasnoruské končiny nevznesl. Sovětské vedení vycházelo z názoru, že hrdé Polsko je nejlepší zárukou bezpečnosti na západní hranici SSSR, protože ač sice vůči SSSR nepřátelsky naladěné, přesto skoro stejně nepřátelsky naladěné bylo i vůči Německu. Pilsudského Polsko tak v otevřeném prostoru, kterým obvykle probíhala tažení proti Rusku, vytvářelo zátku. Vůdci SSSR uvažovali, že za této situace krasnoruské kraje posilují Polsko a posilují i tu zátku. Jenže Pilsudski si dovolil v roce 1935 zemřít a moc v Polsku převzala polská šlechta.

Samotné Polsko se formálně orientovalo na západní mocnosti. Píši formálně, protože ve skutečnosti to bylo trochu jinak, za chvilku se k tomu dostaneme. Polsko, společně s Československem, si jako bezpečnostní pojistku vybrala Francie. Francie měla strach z Německa, které za Bismarcka náhle mohutně Francii přerostlo. Po první světové válce proto Francouzi uvažovali o tom, že společně s Československem a Polskem početně převáží nad Německem a udrží nad ním kontrolu, a tak uzavřeli s oběma státy spojenecké smlouvy. Koncem 30. let se situace v Evropě začala přiostřovat. Čistě teoreticky Francie s Polskem a Československem měly být schopné tehdy ještě slabé Německo naprosto bez jakýchkoliv problémů udržet na uzdě. Jenomže Polsko se předvedlo…

Několik dní před tím, než došlo k anšlusu Rakouska (březen 1938), zemřel na hranicích Polska s Litvou polský voják Stanislav Serafin. Muchin tvrdí, že to byla cílená polská provokace a podivnou časovou souslednost opravdu těžko hodnotit jinak. Vzápětí Polsko začalo harašit zbraněmi a požádalo Francii o pomoc ve válce proti Litvě. Namísto, aby Polsko podpořilo Francii a společně tak mohli zabránit německému anšlusu Rakouska, Polsko svedlo pozornost stranou a snažilo se vyvázat svoje a francouzské síly na podružný problém. Toto nakonec vyřešil Sovětský svaz, když Polsku oznámil, že pokud dojde k napadení Litvy, půjde jí na pomoc. Z války mezi Polskem a Litvou tedy sešlo, ale zároveň Německo mohlo v klidu obsadit Rakousko a Francie tomu nedokázala zabránit. Vojenská síla Německa začala růst. Navíc se do problémů dostalo i Československo, protože při svém poměrně nepříznivém tvaru, mělo najednou Německo ze dvou stran. Tehdy Polsko své spojence zradilo poprvé.

O něco později Německo dalo vzniknout ‚sudetskému problému‘. Francie tlačila na Polsko, aby uzavřelo spojeneckou smlouvu s Československem, ale Polsko odmítlo. Polsko oznámilo Francii, že této války proti Německu se nezúčastní a tím postaví Francii do role agresora. Proto Francie odsouhlasila mnichovský diktát. Když Československu slíbil pomoc Sovětský svaz, Polsko dokonce poslalo Československu nótu, v níž označilo pomoc SSSR za nepřátelský akt a za důvod vyhlášení války Československu. Beneš teprve na základě této nóty ustoupil. Polsko si potom s radostí vzalo sousto, které mu Němci přenechali. Polsko vytvořilo zdání, že mnichovský diktát je vítězstvím demokracie a svobody, postavilo Hitlera na stranu ‚dobrých‘ a legalizovalo německou agresi. Tehdy Polsko své spojence zradilo podruhé.

Není od věci uvést směrnici odeslanou v předvečer uzavření mnichovské dohody polským ministrem J. Beckem vyslanci v Berlíně k rozhovoru s Hitlerem:

1. Vláda Polské republiky konstatuje, že s ohledem na pozici, kterou zaujala, paralyzovala v nejširším smyslu možnost intervence Sovětů v české otázce…

2. Polsko považuje vměšování Sovětů do evropských záležitostí za nepřijatelné…

3. V průběhu minulého roku polská vláda čtyřikrát odmítla připojit se k mezinárodnímu vměšování na obranu Československa.

4. Bezprostřední polské nároky se omezují oblastí těšínského Slezska.

Potom Hitler nabídl Polsku společnou účast na válce proti SSSR, ale polská šlechta začala spekulovat. Byla si přece jenom alespoň trochu vědoma rizik války se SSSR, a ta podstoupit nechtěla. Přímou účast na válce Polsko odmítlo, ale mělo představu, že ‚obětuje‘ Rumunsko a tak umožní německý útok na SSSR. Přitom polské elity za tento ‚fígl‘ chtěly, aby jim Německo oplátkou postoupilo Ukrajinu. Stejně tak Polsko odmítlo vcelku rozumné požadavky Německa ohledně Východního Pruska. (Německo žádalo o povolení postavit přes polské území do Gdaňska a Východního Pruska železnici a dálnici a změnit statut tehdy prakticky německého města Danzig-Gdaňsk.) Výsledkem bylo Hitlerovo rozhodnutí vyzkoušet znovu vybudovanou armádu a toto mu stačilo jako záminka k válce – a dal příkaz k její přípravě. Martirosjan tvrdí, že Hitlerova direktiva týkající se přípravy na válku předpokládala vývoj podobný Mnichovu a Velká Británie v tomto smyslu také konala. V této chvíli se do toho vložil SSSR. Polsko totiž mělo od roku 1921 spojeneckou dohodu s Rumunskem o společné obraně proti SSSR. Sovětský svaz, aby chránil Polsko, jej požádal, aby tuto smlouvu obě země vztáhly i na agresi ze strany Německa. Polsko odmítlo a tím své spojence zradilo potřetí.

Francii se již definitivně rozpadal mechanizmus, který zajišťoval její bezpečnost, a Daladier v této chvíli úpěnlivě žádal Polsko, aby svolilo se vznikem bezpečnostního mechanizmu za účasti SSSR. Polsko odmítlo a tak své spojence zradilo počtvrté.

Tajemství sovětských archívů

Je všeobecně známé, že tím korunním důkazem Stalinovy a Berijovy viny ve věci ‚Katyně‘ je tzv. ‚paket č. 1‘. Protože v tuto chvíli začínáme probírat tyto záležitosti, musíme si tento pojem vysvětlit. V Sovětském svazu byly zavedeny čtyři stupně utajení:

- pro služební potřebu (для служебного пользования)

- tajné (секретно),

- přísně tajné (совершенно секретно) a

- přísně tajné zvláštní důležitosti (совершенно секретно особой важности)

Kromě výše uvedených ve stranickém aparátu (VKS(b) a KSSS) měly existovat ještě dva další stupně utajení:

- zvláštní složka (особая папка) a

- uzavřený paket (закрытый пакет)

Zvláštních složek se v dobách SSSR sešlo snad asi půldruha tisíce a uzavřených paketů několik desítek. To byly ty nejtajnější dokumenty, jaké v Sovětském svazu existovaly. Mezi ‚uzavřené pakety‘ prý patřily také vyšetřovací spis o smrti Stalinovy ženy Naděždy Alilujevy a tajný protokol k německo-sovětské smlouvě (paket č. 34). Prudniková uvádí, že podle samotného Gorbačova existoval i ‚uzavřený paket‘ týkající se osudu zajatých Poláků, ten obsahoval originál zprávy Burděnkovy komise a jakýsi několikasetstránkový seznam osob – zapečetěná obálka byla tlustá asi 2 centimetry.

Přístup k ‚uzavřeným paketům‘ byl velmi omezený a byl možný výhradně na povolení generálního tajemníka, kromě toho se všechny přístupy evidovaly. Tyto dokumenty byly pod správou Všeobecného oddělení ÚV strany, ale samotný vedoucí tohoto oddělení neměl právo bez souhlasu generálního tajemníka do nich nahlédnout. Bylo zavedeno, že novému generálnímu tajemníkovi tyto dokumenty osobně přinášel vedoucí Všeobecného oddělení, generální tajemník je osobně rozpečetil, seznámil se s obsahem a potom je znovu zapečetil, zapsal se do protokolu a odevzdal je vedoucímu Všeobecného oddělení.

Ve vztahu ke zveřejněnému paketu týkajícího se osudu polských zajatců je vážnou otázkou, proč je označován jako ‚Paket číslo 1‘. Tento paket nebyl ani první v pořadí, ani nejdůležitější. Zde již máme manipulace. Další se týkají obsahu. Gorbačov v roce 1987 povolil otevřít ‚uzavřený paket o Katyni‘, kdy se z Burděnkovy zprávy udělala xerokopie. Potom, zase podle slov Gorbačova, byly v archívu v dubnu 1989 dva pakety, a ten druhý se stal ‚prvním‘, když obsahoval ‚zprávy‘ Beriji a Šeljepina … a Gorbačovovi to zřejmě nevadilo! A nakonec, jak pára nad hrncem, zmizel původní paket – a zůstal ten ‚správný‘ a s oním číslem 1.

Bez jakýchkoliv pochybností se i Gorbačov musel seznámit s ‚uzavřeným paketem‘ týkajícím se osudu polských zajatců, přestože v protokolu není zapsán. Bídu Gorbačova ukazuje i to, že ihned, když se mu v tajném archívu začaly samy od sebe množit a vzápětí i mizet ty nejtajnější dokumenty, nenechal provést podrobné šetření a nenechal potrestat viníky. Samotný Gorbačov prý chtěl, aby vedoucí všeobecného oddělení ÚV KSSS ty nepohodlné dokumenty nenápadně zničil. Stejně tak je podivné, že tento paket se tak dlouho hledal. 

Smlouvy a protokoly

Protože se Polsko rozhodlo neúčastnit se přímo války proti SSSR, měl Sovětský svaz obzvláštní zájem na jeho zachování. Jenomže Polsko odmítlo nabídku pomoci ze strany SSSR. Přitom Velká Británie svojí politikou ustupování Německu z Polska přímo vytvořila novou německou oběť a tak otevírala společné hranice Německa a Sovětského svazu s cílem dotlačit SSSR do války proti celé Evropě. Francie se dostala na okraj zájmu a do vleku Velké Británie. Zároveň německý spojenec v rámci Paktu proti Kominterně Japonsko bylo v té době v již otevřené válce se SSSR a Sovětskému svazu hrozila válka na dvě fronty. Taková situace byla pro Sovětský svaz velmi nebezpečná. Sovětský svaz v tuto chvíli provedl velmi překvapivý obrat – uzavřel dohodu s Německem a tím v prvé řadě Japonsku zkompromitoval Německo. Po sovětsko-mongolském vítězství u řeky Chalkyn Japonsko přistoupilo na mír a po celou dobu války Německa a SSSR zůstalo neutrální. Smlouva s Německem znamenala odvrácení hrozby války na dvou frontách. Kromě toho touto smlouvou na čas odvrátil nebezpečí prakticky celoevropského útoku na SSSR. Smlouva také umožnila Hitlerovi se alespoň na čas ohlédnout po kořisti na západ a tak si jej znepřátelit.

Celá tato intrika zcela změnila situaci a podstatně vylepšila možnosti SSSR. Osobně mám za to, že byla dílem Stalina, byl to pověstný objevitel překvapivých a velmi účinných řešení. Za postupující izolace ze strany Polska a Velké Británie (která slovy Churchilla pouze zatahovala SSSR do jednání s cílem odvrátit sovětská jednání s Německem) začal SSSR přímo vyjednávat s Německem a uzavřel s ním několik smluv. Protože Hitler již připravoval válku s Polskem, smlouvy se SSSR pro něj znamenaly podstatné snížení rizik a o jednání se SSSR projevil velký zájem. Stalin byl velmi dobrý vyjednávač a přímé uzavření smlouvy o neútočení, o kterou měl zájem Hitler, podmínil uzavřením obchodní smlouvy 19. 8. 1939. Na jejím základě SSSR dodával Německu obilí a průmyslové suroviny a z Německa kupoval obráběcí stroje a zbraně. Zároveň Německo poskytlo Sovětskému svazu úvěr. Hitler ve snaze dosáhnout svých cílů významně pomohl vyzbrojit svého příštího soupeře. Úvěr SSSR zřejmě přímo nepotřeboval (vyžádal si ho v souvislosti s německým nákupem obilí), ale byl další malou garancí zachování míru.

Martirosjan uvádí, že Velká Británie zdržovala rozhovory se SSSR s cílem vytvořit patovou situaci a víceméně automaticky nechat německo-polskou válku přerůst do války německo-sovětské. Velká Británie a Francie plánovaly potom otevřít druhou frontu na západě Německa a vypustit invazní vojska do východní Evropy. Po porážce SSSR Německem tak západní mocnosti chtěly porazit Německo. Této situace si prý byl vědom i Hitler a právě proto se měl rozhodnout porušit Pakt proti Kominterně a raději se dohodl se SSSR, aby si v mezidobí zabezpečil týl. Byla zde ještě další záležitost – takový malý ‚mnichov‘ v Číně – Velká Británie uzavřela v červenci 1939 smlouvu o sférách vlivu s Japonskem. Tato smlouva zřejmě upozornila Německo, že hraje podle karet rozdaných Velkou Británií a stala se jedním ze silných impulsů uzavřít dohodu o neútočení se SSSR a vymanit se ze sevření britského diktátu. 

Po uzavření obchodní smlouvy následovala 23. 8. 1939 smlouva o neútočení. Myslím, že jsem již dost podrobně vysvětlil, že ač si o Hitlerovi není potřeba dělat nějaké iluze, hlavní zdroje problému byly jinde. Tato smlouva podstatným způsobem narušila britské plány, nelze ji však považovat za hřebík do rakve světového míru a Polska zvláště. Hitlerovo opovrhování smluvními závazky, jak ho to naučila Velká Británie ho ve vztahu k Japonsku a SSSR přišlo později velmi draho a Stalin na to mohl kalkulovat. Jako součást smlouvy se uvádí tajný protokol.

Nakonec po kolapsu Polska byla uzavřena Smlouva o přátelství a hranici mezi Německem a SSSR23. Její součástí měly být důvěrný a dva tajné protokoly a pozdější dodatek.

Legendou je tajný protokol k smlouvě o neútočení. Uveďme jeho obsah:

Při podpisu smlouvy o neútočení mezi Německem a Svazem Sovětských Socialistických Republik níže podepsaní zplnomocněnci obou stran posoudili v přísně tajném pořádku otázku rozhraničení sfér společných zájmů ve Východní Evropě s tímto výsledkem:

1. V případě územně-politických změn v oblastech pobaltských států (Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, je severní hranice Litvy současně hranicí sfér zájmů Německa a SSSR. Zároveň obě strany uznávají zájmy Litvy ve vztahu k Vilenské oblasti.

2. V případě územně-politických změn na území spadajícího pod pravomoc Polského státu, hranice sfér zájmů Německa a SSSR bude procházet přibližně po linii řek Narva, Visla a San.

Otázka, je-li v zájmech obou stran zachovat nezávislý Polský stát a jaké budou jeho hranice, může být definitivně vyřešena jenom v průběhu dalšího politického vývoje.

V každém případě budou obě vlády tuto otázku řešit přátelsky a společně.

3. Co se týká jihovýchodu Evropy, sovětská strana zdůrazňuje zájem SSSR na Bessarábii. Německá strana deklaruje nezájem o tyto oblasti.

4. Tento protokol budou obě strany udržovat v přísném utajení.

Uvedený protokol v prvé řadě definuje linii, jejíž překročení by Sovětský svaz považoval za vyhlášení války. Tato linie s původními starými opevněními byla vlastně dřívější hranicí mezi německým a ruským záborem a dělila Polsko napůl. SSSR tak dal Polsku možnost válku s Německem, sice v poloviční velikosti, ale přežít. Protože by takové Polsko zůstávalo ve válečném stavu s Německem, zůstaly by v platnosti i závazky Velké Británie a Francie vůči němu a tak byl SSSR chráněn před přímým střetem s Německem. Sovětský svaz, navzdory legendám, ve svém vlastním zájmu nemohl mít zájem na zničení Polska a i podle tohoto protokolu pro jeho zachování hodně učinil.

Tajný protokol je nutno okomentovat podrobněji. Je zde totiž vážný problém s důvěryhodností. Tento protokol musel být zhotoven ve dvou vyhotoveních. Jedno dostalo Německo, to ale prý shořelo při bombardování Berlína v březnu 1944. Prý v archívu zůstala jeho mikrofiše. Na existenci tohoto protokolu postavili svoji obhajobu obžalovaní v Norimberku. Sovětská strana až do Gorbačova odmítala jeho existenci. Ovšem A. N. Jakovlev tajný protokol (německou mikrofiši) ‚nastudoval‘ a na základě jeho dokladu jej odsoudil Nejvyšší sovět SSSR v roce 1989. Potom D. A. Volkogonov v roce 1992 ‚objevil‘ ‚protokol‘ v archívu ÚV KSSS jako ‚uzavřený paket č. 34‘ (odtud pochází uvedený text). Obě jména jsou ve vztahu k sovětským dějinám zárukou nedůvěryhodnosti, ještě si k nim něco řekneme.

Dalším problémem je to, že ‚uzavřených paketů‘ mělo být v archívu ÚV KSSS několik desítek, ale známé jsou pouze dva: ‚paket č. 1‘ o Katyni a ‚paket č. 34‘ o tomto tajném protokolu. Žádný další jsem nenašel, jen informaci, že snad v dalším měl být protokol z vyšetřování smrti Stalinovy manželky Naděždy Alilujevy. Dále: Podobnou povahu, jako tajný protokol ke Smlouvě o neútočení musely mít i tajné protokoly ke Smlouvě o přátelství a hranicích. Potom bych očekával tyto dokumenty buď v jednom ‚paketu‘, nebo nějaký ‚paket č. 35‘ poblíž toho předchozího a společný objev obou. Kdepak. Každý ze sovětských ‚originálů‘ byl ‚nalezen‘ zcela samostatně a v různé době!

Stalin sám v té době musel velmi dobře vědět, že pro Hitlera jsou podobné dokumenty cárem papíru. Muselo mu být jasné, že Hitler přímo podpisem smluv se SSSR porušil svoje předchozí závazky. Potom je otázkou, proč by se vůbec snažil něco podobného s Hitlerem sepsat a přiložit ke smlouvě? Stalinovi bylo jasné, že tato smlouva má platnost pouze do té doby, než bude poražena Francie, protože tím si Německo rozváže ruce na západě, když Velká Británie se bude snažit ze svých závazků vymanévrovat. Do pádu Francie bude platit smlouva psaná i smlouva ústní, potom už žádná. Stalin s Molotovem neměli nejmenší důvod jakýkoliv tajný protokol podepisovat! Ostatně Molotov až do své smrti odmítal, že by něco takového podepsal.

Podrobným studiem těchto tajných protokolů se zabýval i bývalý vysoký funkcionář KGB V. A. Sidak. Jeho závěry se opírají o řadu drobných chyb, které podle něj svědčí o tom, že tyto dokumenty jsou podvrhy. Na druhé straně uvádí zjištění sovětské rozvědky o snaze západních mocností a NATO vyrobit kompromitující materiály ve vztahu k sovětsko-německým smlouvám. Pro zájemce o fantastické příběhy uvádím, že první pokus svést na SSSR snahu rozbít Polsko provedla britská rozvědka již v roce 1935 (!!!) tedy dlouho před polskou krizí. Podobný názor mají i další, například F. I. Čujev, politolog a historik V. A. Nikonov, vnuk Molotova a S. G. Kara-Murza. ‚Tajné protokoly‘ tedy můžeme považovat jenom za další velký podvrh.

Jenomže tyto protokoly velmi dobře vyjadřují postoje a zájmy obou stran. Výše uvedený protokol na jedné straně dává Německu možnost vyřešit svoje problémy s Gdaňskem a kraji osídlenými Němci a na druhé straně za předchozího okázalého nezájmu Polska o sebe samotné a odmítnutí sovětských garancí Sovětskému svazu garantuje zachování Polska, jako nárazníkového státu mezi Německem a SSSR. Tím brání Sovětský svaz před přímým napadení Německem. Nejspíše se jedná o ústní dohodu, kterou pouze Ribbentrop písemně zpracoval ve své zprávě pro německou vládu. Později, aby rozklížili řady spojenců, Němci vyrobili mikrofiši a na jejím základě potom Goebelsovi pohrobci v SSSR i ‚sovětské originály‘. Podobně to zřejmě platí i pro ‚tajné protokoly‘ k Smlouvě o přátelství a hranici, když hranice byla vedena po Curzonově linii, víceméně po etnické hranici.

Harakiri, díl druhý

Události se však vyvinuly zcela jinak a to nikoliv vinou Stalina, ani SSSR, ba dokonce i Hitlera. Čelist vlastně spadla i Francii …

Nejprve chrabré Polsko necelý týden před válkou uzavřelo spojeneckou dohodu s Velkou Británií31. Tato dohoda nebyla mířena proti bezprostředně hrozící německé agresi, jak by se za dané situace dalo čekat, ale byla spíše dělením sfér vlivu. Muchin se soustřeďuje na její tajný protokol: touto smlouvou se Litva a Danzig-Gdaňsk staly součástí zájmové sféry Polska a Velká Británie se zavázala Polsku v souvislosti s nimi poskytnout vojenskou pomoc. Kromě toho se Polsko výslovně zřeklo svého spojence Rumunska v případě, že jej napadne Německo (přes území Maďarska). Poláci si mysleli, že tímto chytře otevřeli Němcům tažení na SSSR, ale neuvědomili si, že ve skutečnosti je Britové převezli a Němcům je obětovali, aby se otevřela podstatně vhodnější cesta na východ přes území Polska.

Velká Británie tlačila, aby Polsko nevyhlásilo mobilizaci. Tím došlo k jejímu zdržení. Polská mobilizace totiž měla jednu zvláštnost související s anexí krasnoruských zemí: v této polské kolonii mobilizace také probíhala, ale zdejší lidé byli prakticky výhradně pouze řadovými vojáky, kteří jenom doplňovali oddíly sestavované v etnickém Polsku. Proto zkompletování jednotek trvalo déle.

Na druhé straně Stalin chtěl, aby se Polsko mohlo plně soustředit na válku s Německem a v této době dal armádě příkaz vzdálit se od hranic s Polskem. Německý protest potom SSSR ignoroval. 1. 9. 1939 sovětský vyslanec v Polsku položil na ministerstvu zahraničí dotaz, čím může SSSR Polsku pomoci. Odpověď zněla, že mají 3,5 miliónu vojáků (!) a že tuto provokaci již zastavili … Ve skutečnosti Polsko mobilizovalo asi 1,5 miliónu vojáků, ale akceschopné vojenské oddíly tvořily pouze zhruba polovinu z tohoto počtu.

Poláci se poměrně brzy zorientovali, uvědomili si sílu a organizaci německého útoku a polské šlechtě (důstojníci a generálové) došlo, že tento nepřítel je vybaven a připraven podstatně lépe, než oni a z nějakého rabování dobytých území, jako v Krasnorusku, nic nebude. A přes předcházející halasná prohlášení o válčení okamžitě ztratili zájem a nastala hromadná dezerce … velitelů. Dezerce navíc proběhla, jak jedovatě poznamenává Muchin, v přísném služebním pořádku. Jako první utekl polský prezident, potom vláda, tu následoval vrchní velitel, za ním mazal do Rumunska Generální štáb a potom důstojníci. Zatímco poddůstojníci a vojáci statečně bojovali. Již 5. 9. 1939 přišel bojujícím vojskům rozkaz vrchního velitele fakticky k útěku do Rumunska a Maďarska. Tento rozkaz byl nesmyslný, protože se jednalo o útěk podél postupujících Němců. Rozkaz pouze kryl útěk šlechty. Ti, kterým se nepodařilo utéci, se rychle vzdali Němcům.

Míra zrady polské šlechty vyplývá z válečných ztrát. Polská armáda ztratila v této válce pouhých 66 tisíc vojáků, z uváděných 3,5 miliónu to je necelých 2%. Uvedený počet vojáků je nejspíše nesmyslný, ale pokud budeme předpokládat, že Polsko mělo ve zbrani někde okolo jednoho a půl miliónu vojáků, jeho ztráty byly pořád hluboko pod 10%. Například Sovětská armáda dotáhla válku do vítězného konce při ztrátách přes 200% výchozího stavu vojsk. Ještě výmluvnější jsou ztráty důstojníků. Muchin uvádí, že na začátku války je podíl důstojníků mezi padlými neúměrně vysoký, protože právě oni musí vojáky svým osobním příkladem naučit statečnosti v boji. Tak ve Wehrmachtu, při vynikající přípravě vojsk, na 100 německých vojáků a poddůstojníků padlých v bojích s Polskem bylo 8 důstojníků. Francie během následujícího roku na 100 vojáků a poddůstojníků ztratila dokonce 43 důstojníků. Při podobných relacích na 100 polských vojáků a poddůstojníků padli pouze 3 polští důstojníci! Ostatní prostě utekli. A tak do Velké Británie po pádu Francie přišlo asi 20 tisíc polských vojáků, tedy přibližně 1 svazek (divize). Tabulkový stav německé divize představoval 1 generála, 5 plukovníků a 620 důstojníků. Zatím se ve Velké Británii sešlo 37 polských generálů, 105 plukovníků a 6 tisíc důstojníků …

Dezercí vznikl velký problém Rumunsku. To sice bylo spojencem Polska, ale pouze pro případ války se Sovětským svazem. Pro případ války s Německem bylo neutrální, a proto bylo povinné Poláky internovat. To také znamenalo se o ně starat a živit je. Jenomže šlo o spousty lidí. Proto Rumunsko internovalo pouze polskou vládu a vysoké vojenské činitele, zatímco v případě ostatních zavřelo oči a dělalo, že je nevidí. Rumunsko si nemohlo dovolit vydat polskou vládu Německu na jednání o kapitulaci, protože by to byl nepřátelský akt vůči Velké Británii a Francii. Nemohlo si ani dovolit vydat vládu do Francie, protože by to byl nepřátelský akt vůči Německu. Podstatné se pro další vývoj stalo to, že oficiální představitelé Polska svobodu v Rumunsku neměli. Nikdo jiný neměl oprávnění vystupovat jako oficiální zástupce Polska. To se týkalo i v podstatě loutkové Sikorského ‚vlády‘, ustavené ve Francii.

S Německem bojovali nejen polští vojáci a poddůstojníci. Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku 3. 9. a již 5. 9. francouzská armáda zaútočila a provedla na málo kryté linii průlom do hloubi Německa. Jenomže již 10. 9. francouzský představitel při polském Generálním štábu poslal domů zprávu, že v polském velení vládne naprostý chaos a polský odpor se rozpadl během prvních dnů války. Zároveň Německo již začalo přesouvat svoje jednotky na západ a francouzská armáda svoje operace, které tímto ztratily smysl, zastavila a čekala na pomoc Velké Británie. Ta ovšem mezitím ‚zjistila‘, že pozemním vojskem prakticky nedisponuje. Francie zůstala proti, v tuto chvíli již mocnému a secvičenému sousedovi, sama, demoralizovaná neúspěchem svých bezpečnostních mechanizmů. Polsko tak zradilo své spojence popáté.

Stejně tak byl překvapen i Hitler, který ještě 7. 9. 1939 projednával podmínky polské kapitulace a požadavky na územní ústupky Polska. Hitler měl původně představu, že Polsko regulérně kapituluje a Německo si přitom obsadí Němci osídlené končiny. Ten zbytek se měl stát loutkovým státem a ‚Ukrajina‘ ‚nezávislou‘. Tedy polská vláda svým útěkem zlikvidovala Polsko, zatímco Hitler ho chtěl zachovat.

Překvapen byl i SSSR. Předvídat, že se Polsko takto rozpadne, musel by se od začátku starat pouze o Krasnorusy a základem rozhraničení by se ihned stala Curzonova linie. Další kroky sovětské vlády by od začátku musely být odlišné. Zatím sovětská vláda zjistila, že polská vláda utíká do Rumunska, a když jí došly důsledky, rychle, ale teprve 11. 9. 1939 vyhlásila mobilizaci. Ač nekompletní, dostala vojska 17. 9. úkol obsadit krasnoruské končiny. SSSR se přestal zajímat o původní linii na řekách Pissa, Narva, Visla a San a nové rozhraničení tvořila právě Curzonova linie. Německo také v následující ‚Smlouvě o přátelství a hranici mezi SSSR a Německem‘ v rámci kompenzace za původní linii předalo do sovětské sféry vlivu Litvu.

Jenomže Polsko bylo proti útoku ze strany SSSR chráněno lépe, než proti útoku ze strany Německa. Pokud by sovětská vojska jen tak překročila svoje západní hranice, Sovětskému svazu by vyhlásily válku Rumunsko, Francie a Velká Británie. Přesně to, do čeho se SSSR snažila vmanévrovat Velká Británie.

Za této situace Stalin vymyslel další ze svých geniálních tahů. Na vstup sovětských vojsk je třeba získat souhlas zákonné polské vlády. Ta by samozřejmě takový souhlas nikdy nedala. Jenomže v souvislosti s útěkem polské vlády do Rumunska vznikla možnost předat polské vládě nótu o tom, že SSSR přebírá ochranu krasnoruského obyvatelstva před německou agresí ve chvíli, kdy polská vláda sice formálně bude ještě v Polsku a tedy ve výkonu funkce, ale ve skutečnosti již bude internovaná v Rumunsku a neschopná jakkoliv odpovědět. A mlčení přece odjakživa znamená souhlas.

Jakmile sovětská rozvědka zjistila, že polská vláda překročila hranice Rumunska a byla internovaná, byl v noci na 17. 9. 1939 z postele vytažen a na lidový komisariát zahraničních věcí pozván polský vyslanec. Tam mu náměstek lidového komisaře Potjomkin přečetl připravenou nótu. Vyslanec ji odmítl, ale písemný text nóty byl mezitím řádným protokolem předán zaměstnancům polského vyslanectví. Podle textu nóty v té době polská vláda již v Polsku nebyla. To okamžitě vyvolalo rozhořčenou reakci jak vyslance, tak i dalších polských představitelů, že prý polská vláda v Polsku ještě byla a zemi opustila teprve tento den. Jenomže přesně tím vznešená polská šlechta skočila na hrábě nastavené Stalinem: pokud vláda byla v Polsku, měla na tuto nótu oficiálně zareagovat – což se ale nestalo. (Formálně byl Beck internován teprve 19. 9., poté, co odmítl požadavek Rumunska vzdát se funkce, to ale nic nemění na tom, že v této době byl v rukou rumunských úřadů a neschopen vykonávat svoji funkci.)

Následky byly jasné: nikdo, ani Francie a Velká Británie, ale ani Rumunsko neměly v ruce vůbec nic, co by je opravňovalo zahájit proti SSSR válku. Dokonce ani Společnost národů neosočila SSSR z agrese. Krasnorusko bylo za dané situace z nouze ctí, ale alespoň něco. Potom už jen připomeňme, že Německo proti této nótě, vedené vůči Německu ne zrovna v přátelském duchu uzavřených vzájemných smluv, podalo protest, který sovětská strana skromně ignorovala…

Jak byla sovětská vojska v Krasnorusku přivítána? Polská armáda se někde ve svých nejlepších tradicích rozutíkala, jinde zahájila válečné operace proti ne zcela mobilizovaným sovětským oddílům. Poslali proti nim i letectvo. V této době se polská armáda ve své kolonii stále chovala tak, jak byla zvyklá. Nedaleko Grodna přicházející sovětské oddíly zjistily 20. 9. právě probíhající trestnou výpravu vznešených Poláků proti domorodcům. Sovětské oddíly zarazily vraždění (za oběť jí padlo 17 domorodců z toho 2 nedospělí chlapci) a následně musely chránit čerstvě zajaté Poláky před hněvem místního obyvatelstva. Po úspěšném obsazení krasnoruských končin se zapotili sovětští propagandisté. Jejich prvořadým úkolem bylo maximálně tlumit protipolské nálady a zabránit pogromům. Byli v tom poměrně úspěšní, protože až do německého útoku byl celkem klid. (Teprve německý útok znamenal změnu, Němci naopak začali povzbuzovat Krasnorusy k vyřizování účtů, protože jim to odlehčovalo v jejich těžkém díle prosazování árijské rasy. Krasnorusy používali v akcích proti Polákům a Poláky v akcích proti Krasnorusům. Úspěchem této politiky byl i volyňský pogrom.)

Samotné obyvatelstvo sovětské vojáky přivítalo s nadšením a poskytlo jim maximální pomoc. Sovětská vláda toto kladné přijetí využila a 30. 9. 1939 předložila obyvatelům krasnoruských krajů návrh na připojení k SSSR. (Nabídka se netýkala Vilenského kraje a samotného Vilna, které SSSR postoupil Litvě.) Podmínkou bylo přistoupení na sovětský systém, znárodnění bank a velkých podniků a předání půdy rolnickým výborům. 22. 10. se uskutečnily volby do Národního shromáždění, které mělo o celé záležitosti rozhodnout. Volební účast činila 94,8%. Již 27.10 se Národní shromáždění sešlo, aby 90,8% poslanců souhlasilo se sovětskými podmínkami a požádali Sovětský svaz o přijetí. O tom (budeme se tomu podivovat?) se samozřejmě v našem dějepise neučí …

Vzápětí o sobě dala vědět nikým nezvolená emigrantská polská vláda vedená Sikorským rozzlobená drzostí SSSR vyhlásit plebiscit a předat Litvě Vilno a vyhlásila Sovětskému svazu válku. Na území Krasnoruska začaly pronikat oddíly Armii Krajovej a začaly terorizovat obyvatelstvo. Sikorského navenek pouze silácké gesto mělo nepříjemný důsledek. Rozebereme si to za chvilku.

Když Sovětská vojska začala obsazovat Krasnorusko, zajímala početné oddíly polské armády. Zpočátku je pouze rozpouštěla a nijak se jejich osudem nezabývala. Proti tomu podalo protest Německo a žádalo, aby SSSR v souladu s válečným právem tyto jednotky internoval. Urychleně se proto jakýsi armádní důstojník, major Sopruněnko, jmenoval náčelníkem Správy ve věcech válečných zajatců a internovaných (dále jen UPVI) a nechalo se na něm, aby se s tím nějak vypořádal. Nezbylo mu, než začít zabavovat kláštery, rekreační střediska a neobývané domy a vojáky tam umístil. Za internační tábory bylo přitom možno považovat pouze kuchyně, kde se v určený čas tito lidé skutečně jakžtakž soustřeďovali.

Vedle samotných vojáků do sovětského zajetí zřejmě šlo i mnoho jejich rodinných příslušníků a další lidé, především polští úřední činitelé, kteří bydleli v Krasnorusku. Samostatnou skupinu představovali židé, velké části z nich již došlo, že u Němců porozumění hledat nemohou. Do zajetí padlo 130 242 lidí. Je dobré si připomenout, že co autor, to vlastní čísla, ale s ohledem na preciznost Prudnikové budu uvádět pouze jí publikované počty, vycházející z hlášení náčelníka UPVI Supruněnka.

Další polské osudy

Stalin, stejně jako další sovětští představitelé, byl Polskem velmi zklamán. Přesto později na Teheránské konferenci řekl, že pro bezpečnost SSSR je Polsko klíčové. Možná i proto podpořil návrh na zřízení Československo-Polské konfederace. Proti se však postavil Ludvík Svoboda, velitel v té době jediného vojenského tělesa, které prolomilo sovětskou izolaci a ve válce vystoupilo po boku SSSR. Tato miniaturní jednotka se připojila k bojující Sovětské armádě a dokonce se dožadovala zařazení do první linie. Postojem Svobody myšlenka na spojení Československa a Polska padla.

Ludvík Svoboda byl po ‚Mnichově‘ ostře protipolský. Před několika lety mi říkal generál-poručík Ing. Jaroslav Gottwald (v inkriminovanou dobu na vysokém postu v Západním vojenském okruhu ČSLA), že právě vážný protipolský záchvat starého nebojácného vojáka stál za rozhodnutím velmi rychle uklidit Ludvíka Svobodu z prezidentské funkce, protože z toho Československu hrozily vážné mezinárodní komplikace. Ve stavu snad ‚stařecké demence‘ měl sepsat vyhlášení války Polsku! – Jaké měl motivy a jaké měl cíle? Nevylučuji, že Ludvík Svoboda uvažoval pragmaticky a možná chtěl získat Kladsko, které Československo nezískalo ani po první, ani po druhé světové válce, a přitom jde o strategicky významné území vylepšující možnosti obrany státu.

Zatím s polskými oddíly v řadách spojenců byl problém. Tito vojáci svůj nezájem o osud Polska předvedli již během války s Německem a po anexi Polska to nebylo lepší.

Teprve když Německo napadlo SSSR a spojencem SSSR se prohlásila Velká Británie, uzavřel Sikorski se SSSR mír. Zároveň byla uzavřena dohoda na zformování polského vojska pod velením generála Anderse. V SSSR byla vyhlášena amnestie. Jenomže s propouštěním to tak jednoduché nebylo. SSSR je velká země a náčelníci trestaneckých zařízení měli plány, které museli splnit, zvlášť za válečného stavu – propouštět se jim nechtělo a nadřízení byli daleko. Kromě toho i ti nadřízení k zatčeným neměli zrovna moc důvěry a obávali se jejich protiruského a protisovětského postoje a proto je nechávali z pracovních táborů propouštět jen zvolna.

V prostoru Buzuluku za Volhou se začala sestavovat polská armáda, ale vznikalo kolem toho hodně problémů. Anders na jedné straně chtěl urychlené uvolnění vojáků do své armády, ale naplnit představy Sovětského svazu o vojenské spolupráci se bránil. Již 14. listopadu 1941 na jednom takovém setkání polského vyslance se Stalinem, kdy vyslanec Kot tlačil na propouštění polských vojáků a zvyšování stavu Andersovy armády, Stalin řekl, že Čechoslováci sestavili prapor a žádají jeho zařazení na frontu, zatímco Anders se svoji podstatně větší jednotkou na frontu odejít nechce. Omezení ze strany SSSR byla velmi rozumná, protože ti polští vojáci stáli SSSR spoustu peněz, které se daly využít podstatně lépe.

Zároveň s Poláky byli v Sovětském svazu internování příslušníci československého legionu, který se pod velením podplukovníka Svobody s rozkladem polské moci rychle odebral do sovětského zajetí. Českoslovenští vojáci polským důstojníkům nedůvěřovali a otevřeně říkali, že namísto polské armády, která stejně na straně SSSR bojovat nebude, by Sovětský svaz měl podpořit vojsko československé.

S propuštěním polských důstojníků se výrazně změnilo jejich chování. Ihned nasadili svoje epolety a stejně rychle se u nich objevili důstojničtí sluhové. Problém byl v tom, že tím to i končilo. Jejich zájem jít osvobozovat svoji vlast zůstával pod bodem mrazu.

Poláci nakonec odmítli posílit obranu Stalingradu a vyžádali si přesun celé armády do Íránu. Lze vcelku oprávněně předpokládat, že Stalinovi tím spadl kámen ze srdce. Polská emigrantská vláda se totiž věnovala zajímavému vojenskému plánování – připravovala nasazení této jednotky po překročení polské hranice – a že se otočí a budou bránit Polsko před Sovětskou armádou.

V Íránu se Poláci předvedli v tom nejlepším světle. Mohutně zásobováni z USA se zase pilně věnovali spekulaci a dámy … nejstaršímu řemeslu. V takovém rozsahu, že to začalo vyvolávat protesty místního obyvatelstva. Zájem začali jevit i vojenští inspektoři armády Spojených států, kam že se ztrácejí válečné dodávky polské armádě. Po nějaké době se britské vládě podařilo přesunout část jednotek do Palestiny (pořád daleko od Němců), ale s válčením to bylo na draka. Přestože Britové v Africe měli nedostatek vojsk proti Rommelovi, polské oddíly generál Montgomery do boje nepřivedl. Nakonec se Britům podařilo zapojit do bojů u Montecasino v Itálii pouze polský sbor, ten se však nijak nepředvedl. Na tomto úseku fronty měli Němci klid, zatímco na ostatních úsecích fronty dostávali zabrat. Je ovšem pravda, že když pod tlakem sousedních jednotek Němci vyklidili pozice, polský sbor je rychle zaujal a vztyčil polskou vlajku. Byli naprosto sebejistí a považovali to za svůj úspěch.

Na druhé straně máme vážné podezření na spolupráci polské emigrantské vlády s Německem. Jde o dvě věci. Tou první je postoj Sikorského vlády k německé propagandistické kampani okolo ‚Katyně‘ – tím se budeme zabývat za chvilku a ta druhá souvisí s překvapivým německým obsazením Norska, které přišlo jen těsně před tím, než to samé chtěla provést Velká Británie. Sikorského vláda o britských plánech věděla, protože se tohoto tažení měly zúčastnit i polské oddíly. V žádném případě nelze vyloučit, že Němci se o připravované operaci, která by jim značně omezila přísun velmi důležité železné rudy, dověděli právě odtud.

Přesto všechno Poláci pořád a dokola nadávají na Sovětský svaz a Rusy především. A tak se jen okrajově podívejme na další takový předsudek, že prý SSSR odmítl pomoc varšavskému povstání. Jak Axell, tak i Overy upozorňují, že účinná pomoc prostě nejenže nebyla možná, ba dokonce, že toto povstání bylo s Churchillovým vědomím zorganizováno tak, aby pomoc přijít nemohla! Existuje totiž memorandum britského Generálního štábu W. Churchillovi, v němž se píše, že (volně cituji) „ve věci varšavského povstání Vás žádáme, abyste polský odboj upozornil na to, že o případné pomoci a koordinaci operací se musí dohodnout se SSSR, neboť Velká Británie pomoci nemůže a podle našeho názoru za daných okolností ani SSSR“. Ale i za těchto okolností pomoc vlastně SSSR v mezích možností daných aktuálním rozložením fronty poskytl, ale Poláci s vyslanými jednotkami nespolupracovali a vlastně se postarali o jejich zničení a o zavraždění emisarů! (mimo jiné viz Rokossovskij a Žďárský).

Stalin ovšem s Polskem počítal a potřeboval, aby se polské jednotky zúčastnily osvobození Polska, protože jedině tak lze budovat rozumný vztah obyvatelstva k vlastní zemi. Schopného velitele našel v plukovníku Berlingovi, ale po dosavadních zkušenostech sáhl ke zvláštním opatřením při formování jeho vojsk. Ze sovětských jednotek stáhl všechny vojáky, jejichž příjmení vypadala jako polská a převedl je k Berlingovi. Díky tomu byla jeho armáda způsobilá boje, ale za tu cenu, že přibližně polovinu jejích vojskových ztrát tvořili sovětští vojáci. V sovětské armádě koloval vtip:

Polský kněz vede před bitvou bohoslužbu a nakonec dává políbit vojákům kříž. Jeden voják mu pošeptá: „Já ten kříž nemůžu políbit, jsem komsomolec.“ Kněz mu šeptem odpoví: „Jen ho polib, já jsem bolševik.“

Na závěr ještě jedna perlička. Němečtí generálové nechtěli jít do války proti Polsku. Hitler musel provést zvláštní opatření a k velitelům vojsk postavil politické komisaře, aby zabránil převratu.

(Pokračování příště.)

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473