O ČESKO-NĚMECKÉ DEKLARACI

Dva články o Česko – německé deklaraci

Memorandum pracovní skupiny k parlamentnímu projednávání Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, předané předsedovi Poslanecké sněmovny M. Zemanovi:

Vzhledem k závažnosti chystané parlamentní rozpravy o česko-německé deklaraci považujeme za svou povinnost upozornit na některé vady tohoto dokumentu a jejich možné důsledky pro politiku českého národa a státu, na vady, jež činí tento dokument v předložené podobě nepřijatelným.

Z celého komplexu problémů upozorňujeme na své výhrady politické, historické i právní.

V politické rovině  by totiž znění navrhované deklarace znamenalo počátek zcela nové politické orientace, rozchod s více než stoletým českým usilováním o vymanění se z neblahé jednostranné závislosti a snahami o vlastní stát. Kromě toho bychom takovým zněním deklarace opustili své spojence v druhé světové válce (spojence, kteří ostatně byli u zrodu naší samostatnosti po světové válce první). Vzdali bychom se opory mezinárodních smluv, jako je především Postupimská dohoda  a Pařížská smlouva, o nichž návrh deklarace významně mlčí. Vzdali bychom se možnosti  opírat se o solidaritu vítězných mocností a přešli bychom na německou pozici.

Takový krok nejen není v zájmu českého státu a národa, je naopak v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi.

Deklarace neuzavírá minulost, jak bylo slibováno, zakládá naopak nejistotu o politických, majetkových i jiných otázkách v budoucnosti.

Historická východiska návrhu deklarace zkreslují česko-německé vztahy v minulosti. Návrh deklarace vychází z nepravdivého předpokladu, že odsun byl pouze dvoustrannou záležitostí Československa a Německa. Dále nesprávně tvrdí, že rozhodujícím hlediskem pro odsun byla příslušnost k sudetským Němcům, zatímco ve skutečnosti se odsun vztahoval pouze na Němce, kteří se provinili proti ČSR.

Právní podoba parafovaného znění deklarace tyto naše názory úplně potvrzuje: V deklaraci není vyslovena neplatnost Mnichovské dohody a nejsou v ní potvrzeny a stvrzeny závazky, které po druhé světové válce přijala německá strana, a to zejména v Postupimské dohodě a v Pařížské dohodě.

Deklarace se vyhýbá jednoznačnému konstatování odpovědnosti a viny Německa a českých Němců za rozbití Československa a vychází dokonce vstříc nepravdivým tvrzením funkcionářů bývalých českých Němců o tom, že tito Němci jsou pouze nevinnými Hitlerovými oběťmi.

Na základě tohoto stanoviska odmítá pak deklarace přímé odškodnění dosud žijících českých obětí nacistického režimu, přestože jeho obětem ve všech jiných státech odškodnění německý stát poskytl.

Pojem „sudetský Němec“, vyskytující se v návrhu deklarace, je prvním uvedením tohoto pojmu do mezinárodního práva, a to se všemi možnými důsledky.

Deklarace dále tím, že užívá nových pojmů pro označení některých politicky i právně legitimních skutečností (např. odsunu), umožňuje, aby byly tyto skutečnosti  napříště shledávány v rozporu s právem a aby z toho byly vyvozovány politické i právní důsledky.

Již samy tyto skutečnosti bez přihlédnutí k dalším nesprávným a problematickým pasážím navrhované deklarace jsou dostatečným důvodem k tomu, aby byla deklarace ve svém parafovaném znění shledána nevyhovující a jako taková nebyla přijata.

Při této příležitosti odmítáme tvrzení, že výhrady k deklaraci mají jen tzv. extremistické síly, neboť tím se brání odpovědné analýze, diskusi o předloženém textu, jako problému celého národa a státu. …

PhDr. Lubomír Boháč, dr. Boris Čelovský, generálmajor Josef Hyhlík, dr. Miroslav Ivanov, ing. Slavomír Klazan, dr. Ota Klička, ing. Josef Lesák, univerzitní profesor dr. Radomír Luža, univerzitní profesor dr. Václav Pavlíček, ing. Dalibor Plichta, mgr. Jana Seifertová-Plichtová, generálmajor Antonín Špaček, univerzitní profesor dr. Jaroslav Valenta                                      

Připravil: JUDr. O. Tuleškov

)Článek převzat ze serveru České národní listy) 

K česko-německé deklaraci

Co usnadnilo německé straně již od počátku eskamotáž a „vyhnáním“ a „násilným vysídlením“ místo jediného správného transferu? Třeba otevřeně říci, že nesprávný český překlad termínů použitých ve XIII. části Postupimské dohody, který se pak trvale objevuje ve státních a diplomatických dokumentech a prohlášeních československých státních orgánů, totiž jen slovo „odsun“.    Přitom se používá tří různých termínů, z nichž jeden je hlavní a základní, totiž transfer (přesídlení). Ten se objevuje v textu čtyřikrát, jednou jako nadpis a pak pro popisování transferů před přijetím Postupimské dohody, a po ní.

Další dva termíny „odsun“ (removal) a „vyhoštění“ (expulsion) pouze jednou. Přičemž vyjadřují dvě stránky přesídlení. Aby mohlo být provedeno, muselo být německé obyvatelstvo odsunuto z území Československa a ještě předtím vyhoštěno, jak se to děje s nežádoucími cizinci. V našem případě součástí vyhoštění bylo zbavení těchto osob československého státního občanství. Přitom bylo s okupačními mocnostmi dohodnuto, že po příchodu na německé území získají tyto osoby automaticky státní občanství.

Takováto československá nesprávná interpretace, která nepřihlédla k účelu těchto ustanovení, jímž byl transfer, a bez přihlédnutí k významu těchto tří termínů zvolila „odsun“. Tím i usnadnila vybrat německé straně z těchto tří termínů pouze jeden, tentokrát však „expulsion“ (vyhoštění), která pro svou revizní potřebu přeložila nejprve jako vypovězení (Ausweisung) a pak vyhnání (Vertreibung). Tečku nad tím interpretačním kolotočem učinila přidáním kodifikačního doplňku „násilné“ a dodatku z „vlasti sudetských a karpatských Němců“.

Na nátlak německé strany česká strana souhlasila se začleněním zvláštního preambulárního ustanovení o „vyhnání“ (Verteibung) Němců z Československa a s ujednáním o vzájemných majetkových nárocích z doby války ve Smlouvě z r. 1992.

Takto vlastně zpochybnila jednoznačná ustanovení XIII. části Postupimské dohody, aniž by ji k tomu zmocnily ostatní zainteresované státy, účastníci této části Postupimské dohody, tj. Francie, Sovětský svaz, Velká Británie, Polsko a Maďarsko.

Další problém vznikl, když po roce 1989 začali tuto nesprávnou německou terminologii bez zábran užívat nejvyšší českoslovenští a později i čeští političtí a státní představitelé, kteří začali hovořit pouze o odsunu a pak již jen o „vyhnání“. Tento postup, při němž se mělo vyjít vstříc německé straně a usnadnit tak smíření, vedl k morálnímu odsouzení odsunu a vyhnání a vyvrcholil názorem premiéra, že jde o „pouhé slovíčkaření“.

Německá strana pochopila však tento vstřícný krok jako přiznání mezinárodně právní odpovědnosti nejvyššími československými a českými činiteli za to, co se stalo „sudetským Němcům“. Přešla do ofenzivy a začala hovořit o uplatňování nároků na odčinění veškeré újmy, kterou „sudetští Němci“ utrpěli. Požadovala navrácení do původního stavu (návrat „sudetských Němců“ do své „vlasti“), kompenzaci za majetek, který jim byl odebrána omluvu za československé protiprávní počínání. Vážnou chybou československé zahraniční politiky byla i neúčast při jednání 4+2, tj. čtyř vítězných velmocí, Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky v r. 1990, v souvislosti se sjednocením Německa.  Tehdy byla ideální příležitost prosadit prosazení správnosti interpretace XIII. části Postupimské dohody. Polsko, jehož se týkala rovněž tato problematika, hlavně však opětovné potvrzení nedotknutelnosti polské východní hranice, prosadilo svou účast na tomto jednání a dosáhlo i tohoto svého cíle.

Při sjednávání první smlouvy Československa se Spolkovou republikou Německo v r. 1973 dosáhlo Československo uznání nedotknutelnosti svých hranic a uznání nulity Mnichova. O „odsunu“ , transferu“ nebo „vyhnání“ v ní žádná zmínka nebyla.

V druhé smlouvě z r. 1992, uzavřené již v nových podmínkách, však československá strana souhlasila v preambuli smlouvy se zavedením termínu „vyhnání“ ve vztahu k německému obyvatelstvu a uzavřením tajného protokolu, v němž se zavázala k jednání o „otevřených“ vzájemných nárocích čítající i odčinění újmy německému obyvatelstvu.

Smlouva z r. 1992 je proto, pokud se týká těchto dvou otázek, faktickou revizí XIII. části Postupimské dohody v neprospěch Československa i ostatních Spojených národů.

Československý ministr zahraničí se snažil obhájit použití termínu „vyhnání“ tím, že prý je obecným pojmem, který kryje jak útěk a vyhnání českých lidí z pohraničí obsazeného Německem na základě tzv. Mnichovské dohody, tak i tzv. divoký odsun Němců a později jejich spořádané přesídlení. Existence protokolu připojeného ke Smlouvě nebyla československé veřejnosti i odborníkům známa.

Navíc došlo k omluvě hlavy československého státu za excesy, ke kterým došlo při neorganizovaném a později při řádném přesídlení německého obyvatelstva.

Tyto změněné postoje československé vlády i parlamentu poskytly „sudetským“ spolkům v Německu a osobám s nimi sympatizujícími  příležitost označovat opatření československé vlády vůči německému obyvatelstvu za protiprávní jednání a požadovat odčinění některé majetkové újmy. To značí povolit návrat přesídleným Němcům do Československa, navrátit jim majetek a omluvit se za „vyhnání“.

Je na místě poukázat na to, že českoslovenští znalci mezinárodního práva upozorňovali na nesprávnost a nebezpečnost počínání ministra zahraničí, vlády i parlamentu a požadovali dodržování domovského československého postoje opřeného o jedině správnou interpretaci XIII. části Postupimské dohody, založené striktně na mezinárodním právu, jak ostatně zdůraznily  Spojené státy i Velká Británie ve svých stanoviscích.

Vztahuje se to rovněž na přiznání plné odpovědnosti německé strany za jednání, jež vedlo k mnichovské dohodě, k útěku a vyhnání lidí z československého pohraničí a za utrpení a křivdy způsobené českému lidu nacionálně socialistickými zločiny.

Nesprávným a proto i nepřijatelným pro Českou republiku zůstává i nadále používání termínů „vyhnání“ a „nucené vysídlení“ německého obyvatelstva. Pokud by totiž bylo takto kvalifikováno přesídlení, zakládalo by to českou mezinárodně právní odpovědnost  a tomu odpovídající nárok na vrácení do původního stavu (tj. návrat přesídlených osob), kompenzaci (tj. vrácení majetku nebo peněžité odškodnění) a satisfakci (tj. omluvu). Podle dosud platné XIII. části Postupimské dohody, vycházejíce striktně z mezinárodního práva (podle názoru vítězných mocností i Polska) šlo v poválečných měsících nejprve o živelný transfer (přesídlení) malé části německého obyvatelstva a pak od konce r. 1945 až do října 1946 o spořádaný a humánní transfer (přesídlení) zbývající velké části německého obyvatelstva.

Jakou povahu má tato Deklarace? Jde o pouhé nezávazné prohlášení, politický dokument nebo o právně závaznou dohodu? Chceme-li odpovědět správně na tuto otázku, musíme zjistit úmysl jednajících stran a analyzovat obsah jednotlivých ustanovení.

Analýza průběhu dvou let úporného a obtížného vyjednávání a pečlivý rozbor textu česko-německého prohlášení, nasvědčují tomu, že tento dokument má v jednotlivých částech všechny tři prvky: morální, politický i mezinárodně právní.

Úvod (preambule) představuje morální ocenění dlouhých společných dějin; politické přihlášení se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích; a mezinárodně právní závazek Spolkové republiky Německo plně podpořit přijetí České republiky do Evropské unie a Organizace Severoatlantické smlouvy.

I vlastní obsah má všechny tři prvky. Morálně politický je zejména Bod 1 o vědomí odpovědnosti obou stran dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a tím přispívat k utváření sjednocující se Evropy, a prvá věta Bodu 4, podle něhož spáchané křivdy náležejí minulosti a zaměří tudíž své vztahy do budoucnosti.

Mezinárodně právní závazky, jak lege lata (tj. podle platného mezinárodního práva), tak lege ferenda (práva, které vytvoří) mají Body 2-8.

V Bodě 2 přiznává německá strana svou odpovědnost za tzv. mnichovskou dohodu, nacionálně socialistickou vládu násilí, utrpení a křivd (což dosud nikdy v takové podobě neučinila!).

V Bodě 3 lituje česká strana činů, kterých se však podle nás nedopustila, s výjimkou excesů při přesídlování.

V Bodě 4 je obsažen vzájemný závazek respektovat vlastní právní názory. Je správný, pokud jde o vnitrostátní právo. Nemůže se vztahovat na mezinárodní smlouvy, protože ty  se musí vykládat jen jedním způsobem, nikoliv různými. Existuje-li mezi smluvními stranami spor o výklad, jsou povinny se o správném výkladu dohodnout, anebo předat svůj spor arbitrážnímu nebo soudnímu orgánu, který spor za sporné strany s jejich pověřením rozhodne (podá správný výklad podle mezinárodního práva). Česká republika pochopitelně respektuje názory Německa na různé politické a právní otázky, pokud o nich neexistuje jeden mezinárodně právní výklad.

V Bodě 5 obě strany potvrzují své závazky ze Smlouvy z r. 1992, což bývá běžné ustanovení v četných mezinárodních smlouvách.

V Bodě 6 se kromě jiného zavazují, že v rámci svých platných předpisů budou při posuzování žádosti o pobyt a přístup na trh práce brát zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské a rodinné vztahy.

V Bodě 7 se zavazují zřídit Česko-německý fond budoucnosti . Německá strana se hlásí k závazku odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálně socialistického násilí.

Konečně v Bodě 8 se zavázaly, že budou společně zkoumat historický vývoj mezi Čechy a Němci, zejména v první polovině 20. století. Rovněž se zavázaly ustavit česko-německé diskusní fórum.

To vše značí nepochybně i o převzetí konkrétních smluvních (mezinárodně právních) závazků. Mýlí se tudíž i významní čeští politici, kteří by deklaraci považovali za pouhé slavnostní politické prohlášení, která nijak nezavazuje smluvní strany ke konkrétnímu jednání, neuvědomují si totiž, že takto by mohli nahrávat těm německým kruhům, které usilovaly, a zdá se, že dále chtějí usilovat o revizi XIII. části Postupimské dohody.

4. Závěry

Podle neoficiálních informací počítaly obě strany s tím, že k Deklaraci nebude přijímat český ani německý parlament žádná dodatečná prohlášení. Nelze však nepřipomenout, že totéž slibovali němečtí poslanci našim v případě Smlouvy z r. 1992, a pak slib porušili. Německý parlament, který jednal o Smlouvě později než náš, šel dál než sama Smlouva v preambuli  a jeho prohlášení hovořilo o „sudetských a karpatských Němcích a jejich potomcích vyhnaných z jejich vlasti (domova) v Čechách, Moravsko-Slezsku a na Slovensku“.

Je proto třeba mít na mysli i tuto nečekanou eventualitu a připravit text prohlášení našeho parlamentu, jenž by reprodukoval naše zásadní stanovisko, podle něhož živelné přesídlování a později i spořádané a humánní přesídlování bylo provedeno v plném souladu s tehdy platným mezinárodním právem, zejména s XIII. částí Postupimské dohody, a že nebylo v protiprávním vyháněním a nuceným vysídlením.

V každém případě by mělo projednávání deklarace v parlamentě předcházet prohlášení premiéra o tom, že Deklarace byla sjednána v kontextu Postupimské dohody, zejména s její XIII. částí, a že respektuje současně vzájemné přátelské a dobré sousedské vztahy.

Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.

Pozn. red. Autor patří k nejvýznamnějším českým znalcům mezinárodního práva. Byl dlouholetým profesorem a vedoucím katedry mezinárodního práva na UK v Praze, pracoval i v naší delegaci při OSN. Uvedenou stať, kterou autor dopisoval těsně před projednáváním Deklarace v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, nebylo již možné podrobit autorské úpravě a bohužel ani později se k této studii autor nevrátil, aby jí případně doplnil, či aktualizoval. Uvedenou studii by měli znát především všichni čeští diplomaté i politici.

(Článek převzat ze serveru České národní listy.)

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473