JAKÝ BYL NÁŠ 21 SRPEN 1968?

V srpnu 1968 jsem po ukončení školy pracoval druhý měsíc jako chemik v Považských chemických závodech v Žilině. Bydlel jsem u Macholových – maminky a sestry tehdejší své dívky v Ružomberku a do Žiliny jsem dojížděl vlakem, který odjížděl z Ružomberku ve 4.15 hodin a asi v 5.40 byl v Žilině. Z nádraží to bylo kousek, takže jsem bez problémů stíhal „odpíchnout“ před 6.00.

Tak bylo i 21. 8. 1968. Vlak byl v Ružomberku ještě skoro prázdný. O dvě zastávky dále nastoupili nějací 4 lidé s demižónem a cosi vyprávěli o okupaci. Pomyslel jsem si, že jsou pěkně ožralí už tak časně ráno. Jak jsme se blížili k Žilině, cestujících přibývalo. Vesměs byli zamlklí. Nic zvláštního tak brzy ráno. Co bylo zvláštní, že na nebi, kde touto dobou nebýval žádný letecký provoz, létalo jedno letadlo za druhým. Byla to dopravní nebo nákladní letadla.

Když jsem dorazil na pracoviště, seděli tam všichni kolem rádia a poslouchali zprávy o tom, že vojska Varšavské smlouvy překročila naše hranice. Všichni byli zaraženi. Nikdo nevěděl, co se děje a proč. Rozhlasové zprávy byly neurčité a zmatené, ponejvíce vyzývaly ke klidu.

V 8 hodin začala projíždět vojska po hlavní silnici kolem našeho závodu. Stáli jsme před branou závodu, zaražení, nic nechápající. Kolona byla dlouhá, ponejvíce se skládala z nákladních aut, pamatuji si hodně cisternových vozů s pohonnými hmotami. Zvuk vozidel byl tím jediným zvukem. Bez něj by to bylo jako v němém filmu. Zaražení, mlčící lidé a dlouhá kolona vojenských vozidel projíždějící zvolna kolem nich. Nic víc. Kolona přejela a my jsme se mlčky, nejistí, rozpačití, nevědoucí, vrátili na svá pracoviště. Padaly různé dohady, ale nic z toho nedávalo smysl.

V dalších dnech se objevovaly nějaké drby o informacích z okolí, jako že lidé ostříhali nějaké dvě dívky, které šly vítat ruské vojáky, a podobně. Byly to ojedinělé excesy. Dlouho jsme si nemohli srovnat v hlavě, co se děje – stalo. Zprávy byly divné a nedávaly nám smysl. Práce v závodu pokračovala dál v nezměněném rytmu. Pro mě do 2. 10. 1968, kdy jsem nastoupil základní vojenskou službu ve Vimperku, což je na poněkud od Žiliny vzdálené Šumavě. Ani zde se nedělo nic mimořádného. První dny jsme se učili pořadově pochodovat, protože 6. října byl Den Československé lidové armády a byla přehlídka. Na přehlídku přijel velitel divize plukovník Lachek a nějaké další „šarže“, nikdo z jiné armády tam nebyl. Také jsme po celou dobu výcviku, při absolvování poddůstojnické školy ve Znojmě a po celé dva roky žádného příslušníka jiné armády neviděli. To jen několik z nás, kteří byli na nějakém cvičení v Polsku, jinak nikdo. Dokonce ani na spojeneckém cvičení v roce 1970, kde jsme operovali v prostoru, kde byly pouze naše jednotky ČSLA.

Dnes ti, kteří chtějí vědět, co se stalo a proč, vědí. Jsem si jist, že patřím mezi ně. Proto 21. 8. letos, jako dříve, slavím den mlčícího rozhlasu a mlčící televize. Zejména veškeré, dnes víc než kdy jindy dezinformační a manipulativní zpravodajství je k neposlouchání.

Na ukázku zpráva, že se „u budovy Českého rozhlasu sejdou představitelé vládních zaprodanců, aby vzpomněli obětí okupace nebo dokonce padlých z roku 1968.“ Zpráva o obětích- padlých okupace navozuje dojem, jako by se zde bojovalo, což není pravda. Netvrdím, že by nebyly žádné problémy nebo oběti. Tvrdím, že šlo o ojedinělé případy, z nichž některé by bylo možno označit jako nešťastné náhody, nehody, některé jako vyprovokované. V žádném případě nejde o oběti jako produkty klasického válčení a invaze, jak nám to předvádějí např. „amíci“ a spol. včetně NATO, po celém světě.

Jistě je škoda každého zmařeného života. Nic proti uctění památky kohokoliv. Jen nazývejme věci pravými jmény a neblbněme hlavičky nevědomým, často už tak dost zblblým.

V Mimoni 21. 8. 2017

Miroslav Starý

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473