VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKA (2)

Jaroslav Pavlů:

Jak jsme jako „uprchlíci“ spolu s občany Libštátu prožívali válečnou dobu v protektorátu Čechy a Morava! (2. část)

Zajišťování potravin bylo i nadále velmi obtížné, zejména těch nedostatkových, které jsme si nemohli vyrobit sami. Proto často jsem s maminkou chodil načerno přes hranice, kde jsme měli již známou trasu, která začínala na stanici Sychrov, a pokračovala přes obec Třti, kopec a les „Vosáhlovsko“ a obec Kohoutovice, kde za nimi jsme překročili hranice do Sudet, tvořené potokem, a dále polní cestou přišli zadem do Petrašovic, na statek „k tetě“, jak maminka říkala, a kde jsme získávali nedostatkové potraviny, zejména máslo, a surový cukr, který si sami vyráběli z cukrové řepy. Vozili jsme jim zase „látky“ na šaty, povlečení, a jiné, které se u nás v kraji „textilek“, nechaly sehnat. Celý tento způsob žití bylo jedno veliké „riziko“, které v této době podstupovali i jiní obyvatelé Protektorátu a českých „Sudet“. Jednou, na podzim roku 1943, kdy maminka jela pro tento proviant a byla dohodnuta, že jí s ním přijde pomoci tatínek, se stalo něco nečekaného. Do školy pro mne přišel pan Matoušek, který si k nám přišel pro mléko a nalezl tatínka v bezvědomí na podlaze. Podařilo se mu ho oživit. Běžel pak honem na obec a zavolal odtud pana doktora Vaníka, který ihned ve své „erovce“ (měl malý příděl benzínu) přijel, dal otci povzbuzující injekci a nařídil mu klid na lůžku. Diagnóza zněla „malá srdeční příhoda z přepracování“, která chce několik dní klidu. Tatínek sdělil panu Matouškovi co má dohodnuté s maminkou a že to nemůže splnit a musím to zařídit já. Proto přišel pan Matoušek pro mne do školy, kde mě vyzvedl, omluvil a poslal domů, abych vzniklou situaci vyřešil. Tak se stalo, že jako dvanáctiletý kluk jsem jel na Sychrov a odtud známou cestou pokračoval až přes hranice, kde jsem u lávky přes hraniční potok, jak bylo domluveno, čekal na mamku. Byl podzim a k páté hodině byla už tma. Mamka přišla za doprovodu, svého bratrance „petrašovského Ládi“, který nesl batoh s cukrem a který měl dále nésti otec. Řekl jsem jí o nastalé situaci, což mamku vyděsilo a donutilo změnit původní záměr. Láďa vzal batoh zpět, a my jsme vrátili domů. I takové nečekané události přinášelo obstarávání jídla v této válečné době, která byla bohatá i na jiné příhody. Po atentátu na Heydricha hledali Němci za doprovodu českých četníků atentátníky v každé domácnosti a prolezli celý dům. Tady se ukázalo výhodné umístění našeho sklepa pod kuchyní, který kontrola nenalezla. Vzpomínám i na další události z té doby, a to jak jsme v létě roku 1944 pozorovali nad Libštátem asi akrobacii dvou stíhaček, která ale byla leteckým soubojem, což potvrzoval rachot střelby přehlušující i hluk motorů ve vysokých obrátkách. Duel trval asi deset minut a potom jedna stíhačka začala padat v různých vývrtkách, a zapadla za les „na Kamince“. Později jsme se dozvěděli, že spadla až u Benešova u Semil. Byl to německý „Messersmid“, a pilot zahynul. Byla to doba, kdy téměř denně jsme pozorovali na obloze stříbrné nitky letadel bombardovacích svazů, a to přesto, že rozhlas hlásil: „Uber den Reichsgebít befindet sich keine feindlicher kamfenband“ – nad říšským územím není žádný nepřátelský svaz letadel, a to přesto, že jsme slyšeli dunění od bombardování, což vyvrcholilo v únoru, 13 a 14. roku 1945, když byly bombardovány Drážďany, a až v Libštátě „drnčela okna“. Od té doby nevěřím některým zprávám, které hlásí rozhlas a dnes i televize. Bylo to v době, kdy nastával obrat ve válce, a narůstaly porážky Němců, obzvlášť velké, a to na obou frontách. Skrytý odboj sílil, a zasáhl i nás. Jednoho letního odpoledne roku 1944 se maminka vypravila na kopřivy pro housata a vrátila se poměrně brzy a začala konat na ten čas nezvyklé věci. Zabila králíka, upekla jej, udělala knedlíky a zelí, a to vše naložila do tašky a odešla zpět do lesa. Bylo to jídlo pro partyzány, na které narazila v „Janatově komoře“ při sběru trávy a kteří měli v husté pasece vykopanou „zemljanku“. Dnes by se už toto místo nenašlo, zmizelo pod sesuvem a paseka byla zlikvidována průsekem pro elektrické vedení. Partyzáni byli dva Rusové, blonďák Vladimír a „moloděc“ Ivan, a říkali, že jsou uprchlí ruští zajatci a rádi by navázali spojení s místní odbojovou skupinou. Když se s touto událostí seznámil tatínek, byl z toho zděšen, a to ještě více, když je osobně poznal, protože jejich fyzická kondice neodpovídala „zajatcům“, a nevěřil, že by se jim podařilo uprchnout z přísně střeženého zajateckého tábora. Považoval je za nastrčené provokatéry, a obával se nejhoršího, protože spolupráce s odbojem se trestala smrtí pro celou rodinu. Projevila se u něho ostražitost četaře Československé armády. Maminka o této situaci informovala pana Opočenského, o kterém se tajně vědělo, že má spojení na místní odboj, a ten zařídil další. Přes skupinu partyzánů, které ukrýval na Končinách pan „pošťák“ Cejnar. Přišel za námi a potvrdil, že je vše v pořádku a že se nemusíme obávat, neboť se jedná o dva ruské výsadkáře, důstojníka Vladimíra a radistu Ivana, kteří jsou už několik dní očekáváni k posílení místní odbojové skupiny. Spadl nám kámen ze srdce a obava z dalších událostí. Opatrnost táty se potvrdila. Oba se u nás pak občas scházeli s panem Opočenským, co ale projednávali, nám nebylo známo, protože jednali sami v naší ložnici. Nosili jsme jim do lesa střídavě s maminkou jídlo, které jim pomáhal zajistit i pan Láska z Bryndova a nám pan Opočenský. Jejich okruh činnosti a zájmů musel být rozsáhlý, protože jednou jsme potkali Ivana až na Sychrově, když jsme vystupovali z vlaku při cestě do Petrašovic. Minuli jsme se bez „mrknutí oka“, jako když se neznáme. Tak nás naučil život za okupace. Později oba opustili „zemljanku“, a jaké bylo jejich další poslání, mně není známo, ale rodiče nějaké informace měli, protože věděli, že dojde v noci 1. května 1945 k vykolejení vlaku v Košťálově. Vlak měl vézti zbraně a ty pak měli sloužit k vyzbrojení místních partyzánských skupin. Výpravčí ve Staré Pace, který údajně o akci byl informován, z obavy odvety Němců poslal na trať vlak s koksem. Ten také u košťálovského koupaliště vykolejil a vagony plné koksu se navršily na sebe tak, že koks zarovnal celý „zářez“ tratě, a učinil ji naprosto neprůjezdnou. Posádka lokomotivy, která se převrátila vedle tratě, havárii přežila. Topič stačil vyskočit a strojvedoucí byl uzavřen ve dvířkách zvracející se lokomotivy a musel jej autogénem „vyřezat“ pan Bergman, majitel strojírny v Libštátě. Potřebné zbraně pro partyzány se nezískaly. Koks dovolily německé úřady rozebrat lidem, a tak se odvážel všemi dosaženými povozy tak rychle, že za dva dny byla trať volná, ale neprůjezdná, protože chyběla odmontovaná kolejnice, kterou partyzáni ukryli neznámo kde. Lokomotiva ležela vedle tratě ještě asi dva roky, než byla rozebrána, a odstraněna. Touto událostí začaly u nás „květnové události“, které vyvrcholily 3. května povstáním v Chuchelně, kde partyzáni přepadli vojenské skladiště, a vyzbrojeni jeli na pomoc jilemnickému pohraničí. Bohužel u Mříčné se střetli s oddílem ustupujícího německého vojska a došlo k přestřelce. Partyzánů bylo 17, a Němců přes tři sta. Podařilo se jim Němce zastavit a ukrýt se po domech v obci. Bohužel zde byl také těžce raněn libštátský partyzán Milda Kobrle, který utrpěl průstřel hrudi, ale podařilo se ho jeho kamarádům, na motorce, dopravit do nemocnice do Semil, a tak mu zachránit život. Pro nás kluky tato doba přinesla řadu nových dobrodružství a dějů. Libštátem procházely řady německých vojáků, po jejich absolutní kapitulaci. Byla jim zabavována veškerá „výzbroj a výstroj“, tříděna a ukládána v tělocvičně a kreslírně školy. Bylo toho tolik, že skládka sahala až po okna uvedených místností. Při těchto prohlídkách byla u jednoho SSmana nalezena na stehně přivázaná pistole. Byl odveden do „Hliňáku“, kde si vykopal hrob, a ruský partyzán (Gruzínec) jej zastřelil. Pozoroval jsem společně s „klukama“ celou akci z protější křovím porostlé strany Hliňáku, a uviděl tak zastřelení člověka prvně v životě a doufám, že naposled. Jeho hrob byl nalezen až po dvaceti letech, když těžba hlíny dosáhla do uvedených prostor. Kostra byla vyzvednuta a pohřbena za kostelem u hřbitovní zdi. Kontrolní prohlídky, a doodzbrojení organizoval velitel skupiny partyzánů, která byla složena s uprchlých zajatců, převážně Rusů, a pomáhali jim vybraní místní odbojáři. Odbavení Němci byli posíláni dále k Lomnici za doprovodu ozbrojených stráží. Prohlídky trvaly asi dva dny, a proto jim ve školní kuchyni bylo vařeno jídlo. Vaření se zúčastnila i moje maminka a jeden partyzán, Rus, ji jako poděkování nabídl náramkové hodinky, které zabavil Němcům. Měl jich na obou rukách od zápěstí až po loket. Řekl, ať si vybere. Nosil jsem je asi 10 roků a říkali jsme jim „partyzánky“. Hodinky byly ještě dlouho po válce na poukaz. V té době také vzniklo, že „moto“ ruských partyzánů bylo „davaj časy“! Pomáhali jsme s úklidem a tříděním zabavených částí uniforem a jiných částí výstroje a já s Pepíkem Rosinů jsme přenášeli kabáty na sál, do hostince u Drešerů. V jedné kapse kabátu jsem nalezl dvě krabičky olejovek, což bylo pro nás úplně neznámé zboží. Rozhodli jsme je otevřít, a i přes obavy, že mohou být otrávené, tak velká byla nedůvěra k Němcům. Přesto jsme vše snědli. Byly dobré a nic se nám nestalo, a tak prvně v životě jsem ochutnal „olejovky“. To jsem ale přeskočil plynulý sled událostí této doby, včetně předfrontových opatření, která postihla Libštát a jeho občany. Prvně bych měl vzpomenout, jak probíhalo vyučování v této pohnuté době. Až do konce roku 1943 probíhalo vyučování normálně, v roce 1944 nastaly podstatné změny, v důsledku přiblížení frontových bojů. Byla zavedena pracovní povinnost už od 14 roků, což se dotýkalo řady našich o málo starších kamarádů. Učitelé je nechali propadnout, a to převážně z němčiny, aby tak unikli „totálnímu nasazení“. Školní rok jsme zahajovali s počtem žáků ve třídě 54, což bylo takové množství, že jsme měli „třídu“ v kreslírně, kam se uvedený počet vešel. Nebyla to ale jediná změna. Celé první patro školy bylo zabráno pro ubytování pracovnic „Zittwerku“, zbrojní výroby, na kterou byla přebudována „textilka v Řekách“, kde se vyráběly a opravovaly letecké motory, a to včetně už nových, tryskových. Denně byly prováděny zkoušky opravených motorů, což způsobovalo takový hluk, že i v Libštátě byl značně slyšet jako dunění, v Semilech prý nebylo slyšet vzájemně slova. Dělnice byly částečně z Polska, převážně ale z Plzeňska. Vyučování bylo omezené, protože mladší učitelé byli „totálně nasazeni“, na jiná pracoviště. Škola byla úplně pro vyučování uzavřena a toto probíhalo jen jedenkrát týdně pro jednotlivé třídy v budově „obecné školy“. Chodili jsme jen pro domácí úkoly s domácím doučováním. Později byla i obecná škola využita pro jiné účely a pro úkoly jsme docházeli do učebny na „evangelické faře“. Z jara 1945 přibyli do obce tzv. „národní hosté“, byli to němečtí uprchlíci ze Slezska a bylo jich asi sto. Přijeli s povozy taženými koňmi a obec je musela ubytovat a postarat se o ně. Povozy a koně byli umístěni v bývalé továrně „U Šťastnů“, lidi ubytováni na „sálech“ v Katoláku a u Paikrů. Závěr roku 1944 a počátek roku 1945 byl pro všechny obyvatele naší obce ve znamení nečekaných událostí a poznatků vůbec. Často se ozývalo temné dunění blížící se válečné fronty, a to zejména v noci, kdy utichal ruch denního života, a vyvolával v občanech obavy, jak se celá situace projeví v naši oblasti a jak se komu podaří přečkat tuto dobu. Bydleli jsme u trati, a tak jsme denně viděli, jak přejíždějí nákladní vlaky – transporty, které vozily vojenská auta, tanky, výzbroj a vojáky. Některé vlaky měly i „lazaretní vagony“, označené červeným křížem, což svědčilo o druhé, té špatné stránce války, která byla neustále v rozhlasu vyhlašována jako vítězná pro celý německý národ a celou zemi. Viděli jsme také, jak na otevřených vagonech, a to v zimě za mrazu a chumelenice převáží vězně z koncentračních táborů, kteří na nás zoufale mávali a volali. Někdo z těchto ubožáků volal, ať pozdravujeme Lomnici, takže to byli i občané z okolí. Při jednom takovém transportu jim chtěla maminka hodit na vagon bochník chleba, ale tatínek si všiml, jak na ni míří esesman samopalem a strhl ji zpět, a tím ji zachránil. Esesák jen zahrozil a něco vykřikoval a vlak projel a zanechal v nás hrůzný zážitek a vzpomínku na celý život. Od března se stal Libštát posádkovým městysem a ze školy se stala kasárna. Byla zde umístěna posádka 200 granátníků domobrany, převážně mladých členů Hitlerjugend, a okolní pole, lesy a louky se staly jejich cvičištěm. V Hliňáku byla zřízena střelnice a téměř denně se zde ozývala střelba z pušek a kulometů. Jako kluci jsme je pozorovali z okolního břehu a získávali poznatky v zacházení s těmito zbraněmi. Na náměstí si zřídili „strážnici“, a kontrolovali průjezdy vozidel a pohyb lidí. V té době již na silnicích byly zřízeny protitankové zátarasy – uzávěry z klád a kamenů. Byly postaveny Na Vršku, u Devátých, u Jiřičků, a Na Hranicích. Byly to z klád sestavené krychle vyplněné kameny, velikosti asi 4 x 4 metry, vždy dvě proti sobě, a mezi nimi ponechána mezera na průjezd jednoho vozidla, která se v době potřeby nechala zahradit připravenými kládami. Mosty přes Olešku, drážní „Na Vršku, a sv. Jana pod kostelem“ byly připraveny k „vyhození do povětří“, jak se v té době s oblibou říkalo. V pilířích mostů byly upraveny „kapsy“, pro uložení náloží. Vojáci denně pochodovali na „cvičáky“ a k tomu si zpívali německé pochodové písně, a otravovali tak obyvatele obce. Ke konci dubna odjeli na frontu, která již byla „za humny“, obec se tak zbavila nechtěných obyvatel. Kde skončili, jsme se nedozvěděli a ani po tom nepátrali. K doplnění vzpomínek na válečné období, a život lidí v Protektorátu nelze opomenout celkové klima těchto časů. Pocit strachu a nesvobody se táhl celou společností. Lidé důvěřovali jen svým dobrým známým, cizí se jen těžko začleňovali. Celá krajina se v noci zahalovala do tmy, dodržování zatemnění oken bylo přísně kontrolováno hlídkami četníků, ponocným a aktivními sousedy, kteří se chtěli „zavděčit“. Při potkávání v noci se mezi Čechy vžil pozdrav „nazdar“, aby se poznalo, o koho jde. Auta, pokud jezdila, musela být vybavena krytými světlomety s malou štěrbinkou. Vlaky jezdily neosvětleny, průvodčí měl jen na prsou zavěšenou malou lucerničku. Venkovní osvětlení měst a obcí nebylo. Tento stav byl příznivý pro občany zajišťující si některé zakázané potřeby v obstarávání potravin. Je zajímavé, že se toto období, zdánlivě výhodné pro zloděje, jimi nebylo využíváno, asi i proto, že krádeže se trestaly i smrtí a byly považovány za vlastizradu. Každé zlo má i své kladné stránky. Květnové události jsme my kluci prožívali jako velké dobrodružství, v Libštátě „fungovala“, již delší dobu ilegální skupina, která řídila veškeré odbojové hnutí. Byli to náš učitel Jaroslav Patka, dále František Opočenský, Jaroslav Klacek, a Josef Šafr. Později se k nim zařadili na počátku května velitel místní domobrany, náš učitel, poručík v záloze Václav Faistauer a Otakar Palounek. Jediná organizovaná skupina byli hasiči, kteří se také aktivně zapojili do organizace událostí v obci pod vedením Jaroslava Šece. Vedením obce bylo rozhodnuto uspořádat na náměstí „tábor lidu“ a my kluci jsme roznášeli po domech pozvánky na toto shromáždění. Mám na tuto událost nepříjemnou vzpomínku, protože mě v domě pana hajného Rohlíčka pokousal pes. Byl proveden soupis mužů podléhajících vojenské povinnosti, bylo jich 140 a na hřišti za školou se uskutečnila jejich přísaha, které jsme my kluci s obdivem přihlíželi. Scházely zbraně. Bylo jen několik loveckých pušek a pár pušek získaných odzbrojením strážní skupiny hlídající sklad vojenské výstroje ve skladu továrny Na Hranicích. Továrny nepracovaly. K vyzbrojení pomohly dovezené zbraně, které do obce přivezli na ukořistěném autě až od Jablonce mladíci Drahoš Havel a Jiří Kohl. Sklad vojenského materiálu, který nestačili Němci odvést, byl zabrán a postupně rozebrán pro potřeby posádky obce, hasičů a některých šikovných a vlivných občanů. Tak se mnohým obyvatelům podařilo získat kvalitní letecké boty s beránkem, vatované bundy, kožichy, gumáky. Někteří získali jen části uniforem „Afrikakorpsu“ a jiné. Já jsem získal korkovou přilbu, určenou do Afriky, proti horkému a pálícímu slunci. Květnové události započaté v tomto kraji již 3. května probíhaly i v Libštátě velmi bouřlivě, za nadšení obyvatel, často i ve strachu a chaoticky. Chyběly zprávy, co se děje v celé zemi, ale i blízkém okolí. Tak se stalo, že na domech vyvěšené české prapory a vlajky byly staženy, neboť došly zprávy, že se blíží německé vojsko. To se stalo skutečně dvakrát. Obcí projelo několik tanků a obrněných vozidel tam i zpět. Byla to součást divize generála Schornera, který měl štáb a sídlo v Lázních Velichovky, a odmítl se vzdát, a naopak táhl na bojující Prahu s cílem potlačit tamní povstání. V Košťálově se strhla přestřelka a v ní zahynuli dva tamní občané, mladí a odvážní povstalci, Sádek a Ševců, kteří na projíždějící Němce hodili ruční granát, ale zapomněli ho prý odjistit. Němci je zastřelili. Na místě této tragédie byl postaven pamětní pomníček. V Lomnici byli zastřeleni čtyři občané. Takové oběti přinesla ona doba v blízkém okolí. Revoluční ruch trval v obci téměř celý květen, než se začal pomalu vracet do normálního života bez okupantů, do svobody, a to pro všechny občany, tudíž i pro nás libštátskou mládež, když začalo pravidelné vyučování ve škole, a to už ale bez povinné výuky němčiny. Takové životní osudy a události mně, rodičům, a občanům Libštátu přinesla doba „Protektorátu“, kterou se všem podařilo přežít a dočkat se v květnu roku 1945 svobody a nové Československé republiky.

libstat OU

Ilustrační foto - Obecní úřad Libštát.

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473