ZE VZPOMÍNEK PAMĚTNÍKA

Jaroslav Pavlů:

Jak jsme jako „uprchlíci“ spolu s občany Libštátu prožívali válečnou dobu v protektorátu Čechy a Morava! (1. část)

Když člověk dožije staršího věku, rád si vzpomene na prožitky z mládí a porovnává je, jak se mu projevily v dalším žití, ovlivnily jeho vývoj a zkušenosti v dalším životě. Toto vše mě vedlo k napsání těchto řádků a části rodinné kroniky. V úvahu je nutné vzít události, které ve mně zůstaly zachovány z mládí na onu dobu, a to z vlastních vzpomínek, způsobu života občanů městečka ovlivněného válečnou dobou, a to vše z nynějšího pohledu, zkušeností, a prožitých roků v kolektivu občanů Libštátu. Tatínek byl přeložen do Libštátu a zařazen jako strážník tratě a závorář na stanovišti 109, které mělo místní název „Na vršku“. Zde jsme dostali k obývání strážní domek č. 110, který byl prázdný po německé rodině Winklerových, kteří se na vlastní žádost odstěhovali do Sudet. Těžko by se jim žilo v Libštátě, ryze českém městečku, protože averze Čechů k Němcům byla veliká. Rodiče zajistili „náklaďák“, naložili naň část nábytku, který nám zůstal po nechtěném odchodu z domova v Horce, rozloučili se, poděkováním strýci a tetě Slukovým, na Sedlisku za poskytnutý více jak měsíční azyl v jejich statku, a 2. Listopadu 1938 jsme se všichni přestěhovali do nového bydliště Libštátu. Náš nový domov, domek čp. 159, se nalézal vedle tratě Liberec – Pardubice, poblíž cesty a silnice na Lomnici n/Pop., a byl prakticky součástí osídlené části obce. V domku byly dvě obytné místnosti, kuchyň s kachlovými kamny a ložnice. Součástí byla dřevěná přístavba verandy, přes kterou byl i vchod do domu. Další přístavbu tvořil malý chlév, seník a suchý záchod. Samostatný objekt tvořila kolna na palivo. Pod kuchyní byl umístěn sklep, přístupný žebříkovými schody, přes poklop v podlaze, přímo z kuchyně. Toto řešení se v pozdější době ukázalo jako velmi výhodné. Půdní prostor, pod sedlovou střechou, byl velmi nízký, přístupný venkovním, dřevěným schodištěm. Jediným nedostatkem bylo, že domek nebyl připojen na elektřinu, a tak jsme svítili petrolejem, kterého jsme měli dostatek, protože jednou z povinností pro obyvatele domku bylo, denně rozsvěcet lucernu na předvjezdovém návěstidle. Lucerna byla petrolejová a petrolej jsme dostávali v dostatečném množství přídělem. Pozemek kolem celého domku byl oplocen velmi kvalitním „tyčkovým plotem“, s brankou k trati. V této části pozemku byla umístěna studna, a to v samostatném domečku, hluboká 23 metrů, s velmi kvalitní vodou, která se, ale musela čerpat dřevěným „okovem“, zavěšeném na ocelovém lanu navíjeném na dřevěný válec, a otáčením klikou. Hospodářské zázemí bylo nutné, protože k povinnostem obyvatel domku bylo pečovat o pozemky „železnice“, (pešunky) v určeném úseku, který v našem případě byl od kamenného, patrového mostu přes Olešku, až k „Černému mostu“, což byl místní název, dnes již neexistujícího drážního nadjezdu polní cesty. Celková délka pozemků byla přes jeden kilometr. Jejich součástí bylo i „políčko“ vhodné k pěstování brambor a některé zeleniny. Toto zázemí se později ukázalo jako velmi výhodné pro samozásobování v nastalé válečné době, která na sebe nenechala dlouho čekat. Nejprve, ale bylo nutné zajistit plné ubytování nakoupením nového nábytku do ložnice, a to maminka zajistila v Turnově v prodejně pana Machka, který nám ihned v krátké době nábytek přivezl. Do té doby jsme spali na otomaně, a na podlaze. Tak jsme se pomalu zabydleli v Libštátě, a já jsem nastoupil do druhé třídy obecní školy, která v té době byla, a to po celou válku v původní budově na rohu náměstí. Tak začala moje cesta za školním vzděláním. Jiné vzdělání, a to hudební a odborné, popisuji v jiné části „Vzpomínek“. Jak jsme žili v novém domově: Bydlení v domku čp. 159 bylo na dané poměry a v porovnání s ostatními rodinami „uprchlíků“, kterých bylo v Libštátě více, (Libštát měl v této době více než 1.700 obyvatel, někteří bydleli často jen v jedné místnosti), bylo velmi dobré, i když blízkost dráhy a časté, hřmotné průjezdy vlaků bylo to, na co jsme si museli zvykat. Prvořadým úkolem rodičů bylo zajistit potraviny a topení na nadcházející zimu, proto koupili 5q uhlí u Devátých, kteří měli prodejnu potravin a paliv, a na vypůjčené káře jsme je navozili do kolny. Naši rozřezali i 5 pražců, které u domku zůstaly po předchozích obyvatelích, a topení bylo pro první období zajištěno. Ostatní potraviny byly v této pohnuté době normálně k dostání v obchodech, přesto ale rodiče nakoupili dva pytle brambor a pytel mouky, což se později ukázalo jako velmi prozíravé řešení. Život v “okleštěné“ ale „naši malé republice“ se pomalu přizpůsoboval nové situaci, i když strach z Němců a jejich rozpínavosti, a plánů na zabrání celé republiky zůstával. My, školáci, jsme se s těmito starostmi seznamovali jen okrajově. Já jsem poznával ve škole nové kamarády, jiný způsob výuky než v bývalé jednotřídce, a tak jak se říká, měl jsem svých starostí dost. Toto období mělo trvat jen velmi krátce. Přišel 15. Březen 1939, a republika přestala existovat, byla obsazena německým vojskem, Slovensko se odtrhlo a osamostatnilo, byl utvořen samostatný tzv. Slovenský štát s vlastní kolaborantskou vládou a armádou, která se také účinně zapojila do války v Rusku po boku Němců. Tehdy v Čechách se humorně rozšířilo, že Slováci poslali na pomoc Němcům „tri autobusy natrisknutý, a ještě jednoho na bicikle“. U nás se život všech občanů začal radikálně měnit. První velkou změnou, která začala platit ihned od 17. března, bylo, že se začalo jezdit „vpravo“. Změna, na kterou se republika připravovala několik roků, ale pro údajně veliké problémy, které by mohly vzniknout, se nezavedla. Stačilo několik tabulí u silnic a bylo hotovo. Druhou, a to podstatnou změnou bylo, že začaly platit německé peníze marky, a to v nereálném poměru jedné marky za deset KČ. Bylo to hrubé a nestoudné okradení občanů republiky. Postupně byly zavedeny „potravinové lístky“ a přídělový systém, ale jako hlavní událost bylo zřízení „Protektorátu Čechy a Morava“ v čele s prezidentem Emilem Háchou a navazující vládou. Původní vláda odešla převážně do exilu. Evropa se začala připravovat na válku, která se stávala téměř nevyhnutelnou, a čekalo se, kdy a kde a jak vypukne. Tyto události, a s nimi vznikající starosti, zaměstnávaly naše rodiče, ale nás kluků se dotýkaly jen málo, i když strach z německých vojáků jsme měli také. Ve škole nám přibyla povinná výuka němčiny a změnila se výuka vlastivědy, na dějiny Velkoněmecké říše. Tyto změny se nás školáků dotkly podstatně a způsobily nám dost problémů, a to nejen nám, ale i našim učitelům. Zeměpis se začal vyučovat v němčině. Škola se dělila na základní – pět tříd a hlavní (výběrová, podmíněná dobrým prospěchem), ta měla tři třídy. Toto dělení se nás jako druháků zatím netýkalo, ale dočkali jsme se také, protože válka, která se očekávala, zatím nenastala, ale byla dlouhá. Druhá světová válka byla zahájena 1. září 1939 útokem na Polsko. My školáci, kteří jsme zahajovali tento den po prázdninách školní docházku, jsme s našimi rodiči a učiteli, s hrůzou pozorovali, jak od samého rána letěly stovky letadel přes Libštát, a směřovaly na Polsko. Byly to převážně tzv. „štuky“, střemhlavé bombardéry, ve kterých bylo Německo světovou jedničkou. Válka trvala jen krátce, nakonec 28. září padla Varšava, Polsko obsazeno a kapitulovalo, stal se z něho tzv. „generální gouvernement“. Jeho armáda, založená převážně na „jezdectvu“, nemohla konkurovat německým tankům a letadlům. Válečné období propuklo v celé Evropě, a změnilo život všech jejích obyvatel. Nastal přísný režim v zásobování potravinami, zatemňování domů, ulic, dodržování občanské kázně a poslušnosti a s tím souvisejících opatřeních, které při jejich porušení se trestala i smrtí. Pokusím se vylíčit, jak se s tímto novým stavem vypořádávala většina obyvatel Protektorátu, Libštátu, „naši“ a sousedé. Prvořadým požadavkem každého občana, rodiny, a spolků bylo přizpůsobení se nastalé situaci, respektovat naoko nařízení nového režimu, ale obcházet je, kde se dalo, a konat podle daných možností, a tak se v této době ujal pro tento způsob žití pojem „načerno“. V tomto duchu se konalo zásobování všeho druhu, tajná setkání, poslech „Londýna“, a to přesto, že u každého radiopřijímače visela tabulka, že poslech cizího rozhlasu se trestá i smrtí. V tomto způsobu života měli Češi bohaté zkušenosti, se kterými Němci nemohli počítat, a to už od doby Rakouska, kdy ještě usilovali o svoji samostatnost. Příděl potravin „na lístky“ byl naprosto nedostatečný, a proto se každý občan staral, jak mohl. Bydlení ve strážním domku poskytovalo dostatečné zázemí pro malé hospodářství. Ihned z jara roku 1939 naši zasázeli brambory na políčku přiděleném k domku, koupili dvě kozy, začali pěstovat králíky a i husy v ohradě, které jsem občas vyháněl „na vodu“, až pod most Na Vršku. Nějaké seno zůstalo v seníku ještě po dřívějších obyvatelích domku. Obděláváním „pešunků“, na kterých bylo i dost ovocných stromů, se získávalo dostatek ovoce, ale i sena, a to 40 až 50q za rok, což bylo nad potřebu našeho hospodářství, a proto je rodiče prodávali nebo měnili od sedláků za zrní, které se dílem zkrmilo, (oves) ale pšenice a žito se načerno semlelo na mouku ve mlýně pana Munzara nebo pana Šafra. Tato činnost byla zakázaná, riskantní, a velice trestná, a odehrávala se převážně v noci a byla přísně sledovaná tzv. hospodářskou policii, převážně bezvýsledně, protože Češi drželi spolu. Maminka dokázala v malém chlívku vyživit i prase, které dokázala i zpracovat, a rozšířit tak jídelníček na celý rok. Zde se ukázala výhoda umístění sklepa pod kuchyní a jeho přístup poklopem, který byl zakryt otomanem. Sklípek sloužil nejen k uskladnění brambor, ale i ostatních zásob, které podléhaly kontrole. Jedenkrát se v něm ukryl i ruský partyzán, čekající u nás na svého informátora. Obstarávání potravin a jejich ukrývání se stávalo obtížnější, protože Němci, aby nemuseli na frontu, velmi aktivně pracovali v komisích konfiskujících nalezené zásoby a trestajících viníky. Nebezpečí hrozilo i od některých místních „donašečů – konfidentů gestapa“, kteří se bohužel i u nás vyskytli, ale o kterých to bylo brzy známo, protože jim režim poskytoval za tuto činnost určité výhody, a tím je prakticky pomohl odhalit. V Libštátě byli podezřelí Ukrajinci, uprchlí po první světové válce z Ruska, kteří se ale těsně před koncem války odstěhovali, zmizeli neznámo kam, a tak se vyhnuli trestu. Měli asi svoji tajnou organizaci již tehdy. Byli to, rodina Twardovská, Mišajlova a kočí od Vedralů Stachiw. Obstarávání potravin zaměstnávalo každého občana, protože za jídlo bylo možné sehnat a vyměnit téměř všechno z tzv. nedostatkového zboží. Pekli jsme i chleba, a to u Kobrlů Na Vršku, kteří měli novou, na tu dobu moderní kovovou pec. Můžu tedy říci, že nedostatkem jídla díky těmto opatřením jsme jako většina obyvatel venkova netrpěli. Doma jsme používali ku stravě jen kozí mléko, kterého jsme měli dostatek, takže sloužilo i k výrobě másla, tvarohu, a ještě se stala jeho odběratelem rodina pana Matouška, který si pro něho docházel přes den s bandaskou, a přinášel informace o dění v obci. Této nenormální situace dokázali někteří lidé využít pro svůj prospěch, a vznikly tak pojmy „keťas, šmelinář a šmelina“, které přetrvávají v různých „vylepšených“ obměnách dodnes, a rozšířily se dále o „tuneláře“ a jim v tomto směru podobných podnikatelů. Nás kluky tyto starosti zasahovaly jen okrajově, i když válečné období a jeho omezené možnosti se nás také téměř denně dotýkaly. Problém byl například s oblečením, které se používalo až do roztrhání, a také k přešívání na jiný účel a použití. V té době v Libštátě úspěšně působilo 7 krejčích, a 3 švadleny. Byl i nedostatek obuvi, takže práce měli dost i 3 ševci. Chodilo se ve „dřevácích“ a mnoho spolužáků chodilo v létě na boso. A to na příklad až z Čikvásek (Kamil Kitlér), z Kundratic (Sláva Hloušek), z Kavkázka (Ota Drbohlav), ale i jiní ze Svojku, Bělé, ale i místní žáci včetně mě. Musím říci, že zpočátku to bylo těžké, než se „chodidlo“ dostatečně otlačilo a ztvrdlo.

Děvčata na boso nechodila, měla nejčastěji dřeváky s nařezanou podrážkou (aby se lépe ohýbala), nebo „úplety“ s našitou podešví, z různých ohebných materiálů jako, kůže, linolea a podobně. Byly to tzv. „válečné mokasíny“. Střevíce byly na poukaz, který se dostával jednou za dva roky. To platilo pro všechny obyvatele. My kluci jsme hráli na boso i fotbal, takže o vyražené palce nebyla nouze. Později mně maminka sehnala špičaté polobotky, sice o dvě čísla větší, ale dobré. Rozdíl velikosti se řešil pomocí onucí, neměl jsem tak problém s dorůstáním nohy. Potíže vznikaly, když jsme chtěli hrát a hráli fotbal, neboť zde hrozilo častější poškození obuvi, a tím problém pro rodiče. Hráli jsme převážně s tenisákem, protože jiný míč nebyl k dispozici, což se v budoucnu ukázalo jako výhoda v získané fotbalové technice, když byl používán kožený kopací míč, který se mi podařilo získat za dost riskantních okolností, které popisuji v jiné části vzpomínek na tuto dobu, a to povedeným „lupem“ od Hitlerjugend. Využívání volného času bylo velmi omezené, všechny organizace mládeže byly zakázané, a povolena byla jen organizace tzv. „Kuratorium pro výchovu mládeže“, která měla vést mládež v duchu nacionálněsocialistické ideologie. Měla i svůj předepsaný kroj, a to bílá košile, černá kravata a kalhoty. Tato organizace byla založena i v Libštátě, a to na přání a pod přímým vedením tehdejšího starosty fabrikanta Vodseďálka, který byl po válce souzen jako kolaborant. Nám klukům umožňovala, že jsme dvakrát týdně mohli chodit na cvičení do školní tělocvičny, kde nás vedli bývalí cvičitelé Sokola, páni učitelé Kačer, Rolc a pan Šindelář, kteří nás požadovanou ideologii neučili, ale naopak ukazovali, jak úspěšně vzdorovat „oblbovaní“ od Němců a jejich přisluhovačů. Možnost jiné zábavy byla omezená, a tak jsme z jara hrávali kuličky, po pouti v místech, kde stávaly střelnice, hledali deformované broky, které byly dobrým střelivem do praku, který v té době vlastnil každý kluk. Oblíbenou zábavou byla i hra na „čeťáky a lupáky“, jak jsme slangově nazývali hru na četníky a lupiče, která se později změnila na „partizány a Němce“, a to v návaznosti na vývoj válečné situace, kterou jsme občas simulovali střelbou „karbidem“. Průběh „války“ se nevyvíjel podle záměrů Němců, což vedlo k tomu, že museli oslabovat své počty policie, grenčáků, a jiných pomahačů k hlídání obyvatel Protektorátu, a tím jim umožnit, jak se tehdy říkalo „volněji dýchat“ a využít dané situace v ochabující kontrole sníženého počtů „skopčáků“ ve svůj prospěch, a to i za cenu, že jejich aktivita v obavě, aby nemuseli na frontu, narůstala. Na území „Protektorátu k tomu měli zřízené „četnictvo“, a vládní vojsko. V Libštátě bylo 7 četníků, kteří dohlíželi na dodržování občanské poslušnosti a kázně. Vládní vojsko sloužilo k ochraně vlády a státních organizací. Četníci měli aktivně působit v dodržování pořádku a kázně občanů a k tomu organizovat potřebná opatření. Velitel místních četníků pan Sobíšek vymyslel pro tento účel akci, která ale skončila fiaskem. Nechal na náměstí vyznačit dva přechody přes silnici pro pěší, a hlídal, aby jen po nich bylo možné tuto přejít. Někdo to dodržel, někdo ne. Mezi těmi, kteří toto vyznačení ignorovali, byla i paní Dytrichová, místní rázovitá občanka. „Po přechodu, po přechodu paní Dytrichová“, volal na ni velitel. „Už patnáct roků pane Sobíšek, patnáct roků“, byla její odpověď, „to to utíká“, a šla klidně dál. Příhoda se rychle rozšířila po celé obci, působila úsměvně i pro celou místní četnickou posádku, která už podobné akce nikdy neopakovala. Bohužel, takto neškodně pro občany vždy četníci nejednali a nepůsobili. Museli plnit příkazy svých chlebodárců, zástupců Velkoněmecké říše, které ale nebyly vždycky tak neškodné a byly příčinou toho, že se jim moc nevěřilo a přistupovalo se k nim s určitou rezervou. Po osvobození se ukázalo, že mnoho z nich pracovalo v odboji, a tlumili mnoho nepříznivých nařízení proti občanům. Ne ale všichni. V Libštátě bydlel a měl dům četník Kousal, který působil v Tatobitech a který byl prý hodně proněmecky aktivní a poslušný. Po „převratu“ záhadně zmizel, nikdy se nenašel. Prý byl i udavač. Jeho dům vyhořel a můj spolužák Jirka Janďourek a jeho rodiče, kteří tam bydleli, přišli o střechu nad hlavou. Událost a její příčina se nikdy nevyšetřila a zůstala jen v oblasti dohadů. Dále jedním takovým rozkazem, který museli libštátští četníci splnit, bylo, že došli zatknout pana Grunta a jeho paní. Údajně proto, že bylo zjištěno, že jejich syn Bohouš je členem České armádní jednotky v Anglii a bojuje proti Němcům. Všechny jsem velmi dobře znal i jejich dceru Hanku, která byla moje kamarádka. Bydleli „Na Vršku“, ve strážním domku 109, a pan Grund „nádražák“ byl spolupracovníkem mého tatínka, se kterým se střídal ve službě v „signálce“ Na Vršku. Zatčeni byli drženi na četnické stanici, která byla v patře holičství pana Matury, (Hnika). Rozloučit se s nimi přišlo mnoho jejich známých, ale domlouvat jsme se mohli jen přes zavřené okno, a to do doby než si pro ně přijelo jičínské gestapo. Byli internováni jako mnoho jiných občanů Protektorátu v táboře Svatobořice na Mor. Vrátili se až na jaře roku 1945, kdy už Říše „doklepávala“. O dceru Hanku se po celou tu dobu starala sestra paní Gruntové, paní Lásková. Zadržena byla i paní Beldová, jejíž syn bojoval proti Němcům, jako čs. voják v Anglii.

(Dokončení příště.)

libštát

Městys Libštát se nachází mezi Starou Pakou a okresním městem Semily.

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473