NEDOZVÍTE SE VE ŠKOLE, Z TELEVIZE,...

Ideologie sudetismu jako politický podvod

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, historik, ČSOL Brno

Současní předáci odsunutých Němců z Československa nevystupují s agresivními požadavky vůči České republice pouze z hlediska jednorázových argumentů. Během mnoha desetiletí, a to nikoli jen od osvobození ČSR roku 1945, ale od samého jejího vzniku v roce 1918, vystupují s neměnnou, velice útočnou ideologií proti českému národu.

Ba prehistorie sudetismu, jako ideologie německých ostrovních menšin v zemích bývalé Koruny české má své kořeny již nejméně ve druhé polovině 19. století. Již tehdy se Němci v českých zemích organizovali ve výbojných svazech, jako byl například „Deutsche Böhmerwaldbund“ (Svaz pošumavských Němců) s 32 tisíci členy, nebo „Bund der Deutscher Nordmährens“ (Svaz Němců severní Moravy) s 32 tisíci členy. V rakouském Slezsku pak působil svaz „Nordmark“ se sídlem v Opavě, kde vycházel i list s typickým názvem „Deutsche wehr“. Německé šovinisty moravského jihu sdružoval „Sudmährensbund“ ve Znojmě, který měl nejméně členů - jen 5000. Ve východních Čechách působil „Bund der Deutschen in Ostböhmen (se 7434 členy, v západních „Bund der Deutschen i Westböhmen (v Plzni, „Bund der Deutschen in Nordwestböhmen“ v Teplicích. Již zde můžeme konstatovat zásadní fenomén této germanizace - nikde se nehovoří o „Sudetech“ („Sudetenlandu“) o nějakých „Sudetoněmcích“! Tyto spolky Němců pod rouškou osvěty germanizovaly násilně pohraniční oblasti i některé vnitrozemské ostrovy - dělo se to tak, že české děti českých dělníků byly násilně zapisovány do německých škol pod hrozbou vyhazovu otců z práce! Dále spolky vykupovaly půdu českých rolníků! Všechny tyto spolky se sloučily v jediný Všeněmecký svaz se sídlem v Praze(!) - Bund der Deutschen in Böhmen“ s 50 tisíci členy. Cíl stejný - germanizace českých zemí a výrazný antisemitismus. Toto vše mělo podporu rakouské monarchie do stupně vyžadované austroloyality. Habsburská říše sice podporovala nadvládu německy hovořící menšiny v tzv. předlitavské polovině říše, ale obávala se současně říšského šovinismu, propagovaného extrémními nacionály typu Georga von Schönerera, jehož výkřiky ve vídeňské panské sněmovně jako „Kéž bychom už navždy patřili k německé říši!“ byly noční můrou austrijských monarchistů. (Amort 1971, 41-42.)

Vznik označení „Sudetoněmci“ a „Sudety“ má kořeny v rakouské monarchii již před novinářem Jesserem, jenž je považován za údajného otce těchto termínů. Podhoubím pro toto vše byl pangermanismus zaměřený na české země odmítající názvy „Čechy, Čechie, Koruna česká“, atd. Tito pangermáni tvrdili, že daleko přesnější je latinský název „Bohemia“ čile zněmčeně „Böhmen“. Přitom starý latinský název v západní Evropě byl předmětem nepochopení etnicky v českých zemích. Tak například ve Francii i Itálii byl název „Bohemia“ ztotožňován asi od 16. století (snad i dříve) s migrujícími Romy (Cikány), pro něž nakonec zdomácněl název „Boemové“. I dnes takzvaní sudetoněmečti badatelé tvrdí, že název „Bohmen“ vyjadřuje přesněji, neboť prý postihuje osudy dvou národů v jediném státě (Hruška 2008, 6-7.) Přitom ani termín „národ“ není možné aplikovat na Němce v českých zemích, neboť v nich vždy byli menšinou, tvořili maximálně jednu třetinu značně rozptýleného obyvatelstva. Přitom tito badatelé omezili etnicitu v českých zemích pouze na dva národy, respektive na jeden národ a jednu ostrovní menšinu, přičemž totálně vytěsnili menšiny další - rakouskou, polskou, slovenskou, chorvatskou, a zejména židovskou, které tu žily rovněž po staletí v daleko méně konfliktním nebo nekonfliktním vztahu, na rozdíl od menšiny německé! Je neustále nutno připomínat, že celý charakter tzv. „německé staleté kolonizace“ v českých zemích byl a) hiátový (s časově přerušovaným osídlením) b) ostrovní! Němci v českých zemích za celých proklamovaných 800 let soužití s Čechy nikdy a nikde neuskutečnili zcela souvislé osídlení, a to i přes pokusy o násilnou germanizaci českého pohraničí v poslední třetině 19. století! Kolonizační vlny iniciované jak panovníkem, tak církevní šlechtou, byly vždy zásadně ostrovní a nikdy nenarušily územní integritu Koruny české. Toto je prostě historický fakt, který má hodnotu axiomu a nehne s ním žádný tzv. sudetoněmecký badatel - pokud nebude lhát. Proto mohl velmi správně sociální demokrat R. Bechyně ve své knize „Pero mi zůstalo“ napsat, že „Němci z českých zemí nemají vlastní státně politické individuality. Není zajisté bez hluboké příčiny, že za několik století nevytvořili vlastní stát. Neměl své separátní politické historie - vždy sdíleli s námi osudy českých zemí. Nezplodili ani svérázné kultury duchovní a umělecké. Nebyli národem, nýbrž národnostní menšinou v prostoru jiného svérázného národa“. (Bechyně, 1947, 206.)

Již z tohoto titulu musíme zásadně odmítnout a odsoudit státní dotace ve výši 50,5 milionů korun uvolněné ministerstvem kultury ČR v letošním roce na vybudování expozice „Naši Němci“ v prostorách Muzea v Ústní nad Labem, která - ať chtěně či nechtěně! - je výrazem tohoto politického podvodu vytvořit jakýsi expoziční paobraz kontinuálních a údajně idylických vztahů plodné spolupráce Čechů a Němců ve společném Českém království a později v Habsburské říši, což naprosto neodpovídá historickým faktům o střetech německého patriciátu s českým národem. Z mnoha případů uveďme jen jediný - jak počaly předhusitské bouře? Sporem o převahu Němců na pražské universitě. Přes negativní výhrady našich vědců, jako byl například univ. prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., k budování takto pojatého muzea, stát nadále plýtvá penězi daňových poplatníků na tento českému národu de facto nepříznivý projekt - přes veškerá ujišťování jeho tvůrců o opaku.

Jak tedy došlo i k instalaci sudetismu, počínaje označeními a konče nesmyslnými pateoriemi o tzv. „čtvrtém bavorském kmeni“, i jakémsi novém „sudetoněmeckém lidu“, kterým tak hloupě a nevědecky podlehli naši nynější politikové, jako byl expremiér Petr Nečas? Velmi dobře popsal genezi názvu „Sudetenland“ opět R. Bechyně v citovaném díle: „Podívejme se nyní na slovo „Sudetenland“. Je v oběhu teprve krátký čas. Ti z nás, kteří prošli školami staré monarchie, se pamatují, že rakouský zeměpis užíval názvu tří pohoří, kdykoli potřeboval orientační pomůcky k rozlišování různých skupin zemí. Byly to: Alpy, Sudety, Kras. V tom smyslu se mluvilo o „alpských zemích“ (Alpenländer), „sudetských zemích“ (Sudetenländer) a „kraských zemích“ (Karstländer). Sudetské země - to byly Čechy, Morava a Slezsko ve své celistvosti: nebyl to tedy dnešní „Sudetenland", utvořený pány Hitlerem a Henleinem za vydatné pomoci pana Runcimana. V očích každého Čechoslováka jsou slova „Sudetenland" a velezrada totožné pojmy“. (Bechyně, 1947, 205.) Zde je potřeba pro neznalé naší historie určité vysvětlení. Rakouské monarchii bylo lhostejné, jaké další národy kromě „pravých Rakušanu“ tj německých Rakušanů, žijí na území Čech, Moravy a Slezska. Pro monarchii to byli poddaní žijící na území označeném jako „Sudety“ podle jediného menšího horstva na území Slezska, tj. Hrubého Jeseníku. Zeměpisně se název „Sudety“, převzatý monarchií od antického geografa Ptolemaia, nevztahoval v žádném případě ani na Krkonoše, ani na Krušné hory, ani další pohraniční hory, natož na celá pohraniční území České koruny!

Otcové této geografické loupeže tudíž byli pangermáni poslední třetiny 19. století, jako byli Wolf, Schönerer, Perger a další.

Jejich pangermánský plán - dávno před Hitlerem - byl prostý vystěhovat Čechy i Slovince, Italy i Jihoslovany po vítězné válce s Ruskem pryč do Ruska a osídlit prázdné země Germány z Uher a z Německé říše! Toto se prosím veřejně hlásalo již v letech 1900 až 1901. Roku 1909 to došlo tak daleko, že Všeněmecký svaz podal říšskému kancléři von Bülowovi Memorandum, že když Němci zahájí ozbrojený boj proti Čechům, vyzve Všeněmecký svaz říšské Němce k pomoci soukmenovcům, aby rozhodli národnostní boj ve prospěch Němců! Tak kdo tu byl agresorem a kdo měl být obětí? (Deutsches Zentralarchiv, Potsdam, fond Alldeutscher Verband, Abt. 220, Folge 20, Mappe 70, Nr. 540/1 Schönerer-Bewegung in Österreich, Bl. 40, in Amort 1971, 47.)

Pangermán Rakušan Perger v únoru roku 1901, tudíž před Jesserem, psal: „Trn už konečně musí ven z německého těla, i kdyby se to mělo provést zákonným vypovězením všech obyvatel sudetských zemí hlásících se k české národnosti, které lze snadno nahradit přivoláním Němců z Uher a přistěhovalectvím z Německé říše“. (ibidem, Deutsches Zentralarchiv Potsdam). Již tehdy vídeňský pangermán Perger věděl, že Čechové Němcům ve svém historickém území nikdy dobrovolně neustoupí.

Tak, pánové, sudetoněmečti badatelé! Kdopak chtěl jako první koho vyhnat z vlastního území? Čechové, Slované, Italové, nebo pangermánští Němci?? Kdo tu připravoval protislovanskou a protiitalskou válku?? Toto vše po krachu pangermánů v 1. světové válce později uskutečnil Hitler za lví pomoci henleinovců, Sudetoněmců, a dalších německých pátých kolon v jiných zemích - a nikdo jiný! Bylo vyhnáno 250.000 Čechů z pohraničí, což rozlítilo i Angličany a přijel jim pomáhat i londýnský starosta, a téměř 100.000 Čechů z vnitrozemí (Neveklovsko, Sedlčansko, Benešovsko, Moravsktřebovsko, Drahanská vysočina, Vyškovsko).

Na tomto místě se nabízí zásadní otázka. Znají tato historická fakta naši politici?? Anebo se nechávají záměrně ohlupovat nehistorickými bláboly dnešních sudetoněmeckých či zahraničních předáků?? A ví vůbec toto vše též zástupci brněnského magistrátu a sociální inženýři a inženýrky různých lidskoprávních hnutí, zvaní lidově „sluníčkáři“, i zástupci stran jako je KDU, Zelení, Žít Brno atd.? Ví toto omlouvači sudetských Němců??

Zde máme doloženo, již před Jesserem, užití termínu „sudetské země“ ve smyslu výhradně, jen a jen - jak by řekli matematikové - zeměpisném, nikoli etnologickém nebo etnografickém. Výhradně ve smyslu „starorakouské alpsko-sudetsko-krasové geografie“! Toto určení je naprosto závažné pro další rozbory sudetismu jako ideologie. Toto vše pak akceptovali po porážce Německa a Rakouska všichni Němci, kteří sídlili na území zrozeného Československa. Nejdříve čekali na úspěch dvou rebelií, zosnovaných ve prospěch posledního rakouského císaře Karla I. v tehdejších Uhrách. Povstání, které mělo zbudovat novou bavorsko-rakousko-uherskou monarchii pod Karlem I. Habsburkem však zmařila nejen vítězná Dohoda, ale především samotní Maďaři v čele s regentem Miklósem Horthym von Nagybány a hrabětem Bethlenem. Je známo, že k vedení povstání ponoukala nerozhodného a osobně ušlechtilého slabocha Karla I. jako politický Mefistofeles jeho ambiciózní choť Zita Bourbonsko-Parmská spolu se zpovědníkem vyslancem Vatikánu páterem Coelestinem. Karlu I. měly pomoci dva šoproňské pluky pod velením plukovníka Lehára, příbuzného světoznámého skladatele. Po nezdařeném prvním pokusu o převrat se Karel I. vrátil do Švýcar, kde mu bylo doporučeno zanechat politiky pod hrozbou ztráty azylu. Nicméně Zita Karla přinutila ke druhému pokusu s letem v Junkersu 13 do Uher. I tento pokus ztroskotal pro zásadní odpor regenta Horthyho a jeho kamarily. Vojáci royalisté a studenti v Budapešti neprorazili. Karel I. musel nastoupit cestu do exilu na britský dělový člun a byl dopraven po Dunaji na britský křižník. Dohoda nemohla z politických důvodů tolerovat novou válku, když ostatní státy včetně ČSR mobilizovaly. I zde se projevila ztráta šancí tzv. sudetských Němců na obnovení nadvlády nad Slovany, případně na odtržení pohraničí od nástupnického státu monarchie, tj. od Československa.

Proto také pokusy o vznik čtyř německých žup, - z nichž pouze jediná nesla název Sudetenland! - skončily vojenskou porážkou těchto Němců, kteří se chtěli odtrhnout od nově ustavené ČSR. Neměly podporu Uhrů a později ani Rakušanů. Byly to župy Deutschböhmen (Od Chebska po Trutnovsko), Deutsch Sudmähren (jižní Morava), Böhmerwaldgau (Pošumaví) a konečně „Sudetenland" (Bruntálsko a Opavsko). Takže pojem „sudetští Němci“, tehdy používaný v politickém jednání s novým československým státem a s rakouským kancléřem Rennerem na jednání v Saint-Germain, byl opsán od pangermánů již z let 1900-01!

Rovněž seriózní objektivní němečtí historikové Eva Hahnová a Hans Henning Hahn konstatují, že „Vyjma let pod nacistickým režimem 1938-1945 území (Sudetengau) nikdy neexistovalo jako území vymezené v jakékoli etnické, kulturně-politické, administrativní, či dokonce státoprávní formě. Presto se sudetoněmecké organizace pokoušejí podložit své státoprávní představy historicky“ (MF Dnes, 18. 11. 2006. Hruška, 2008, 10, pozn. 14.)

Nebudu rozebírat práci Emila Hrušky, „Sudetoněmecké kapitoly" (Start, Praha 2008), ani další práce, citované v seznamu literatury na konci této stati. To ať si zájemci provedou sami. Ovšem na závěr připomenu jen stanovisko osoby nejpovolanější - a přitom tak nezaslouženě nenáviděné odsunutými Němci, jejich politickými praporečníky - prezidenta Budovatele dr. Edvarda Beneše:

„Měl jsem tu onehdy Jaksche, který mi přivedl celý svůj výkonný výbor. Já jim řekl rovnou: Sudetští Němci ztotožnili svou věc s Hitlerem a s ním ji taky prohrají. A když mi poukazovali na to, že německý lid v Sudetech za těmito svůdci nejde, řekl jsem jim: Jakpak za nimi nejde? A když byly poslední volby, tak volil z 90 procent Henleina. Tak za jaké procento můžete vy dnes mluvit?" (Londýn 11. dubna 1941) K citátu prezidenta dr. Beneše připojím tato fakta: Jen v Brně volilo Henleina 42 tisíc brněnských Němců, těch brněnských Němců, jejichž manželky vodily své děti do Kounicových kolejí za vstupné 3 marek dívat se na popravy Čechů a vykřikovaly přitom Nesouhlas s malým počtem poprav: „Nur drei, nur fünf!“ Těch brněnských Němek, co nenávistně slibovaly Čechům ještě v dny osvobozování Brna: My se vrátíme a českými lebkami vydláždíme náměstí!"

Jeden milion sto šedesát dva tisíce šest set sedmnáct československých Němců, alias sudetských, vyznamenal Hitler medailí za zločin uloupení pohraničí od republiky. Každý třetí sudeťák dostal Hitlerovo vyznamenání za velezradu ČSR. A nebyli to jen vojáci, ordneři, freikorpsové, ale i úřednici, rolníci a dokonce manželky československých Němců.

Jen velmi malá menšina alias „sudetských Němců“ (termín se tak zažral v médiích, že je nevykořenitelný!) se postavila jako antifašisté a loyální občané čelem k ČSR a hájila ji jako mikulovských devět set příslušníků Republikanische Wehr, převážně komunistů a sociálních demokratů. Těm patří čest a úcta. Jako všem německým antifašistům. Jako německé čestné menšině.

Ale těm dalším dvěma a tři čtvrti milionu československých Němců, kteří zabíjeli a vyháněli Čechy, sabotovali mobilizaci 1938, stříleli na Čechy ze zálohy a vraždili je jako příslušníci SS, gestapa a popravčích čet (jako to bylo v Letovicích, v Pardubicích, na Ploštině a jinde), těm žádná úcta a omluva nepatří. Jako není kolektivní vina, není ani kolektivní nevina. Toto musí mít na paměti ti omlouvači sudetských a další provinilých Němců, kterých byla tak naprostá, drtivá a strašlivá většina, že tuto apokalypsu nelze přelhat ani omluvit žádnou poválečnou sofistikou, ani výmysly zločinů z druhé strany, které se však v drtivé většině nestaly a byly vymyšleny, aby vyvážily zločiny československých Němců. Ty excesy a pár doložených zločinů je nutno odsoudit, a to je vše. Byly též odsouzeny v mezinárodní Česko-německé deklaraci - a to musí stačit.

Žádat však kolektivní vinu českého národa, žádat kolektivní odškodnění za odsun, a kolektivní omluvy, nutit české politiky, aby iniciovali zrušení poválečných dekretů - to vše jsou nepřípustné akty, které jsou protiústavní, protidekretální, mezinárodně neuznatelné, rušící poválečné právo antifašistické koalice zavazující trestat zločiny Německa. Ty zločiny, které popsal osvícený Němec Jaspers ve své „Otázce viny“, kde rozlišil čtyři viny drtivé většiny Němců všeobecně - kriminální, politickou, morální a metafyzickou.

Zásadně nesouhlasíme s tím, že v Česku nastoupil cestu katastrofálních jednostranných omluv kolektivně všem alias sudetským Němcům prezident Havel a jeho političtí pokračovatelé - dříve ministr Schwarzenberg, dnes ministr Hermann, politik Bělobrádek a premiér Sobotka. Podle nás je to cesta zrady národních zájmů českého státu, cesta popírání ústavních dekretů, cesta nežádoucí kolaborace, přísně nerozlišující minimální nevinnou menšinu od provinilé obří většiny. Proto to vytýkáme všem těmto politickým předákům, kteří svou politikou vykopali obrovský příkop v českém národě, rozdělili jej na dva nepřátelské tábory a vnesli nesmiřitelný rozkol do českého lidu, posilovaný záměrným nedostatkem znalostí ve školním vyučování a narušováním národní identity a integrity.

My, jako odbojáři a pozůstalí po obětech sudetského řádění v ČSR, jsme však zajedno s německými antifašisty, našimi spolubratry v tomto: viníkem války a zločinů byl netrestaný německý velkokapitál, němečtí ideologové panské rasy, antisemitismu a pangermanismu, němečtí válečníci, netrestaní němečtí zbrojaři a průmyslníci, netrestaní němečtí statkáři a vojenští junkeři, netrestaná německá vojenská šlechta, a všichni příslušníci wehrmachtu, kteří vedli výbojnou a zločinnou válku proti okupovaným národům. Českoslovenští Němci se drtivě podíleli na této agresi a s touto agresí skončili. Skončili odsunem - a jak jim vzkázal prezident Zeman - lepší byl odsun, než smrt.

Doporučená literatura:

Amort Č.: Drang nach Osten. NV-ČSPB Praha 1971.

Bechyně R.: Pero mi zůstalo 1938-1945, Dělnické nakladatelství, Praha 1947.

Beneš E.: Odsun Němců z Československa, Dita, Praha 1996.

Jan Břečka, Spolek přátel čs. opevnění: Brněnské jaro 1945: Poslední měsíc okupace a osvobození Brna Rudou armádou. Brno 2005.

Hruška E.: Sudetoněmecké kapitoly, Start, Praha - Havlíčkův Brod 2008.

Němeček J. a kol.: Cesta k dekretům a odsunu Němců, Praha 2002.

Karlgren A.: Henlein, Hitler a československá tragedie, Samec Praha 1945.

ČSBS: Sudetští Němci a Česká republika, Praha 2007.

Vašek F., Štěpánek Z.: První a druhé stanné právo na Moravě, Brno 2001.

Žampach V.: Vysídlení německého obyvatelstva z Brna, Ryšavý, Brno 2014

Ze sborníku „Komu patří omluva?“, ze semináře konaného v Brně 25. 5. 2016, str. 29-35

Severočeská PRAVDA
Vydává Miroslav Starý, IČO: 62732021, E-mail: stary_m@volny.cz
Adresa redakce: Mimoň IV., Letná 207; telefon 606590473