100X VYŘČENÁ PRAVDA

Když použijeme Goebelsovo - stokrát opakované lež se stává pravdou - mohli bychom z toho odvodit, že stokrát opakoavná pravda zůstává pravdou. V každém případě je třeba v záplavě lží pravdu opakovat. Proto i když už jsme uveřejnili níže uvedené, opakujeme:

MLUVITI A VĚDĚTI O ČEM

aneb

OKUPACE a „OKUPACE“

21. srpna je nejlépe se vyhnout médiím, protože většina z nich chrlí jednu hloupost za druhou. Jsou i výjimky. Většinou v menších nebo regionálních sdělovadlech. Na druhou stranu dnes stále častěji slýcháme neuvěřitelně hloupé bláboly zejména od stárnoucích „umělců“, přímo trapné prorežimní kecy, o „sovětské okupaci“ a všem sovětském a z Ruska pocházejícím, jako o hloupém, nesmyslném a nevhodném (jak je dnes ubohý vládní trend). Aby si zasloužili „svůj žvanec“ a ještě si přes pokročilý věk a uvadající schopnosti pohybové i vyjadřovací si mohli ještě někde „kváknout“ a objevit se, třebaže už trapně, na obrazovce. Pak se divte, že popularita některých „umělců“ upadá, když se chovají jako idioti. Že se to potom někteří pokoušejí napravit to na menších mediálně nesledovaných akcích s lidmi nebo na internetu, může být možná pokusem o uklidnění vlastního svědomí, ale na věci samé to nic nemění. Blbec zůstává blbcem, i když to dělá pro peníze nebo proto, aby si mohl ještě někdy vrznout, zahrát si nebo „zamoderovat“.

Zadáte-li slovo „okupace“ do internetového vyhledávače, objeví se Vám několik nabídek druhu „okupace 1968“ „sovětská okupace“, apod. a jen jeden odkaz na „okupaci 1939“, aniž by tu bylo uvedeno, že byla německá či nacistická nebo podobně.

Jestliže někdy kdekoli padlo slovo okupace a někdo se tázal, kterou okupaci má kdo na mysli (zda sovětskou nebo německou), pokládal jsem ho za člověka méně důvtipného se sníženou inteligencí. Jde o dvě období zcela nesrovnatelná. Použití stejného názvu pro obě je matoucí a nesmyslné  

Tak si to srovnejme v hlavinkách. 15. 3. 1939 nás zabralo Německo, které nás za pomoci zrádných západních „spojenců“ o několik měsíců dříve připravilo o velkou část našeho území a připojilo ji k Říši německé. Byl zde vytvořen protektorát, jmenován říšský protektor. Občané byli zatýkáni policií, gestapem, vězněni a popravováni. Byla vypálena řada obcí. Lidé odváženi do koncentráků a mnoho z nich se už nevrátilo.

Vstup spojeneckých vojsk v roce 1968 byl násilným krokem, i když tu k násilí nedocházelo nebo jen výjimečně (nedopatřením nebo z hlouposti). Nikdo nekladl odpor. Že jsme tím byli my obyčejní lidé zaskočeni a byli jsme z toho pěkně vyjevení, je jistě pravda. Podle mého názoru byl vstup vojsk krajní a ne právě chtěnou variantou i ze strany Sovětského svazu. Nakonec k ní došlo, protože vedení Československa v čele se slabým exhibicionistou Dubčekem nezvládalo situaci a její vývoj směrem k „chaotizaci“, což si i dnes zcela mylně naivní občané vykládají jako demokratizaci. Doufám, že po zkušenostech posledních let už vědí, že chaos, „bordel“ a nezvládání hospodářství a řízení státu vůbec vedou nutně k úpadku společnosti, a není to žádná demokracie. Pokud si někdo myslí, že když si každý (zdánlivě) může dělat, co chce, že je to demokracie, je to chaos, binec a ani náhodou to není žádná demokracie. Společnost, aby mohla řádně fungovat, potřebuje jasná pravidla a řád.   

Po vstupu vojsk došlo k jejich soustředění (vojsk SSSR) do určitých míst, nebyl vyhlášen žádný protektorát, nebyly zřízeny okupační orgány. Nevím o zatýkání, veznění popravách, koncentračních táborech. Život nás obyčejných lidí se nezměnil. Od roku 1982 žijeme s rodinou v Mimoni, což bylo v sousedství vojenského prostoru zřízeného v roce 1949, po roce 1968 obsazeného sovětskými vojsky. Omezovalo nás to pouze v tom, že jsme nemohli do tohoto prostoru volně vstupovat, podobně jako jsme nemohli volně překračovat hranice jiného státu. Do těch míst jsme se mohli dostat na pozvání, s doprovodem nebo při akcích, jako byl třeba Den sovětského letectva a k tomu uspořádaný Dětský den na letišti v Hradčanech, kde si děti mohli prohlédnout vrtulníky a stíhačky, zkusit si, jak se v nich sedí i nechat se vyfotit. Na druhou stranu tento i jiné podobné prostory v jiných zemích díky zamezení vstupu lidí zůstaly v úžasném přírodním stavu s mnoha krásami a výjimečnostmi. To mi na počátku devadesátých let minulého století potvrdila i americká novinářka, která cestovala po Evropě a věnovala se právě bývalým vojenským prostorům u nás, v bývalé NDR a jinde.

Vojáci z prostoru se po městě volně nepohybovali. Pravda je, že zde „kvetl výměnný obchod. Pokud se naší rodiny týká, stalo se pouze jednou, že přišli dva mladíci v civilu a nabízeli barevnou televizi (tehdy značky Rubín) a dalekohled. Z doslechu vím, že někteří naši občané kšeftovali s vojáky se spotřebním zbožím i pohonnými hmotami, tehdy převážně benzinem.

Představitelé města byli zváni na významné akce do prostoru nebo se představitelé vojsk účastnili akcí ve městě, pokud byli pozváni, zejména výročí osvobození apod.

Zatímco v případě fašistického Německa termín okupace sedí, v druhém případě nikoliv. Nazval bych to pouhou „přítomností vojsk jiného státu na území Československa“. Podobně, jako jsou přítomná vojska USA v Německu. Nebo je snad Německo okupováno USA?

Takže termín „sovětská okupace“ a podobné jsou nesmysly.

Také jsem četl článek jistého sociologa a politologa srovnávající roky 1968 a 1989. Přidal bych k tomu ještě Maďarsko 1956, abych srovnal vývoj forem kontrarevoluce od krvavé po sametovou. Také v roce 1956 zasahovala v Maďarsku vojska Sovětského svazu. Stalo se tak ale až poté, kdy v zemi vypukl teror, komunisté byli věšeni na stromy a pouliční lampy a děly se další zločiny.

V roce 1968 jsme se od vraždění a veřejného věšení posunuli k tomu, že bylo vyhrožováno funkcionářům, rozbíjeli se jim okna, posílali výhrůžky se šibenicemi, někde byly i vypracovány seznamy lidí určených k likvidaci, ustavovaly se dokonce i popravčí čety (pamatuji na soudní proces s jednou takovou skupinou). Známý je případ z Košic, kdy zfanatizovaný dav honil po ulici ženu funkcionáře, strhal z ní šaty a natřel ji červenou barvou a snažil se ji nahnat pod tramvaj. Vznikly organizace jako K 231 a KAN, které v té době měly v programu protikomunistický teror a násilí. Docházelo i k sebevraždám, kdy někteří lidé neunesli tlak, ostouzení a napadání. O tom se dnes nemluví. Dnes je rok 1968 připomínán jako promarněná šance demokratizace systému. Pěkná blbost! Jak se potvrdilo v roce 1989: po „demokratickém“ halasení šla demokracie „do kytek“ a naše země se dostala do tvrdého politického a ekonomického područí kapitálu, proti čemuž bylo naše začlenění do předcházejícího socialistického bloku pouhou selankou. K tomu směřovala i situace v roce 1968.

Dalšímu možnému neblahému vývoji situace, kterou vedení státu naprosto nemělo pod kontrolou, zabránil vstup spojeneckých armád. Následovalo uklidnění a nastolení pořádku a řádu, kterému může někdo posměšně říkat normalizace. Dnes se dozvídáme od všech možných i nemožných, jak byli v tomto období pronásledováni a postihováni. Prošel jsem v tomto období základní vojenskou službou ve Vimperku, Znojmě, Volarech, Holýšově. Poté jsem pracoval v Hradci Králové, na Semilsku, v Jablonci nad Nisou a nakonec v Brništi, Mimoni a České Lípě. Nikde jsem nezaznamenal žádný případ perzekuce, postihování nebo věznění, jak se o tom dnes hovoří, že to bylo na každém kroku. Sám jsem také neměl problémy toho druhu a to jsem si vždycky „na svou hubu“ řekl vždy a všude, co jsem chtěl a držím se toho stále.

Rok 1989 byl vývojově opět dál a kontrarevoluce, která se udála, by proto mohla být nazývána „sametovou“. Revolucí být nabývána nemůže, protože revoluce je záležitost pokroková, která přináší prospěch většině, nikoliv bandě zlodějů. Kontrarevoluce naopak jde proti pokroku a likviduje dosažené vymoženosti. Takže „sametová kontrarevoluce“ nebo prostě „majetkový převrat“. „Sametové“ to bylo především proto, že v komunistických stranách, které měly rozhodující politickou moc ve svých zemích, se vytvořila „pátá kolona“. Zejména v rozhodující socialistické velmoci – SSSR pod vedením Gorbačova a dalších prodejných zrádců, kteří by si zasloužili smažit se v pekle na nejvyšší teplotu.

Dnes už i víme, že listopad 1989 v Československu nebyl ani tak zásluhou tzv. disidentů, ale skupiny vysoce postavených činitelů, vesměs funkcionářů KSČ, pod velením vedoucího oddělení ÚV.

Tito lidé prodali 40 let úsilí svých národů o vybudování spravedlivějšího společenského řádu. Nikdo netvrdí, že se nestaly chyby, jako se tomu stává logicky při hledání nových, dosud nevyzkoušených cest s lidmi se širokou škálou vlastností od těch nejlepších, po ty nejhorší.

Pravda je ovšem taková, že my, kteří jsme v tomto období prožili své dětství a nejlepší léta svých životů, jsme rádi, že jsme měli to štěstí, žít v této době.

Po odchodu sovětských vojsk se vyskytovaly i spekulace, že sovětská vojska např. v našem vojenském prostoru – dnes městě Ralsko – kvůli letišti budou obsazena jinými vojsky, nejpravděpodobněji americkými. Tehdejší představitele nově vzniklého města rozlohou druhého největšího po Praze to nevylučovali a pokládali to za pravděpodobné. Dojem byl i takový, že by jim to ani nevadilo, protože by se tu aspoň něco dělo, vznikla by pracovní místa. Když jsme o tom hovořili, vyjádřil jsem svůj názor. Odešlí vojáci, podobně jako jiní občané SSSR se na nás nijak nevyvyšovali, ba dokonce v některých případech k nám vzhlíželi s úctou a obdivem, možná i trochu se závistí.

V některých případech vojáci pomáhali v případě potřeby. Znám případ, kdy v jisté obci budovali rozvody vody a kanalizaci. Když se stalo, že třeba truhlárna OPMP v Mimoni nestíhala, zavolal tehdejší vedoucí na „posádku“ a netrvalo dlouho a už několik „maníků“ kmitalo u hoblovek nebo jinde podle potřeby.

Američané se cítí dnes jako nadlidi předurčení k ovládání světa, něco jako dříve jiná nadřazená rasa a také by se tak k nám chovali a na nějakou případnou veřejně prospěšnou výpomoc nelze ani pomyslet. Riziko, že budou americké jednotky u nás umístěny, když ne v Ralsku, tak v Brdech nebo jinde (jak o tom kolují „informace“ na internetu), je stále aktuální hrozba. Tato přítomnost by se potom spíše dala srovnávat s okupací příslušníků „nadlidí“ z časů „druhé světové“.

Neboli: Okupace a okupace, chceme-li užívat tento termín, může být rozdíl velmi propastný. Nechceme-li mást lidi, užíval bych jiných jasně charakteristických termínů, aby bylo zřejmé, o čem mluvíme. Chceme, přece, aby nám naši občané rozuměli. Nebo snad nechceme?

Napsáno pro lidi, kteří chtějí věci nazývat pravými jmény a nenechají se mást žvásty televizních a jiných redaktorů, „politologů“ či „myslitelů“, řídících se heslem „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, i kdyby byla sebehloupější a sebeprolhanější.

V Mimoni dne 27. 8. 2014, aktualizováno 19. 8. 2015

Miroslav Starý

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473