KAM ZMIZELO ČESKOSLOVENSKÉ ZLATO?

Kde je československé zlato?

Pátrání Stanislava Motla:

Je mrazivá noc roku 1982, sobota 20. února. Na přistávací plochu dosedá letoun TU 154, za ním se postupně snášejí další dva letouny. Na přistavených schůdcích se objevuje kapitán prvního letounu. Má za sebou dramatický a vyčerpávající let z Curychu přes Salzburg, Vídeň a Bratislavu. Dramatický proto, že celá tahle mise byla přísně utajena. Skladovací prostor prvního letadla opouští první plato, na kterém se běžně dodávají betonové tvárnice. Tentokrát tu však jsou místo betonových tvárnic zlaté cihly. Následuje plato s modrými plechovými barely. Ty obsahují zlaté mince nejrůznějšího druhu. Mince nevyčíslitelné historické, kulturní a numismatické hodnoty. Vykládka pokračuje. Jedno plato za druhým.

O den později vydává ČTK strohou zprávu: „18,4 tuny měnového zlata, které USA a Velká Británie pod různým záminkami desítky let zadržovaly, byly dopraveny do Československé socialistické republiky.“ Pak ještě vyjde jedna oficiální zpráva: „Dne 20. února 1982 převzal ve Švýcarsku zmocněnec československé vlády od zástupců vlád USA, Velké Británie a Francie 18,4 tuny československého měnového zlata. Jde o část zlata, které bylo za druhé světové války uloupeno Československu nacisty. USA a Velká Británie až dosud jeho vrácení Československu pod různými záminkami odmítaly. Zároveň s návratem československého měnového zlata byly vyřešeny otevřené finanční a majetkoprávní otázky mezi Československem na jedné a USA a Velkou Británií na druhé straně, které vznikly v průběhu války a po ní.“ Dodám ještě, že zlatá zásilka obsahovala 10 tun ryzího zlata v mincích a více než 8 tun ryzího zlata v prutech. V dalších letech se však kolem československého zlata rozhostilo naprosté ticho.

Jak to, že návrat tak velkého množství zlata nebyl provázen přece jen větší slávou, jak by si to československý poklad zasluhoval? Proč místo toho následovaly celé roky mlčení? Jenomže mlčení pokračovalo i po roce 1989. Někdy počátkem devadesátých let začala moje několikaletá cesta po archivech a žijících pamětnících, abych nakonec dospěl k závěru, že tajemství okolo našeho zlatého pokladu trvá v podstatě dodnes. Údaje, na které jsem postupně v průběhu pátrání postupně přicházel, měly být přísně utajeny i dalším generacím.

Jak jsem se tehdy na ministerstvu zahraničních věcí dozvěděl nové informace týkající se návratu našeho zlata, podléhají prý stále režimu utajení. Potvrdili mi to i v archivu českého ministerstva zahraničí. Pouze mi dovolili, abych si prostudoval mezivládní dohody mezi naší zemí, Velkou Británií a USA. V knize „Kam zmizel zlatý poklad republiky“ se o tom píše: „Z obou mezivládních smluv vyplývá, že aby nám v roce 1982 Američané a Britové vůbec vydali naše zlato, museli jsme nejprve zaplatit v prvém případě přes 80 milionů dolarů, a co s týkalo Velké Británie, tak více než 24 milionů liber. Z příslušných dokumentů lze vyčíst, že USA si nechaly zaplatit za majetek svých občanů, znárodněný u nás po roce 1945. Jenže, bylo znárodnění jediným a pravým důvodem? Tyto pochybnosti se objeví ve chvíli, když např. čtete text dohody mezi Velkou Británií a Československem, přesněji řečeno článek 2. V závěru odstavce se totiž také píše, že Československo musí předem zaplatit určité mezivládní dluhy československé vlády vůči vládě Spojeného Království, které vznikly přede dnem vstupu této dohody, tedy v prosinci 1981, v platnost. Právě tento odstavec mezivládní dohody mi nasadil pomyslného brouka do hlavy a vlastně mě i vedl po nejrůznějších našich i zahraničních archivech, abych se postupně dozvídal, za jakých okolností tyto úvěry a dluhy vznikaly. Hlavními protagonisty byly československý zlatý poklad a s ním naši živí i mrtví váleční hrdinové, kteří se stali oběťmi poválečného rozděleného světa.

V roce 1919 nemělo začínající Československo v podstatě žádné zlaté rezervy, v roce 1926 měla už nově založená Národní banka československá 40 tun měnového zlata. Dařilo se plnit základní Rašínovu myšlenku o vytvoření zlatého základu československé koruny, jinak řečeno – vznikly podmínky pro spojení koruny se zlatem a pro postavení Československa jako „země zlatého standardu“. Československo se stalo ostrovem měnové důvěry a spořádaných peněžních poměrů. Proto bylo možné přejít k politické i měnové stabilitě. Svou nezanedbatelnou roli v tom hrál právě i náš zlatý poklad. Koncem třicátých let mělo tehdejší Československo už přes 96 tun měnového zlata. V té době se ale Československo dostávalo pod stále větší tlak nacistického Německa. Naši představitelé se prozíravě snažili dostat co nejvíce zlata za hranice. Do roku 1938 se takto podařilo předisponovat zhruba polovinu našeho zlatého pokladu zejména do Velké Británie.

Přichází osudový Mnichov, zhruba půl roku poté 15. březen 1939, s tím i obsazení Čech a Moravy německými nacisty. Ti se okamžitě zmocnili zlata uloženého v našich sejfech. To jim ale nestačilo, požádali prostřednictvím Národní banky pro Čechy a Moravu, což byla bývalá Národní banka Československá o zlato uložené v sejfech Bank of England. A tato banka kupodivu okamžitě vydala nacistům zhruba polovinu našeho deponovaného zlata, tedy víc než 23 tun. A co s tím zlatem nacisté udělali? Na to mi odpověděl dlouholetý archivář České národní banky a český historik Dr. Novotný. „Oni ho potom účetně převedli na Říšskou banku.“

Rozhodnutí tehdejší britské Chamberlainovy vlády kritizoval pozdější ministerský předseda Winston Churchill. Doslova řekl: „Úspory nešťastného a porobeného lidu jsme vydali německému agresorovi. Je to druhý Mnichov!“

Nicméně 23 tun zlata bylo pryč. Další zlato, sebrali nacisté přímo v Praze. Hitlerovi souputníci využili zlato k nákupu strategických surovin. Ve hře už byl zářijový útok na Polsko. Nutno dodat, že v průběhu války němečtí nacisté zabavili zlato i v dalších okupovaných zemích. Část této kořisti využili po válce Američané. Dále už vypráví Dr. Novotný: „Mezi tím obrovským množstvím zlatých zásob – cihel, zlata raženého, zlata mincovního – byla i zásoba od Národní banky Československé.“

Mezi kořistí bylo i více než 3000 kg zlatých mincí, které prokazatelně patřily Československu. Tripartitní komise, kterou tvořili zástupci vítězných mocností, rozhodla, že dostaneme zpět 24,5 tuny měnového zlata. Československo požadovalo více než 45 tun, které nám nacisté odcizili. V rozhodnutí komise se ale už nic nezměnilo. Pak nám spojenci jako zálohu vrátili 6 tun zlata. Jenže přišel únor 1948. USA a Velká Británie oznámily, že dostaneme zbytek zlata až poté, co zaplatíme znárodněný majetek jejich občanů. Požadovanou částku jsme splatili do konce 50. let minulého století, jenže zlato jsme stejně nedostali. Proč? Britové totiž chtěli, abychom zaplatili ještě tzv. „válečný úvěr“, o kterém bude dále řeč. Další jednání tedy ustrnulo na mrtvém bodě.

Plynuly roky a spojenci postupně vrátili zlato všem okradeným zemím, včetně tehdejší Polské lidové republiky. Zbývaly jen dva státy: Albánie a Československo. Na přelomu 70. a 80. let začala konečně nová jednání. Při konzultacích mezi Československem a Velkou Británií vedl naši delegaci vyjednávačů právník a diplomat JUDr. Richard Král. Jak na to vzpomíná? „S Angličany jsme jednali od poloviny 1981 do konce roku 1982. Bylo asi 5 jednání. Za Anglii vedl jednání Allain Montgomery, synovec maršála Montgomeryho. Byla tam řada dramatických momentů. Já jsem poukazoval na to, že celá věc vznikla kvůli Mnichovu, že my jsme bojovali na jejich straně. Říkal jsem, že my jsme za to zaplatili krví, tak proč bychom měli platit ještě zlatem nebo penězi?“

A jsme opět u válečného úvěru. Aby nám Britové vydali naše zadržované zlato, stanovili si jednu dost podstatnou podmínku. Chtěli zaplatit veškeré výdaje spojené s pobytem našich vojáků, kteří za druhé světové války bojovali pod jejich velením. V roce 1940 bylo ve Velké Británii ve zbrani přes 14000 československých vojáků, včetně letců. Tito stateční lidé stáli po boku svých spojenců už v době, kdy zuřila „bitva o Británii“, kdy Anglie byla zcela osamocená v boji proti Hitlerovi. Bylo to krátce poté, co se některým britským vojákům, stejně jako našim vojákům podařilo, často za dramatických okolností dostat z poražené Francie, za kterou bojovali právě do Anglie. Vzpomíná 95-letý bývalý příslušník první československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii plk. Václav Straka: „Jejich armáda, která se stáhla z Francie, těch 300 tisíc, ti přišli prostě promočení, vylezli z vody a neměli žádné zbraně. Na pobřeží byli staří pánové s loveckými puškami, kteří čelili možné invazi. My jsme tam přišli jako vycvičená zkušená jednotka.“

Dalším pamětníkem byl generál Gustav Svoboda. V době našeho setkání jsme se dívali na dokument o výcviku našich vojáků ve Velké Británii, který natočil později slavný režisér J. Weiss. Rovněž i generál G. Svoboda vzpomínal na to, jakou morální vzpruhou českoslovenští vojáci pro Anglii tehdy byli. Obyvatelstvo vidělo vojsko, tak lidi si mysleli, že je to velká síla. Když poznali, že jsou to cizinci, tak věděli, že i cizinci brání Velkou Británii. To byl ten morální efekt. Co se týče naší armády, z jakých peněž oni byli vyzbrojeni? „Ze začátku to byla účelová půjčka, která se směla použít jen na určité věci“, říká plk. Straka. Generál G. Svoboda mě nasměroval k dalšímu pátrání. Krátce po našem setkání se mi podařilo objevit klíčovou smlouvu z 10. prosince 1940 o poskytnutí válečného úvěru. Podle této smlouvy nám Velká Británie v první fázi poskytla 7,5 milionu liber šterlinků jako půjčku. O válečném úvěru jsem se více dozvěděl v pamětech tehdejšího ministra londýnské exilové vlády Ladislava Karla Fehrhabenda: „Financovali jsme tedy odboj z vlastních prostředků. Úvěr jsme dostali na základě zlata uloženého Československem v Bank of England. Svolili jsme, aby Angličané tohoto zlata použili k nákupu v USA a nám vyplatili jeho protihodnotu v librách.“

I když, jak víme, Britové vydali 23 tun našeho zlata Hitlerovi, přesto ještě zhruba stejné množství našeho zlata zůstalo v sejfech Bank of England. Právě toto zlato mělo Britům posloužit na nákup zbraní a jako záruka válečného úvěru, z něhož se platila i činnost naší exilové vlády a zejména náklady na československou armádu. Zmíněný válečný úvěr zahrnoval nejen výzbroj našich vojáků, ale rovněž i jejich výstroj. Ve Velké Británii však také působili naši letci. Okolo 1100 příslušníků včetně pozemního personálu. Vztahoval se válečný úvěr i na ně? Ptám se Dr. Novotného: „Letectvo, tam to bylo trošičku jinačí. Pokud vím, tak snad jenom uniformy, atd. Letadla hradila britská vláda.“

Znovu se v souvislosti s válečným úvěrem obracím na Dr. Novotného: Znamená to, že se z válečného úvěru platil i výsadek Gabčíka s Kubišem, kteří zabili Heydricha? „Zcela určitě. To se pokrývalo.“

Britové však, jak je z dokumentů patrné, nechtěli od nás zaplatit pouze válečný úvěr, či odškodnit své občany postižené znárodněním. Žádali od nás ještě zhruba 4 miliony liber tzv. Mnichovského úvěru. Byly to peníze, které nám Anglie poskytla jako částečné odškodnění za katastrofální následky Mnichovské dohody, kterou jsme museli přijmout i na nátlak Velké Británie. Vzhledem k tomu že zápisy z dvoustranných jednání o návratu zlata stále ještě podléhají, jak mi bylo příslušnými činiteli řečeno, režimu utajení, vznikají legendy. Tvrdí se např., že si Britové vyčíslovali i počet uniforem jednotlivých našich vojáků, bot a dalších věcí, za které jsme pak museli zaplatit. Je to pravda? Ptám se právníka a diplomata R. Krále. „Oni nám to nevyčíslovali. Dali nám to na stůl. Ale faktem je to, že z toho válečného rozpočtu vytáhli všechny položky, které šly na tu naši jednotku. To znamená uniformy, jídlo a všechno.“ Znamená to, že i u těch padlých vojáků? „Samozřejmě. To se nijak neoddělovalo.“

To vše jsme vyprávěli bývalému příslušníku – plk Strakovi. Říká: „Pokud jde o nás, o vojáky, měla vláda britská naši výstroj a náš výcvik platit, protože v té době, kdy jsme byli v Anglii, jsme bojovali za Anglii. My jsme nemohli bojovat za protektorát. To byl náš cíl – osvobodit Československo. My jsme jeli do Francie, byli jsme dále nasazeni z rozhodnutí spojeneckého velení. Nasazovali jsme životy z rozkazu britských velitelů.“

Vraťme se do roku 1982. Bylo rozhodnuto, že obsah jednání bude před veřejností utajen. Zlato nám pak bylo, byť ne v původním množství konečně vydáno. Ovšem USA jsme museli předtím zaplatit 81 milionu dolarů a zaplatili jsme pochopitelně i Velké Británii 24 milionů liber šterlinků. Kromě zlatých cihel se do republiky vrátily i vzácné zlaté mince. Svatováclavské zlaté dukáty, zlaté guldeny, zlaté dolary, zlaté říšské marky. Příběh má však dohru. V roce 1999 jsem prvně žádal vedení České národní banky o to, zda bych se coby reportér nemohl podívat do úložišť zlatých rezerv. Byl jsem odmítnut a potom ještě několikrát. Jenže čím více mě představitelé ČNB od mého úmyslu zrazovali, tím více mě zajímalo, co se s naším zlatým pokladem vlastně děje. Pak vybuchla pomyslná bomba. Promluvil totiž, po ujištění, že neprozradím jeho identitu, můj dobrý známý, který dodnes působí ve vysokých bankovních kruzích. Té zprávě jsem v první chvíli nechtěl vůbec věřit. V letech 1997 a 1998 jsme naše měnové zlato prodali. Opět nenápadně a ve vší tichosti. Zlatý poklad, o kterém snili naši dávní předkové jsme vykšeftovali za dluhopisy. Někdejší vládní zmocněnec pro návrat československého zlata JUDr. R. Král to vyjádřil velmi stručně: „Vlastně úvěrujeme západní státy, které tyto dluhopisy vydaly. Za situace, kdy tady doma potřebujeme kapitál a snažíme se dostat investice, je to absurdní. Nevím, kdo to rozhodl, já to považuji za strašlivou chybu.“

Několikrát jsem pak žádal o vyjádření České národní banky (ČNB). Bezvýsledně. Po několika urgencích mi napsal tehdejší ředitel odboru ČNB R. Urban. Byl stručný: „Při rozhodování o prodeji části svých zlatých rezerv dospěla bankovní rada ČNB k závěru, že tehdejší objem zlata v devizových rezervách neodpovídal účelu držení devizových rezerv.“

Naše měnové zlato bylo tedy prodáno v letech 1997 a 1998. Celkem jsme prodali 55,78 tun zlata. Opět má slovo bývalý diplomat JUDr. R. Král. „To zlato bylo něco jako státní symbol. Jako je vlajka, jako je hymna.“

Záhy poté, co jsme naše zlaté rezervy prodali (velkou většinu z nich), začala cena zlata dramaticky stoupat. V letech 1997 – 1998 nám prodej vynesl něco přes 16 miliard Kč. Cena byla 300 dolarů za trojskou unci. Trojská unce je 31,1 gramu. A jaká je situace dnes? Stejné množství zlata se už prodává za více než 1410 dolarů a cena neustále roste. Lze tedy konstatovat, že naše země přišla tím, že s prodejem zlata nepočkala o více než 27 miliard Kč. (Podle našich výpočtů a současném kursu USD to vychází už na 44,9 miliard Kč – pozn. RSP)

Počátkem června 2010 přinesl list Financial Times článek, ve kterém se uvádí: „Krize v Evropě zvyšuje v řadě zemí zájem o zlaté mince. Prodej zlatých mincí láme v současné době rekordy a podle analytiků se na tom v dohledné době těžko něco změní.“

Zájem o nákup zlata se obvykle zvyšuje v dobách politické a ekonomické nejistoty. Bylo už řečeno, že v roce 1982 nám Velká Británie a USA vrátily rovněž přes 10 tun ryzího zlata v mincích. Podle příslušných dokumentů měla ještě v roce 1992 naše země ve svých sejfech více než 16 tun právě v mincích. Na otázku – kolik mincí v sejfech máme nyní? – mi z ČNB písemně odpověděli, že jde o 5,4 tuny. Počítejte se mnou. V roce 1992 jsme měli celkem 102 tuny měnového zlata. Po rozdělení Československa dostala Slovenská republika zhruba 45 tun. Samozřejmě součástí vyrovnání musely být i mince. Ale rozhodně to nemohlo být 10 tun z celkových šestnácti. Co se tedy s mincemi nevyčíslitelné historické ceny stalo? Žádost, zda bych nemohl vidět bankovní sejfy se zlatými uncemi mi představitelé ČNB zamítli. Něco takového prý není možné. V knize „Kam zmizel zlatý poklad republiky“ se o historických mincích píše: „Sběratelské mince obsahují proti zlatým slitkům menší množství kovu. Také jde lépe rozeznat jejich pravost a nepravost. Ovšem hodnota mincí, které jsou součástí např. zlatého pokladu, jako např. svatováclavské zlaté dukáty je nevyčíslitelná.“

Podle posledních zpráv má Česká republika asi 13 tun zlatých rezerv. ČR zaujímá až 63. místo ve světě. Jen pro porovnání zásoby zlata v jiných zemích: Slovensko 33 tun, Polsko 103 tuny, Rusko 726 tun, Švýcarsko 1040 tun, Čína 1054 tuny, Německo 3403 tuny, USA 8134 tuny. Všechny tyto země se snaží své zlaté zásoby neustále navyšovat. Citujme z odborného finančního tisku z 2. 12. 2010: „Šanghai: Čína dovezla od ledna do října 2009 209,72 tuny zlata, což je proti stejnému období loni šestinásobně více“, řekl ředitel burzy zlata v Šanghaji. A dodal: „Nejistota v domácí i globální ekonomice, stejně jako stále častější předpoklad růstu inflace, zlato jako nástroj zajištění hodně zatraktivnily.“ Potvrdil, že zájem o zlato s tím, jak narůstají obavy, že nynější měnová politika centrálních bank do budoucna znehodnotí papírové peníze a zvýší inflaci.

Tohle však už v naší zemi není zřejmě aktuální. Dramatická cesta našeho zlatého pokladu se završila s 20. stoletím a zároveň i s rozpadem společného státu Čechů a Slováků. Zlatý poklad, na který se skládaly celé předchozí generace, tedy nenávratně zmizel. Málokoho to však už zajímá. Málokoho už také zajímá třeba i to, že dokonce ve jménu zlatého pokladu umírali naši vojáci na nejrůznějších bojištích světa. Zapomenutí hrdinové, za jejichž hrdinství jsme museli po letech tvrdě zaplatit. Přesně v duchu rčení, že i válka není často nic jiného než obyčejný kšeft.

(Ze zvukového záznamu zapsal M. Starý)

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473