KDO PODPORUJE NACISTICKOU GENOCIDU...

Kdo podporuje nacistickou genocidu ruského obyvatelstva na Ukrajině?

Lze předpokládat, že to jsou potomci těch, kdo zvěrsky vraždili na území SSSR a Jugoslávie v sestavě divizí SS, sloužili ve Wehrmachtu jako dobrovolní pomocníci, objímali se v Mnichově s Hitlerem. Nyní na sebe navlékají soudcovské taláry a s definitivní platností chtějí zúčtovat se zemí, jejíž občané, vedení komunisty přerazili hřbet nacismu.

 

Chtějí lidovým masám v EU vnutit názor, že odpovědnými za rozpoutání II. světové války nesou ve stejné míře nacistické Německo i SSSR. Předstírají, že kromě Stalina nikdo žádné smlouvy s nacistickým Německem neuzavíral. Jakoby neexistoval polsko-německý pakt o vzájemném nenapadení z roku 1934 a Mnichovská smlouva o rozbití Československa.

Nezapomínejme, že v době světové války ekonomika celé Evropy jako v extázi pracovala ve prospěch „Reichu a Wehrmachtu“. Churchill po skončení II. světové války napsal: „Pádem ČSR jsme ztratili síly rovnající se 35 divizím. Němci získali druhé největší zbrojní závody ve Střední Evropě Škoda, které jen od srpna 1938 do přepadení Polska v září 1939 vyrobily množství zbraní, rovnající se vojenské produkci všech závodů Anglie za stejné období. Do přepadení SSSR 21. června 1941, byl každý pátý tank dodaný Wehrmachtu vyroben v závodech Škoda. Podle přesných německých údajů české závody zvyšovaly po celou dobu války svou vojenskou výrobu. V roce 1944 dodávaly německé armádě měsíčně 300 tisíc pušek, tři tisíce kulometů, 625 tisíc dělostřeleckých nábojů, 100 samohybných houfnic, tanky, tankové kanóny a pancíře, letouny Messerschmidt 109, letecké motory atd. Nikdo nespočítal, kolik párů vojenských bot dodal Hitlerovi nynější národní hrdina, Baťa. Poslední stihač tanků „Panzerjager 38t Hetzer“ byl předán Wehrmachtu v květnu 1945, po pádu Berlína. V Polsku vyrábělo zbraně a bojovou techniku celkem 264 velkých, 9 tisíc středních a 76 tisíc malých podniků. Dánsko dodávalo Německu 10% jeho celkové spotřeby másla, 90% čerstvých ryb a 20% čerstvého masa. Vojenský průmysl Francie (1 600 000 zaměstnanců) dodal Německu do ledna 1944: 4 000 letounů, 10 tisíc leteckých motorů, 52 tisíc nákladních vozidel, obrovské množství lokomotiv a další techniky. Belgie a Holandsko dodávaly uhlí, litinu, železo, mangan, zinek a další. Kolaborantské vlády všech těchto států se dobrovolně zavázaly financovat pobyt okupačních vojsk. Rovněž veškerou vojenskou produkci financovaly vlády z úvěrů, jejichž splacení mělo být zahájeno po vítězství. Na příklad Francie platila Německu do podzimu 1942 denně 20 milionů DM a později 25 milionů. Tyto prostředky stačily nejen na hrazení pobytu vojsk, ale i na financování války proti SSSR. „Neutrální“ a i českými komunisty obdivované Švédsko dodávalo Německu ložiska, přesné přístroje a zaměřovače, protiletadlové 40ti mm kanóny „Bofors“. Obchody probíhaly až do konce roku 1944. Přes švédské přístavy postupovaly mnohé dodávky surovin z Latinské Ameriky. Jen od ledna do října 1942 bylo dodáno do Německa přes švédské přístavy více než 6 milionů tun zboží. Švýcarsko dodávalo přesné strojírenství a přístroje, součástky pro rakety V 1 a V 2, protiletadlové kulomety ráže 20 mm. Zisky Švédska z války nikdy nebyly a nebudou zveřejněny, podobně jako zisky Švýcarska z tajných prostřednických bankovních operací mezi Německem a USA. Okupací Evropy se německý průmyslový potenciál zdvojnásobil a zemědělský ztrojnásobil.

Hitlerovi nepomáhaly okupované a neutrální státy pouze dodávkami zbraní a bojové techniky. Řada katolických biskupů si pospíšila schválit přepadení SSSR a nazvat je „Evropskou křížovou výpravou“. Z pěti milionů vojáků, kteří vtrhli v červnu 1941 na území SSSR, bylo 900 tisíc spojeneckých. Ve 20ti divizích SS bojovalo proti SSSR více než 800 tisíc evropských dobrovolníků. Jejich nábor pokračoval až do konce války. Kromě toho v létech 1939 – 1945 vstoupilo do Wehrmachtu jako dobrovolní pomocníci – Hilfswillige 1 500 000 Evropanů. Přicházeli ze všech zemí Evropy a byli zařazovaní do strážní služby a velitelství Wehrmachtu na okupovaných územích, ale značná část sloužila i v bojových jednotkách. Ze 464 147 zajatých cizinců (mimo Němce), tvořili značnou část právě oni. Německé válečné dokumenty potvrzují, že po napadení SSSR v roce 1941 vznikla v Evropě vlna antisovětské hysterie a tisíce občanů Francie, Dánska, Lucemburska a Norska usilovaly o vstup do Wehrmachtu. Euforie trvala až do porážky u Stalingradu. Kromě Německa vyhlásily válku SSSR: Itálie, Maďarsko, Slovensko, Chorvatsko, Rumunsko a Finsko. Španělsko a Dánsko, které válku nevyhlásily, vyslaly své vojenské jednotky. Bulhaři proti Rudé armádě nebojovali, ale nasadili svých 12 divizí proti jugoslávským a řeckým partyzánům. Uvolnili tak ruce Wehrmachtu k přesunu vojsk s Balkánu na východní frontu. Potomci kolaborantů dovedli své země do NATO a nyní již začali realizovat nové tažení proti Rusku, s cílem ovládnout jeho suroviny. Na pomoc si vzali bývalé ruské spojence a hlavně část slovanských národů, kterým se snaží zatajit, že za svou existenci mohou děkovat pouze tolik nenáviděnému Stalinovi, ruskému vojákovi a hlavně sovětským komunistům.

Kromě odporu Jugoslávců, Řeků, nemělo do počátku roku 1944 partyzánské hnutí v Evropě velký význam. Představovaly ho nepočetné odbojové skupiny komunistů a socialistů. Do poloviny roku 1943 byli De Gaulle a jeho několik set bojovníků ze „Svobodné Francie“ považováni za vzbouřence a zrádce. Většina Evropanů žila v porovnání se SSSR poměrně slušně a až do otevření druhé fronty v roce 1944 neuvažovala o možné změně.

Nyní je potřeba pochopit jediné. Všechny antiruské a antikomunistické akce Ukrajinců, potomků legionářů SS, evropských příslušníků Wehrmachtu a Hilfswillige, včetně pomsty jugoslávským komunistům za vítězství nad německými nacisty, chorvatskými a italskými fašisty, pronásledování komunistů v EU a  zemích bývalého SSSR, revanšismus v Pobaltí, Polsku, na Ukrajině, či akce OBSE sledují pouze jeden cíl: změnit poválečné uspořádání světa a dosáhnout mezinárodního uznání označení SSSR za hlavního iniciátora a viníka rozpoutání II. světové války. O 180 stupňů obrátit pohled na Německo: potlačit historickou pravdu a učinit z agresora oběť. Buržoazní propaganda stále naléhavěji prosazuje thesi, že Německo nebylo agresorem, ale avantgardou evropské civilizace a bylo prostě donuceno k invazi na východ, aby zachránilo „evropské hodnoty“ před bolševickými barbary.

Po převratu v roce 1989 je jako vrchol civilizace představována „německá demokracie“. Jsou bagatelizována soudní rozhodnutí o zákazu Komunistické strany Německa, o povinné konfiskaci a likvidaci knihy: „SS v akci, dokumenty o zločinech SS“, která byla označena za nepřátelskou novému německému státu. Masmédia mlčí o tom, že v Německu oficiálně působil v létech 1951 - 1992 „Federální svaz bývalých příslušníků vojsk SS (HIAG), který měl 250 000 členů – bývalých esesáků. Stejně tak mlčí i o tom, že německý ústavní soud zakázal činnost organizace „Svaz obětí nacismu“, ale že dosud platí jeho rozhodnutí o platnosti německých hranic z roku 1937. Mlčí rovněž o tom, že tisíce válečných zločinců tvořily po válce základ německého státního aparátu, že současný Bundeswehr byl vybudován na vojenských tradicích II. světové války, což logicky vyústilo v účast vojsk Bundeswehru ve válkách proti Jugoslávii a Afghánistánu.

Karel Kluz

 

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473