19. ZÁŘÍ 1938

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 36 - Už zase zvoní?

19. 9. - Při pohledu do kalendáře s tímto datem nelze přehlédnout jedno velmi smutné a žel velmi aktuální výročí.

Bylo to právě 19. září roku 1938, kdy Velká Británie a Francie vyzvaly československou vládu, aby odstoupila pohraniční oblasti s více než padesáti procenty německého obyvatelstva Německu.

Bylo to mimochodem skoro na den přesně rok od pohřbu zakladatele státu T. G. Masaryka (21. 9. 1937) a jen deset dní před slovutnou mnichovskou konferencí, která de facto ukončila první éru československé státnosti. Že společný stát fungoval silou vůle až do března 1939, bylo pak už spíše jen úradkem Adolfa Hitlera. V zásadě mu nic nebránilo v tom napochodovat na naše území kdykoli v mezičase. Důvod? Československá vláda britsko-francouzskou výzvu poslechla, o čemž se ostatně posléze zmiňuje i preambule samotného textu mnichovské dohody.

Ono „poslechnutí“ naší vlády však stojí za pozastavení. Vláda nejprve britsko-francouzské ultimátum odmítla, ale obě země daly jasně najevo, že na jeho naplnění trvají a nelze od nich očekávat nic, než vyděračská slova o tom, že české „ne“ bude znamenat válku. A že Československo bude viníkem takové války. Tomu se v diplomacii zřejmě říká logika.

Vláda se tedy sešla 21. září brzy po ránu, aby vydala nové stanovisko. Premiér Milan Hodža ve svém úvodním vyjádření několikrát bez obalu řekl, že Československo se stává obětí cizí (z)vůle. A na poměry dané chvíle užil výrazivo ještě velice kulantní: „Pro neporozumění velmocí našim životním zájmům došlo k poslednímu pro nás tak nepříznivému vývoji… Vláda žádala, aby Velká Britanie i Francie své stanovisko ještě zrevidovaly. Avšak již po předání československé odpovědi bylo zejména z poznámek anglického vyslance patrno, že vláda anglická i francouzská budou míti vážné pochyby, zda československá odpověď vytvoří žádané předpoklady míru a zda se tím zabrání útoku Německa. Zdá se, že rozmluva britského ministerského předsedy s Hitlerem byla rázu velmi konkrétního, takže obě vlády mohly žádati na Československu na svůj návrh jen prostý absolutní souhlas…  Francouzský vyslanec prohlásil se vší otevřeností, že v případě vypuknutí války Francie nám nepřispěje. Upozornil přímo, že zamítne-li Československo návrhy, mohlo by býti považováno, vzhledem k tomu, že svým odporem dalo Hitlerovi záminku, za stranu, která způsobila válku…“ 

V závěru své řeči vyslovil Hodža přece jen pár slov útěchy – bohužel, jak brzké dny a týdny ukázaly, útěchy plané: „Jakkoli bolestná jest oběť, kterou Československo přináší, nelze přece jen ubrániti se úvahám o tom, že nová situace našeho státu přinese nám i určité výhody. Je ovšem jisto, že tyto event. výhody nemohou býti v nijakém poměru k bolestné oběti, přesto však nelze je zcela pustiti se zřetele. Dá se předpokládati zejména, že příznivý vliv na vnitřní život našeho státu bude míti okolnost, že se zbavíme svých menšinových problémů.“

Vyústění bylo zřejmé: „Žádá proto pan předseda vlády, aby vláda, v důsledku vis major nás postihnuvší, návrh přijala. Národ sám odvodí si důsledky. Vláda neuteče od zodpovědnosti, bude-li ji národ hledat u ní. Řekne proto lidu pravdu a tento pozná, kdo jsou ve skutečnosti oni činitelé, kteří mu způsobili dnešní trpké chvíle. Změní-li se poměr našeho lidu v důsledku těchto událostí zejména k Francii, je to jen přirozený vývoj.“ A pointa? „O mravní stránce tohoto postupu není vhodno se zde šířiti, bude to věcí historie,“ dodal Milan Hodža.

Mimochodem – nebylo to poprvé ani naposledy v dějinách, kdy se jednalo o nás bez nás. Ani k výzvě z 19. září 1938, natož pak do Mnichova nebyla naše politická reprezentace přizvána. Pokud to někomu nepříjemně připomíná realitu dní, které aktuálně prožíváme, dozajista není na omylu. Také dnes se v různých metropolích „eurosojuzu“- v Bruselu, Štrasburku, ale i v Berlíně jedná bez ohledu na ty, jichž se to týká. To z těchto měst jsou na dálku rétoricky políčkováni polští, maďarští, ba dokonce (anžto je předvolebních slibů čas) občas i čeští politici, kteří nepapouškují schválené a jediné povolené „evropravdy“ dostatečně aktivně. Neřkuli, kdyby si náhodou někdo z těch nehodných povšiml, že král je nahý. Zajděte si občas na procházku do učebnic dějepisu, kde zvíte, že většina zdánlivě nezničitelných totalit měla jednak hliněné nohy, jednak žila jen ze strachu těch dole, těch bezmocných. Jejich moc však, jak si povšiml kdysi i Václav Havel, zůstávala jaksi na ulici. Stačilo se sehnout a zvednout. A bylo po Kolosu, Říši, Sojuzu.

V souvislosti s událostmi září 1938 se často klade otázka, co se vůbec tehdy dalo či snad dokonce mělo udělat. Desítky let „post festum“ někteří autoři předhazovali tehdejší československé reprezentaci dánský či norský vzor pasivní rezistence, pro jednoho takového takymyslitele (Jana Urbana) bylo dokonce důstojnější jednání finské vlády, která se spojenecky přimkla k nacistickému Německu, aby tím prý uhájila demokratický režim (sic!). Být vojevůdcem dlouho po bitvě, kterou navíc bojovali jiní, je snadné, a proto tak lákavé. Ale rovněž klamavé. A lež, jak známo, je-li opakována dosti dlouho a dosti často, může začít být považována za pravdu. A to už by bylo opravdu nebezpečné.

Věcně vzato: k postupu západních „přátel“ vůči Československu v září 1938 lze jen máloco nového dodat. Snad jen úvahu o jejich důvodech a motivech. Byly předně důsledkem strachu a pudu sebezáchovy, leč jaksi špatně vyhodnoceného. Možná se snad i dá lordu Chamberlainovi věřit jeho patetický úsměv, kterým opentlil větu, již vyslovil po návratu z Mnichova: „Přinesl jsem vám mír“. Ano, pozůstalým po obětech nacistického bombardování Anglie jen o pár desítek měsíců později už to Chamberlain vysvětlovat nemusel. Mezitím se odporoučel na smetiště dějin. Ale v té své samolibé předpotentovanosti (pan Hitler je přece gentleman – to možná napsal Peroutka, ale myslelo si to tehdy jistě mnoho britských salónně aristokratických nácků) nechal povraždit miliony lidí z celé Evropy. Sladká Francie, hrdý Albion – leda houbeles. Šidítko naivního básníka, podložené příliš pozdním poznáním skutečnosti zcela prozaické.

Přitom v onom září 1938 ještě Hitler pravděpodobně nedokázal rozpoutat světovou válku (i když v březnu 1936 obsadil Porýní, bylo to bez jediného stínu odporu ze strany Francie, jíž se to celé odehrávalo před očima a za humny). Ještě neměl československé zbraně, pohraniční opevnění (a celou další, dnes by se řeklo: logistiku), a neměl ani podepsanou smlouvu s Molotovem. Pravda, nebyl to rozhodně jen čert namalovaný křídou na vrata. Příliš mnoho židovských životů bylo od jeho slavného nástupu k moci zmarněno. Ale opravdovou válku by – nebýt Mnichova, tj. při opravdovém a zásadovém odporu evropských zemí na východ i západ od Porýní – nejspíš nevyhrál, a dokonce možná ani nezačal. Těžko říci, zda by to bylo dobře. Možná bychom dnes v české kotlině na úřadech mluvili německy. Není ovšem vyloučeno, že to – při známé statečnosti našich mocenských elit – tak zanedlouho nebudeme muset činit rovněž.

Nechme spekulací. Vystačme si s fakty. Odvažuji se tvrdit, že – s výjimkou historiků, kteří to mají v popisu práce (a ani u takových není vždy absolutní jistota), onu Mnichovskou dohodu asi četl jen málokdo. Všichni ji známe z padesáté sedmé ruky, ze školy, z učebnic, z filmů Otakara Vávry, z básničky o „zrady zvonu“. Proto stojí za to si ji připomenout a uvědomit si přitom, jak suchou a věcnou řečí byla zformulována. Jak malou, ba nulovou cenu přikládala lidským životům celých národů, o jejichž budoucnosti (či spíše likvidaci) tak blahosklonně rozhodovala. A až s tou četbou skončíte, vzpomeňte si na jedno pořekadlo: mýlit se jednou je sice smutné, ale možné a pochopitelné. Mýlit se podruhé v tomtéž, je vyložená neopatrnost. A ta se zpravidla krutě vymstí.

Ó jak rád bych se v této předpovědi mýlil!

Mnichovská dohoda (29. 9. 1938)

Německo, Spojené království, Francie a Itálie, vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednali následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících, a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění:

(1) Vyklizení začne 1. října

(2) Spojené království, Francie a Itálie se shodly, že vyklizení území bude dokončeno do 10. října, aniž by byla zničena jakákoli zařízení, která se na území nacházejí, a že Československá vláda bude odpovídat za provedení vyklizení bez poškození uvedených zařízení

(3) Podrobnosti vyklizení budou stanoveny mezinárodní komisí složenou ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa

(body 4-7 jsou technicko-prováděcí)

(8) Československá vláda ve lhůtě čtyř týdnů po podepsání této dohody propustí ze svých vojenských a policejních sil jakéhokoli sudetského Němce, který si to bude přát, a Československá vláda ve stejné lhůtě propustí sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají trest za politické zločiny

Mnichov, 29. září 1938

ADOLF HITLER, NEVILLE CHAMBERLAIN, EDOUARD DALADIER, BENITO MUSSOLINI

P. S. Mimochodem, víte, že – snad s výjimkou Chamberlaina, lze Mnichov charakterizovat jako setkání souvěrců? Edouard Daladier byl politikem Radikálně socialistické strany, po válce dál působil v politice a stal se rytířem Čestné legie (za Mnichov?). Mussolini začínal jako šéfredaktor Avanti! – novin Italské socialistické strany. Program jeho strany Partito Nazionale Fascista  byl ovlivněn socialismem. Požadoval půdu pro rolníky, zastoupení dělníků ve vedení podniků, progresivní zdanění kapitálu, znárodnění půdy a podniků atd. Dokonce i Hitlerova cesta vzhůru byla lemována podobnými myšlenkami. Roku 1919 vstoupil do Deutsche Arbeits Partei (Německé dělnické strany) a už na shromáždění DAP 29. července 1919 hřímal, že „řešení pro Německo nepřijde z parlamentu, ale z revoluce“. Jeho nenávist k parlamentní demokracii jsme podrobně vylíčili v jednom z předchozích Příběhů s otevřeným koncem. A tak nám zbývá konzervativec Chamberlain. Týž, který ještě před podpisem Mnichova proslul tichým souhlasem s obětováním Rakouska Hitlerovi (anšlus r. 1936), což prý mělo posílit Třetí říši proti Francii (podle hesla „vždyť jsou to také Němci“). A ve stejném gardu chápal i svůj mnichovský podpis: odstoupení Sudet chápal jako další posílení Německa, které se tímto mělo vyrovnat Francii. Je třeba něco dodávat?

Petr Žantovský

Poznámka RSP: Předpokládáte, že naše média budou výročí Mnichova a okolnostem věnovat vyváženě nejméně stejnou pozornost, jako výročí 21. 8. 1968? V tom případě už dávno měla začít nejméně před měsícem! Zatím však by se dalo říci – je „ticho po pěšině“ nebo to vidíte jinak?

 

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473