K HANEBNÉMU VÝROČÍ (2)

Umělci a politika

K těmto řádkům mě přivedla v posledních dnech stále opakovaná upoutávka na poslední koncert Marty Kubišové. Měl bych předeslat, že za umění (jakékoli, tedy i zpěv) považuji takovou činnost, která dokáže zaujmout větší množství lidí a přinášet jim příjemné a hezké zážitky, klidné duševní rozpoložení nebo je bavit.

Jsem toho názoru, že jsou umělci, kteří opravdu umějí a svým uměním se dokážou prosadit. Nepotřebují k tomu žádné zvláštní protekce nebo podpory.

Jsou také „umělci“, kteří si o sobě myslí, že jsou umělci, ale ve skutečnosti toho moc neumějí a je jasné, že svým neuměním upoutají nejvýše rodinné příslušníky nebo ohleduplné kamarády. Dnešní různí Huťkové, nebo ten ožrala z Plastic Peoples, který se proslavil víc než svým uměním, když vrávoral s dalšími, z oslav jakýchsi Havlových narozenin a museli je sbírat ze silnice, lidí totiž pardon „umělců“, po kterých by jako po umělcích rozhodně neštěkl ani hluchý pes. Pak jsou ještě i takoví, kteří jako kvalita – nic moc – ale dokázali v pravý čas rozpoznat, do kterého pozadí se vecpat. Možná si vzpomenete na politické agitky Lucie Bílé v jisté době pro Klause a ODS. Nebo ne?

Jsou také umělci, kteří umějí, ale ještě si to musí „sichrovat“. Do této kategorie bych zařadil třeba Jiřinu Bohdalovou, která je nepochybně dobrou herečkou. Neřeším tu, jestli měla nebo neměla cokoli s StB, ale je dostatečně známo v příslušných kruzích jisté doby, že „žalovala“ na své herecké kolegy. A protože se lidé v podstatě nemění, proslavila se na sociálních sítích v poslední době svými sichr-fotografiemi se všemi prezidenty počínaje Antonínem Novotným konče Zemanem, včetně neúspěšného kandidáta Schwarzenberka.

V letech 1965 – 66 jsem se krátce také pohyboval v uměleckém světě v matičce Praze, tedy i v blízkosti Marty Kubišové. Byla pro mě prostě úžasná a tajně jsem ji miloval. Její podmanivý hlas, uhrančivé oči. V mých očích byla velmi krásná.

marta 3

Trpěla komplexem, že má malá prsa, podle mě nesmyslným. Pokud jsem to mohl posoudit třeba v létě u vody v bikinách, měla krásnou spíše štíhlou postavu a prsa velikosti k této postavě naprosto ladící.

Jedním z mých nejkrásnějších zážitků bylo a dodnes je, když jednou v takové společnosti, ve které jsem se i já nacházel, zazpívala píseň „Víc nechtěl by snad ani d´Artagnan“. Její podmanivý hlas, uhrančivé oči a citlivý přednes. Byla nedaleko mě a já ve své zamilovanosti jsem si představoval, že to zpívá jen pro mě. Na to se prostě nedá zapomenout.

Marta Kubišová mohla dle mého názoru klidně pokračovat ve slibně rozjeté umělecké dráze, později s Helenou Vondráčkovou, Václavem Neckářem a dalšími bez ohledu na dění na politické scéně, jako to nakonec mnozí jiní udělali a zůstali sami sebou. Například Karel Gott. Byla prostě dobrá, výjimečná. Bohužel měla kolem sebe zřejmě divné lidi, možná ambiciozní ubožáky, ze kterých by umělci nikdy nebyli, kteří se hnali se za mamonem a osobním prospěchem nebo bůhví čím bez ohledu na to, že ničí křehkou uměleckou krásu.

Tak se projevilo ono známé: Každý má dělat to, co umí a neplést se nebo nenechat se vplést do věcí, kterým nerozumí. Marta se pro ambice jiných vydala na špatnou a těžkou cestu obětovala svůj talent a schopnosti pro několik ubožáků, zejména z pohledu „vyššího principu mravního“.

Uplynulo více než dvacet let. V té době jsem měl už o něco víc rozumu, poznání a zkušeností. Poznal jsem, že co se děje v listopadu 1989, je cesta špatným směrem.

Když se mezi podvodnými „vůdci“, zpočátku podporovanými také některými umělci v duchu hesla – koho chleba jíš, toho píseň zpívej – objevila i Marta Kubišová, neměl jsem z toho radost. Její z té doby slavná píseň „Modlitba pro Martu“ by dnes měla být zakázaná. Já ji neměl rád od počátku. Slova o tom, jak se vláda věcí našich k nám – lidem navrátí, lze dnes sotva jinak chápat než jako výsměch. Vysmívat se lidem, kteří pokud měli aspoň nějaký vliv na dění před rokem 1989, tak o něj spolehlivě přišli a dnes nemají žádný. A vysmívat se jim není pěkné. Tím méně z úst ženy, kterou mám, v paměti jako skromnou, hodnou, slušnou a citlivou dívku.

To, že léta pauzy a způsob života poznamenaly hlas Marty a jeho možnosti je smutný výsledek, který se může i poněkud a jaksi ztrácet v poklesu kvality kultury a umění v naší zemi po všech stránkách.

Další zprávy o Martě mě míjely, a pokud mě něco potěšilo, tak aspoň to, že to citlivé ve své duši věnovala aspoň pro pomoc zvířátkům.

Dnes bych na poslední koncert Marty nešel. Možná má díky podivnými lidem kolem sebe pocit, že je na správné straně. Také různí prorežimní podlézači se k ní dnes hlásí, protože za to jsou body. Přesto, že mě k ní vážou silné citové zážitky z časů, kdy mi bylo dvacet, dnes už bych se s Martou potkat nechtěl. Je mi to líto a je mi jí líto. Nic víc asi ve chvíli, kdy odchází do ztracena, nemohu říct.

V Mimoni 16. 11. 2018, Miroslav Starý

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473