PUČ? PŘEVRAT? PRDLAČKU!!!

Jak se dalo čekat, sledovat jakákoliv televizní nebo rozhlasová vysílání v době kolem 25. února je pro normálního člověka v podstatě nemožné. Různí nevědomci, kteří už asi všichni nezažili normální školní výuku zejména dějepisnou, a působením prorežimní propagandy stvoření pomýlenci, na nás chrlí debilní zvěsti o puči převratu a podobně, aniž by si uvědomili význam těchto slov, natož aby je mohli zařadit do dobových souvislostí.

Pučem označujeme násilnou změnu režimu obvykle za pomoci ozbrojených složek, zejména armády. V případě února 1948 nesmysl. Demonstrace, masová vystoupení pracujících, to ano! Ale žádné násilí!

Převratem nazýváme změnu – převrácení režimu. Převratem byl 17. listopad 1989 a nebyl jím únor 1948, který byl pokračováním poválečného vývoje lidově demokratické republiky.

Pokud bychom chtěli hovořit o převratu, tak bychom museli uvést, že šlo o nezdařený pokus některých politických stran o převrat – zvrat poválečného vývoje a návrat ke kapitalismu. Možná bychom mohli zde hovořit i o nezdařeném pokusu o puč, protože někteří snili o násilnou změnu s použitím ozbrojené síly, případně ve spolupráci s cizí mocností i za cenu rozpoutání další války, jak o tom vypovídala před soudem později např. i Milada Horáková potvrzujíc svými slovy spáchání trestného činu vlastizrady, který se v té době a podle platných zákonů trestal smrtí. (Záznam jejího vystoupení jsem viděl na počátku devadesátých let minulého století. V následující době až dodnes už nebyl nikdy do TV-vysílání zařazen. Jen němé foto M. Horákové před soudem - pozn. aut.)

Takže nezdařené pokusy, kterým zamezil demokratický a ústavní postup komunistů opírajících se o podporu drtivé většiny pracujících a rozumný a státnický postup prezidenta Edvarda Beneše, který jasně vnímal stav v zemi a odmítl ho ignorovat.

Můj tatínek, kterému bylo v únoru 1948 34 let, byl v těch dnech v Praze. Pobýval zde u svého bratra Josefa. Účastnil se 23. 2. 1948 sjezdu SČSP v Lucerně, kde m. j. „vyznávali lásku“ k SSSR i Zenkl, Drtina a další exponenti proburžoasních stran. Bratr ho propašoval i na část jednání svolaných zástupců závodních rad – zástupců pracujících. Byl i mezi nadšenými davy 25. 2. 1948 vítajícími Klementa Gottwalda na Václavském náměstí. Znám průběh těch dní z jeho vyprávění a nějaký Jakub Železný, který ještě dlouho potom nebyl na světě, nebo jiný hňup mi nebude vykládat, že to bylo jinak.

Mně byly dva roky. Jako šestiletý jsem viděl jednou Klementa Gottwalda. Bylo to, když projížděl Českou Třebovou, kde jsme byli na návštěvě u dědečka a babičky, vlakem. Nástupiště bylo doslova narváno lidmi, kteří přišli zamávat a pozdravit Klementa Gottwalda a on jim kynul z okna vlaku.

Dalšího prezidenta, Antonína Zápotockého jsem nikdy neviděl, jen vím, co se o něm tradovalo: že se rád ztratil mezi obyčejné lidi do hospody, třeba na tlačenku s cibulí a octem (a pivo samozřejmě).

S následujícím prezidentem Antonínem Novotným jsem si podal ruku. Bylo to v roce 1960, když jsem jako čtrnáctiletý cvičil na II. celostátní spartakiádě v Praze. Spartakiádní průvod šel Václavským, náměstím od muzea směrem dolů. Myslím, že jsme byli ve třicetistupech. V každém případě jsem byl já krajním na pravé straně. Asi uprostřed po pravé straně Václaváku byla tribuna, kde seděli významní hosté a mezi nimi prezident Novotný. Byla to nízká tribuna přímo na chodníku, takže jak jsme šli kolem, podávali jsme si s lidmi na tribuně ruce a já byl na kraji. Tak jsem si podal ruku i s prezidentem Antonínem Novotným. Byl to pro mě jako čtrnáctiletého kluka velký zážitek. A ostatní kluci mi to záviděli. (Tolik mé vlastní vzpomínky na prezidenty, které se dnes snaží očerňovat.)

Shrnuto: únor 1948 nebyl žádný převrat. Bylo to vítězství pracujících a byl to neúspěšný pokus o převrat protilidových sil. A takové pokusy o převrat – převrat našeho myšlení, paměti a obracení všeho pokrokového naruby – zažíváme od roku 1990 každý únor a nejen tehdy, ale vytrvale až do dnešních dnů.

Věřme, že si národ i tak zachová dostatek soudnosti, vědomostí o historické pravdě, a že tyto pokusy o převrat jeho vědomí a zblbnutí národa budou stejně neúspěšné, jako v únoru 1948!

25. února 2018, Miroslav Starý, Mimoň

Vzkaz pamětníkům:

„Nedívejte se na ty pitomosti v televizi, neposlouchejte stejné debility v rádiu a držte se letité moudrosti, že rozčilovat se, znamená mstít se vlastnímu zdraví pro blbost jiných!“

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473